Válka v Donbasu trvá už sedm let a spolu s nelegální ruskou anexí ukrajinského poloostrova Krym je klíčovým katalyzátorem změn na Ukrajině. Události roku 2014 totiž urychlily řadu procesů v tamní společnosti a jiné nastartovaly. Velmi důležitou roli v tom hraje skutečnost, že země přišla o jeden ze dvou pólů, mezi kterými se dlouhodobě pohybovala. Tento ztracený pól ji přitom do značné míry definoval.
Tím zcela zásadním, co Ukrajinu změnilo, je samozřejmě více než třináct tisíc obětí, které si válka na její straně vyžádala především mezi příslušníky ozbrojených složek. Dále kvůli ní téměř dva miliony lidí musely opustit své domovy a způsobila také obrovské materiální škody. Ačkoliv život na Ukrajině na povrchu běží dál jako před válkou, skrývají se pod ním obrovská traumata. Zcela si je člověk uvědomí až teprve na hřbitovech plných hrobů mladých vojáků, u mnoha pomníků, kterými je země posetá, či při prohlídce muzejních expozic věnovaných válce v Donbasu. Obzvlášť tíživě působí taková místa, jako je stěna paměti u kláštera svatého Michala v centru Kyjeva. Pokrývají ji tisíce fotografií padlých. Kromě pietních akcí, jež se odehrávají i u příležitosti státních návštěv, se tam pravidelně scházejí příbuzní obětí, kteří zeď paměti udržují.
Po ruské agresi z roku 2014 se pochopitelně musela okamžitě změnit politika státu. Ve své podstatě se v tomto směru jen urychlily procesy, které na Ukrajině probíhaly už od počátku 90. let minulého století, tedy pozvolné vzdalování se Moskvě. Na rozdíl od sousedního Běloruska se totiž Ukrajina nikdy neangažovala v postsovětských integračních procesech a snažila se udržovat si od Ruska jistý odstup. Ostatně každý prezident Ukrajiny bez výjimky od roku 1991 alespoň rétoricky podporoval evropskou integraci své země. I přesto ji ale s Ruskem logicky pojilo stále mnoho vazeb, které se začaly definitivně trhat až po roce 2014. Vedle už předtím plánovaného podpisu Asociační dohody s Evropskou unií došlo mimo jiné k zásadní změně orientace zahraničního obchodu a zakotvení euroatlantického směřování Ukrajiny přímo do ústavy. Symbolicky je v této záležitosti důležitá i dekomunizace. Ta zemi zbavuje patologické minulosti a také ji vzdaluje od Ruska, ve kterém se nyní pěstuje kult Stalina a Velké vlastenecké války. Podobně hraje určitou roli i ztráta vlivu Ruské pravoslavné církve a vznik nové Pravoslavné církve Ukrajiny, k níž přešla část farností.
Mýtus o dvou zemích
K naprosto zásadním změnám ale došlo i na obecnější úrovni tamní společnosti. Pro jejich pochopení je nutné si uvědomit, jak stát do roku 2014 fungoval. V mnoha kruzích populární tvrzení o existenci dvou vzájemně neslučitelných Ukrajinách na východě a západě země, které spějí k nevyhnutelnému konfliktu a rozpadu, je klišé a mýtus. Přirozené rozdíly na Ukrajině sice samozřejmě existují, ale ve své extrémní podobě fungovaly jen na opačných pólech Ukrajiny v západoukrajinské Haliči a východoukrajinském Donbasu, přičemž směrem do středu se rozdíly stíraly. O tom, že jiné regiony jsou výrazně „umírněnější“, ostatně svědčí i situace z roku 2014. Pokud by platila teze o dvou jasně oddělených a vzájemně neslučitelných částech země, tak by Ukrajina nutně musela ztratit kontrolu nad mnohem větší částí území včetně takových ruskojazyčných metropolí, jako jsou Charkov nebo Oděsa. Ve skutečnosti se ale i v této podobě jedná spíše o ideologickou konstrukci než reálný obraz těchto regionů. Problém tedy spočíval ani ne tak v opravdových rozdílech mezi jednotlivými částmi Ukrajiny, jako spíše v jejich zneužívání v politickém boji, což přirozeně vedlo k vyostřování odlišností a polarizaci společnosti.
Jeden z těchto „extrémních pólů“ ale v roce 2014 do značné míry zmizel, což vedlo k významným změnám na politické scéně. A také k tomu, že se Ukrajina konečně mohla nadechnout poté, co se zbavila „věčného ideologického souboje mezi východem a západem země“, a začít se zabývat jinými problémy. Část ideologicky „východoukrajinských“ politických sil pochopitelně rok 2014 přežila, ale kvůli ztrátě značné části svého elektorátu už dnes může jen snít o tom, že se dostane k moci. V poslední době tomu napomáhá i poměrně tvrdý kurz prezidenta Volodymyra Zelenského vůči proruským aktérům v zemi v čele s oligarchou Viktorem Medvedčukem, který je považován za pravou ruku Kremlu na Ukrajině.
Výrazné omezení těchto sil přineslo nedávné nucené zastavení vysílání jeho televizních kanálů, jež byly klíčové pro šíření ruských narativů v zemi. Se ztrátou Donbasu souvisí také jeden trochu paradoxní ekonomický efekt. Šlo totiž o průmyslovou základnu, která tvořila značnou část ukrajinského HDP. Jenže i přes populární mýtus o Donbasu, jenž živí celou Ukrajinu, se ve skutečnosti jednalo o zastaralý a neefektivní těžký průmysl a oblast byla dotována z centra. I v tomto smyslu tedy válka ukrajinské vládě tak trochu rozvázala ruce.
To ale zároveň neznamená, že by se země po vypuknutí válečného konfliktu hodnotově přeorientovala směrem k „západoukrajinskému pólu“, který – zjednodušeně řečeno – může reprezentovat Halič v čele se Lvovem. Ve skutečnosti se totiž ukrajinský mainstream vždy pohyboval někde mezi těmito dvěma „extrémy“, které ho sice pochopitelně ovlivňovaly (a které ovlivňovaly i sebe navzájem), ale zároveň mu nedokázaly zcela vnutit svou hodnotovou orientaci. V případě západní Ukrajiny jde také o to, že ačkoliv je Lvov významným kulturním centrem, politicky byl tento region na rozdíl od Donbasu, ze kterého vzešel svržený prezident Viktor Janukovyč, vždy marginální a orientace na něj nepřináší výrazné úspěchy. O tom se přesvědčil i exprezident Petro Porošenko, jenž v roce 2019 na tuto kartu vsadil a spektakulárně prohrál s Volodymyrem Zelenským. Ostatně od vyhlášení nezávislosti definovala ukrajinskou politiku tři klíčová střediska, kterými byly kromě hlavního města Kyjeva ještě dvě milionové metropole východní Ukrajiny Dnipro a Doněck. Naopak vrcholných politiků s kořeny na západě státu se objevilo naprosté minimum.
Daleko od Moskvy
Rozdíly ve společnosti ve skutečnosti nejsou v mnoha věcech tak dramatické a do značné míry pro Ukrajince nehrají velkou roli. Z průzkumů veřejného mínění totiž pravidelně vychází, že napříč celou Ukrajinou jsou za klíčové problémy vedle ukončení války v Donbasu považovány takové věci, jako jsou nízká životní úroveň, nezaměstnanost, korupce, vysoké životní náklady a obecně ekonomicko-sociální problémy. Jiná témata spojená se světonázorovou či ideologickou orientací nebo jiným chápáním toho, co to znamená být Ukrajinec, zůstávají jednoznačně ve stínu těchto problémů. Zároveň ale v posledních sedmi letech došlo k výrazným posunům i ve zmíněných oblastech.
Typickým příkladem je otázka zahraničněpolitické orientace Ukrajiny. Po roce 2014 se výrazně zvýšila podpora integrace do euroatlantických struktur. Už dříve Ukrajinci vnímali EU vcelku pozitivně (zatímco NATO jednoznačně negativně). Jen spolu s tím zároveň mnohdy neviděli rozpor s udržováním úzkých vztahů s Ruskem a účastí v integračních procesech v oblasti bývalého Sovětského svazu (byť reálná politika země si držela od těchto aktivit Moskvy již tehdy odstup). Nově tak došlo na jedné straně k výraznému nárůstu podpory vstupu do EU a hlavně do NATO, ale především pak k drastickému propadu příznivého vnímání Ruska a integrace v postsovětském prostoru, což je zdaleka nejvýraznější změnou ve veřejném mínění Ukrajinců.
Zatímco před válkou vnímalo podle průzkumů Kyjevského mezinárodního institutu sociologie Rusko pozitivně přes 80 procent Ukrajinců, tak po jejím začátku se jeho obliba propadla až na 30 procent. I přes občasný mírný nárůst sympatií k Rusku se dnes toto číslo pohybuje kolem 40 procent. Podpora vstupu do EU je přitom podle posledního průzkumu Centrum Razumkova z letošního března na úrovni téměř 60 procent. Podle jiného průzkumu prezentovaného v prosinci 2020 Fondem demokratické iniciativy zase 48 procent Ukrajinců podporovalo směřování do Evropské unie, zatímco integraci s Ruskem chtělo pouhých třináct procent. Dříve přitom bylo množství příznivců obou táborů zhruba podobné. Podpora NATO se zase zvýšila z třinácti procent v roce 2012 na více než 40 procent v dubnu 2021.
Vedle přímých ztrát, obětí na životech a obrovského množství uprchlíků lze říci, že ruská agrese a válka při vší své tragičnosti Ukrajině paradoxně tak trochu pomohla. Země se zbavila velké části patologických vazeb na Rusko, zahájila reformní proces, který se střídavými úspěchy probíhá dodnes, a od základu proměnila svou politickou scénu. Zbavila se rovněž břemene v podobě neefektivního donbaského průmyslu a politicky problematického regionu. Částečně se také odstřihla od škodlivého dědictví minulosti a zásadním způsobem se na velmi dlouhou dobu vzdálila Rusku. Svým způsobem se Ukrajina přiblížila Evropě a zamířila zcela jednoznačně zdravějším směrem, byť k evropským standardům má pochopitelně ještě hodně daleko. A to zdaleka nejen kvůli neuspokojivé úrovni demokracie či nepříliš dobré ekonomické situaci, ale také kvůli tomu, že tamní společnost zůstává hodnotově v mnoha ohledech vzdálená tomu, co je v zemích EU běžné. Platí to i pro proevropskou západní Ukrajinu, která je tradičně více venkovská a konzervativní než velká města dál na východ.
Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.
