Výsledek ukrajinských prezidentských voleb bude mít nepochybně zásadní vliv na vnitřní i zahraniční politiku Ukrajiny. Nový prezident Viktor Juščenko zřetelně označil za jednu ze svých priorit vstup Ukrajiny do Evropské unie. Je možné očekávat, že ukrajinské úsilí v tomto směru bude mnohem jasnější a rozhodnější, než během vlády jeho předchůdce, pro něhož nebylo téma integrace země do euroatlantických struktur než elegantní a užitečnou frází. Současně s Juščenkovým vítězstvím vzrostlo také na Ukrajině již tak silné očekávání vstřícnějšího postoje Bruselu v otázce možné integrace do EU. Spolu se změnou situace na Ukrajině nastal čas, kdy se Unie musí rozhodnout, zda přizná této zemi právo na budoucí vstup a dohodne se s ní na časovém horizontu a novém uspořádání vzájemných vztahů, či zda ponechá tuto zemi v nejistotě a hospodářském, bezpečnostním, politickém a hodnotovém vakuu.

Ukrajina deklarovala jako svůj cíl vstup do Evropské unie již v polovině 90. let. V roce 1998 vstoupila v platnost Smlouva o partnerství a spolupráci (PCA) mezi Ukrajinou a Evropskými společenstvími podepsaná v červnu 1994. V tomtéž roce Ukrajina přijala Strategii integrace do EU a započala proces slaďování svého práva s legislativou Unie. S mezinárodně-politickou izolací prezidenta Kučmy po aférách s vraždou novináře Gongadzeho a prodejem vojenského vybavení Iráku a četných případech porušování lidských práv a svobod se z deklarované vůle k evropské integraci stále zřetelněji vytrácel reálný obsah a zůstával pouze líbivý obal. Evropská rétorika se Kučmovi hodila jak na Západě, tak zejména jako karta ve vyjednáváních s Ruskem. Kučmovy snahy o zalíbení se Moskvě výměnou za posvěcení řízeného předání moci tehdejšímu premiérovi Janukovyčovi vyvrcholily v září 2003 podpisem Dohody o vzniku jednotného hospodářského prostoru mezi Běloruskem, Kazachstánem, Ruskem a Ukrajinou a loňským nahrazením explicitní zmínky o integraci Ukrajiny do EU a NATO v obranné doktríně země vágnějším termínem euroatlantické integrace.

Poté, co se vítězem voleb stal Viktor Juščenko, lze očekávat výraznou změnu tohoto přístupu, a to nejen proto, že rozšířením EU se “pětadvacítka“ stala největším obchodním parterem Ukrajiny, s níž od května sdílí i několik set kilometrů dlouhou hranici. Nový ukrajinský prezident má šanci dát heslu integrace do EU reálný obsah a prosadit tolik potřebné hospodářské a právní reformy, zlepšit situaci v dodržování lidských práv, zahájit slibovaný boj s korupcí a výrazně zlepšit vymahatelnost práva. Evropská unie by v této situaci udělala velkou chybu, kdyby tento proces výrazně nepodpořila.

Na rozdíl od Ruska, které se zkompromitovalo otevřeným vměšováním do volebního procesu, se Unie ve dnech oranžové revoluce stala symbolem naděje na lepší a demokratickou budoucnost Ukrajiny. Lidé, kteří se v Kyjevě a dalších městech postavili proti pokusu zfalšovat volby, a jejich nový prezident se proto nespokojí s postavením věčného souseda Unie, vykázaného do „nárazníkového“ prostoru mezi Evropou a Ruskem. Doposud (a to i v prvních reakcích po opakovaném druhém kole prezidentských voleb, které v zásadě splnilo demokratické standardy) byla ale EU ochotna Ukrajině nabídnout pouze status souseda v rámci nově formulované Evropské politiky sousedství (ENP), jejímž cílem je vybudovat kolem Unie „kruh přátelských států“. Evropská unie nikdy jasně neřekla, že Ukrajina se v budoucnu může stát jejím členem. Z úst nejvyšších představitelů Bruselu padaly spíše výroky, které je možné považovat za odrazování od úsilí integrovat se s Evropou a nepřímé nabádání k zapojení se do integrace řízené Moskvou.

Pokud má Unie skutečný zájem podpořit ukrajinské reformy a přeje si sousedit s demokratickou, stabilní a prosperující zemí, měla by z Ukrajiny učinit svého strategického partnera nejen na papíře, ale i ve skutečnosti. Je třeba si uvědomit, že formát ENP, do níž jsou zapojeny země severní Afriky a Kavkazu, je na Ukrajině považován za nedostatečný a často i za nedůstojný jejímu významu a aspiracím. I přes současnou „zahlcenost“ rozšířením, Tureckem, Balkánem a příjímáním ústavní smlouvy musí Unie najít dostatek odvahy a síly jasně odpovědět na demokratické a evropské aspirace Ukrajiny a zřetelně říci, že Ukrajina má po splnění konkrétních podmínek právo a reálnou možnost stát se v budoucnu jejím členem. Nic ostatně nepřispělo ke stabilizaci a nepodpořilo reformní proces v zemích střední Evropy a Pobaltí v 90. letech XX. století tolik, jako perspektiva členství v Unii. A Ukrajina také není o nic méně evropskou a ze strategického hlediska méně důležitou zemí než Turecko, s nímž nyní EU hodlá zahájit jednání o vstupu. Nechat Ukrajinu čekat na rozhodnutí o jejích evropských perspektivách stejnou dobu by mohlo být nebezpečné.

Evropská unie by nyní měla nové ukrajinské reprezentaci sama nabídnout změnu či doplnění Akčního plánu spolupráce v rámci ENP, který byl dojednán s vládou bývalého premiéra a prezidentského kandidáta Janukovyče a ne zcela šťastně Komisí EU schválen uprostřed dramatických událostí na Ukrajině 9. prosince společně s obdobnými plány Jordánska, Moldavska, Tuniska, Maroka, Izraele a palestinské samosprávy. V opačném případě o tuto revizi pravděpodobně požádá nová ukrajinská vláda. Unie by také měla co možná nejdříve Ukrajině udělit status tržní ekonomiky, jaký již přiznala Rusku a ve střednědobé perspektivě jí v případě příznivého vývoje a pokroku v realizaci demokratických a hospodářských reforem nabídnout uzavření asociační smlouvy.

Do procesu stabilizace Ukrajiny a podpory jejího demokratizačního úsilí se může výrazně zapojit i Česká republika. Zkušenostmi z posledních 15 let transformace ekonomiky, práva a politických institucí a integrace do euroatlantických struktur může Ukrajině výrazně pomoci a skutečnost, že s ní nesdílíme společné hranice, může být spíše výhodou, než překážkou. Velkou příležitostí by bylo i navázání úzké spolupráce mezi Visegrádskou skupinou a Ukrajinou. Tíživým problémem pro Ukrajince zůstává vízová povinnost při cestách do ČR, kde existuje značný prostor minimálně pro zjednodušení a zlidštění požadavků a procedur pro vydávání víz.