Když ruský režim Vladimira Putina nechal v červenci 2020 zásadním způsobem překopat ruskou ústavu, kterou si nechal potvrdit tzv. národním plebiscitem, málokdo si uvědomoval, jak zásadní zlom to pro Rusko bude. Zejména pak, když se toto legitimizační cvičení s ruskou společností spojí s rozsáhlými protesty na ruském Dálném východě a neočekávaně silným prodemokratizačním hnutím v sousedním Bělorusku, kde po masově zmanipulovaných prezidentských “volbách” vyšly stovky tisíc lidí do ulic vyjádřit svou nevoli s pokračováním Lukašenkovy nadvlády a represemi proti běloruské společnosti. 

Již během léta začal Kreml s likvidací svých kritiků, včetně oficiálních představitelů vertikály moci, s režimem spojených novinářů či otevřeně kritických politiků a aktivistů. Tato vlna potom vyvrcholila otravou Alexeje Navalného – symbolu současné ruské opozice – nervově paralytickou látkou ze skupiny novičoků v srpnu minulého roku. Bylo zřejmé, že Putinův režim změnou ústavy upevnil svou moc, což chtěl v domácí politice definitivně potvrdit zastrašením kritiků a opozice i nepohodlných představitelů režimu, kterým v létě vyslal jasný signál, co se od nich očekává.

Během podzimu pracoval Kreml na posílení legislativní kontroly a vytváření základu pro budoucí represe, a to zejména utužováním legislativy kolem tzv. zákonu o zahraničním agentovi, ale také stěžováním operování ruské občanské společnosti a nezávislých médií vytvářením nových nároků a zužováním prostoru pro jejich nezávislé fungování. Za několik měsíců na konci minulého roku bylo přijato několik desítek právních úprav, které byly v enormní rychlosti schváleny oběma komorami ruského parlamentu a podepsány prezidentem Putin na začátku roku 2021.

Půda pro zničující úder proti ruské občanské společnosti, nezávislým médiím, ale zejména politické části opozice byla konečně připravena. Vše však muselo být uvedeno do chodu dříve, než režim sám chtěl, a to kvůli osobnímu faktoru “Navalný”, který Kreml nedokázal kontroloval. 

Navalného návrat do Ruska

Když se Alexej Navalný vrátil v 17. ledna 2021 po svém zotavení v Německu zpět do vlasti, ruské úřady byly donuceny rychle reagovat na rozsáhlé vlny demonstrací na jeho podporu po zadržení přímo na letišti. Kreml přitom nejen změnil místo přistání letadla, aby alespoň částečně odclonil zájem o jeho osobu, ale následně utajoval místo i čas jeho soudního přelíčení, aby se vyhnul dalším veřejným protestům. Stovky tisíc lidí na konci ledna a začátku února i tak vyšly do ulic, aby vyjádřili svůj nesouhlas s politikou režimu a represemi, se kterými si režim počínal vůči protestujícím, jichž byly tisíce zadrženy a umístěny do detenčních zařízení a také migračních center za Moskvou, Petrohradem a dalšími většími centry, které protesty hostily.

Kreml však využil tuto chvíli zvýšeného tlaku na obrácení hry a zesílení opatření proti kritickým hlasům ve společnosti. Rozjel tzv. pandemický případ, ve kterém zaútočil proti předákům opozice a blízkým spolupracovníkům Navalného, které obvinil z porušování protiepidemických opatření (od toho tzv. “sanitární případ”). Kromě toho i za pomoci digitálních nástrojů na rozpoznání obličejů a identity začal i zpětně pro demonstracích perzekvovat tisíce účastníků uličních akcí. 

Rozhodující úder proti ruské společnosti měl ale teprve přijít.

O extremismu v Rusku

Za začátku června přišel Putinův režim s finálním hřebíčkem do pomyslné rakve ruské opozice, když prohlásil Navalného Fond boje proti korupci a další organizace za “extremistické”. Tím fakticky vytvořil nástroj na potírání občanského aktivismu stovek tisíc až milionů ruských občanů, když Kreml prohlásil, že i zákon má platnost i zpětně a například všichni přispěvatelé na občanské aktivity Navalného týmu mohli de facto financovat teroristické aktivity v Rusku.

S tradiční ruskou nejednoznačností posloužilo nové označení Navalného týmu za teroristy jako hrozba a nástroj proti těm, proti kterým to Putinův režim potřeboval nejvíce. Tento fakt se tak odrazil například na zmařené kandidatuře významného opozičního politika Ilji Jašina či Lva Šlosberga ze strany Jabloko. Další opoziční předáci spojení s Navalným, jako například Ljubov Sobolová, Kira Jarmyšová, Leonid Volkov, Ivan Ždanov či Vladimir Milov jsou stíháni a raději uprchli ze země, aby se vyhnuli vysokým trestům vězení. Likvidace ruské opozice ze strany režimu tak postoupila nejvíce za mnoho let.

Kromě toho byla zadržena i celá řada dalších opozičních politiků, včetně poslance zákonodárného sboru Petrohradu Maxima Reznika, ze země musel uprchnout význačný předák opozice Dmitrij Gudkov a znemožněno kandidovat bylo i prominentnímu představiteli tzv. systémové opozice Pavlu Grudininovi. Celá řada ruských neziskových organizací a médií byla nově zařazena na seznam tzv. zahraničních agentů či “nežádoucích” organizací, což v konečném důsledku znamenalo až likvidaci některých iniciativ. Pokračovaly i některé starší vyfabrikované procesy jako například vykonstruovaný proces s historikem Jurijem Dmitrijevem z ruské části Karélie.

Čištění cesty před parlamentními volbami

Všechna tato opatření mají jediný cíl umést cestu vládnoucí straně Jednotné Rusko k moci, a to přestože se potýká s historicky nejnižší popularitou kolem 27 % a vysokou ztrátou legitimity i ve srovnání s posledními volbami v roce 2016, kdy dostala podle oficiálních výsledků těžko představitelných 54 procent. Reálně však hrozí, že i krajně nepopulární strana získá ve Státní Dumě 19. září ústavní většinu, která by byla nejméně reprezentativním zákonodárným sněmem po roce 1991. 

Podle odhadů ruské občanské organizace Golos (dnes zahraničního agenta) je z různých důvodů upřeno volební právo až devíti milionům, mnoho dalších má zase zakázáno kandidovat a zúčastnit se tak volebního procesu, protože je to režimu nepohodlné a mohlo by ho to ohrozit.

Ze stejného důvodu se režim obává i kontroly a transparentnosti volebního procesu, které se projevily faktickým znemožněním mezinárodní pozorovatelské mise OBSE monitorovat parlamentní volby, označením organizace Golos za “zahraničního agenta” a rozhodnutím o zrušení živého videopřenosu z volebních místností pro ruskou společnost. Nově to mají být jen politické strany, do velké míry kontrolované právě ruským režimem, které budou moci proces sčítání dozorovat a sledovat online.

Pod pohrůžkou “podpory extremismu” jsou zakázány i aplikace Alexeje Navalného a jeho tzv. chytré hlasování, které umožňovalo Rusům lépe ze zorganizovat a hlasovat pro jednotného kandidáta mimo vládnoucí kruhy. Kreml učinil nutný tlak na Apple a Google, aby tuto cestu zablokovaly. To přitom v minulých letech sehrálo velmi významnou roli v získání postavení pro opoziční kandidáty na místní a lokální úrovni, včetně ve volbách do zastupitelstev některých sibiřských měst v září minulého roku.   

Úplnou novinkou jsou v tomto roce rovněž i rozsáhlé změny volební legislativy, které umožňují online hlasování a otevírají tak prostor pro další manipulaci s volebními výsledky, jak upozorňují mnozí ruští experti. Kreml začal více cílit také na špatně kontrolovatelnou ruskou mládež, jejíž vzdělávání začal změnami na podzim více kontroloval a omezovat také online aktivismus a chování v digitálním prostoru, aby mládež zastrašil.

Jak by mělo Česko a Západ reagovat

Všechny tyto kroky jsou pozorně sledovány ze strany západního společenství, které je samo s ruským režimem v historicky nejsložitějším konfliktu po roce 1991. Jak EU, tak NATO a další členské státy z obou aliancí a Spojené státy čelí bezprecedentní eskalaci ruské agrese a tlaku Putinova režimu, ale také snaze o další izolaci společnosti a odklon od vztahů se Západem. Vyjma některých klíčových oblastí, jakými jsou energetické vztahy či západní financování a technologie, o které má Kreml dále zájem, protože je na nich a jejich exportu životně závislý z hlediska vlastního přežití.

Česko a západní společenství by proto proto měly vyzvat představitele ruské vlády, aby neprodleně ukončili sérii represí proti vlastním občanům, umožnili konání demokratických a svobodných voleb a také nezávislou kontrolu volebního procesu jak mezinárodním společenstvím, tak ze strany ruských občanů a místních iniciativ. Kromě toho by Západ měl též požadovat propuštění politických vězňů, v čele s Alexejem Navalným, a zastavení stíhání mnohých předáků ruské opozice i dalších stovek a tisíců občanů, kteří je v uplynulých měsících podpořili.

Obzvláště urgentně by západní státy měly usilovat o zrušení absurdního označení ruských opozičních struktur za “extremistické” a rovněž o ukončení kampaně očerňující mnohé ruské a mezinárodní neziskové organizace a mediální iniciativy, které prosazují transparentnost volebního a rozhodovacího procesu v Ruské federaci. To se totiž týká i některých českých organizací, které se v podpoře ruské společnosti dlouhodobě angažují, jako například Člověk v tísni či Pražské centrum pro občanskou společnost (PCSC). 

Ale obecně by se Západ měl snažit přimět Rusko, aby se vrátilo k mezinárodní spolupráci a obnovilo korektní vztahy, které dnes systematicky podkopává. Tato spolupráce je vzájemně výhodná a konflikt vyhovuje jen úzké skupině vedoucích představitelů v Kremlu, která z něho prozatím profituje. Tato dvojznačnost symbolizovaná snahou o spolupráci v dílčích oblastech (jako například v energetice a na projektu Nord Stream 2) a odtažitost v dalších, včetně mezilidských kontaktů, by neměla být Západem tolerována, protože může bilaterální relace zatížit problémy i pro budoucí generace.

Je to totiž nová generace mladých Rusů, která nemá zkušenost s komunismem a Sovětským svazem a která se bude v následujících letech politicky stále více etablovat a určovat budoucí vývoj v zemi. Západ by proto měl udělat vše proto, abychom především s touto částí ruské společnosti neztratili kontakt a nezavřeli si tím v Rusku do budoucna dveře. To by totiž dále pomáhalo udržet u moci elity spjaté se současným vládním establishmentem v Kremlu i po roce 2036, což rozhodně není v západním zájmu.

Autorem článku je Pavel Havlíček. Článek byl původně vydán na serveru Info.cz. Článek vznikl v rámci projektu, který byl podpořen z prostředků v rámci dotačního programu Ministerstva zahraničních věcí České republiky Priority zahraniční politiky ČR a mezinárodní vztahy.