Současný katastrofální stav rusko-polských vztahů zásadně ovlivnila ruská agrese vůči Ukrajině v roce 2014 a dodnes pokračující plíživá válka mezi těmito státy. Anexe Krymu a okupace části Donbasu znamenaly definitivní konec úsilí Varšavy o budování normálních vztahů s Moskvou. Útok Ruska na Ukrajinu ukázal, že se režim Vladimira Putina nedokáže smířit se ztrátou statusu globální velmoci a upustit od neoimperiální politiky vůči zemím bývalého SSSR. Jejich případné opětovné podřízení Moskvě se ovšem v Polsku vnímá jako zásadní bezpečnostní riziko. Zároveň je polský strach z Ruska také hluboce zakořeněný v minulosti.

Břemeno dějin

V důsledku uzavření unie s Litvou v roce 1385 se Polsko postupně zapojilo do válek s Moskvou o dominanci ve východní Evropě, jež měly zároveň i náboženský podtext (katolicismus versus pravoslaví). Tato konfrontace definitivně skončila v 60. letech 17. století porážkou polsko-litevské federace. Vítězství Rusku vyneslo status impéria na několik dalších staletí. Polsko se naopak na přelomu 17. a 18. století změnilo v ruský protektorát, načež koncem 18. století ztratilo zbytky nezávislosti. Na dalších více než sto let se osmdesát procent jeho území ocitlo pod ruskou nadvládou. Poté Polsko nakrátko (1918–1939) získalo úplnou nezávislost, aby se v důsledku druhé světové války stalo opět ruským protektorátem. Suverenitu znovu nabylo teprve v roce 1993, kdy polské území opustil poslední ruský voják. Mezi začátkem 16. století a polovinou 20. století spolu Poláci a Rusové válčili v bezmála dvaceti různých konfliktech, které úhrnem trvaly asi sedmdesát let. Od poloviny 17. století Poláci téměř všechny prohráli. Tyto konflikty a s přestávkami téměř třistaletá ruská dominance zásadně ovlivnily vztah Poláků k Rusku. Můžeme mluvit o jejich ruském komplexu, který tvoří:

– strach z moci Ruska,

– resentiment daný prohrou v soupeření o status mocnosti,

– přesvědčení o vlastní civilizační nadřazenosti (vycházející z představy Polska coby předpolí svobodné Evropy/Západu, které ji již po staletí brání před despotickou Asií/Východem/Ruskem),

– pocit křivdy.

Právě pocit křivdy zásadně zesílil ve 20. století vzhledem ke genocidě, které se komunistické Rusko dopustilo na polské menšině v letech 1937–1938, masovým zločinům (například Katyň) a represím vůči Polákům během druhé světové války. Mnozí Poláci se proto nedokáží na Rusko dívat s chladnou hlavou. Nekonfrontační prvky polsko-ruských dějin, kupříkladu příspěvek Poláků k budování carského Ruska, mnohdy vůbec nevnímají. Nevšímají si ani historických období, kdy byli právě oni stranou, která útočila a dopouštěla se častěji zločinů (třeba polská okupace Moskvy v letech 1610–1612; 4. listopad, kdy bylo město osvobozeno, je od roku 2004 v Rusku slaven jako Den národní jednoty), a mylně se domnívají, že se Sovětský svaz k Polsku choval stejně zločinně jako třetí říše. Následkem toho dnes někteří příslušníci z řad vládnoucí elity vznášejí nepodložená obvinění, že prezident Lech Kaczyński v roce 2010 nezemřel při letecké katastrofě, ale při atentátu spáchaném Moskvou. Budování vyváženějšího vztahu Poláků k Rusku samozřejmě ztěžuje současná historická politika Moskvy, která glorifikuje imperialismus i masové vrahy (Lenin, Stalin). Ještě problematičtější je agresivní zahraniční politika Kremlu.

Integrace, nebo sféra vlivu?

Současné polsko-ruské vztahy z geopolitických a ideových příčin zřejmě nemohou nebýt konfliktní. Polsko vstoupilo do NATO a EU a začalo v souladu s modelem liberální demokracie založeném na vládě práva a tržním hospodářství podporovat myšlenku rozšíření těchto organizací do východní Evropy a na severní Kavkaz. Svoje členství v NATO a EU i eventuální euroatlantickou integraci východních sousedů vnímá Varšava jako nejlepší záruku vlastní modernizace, ale také jako pojistku před ruskými pokusy východní Evropu opět ovládnout. Rusko, které se po nástupu prezidenta Putina k moci v roce 1999 stalo mnohem silnější a asertivnější, však s tím, aby se země bývalého SSSR staly členy EU a NATO, rozhodně nesouhlasí a podporuje různé autokraty. Moskva totiž tyto země vnímá jako svou výhradní sféru vlivu (takzvané blízké zahraničí), aniž by brala ohled na postoje tamní veřejnosti. Kreml dokonce představil svůj integrační protinávrh: členství v Eurasijské ekonomické unii a Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti.

K závažnému nárůstu polsko-ruského napětí došlo v důsledku oranžové revoluce na Ukrajině (2004–2005), kdy Varšava podpořila prodemokratické demonstrace, a následně v roce 2008, kdy Rusko zaútočilo na Gruzii bojující se separatisty. Tehdejší prezident Polska Lech Kaczyński v gestu solidarity přiletěl do Tbilisi a před shromážděnými Gruzíny přednesl projev na podporu jejich boje s ruskou agresí. Již v roce 2009, kdy administrativa nového prezidenta USA Baracka Obamy představila politiku restartu vztahů s Ruskem, se ale vláda Donalda Tuska od prezidenta Kaczyńského distancovala a pokusila se vztahy s Moskvou zlepšit. Právě tehdy, v letech 2010–2011, došlo k poslední návštěvě polského prezidenta a premiéra v Rusku. Polský ministr zahraničních věcí navštívil Rusko naposledy v roce 2012. Polská politika restartu skončila fiaskem v roce 2013 spolu s revolucí důstojnosti na Ukrajině; Varšava opět podpořila demokratickou opozici, zatímco Rusko autoritářského prezidenta. Ruská propaganda s odvoláním na historii obvinila Polsko z velmocenské megalomanie a „tradiční“ snahy podřídit si Ukrajinu.

Po ruském útoku na Ukrajinu se zásadní neshody mezi Moskvou a Varšavou změnily v propast. Polsko tehdy na mezinárodním poli podpořilo Kyjev, přičemž se v rámci NATO a EU stalo jedním z největších zastánců uvalení sankcí na Rusko a posílení vojenské spolupráce mezi Ukrajinou a Severoatlantickou aliancí. Rozšiřování ruského vojenského potenciálu, pravidelné užívání vojenské síly, hrozba jejího užití vůči sousedním státům a provokování incidentů se zeměmi EU a NATO způsobily, že se Severoatlantická aliance v roce 2014 rozhodla rozmístit v Polsku a pobaltských zemích vojáky. Zatímco Polsko tyto aktivity chápe jako zásadní zlepšení své bezpečnosti, Rusko je vnímá jako nepřátelský akt. Podle kremelské propagandy Polsko přijetím amerického kontingentu na svém území jen potvrdilo svou roli „poskoka USA“. Tato formulace ukazuje, že Rusko nevnímá Polsko jako rovnoprávného partnera a jeho politika vůči Varšavě je do velké míry výslednicí vztahů Moskvy s Washingtonem.

Kromě Ukrajiny a Gruzie se Polsko nedávno ocitlo na kolizním kurzu s Ruskem také kvůli Bělorusku. V roce 2020 se stalo jedním z nejhorlivějších západních advokátů běloruské demokratické opozice protestující proti zfalšování voleb prezidentem Alexandrem Lukašenkem, zatímco Moskva autokrata jako obvykle podpořila. Otázka budoucnosti Běloruska má přitom zásadní geopolitický rozměr. Další integrace země – již dnes silně závislé na Moskvě – s Ruskem ve vojenské sféře znamená významné zhoršení polské bezpečnosti. Polsko-běloruská hranice na východě dlouhá skoro 420 kilometrů je totiž dvakrát delší než polsko-ruská hranice na severu, a tak se ve výsledku značná část země ocitá mezi kladivem a kovadlinou.

Ekonomika a společnost

Výrazné zhoršení politických vztahů po roce 2013 se promítlo do bezprecedentního oslabení ekonomické spolupráce mezi Polskem a Ruskem a omezení mezilidských kontaktů. Na tyto dvě oblasti měla politika negativní vliv vždy. Navzdory geografické blízkosti a značnému ekonomickému potenciálu je spolupráce mezi oběma státy po roce 1991 neuspokojivá. Zvláště chabé jsou investice. Do roku 2020 obě země vzájemně investovaly velmi skromný kapitál (něco málo přes miliardu dolarů bez investic ve třetích zemích). Pokud jde o obchodní bilanci, dlouho byla pro Polsko negativní. Protože dováží především plyn, ropu a uhlí, mělo s Ruskem největší deficit hned po Číně.

Import strategických energetických surovin z Ruska se po jeho agresi vůči Ukrajině problematizoval. Strukturální stagnace ruské ekonomiky, uvalené sankce, polská politika diverzifikace dodavatelů surovin a nakonec pandemie nemoci covid-19 vedly k radikálnímu snížení ruského podílu na polském obchodu. Bylo-li ještě v roce 2013 Rusko druhým největším obchodním partnerem Polska a jeho podíl na polském obchodu se blížil deseti procentům, dnes dosahuje něco přes 3,5 procenta a zastává mezi polskými obchodními partnery osmé místo. Stejná situace se týká kontaktů mezi oběma národy. V období restartu podepsalo Polsko s Ruskem smlouvu o malém pohraničním styku s Kaliningradským obvodem, která začala platit v roce 2012. Počet Rusů navštěvujících Polsko díky ní rychle stoupl. V roce 2016 však polská vláda s poukazem na bezpečnostní důvody platnost smlouvy pozastavila. Počet návštěv Rusů z Kaliningradu v roce 2019 klesl oproti roku 2014 o 40 procent.

V rámci Západu

Z perspektivy Varšavy je klíčovou otázkou ve vztazích s Ruskem cosi, oč se Polsko snaží už několik století: najít na Západě podporu pro zásadovější politiku vůči Moskvě. Neoimperiální politika Kremlu Polsku jeho snahy v posledních letech značně usnadnila, přestože některé významné země (například Francie) stále zkouší uplatňovat mírnější přístup. Polské vyhlídky jsou příznivé. Nová americká administrativa vnímá Rusko především jako vážné riziko. Německá politika vůči Rusku se může stát zásadovější vzhledem k pravděpodobné účasti Zelených ve vládě a možná i na postu spolkového kancléře. Česko se po odhalení podílu ruských speciálních složek na výbuchu muničního skladu ve Vrběticích stalo zemí, jež je na neoimperiální politiku Ruska mimořádně citlivá. Z polského pohledu je Česko perspektivním partnerem také proto, že v jeho zahraniční politice hraje důležitou roli podpora demokratizace, jak se ukázalo například v souvislosti s Lukašenkovým režimem nebo kauzou Alexeje Navalného.

Největší výzvu může pro Polsko za této situace paradoxně představovat ono samo, respektive jeho domácí politika. Vzhledem k mnoha problematickým oblastem (verdikty evropských soudů ohledně změn v polské justici, absence velvyslance USA ve Varšavě, americký prezident Joe Biden dosud nezatelefonoval svému protějšku Andrzeji Dudovi a kritizuje polskou vládu, rezoluce Evropského parlamentu kritizující nacionalismus, porušování ženských práv a homofobii v zemi) se může role Polska coby propagátora euroatlantických hodnot ve východní Evropě a jeho schopnost vytvářet na Západě protiruské koalice významně zkomplikovat.

Autorem článku je ADAM BALCER. Z polštiny přeložila Anna Plasová.

Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.