Europoslanci se odhodlali ke strategicky důležitému kroku, na nějž se byrokraté Komise báli byť jen letmo pomyslet, natož ho uskutečnit. Doufejme, že toto stanovisko podpoří v plánovaném hlasování o zmíněném dokumentu zahraničního výboru všichni poslanci Evropského parlamentu včetně českých, a že se o jeho realizaci zasadí i naše diplomacie. Potvrdí-li se současná očekávání a ukrajinská vnitropolitická krize bude vyřešena pokojně a parlamentní volby plánované na podzim splní demokratické standardy, bude možné slova ukrajinských politiků o evropské orientaci země brát vážně. Stále naléhavěji se také potvrzuje, že integrace Ukrajiny do Unie je stejně tak v zájmu sedmadvacítky samotné. Jakkoliv je stále agresivnější rétorika Vladimira Putina adresována především ruským voličům, není zcela nepravděpodobné, že jeho nástupce bude svou vládu zakládat na opozici vůči evropským hodnotám a zájmům zcela otevřeně a ryze prakticky. Ostatně již dnes se Rusko snaží o monopolizaci přepravy a dodávek ropy a především plynu do Evropy, týmiž surovinami vydírá některé evropské země a většinu svých sousedů a Evropskou unii se pokouší rozdělit vytvořením „racionální“ (rozuměj proruské) a „protiruské“ části.

Ukrajina je zde klíčová nejen proto, že se dle známého tvrzení bez její kontroly nemůže Rusko stát skutečnou velmocí, ale také proto, že úspěšná transformace ukrajinské společnosti, dodržování demokratických standardů a vláda práva může být vzorem pro obyvatele jejího východního souseda. Bude-li však Evropou ponechána v současném vakuu, stane se v brzké době ruským satelitem a faktická evropsko-ruská hranice bude probíhat Pobaltím, východním Polskem, Maďarskem a Rumunskem.

I proto nesmí být evropská politika vůči Ukrajině spojována se vztahy k Turecku. Obě země jsou sice strategicky důležité a prochází složitými transformačními a modernizačními procesy, zde však jejich podobnost končí. Ukrajinský vnitropolitický život je sice značně bouřlivý a k politické kultuře západoevropských zemí má ještě daleko, politické konflikty zde ale neřeší tak jako v Turecku armáda a situace v oblasti dodržování lidských práv a svobod je v obou zemích podobně nesrovnatelná. Byť je Turecko na rozdíl od Ukrajiny formálně oficiálním kandidátem na vstup do Unie, má východní soused Unie nepochybně větší předpoklady, potenciál i vůli k integraci a perspektivně i vstupu do EU.

Unie by proto měla Ukrajině nabídnout co nejkonkrétnější perspektivu integrace, a to především v několika klíčových oblastech. Jedná se především o citlivou problematiku liberalizace a výhledově zrušení víz, když získat vstupní vízum do zemí Schengenu je pro Ukrajince složitější a zdlouhavější než například do USA, které však s Ukrajinou nesousedí. Významné je i určení konkrétního časového rámce pro vznik zóny volného obchodu, jelikož Unie je od rozšíření v roce 2004 největším obchodním partnerem Ukrajiny. Prostor pro mnohem intenzívnější spolupráci je i v oblasti energetiky, kde by EU mohla podpořit výstavbu nové infrastruktury a zavádění úsporných technologií v průmyslu a výrobě elektřiny, jež svou několikanásobnou energetickou náročností ve srovnání se zeměmi EU zvyšuje závislost země na ruských surovinách. Kromě toho by Ukrajina měla být v co nejkratší době plně integrována do vybraných evropských programů, jako například Sokrates, jenž poskytuje mladým lidem ze zemí EU, Norska, Islandu a Lichtenštejnska unikátní možnost absolvovat část studia v zahraničí.

Podpora zapojení Ukrajiny do evropských struktur je v bytostném zájmu naší země a je také výzvou a příležitostí pro českou diplomacii, a to nejen proto, že podpis nové smlouvy o vztazích mezi EU a Ukrajinou by se pravděpodobně mohl uskutečnit v rámci českého předsednictví v Radě EU v první polovině roku 2009.