Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Ozvěny války: Evropa a svět rok po ruské invazi na Ukrajinu

AMO AMO / Ed. 13. 2. 2023
Ozvěny války: Evropa a svět rok po ruské invazi na Ukrajinu

Analytici a analytičky AMO představují své postřehy k ruské invazi na Ukrajinu, od jejíž začátku brzy uplyne jeden rok.

Změna dynamiky vztahů ve střední Evropě

Pavlína Janebová

Zatímco některé středo- a východoevropské členské země EU patří mezi lídry unijní reakce na ruskou agresi na Ukrajině, Maďarsko se svým značně odlišným postojem zřetelně vymyká. Skutečnost, že se spolu státy Visegrádské skupiny na politice vůči Rusku neshodnou, byla známá dávno před únorem 2022. Některé kroky a rétorika Orbánovy vlády v kontextu ruské brutality však způsobila na vysoké politické úrovni spolupráce nevídané ochlazení. Ačkoli Visegrád na nižších a praktičtějších úrovních přetrvá, situace přispěla k přehodnocení české středoevropské politiky a posílení důrazu na jiné platformy či bilaterální partnerství. Vývoj posledního roku by nám také paradoxně mohl pomoci s dlouhodobou váhavostí, s níž česká zahraniční politika přistupuje k debatě o vztazích s Maďarskem. Zatímco debaty o hodnotách a právním státu, jakkoli důležité, jsou i do velké míry abstraktní a politicky polarizované, skutečnost, že maďarské vztahy s Ruskem představují bezpečnostní hrozbu pro zbytek EU a tedy i ČR, jsou mnohem konkrétnější. Zájem na bezpečnosti České republiky je přitom prioritou sdílenou napříč politickým spektrem.


Íránská sázka na Rusko a její úskalí

Matouš Horčička

Konflikt na Ukrajině byl zprvu pro Írán velkou příležitostí. Evropa panikařila z nedostatku plynu, Američané byli vstřícnější k obnově jaderné dohody (JCPOA) než kdy dřív a Írán udržoval dobré vztahy s Ruskem i Ukrajinou. Ač se postupně ukazovalo, že Írán straní Rusům, Západ měl o dohodu s Íránem zájem. Když však vypukly celostátní protesty po smrti Mahsy Amíní a Írán proti nim zakročil, bylo jasné, že dohoda se Západem nevyjde. Íránská spolupráce s Rusy se tak začala veřejně prohlubovat. Írán mimo jiné dodal Rusku sebevražedné drony, země spolu podepsaly dohody o rozšíření ekonomické či bankovní spolupráce. Íránský režim se zdá být v podpoře Ruska jednotný, uvnitř se ale ozývají hlasy, které tuto jednostrannou spolupráci kritizují. Západ by měl využít této vnitřní dynamiky a pokusit se Írán postupně odradit od angažmá na Ukrajině, a to například nabídkou uvolňování sankcí výměnou za zastavení represí vůči protestujícím a podpory ruské agrese. Snižování íránské závislosti na Rusku může být pro některé režimní ideology důležité. Zároveň se Západ musí připravit na obcházení sankcí oběma zeměmi a zaměřit se například na střední Asii, která představuje trhlinu v západních snahách.


Posílení transatlantického svazku, ne samostatné Evropy

Petr Boháček

Evropa stojí jednoznačně za Ukrajinou, ale přesto po roce války existuje v unijní bezpečnostní spolupráci řada limitů. Na otázku, jak moc je Evropa ochotna si pro zajištění vlastní bezpečnosti ušpinit ruce, stále nemáme odpověď. Tváří tvář velkým výrobním kapacitám Ruska není jasné, do jaké míry je EU schopna nastartovat zbrojní výrobu pro dodávky munice a techniky na Ukrajinu, a to i na úkor zkomplikování si vlastní ekonomické situace. O tom, kde leží limity podpory Ukrajiny, mají jasno “nové” členské státy (s výjimkou Maďarska). Od začátku války na Ukrajině se Polsko, Pobaltí nebo ČR staly hlavními lídry evropské bezpečnostní diskuse a politiky. Jejich nástroji jsou tlak na ostatní členské státy od Berlína po Brusel a Paříž, a jasná demonstrace vlastního přesvědčení v podobě rychlých dodávek těžké vojenské techniky či integrace milionů uprchlíků.

Pokud má Evropa vzít bezpečnost do svých vlastních rukou, bude to záviset na tom, jak budou “nové” členské státy EU schopny přesvědčit zbytek EU k výraznějším krokům v bezpečnostní politice. Ruská válka na Ukrajině je ultimátním testem toho, jak jsou schopny posílit svou roli v EU a otočit jejími kormidly, ale také zdali bude Evropa opravdu silným a schopným pilířem NATO.


Lepší, horší, opravdové? Polsko a válka na Ukrajině

Vít Dostál

V posledních 250 letech najdeme jen přibližně 50, kdy na území dnešního Polska nedleli ruští vojáci pod různými vlajkami. Zatímco zbytek Evropy na tuto skutečnost zapomíná nebo o ní spíše vůbec neví, v Polsku ji mají zarytou hluboce pod kůží. Ruský imperialismus všech barev ve Varšavě dobře znají. I proto brali naši severní sousedé ruskou hrozbu vůči Ukrajině od počátku zcela vážně. Pomoc poskytovali před 24. únorem i po něm. Poláci a Polky doširoka otevřeli své náruče všem prchajícím před válkou. Polskem jich prošly miliony, a stát se nesesypal. Podpora Ukrajiny naopak trvá.

V otázce podpory Ukrajiny je Varšava unijním lídrem. Testuje hranici možného, dokladem čehož je nedávné rozhodnutí o dodávkách západních tanků na ukrajinské bojiště. Tento statut jí pomohl rehabilitovat se v evropské politice a otevřel Polsku možnost čerpat prostředky z evropského rozpočtu, třebaže neplní vše, co mu bylo evropskými institucemi vytýkáno.

Dlouhodobý osud Polska určí výsledek války, ale ten krátkodobý se rozhodne v podzimních parlamentních volbách. Byť je tamní politická scéna hluboce rozhádána, na podpoře Ukrajiny se shoduje. V něčem je tak Polsko inspirací pro Česko i celou Evropu.


Západní Balkán: na okraji nebo ve středu zájmu?

Petr Čermák

Válka proti Ukrajině zastihla západní Balkán v době, kdy region čelil svým vlastním zásadním výzvám. Zatímco proces jihovýchodního rozšíření EU byl již delší dobu zamrzlý, tamní státy se potýkaly s oslabováním demokracie, etnickým napětím i soupeřením globálních hráčů o vliv v regionu.

Ruská invaze na Ukrajinu a přesun mezinárodní pozornosti na východ Evropy problémy západního Balkánu zdánlivě odsunuly na druhou kolej, velmi rychle se však opět ukázal geopolitický význam nestabilního prostoru na jihovýchodním křídle EU.

V Kosovu a Bosně a Hercegovině, hlavních regionálních ohniscích napětí, se totiž spolu s místními etnickými skupinami střetávají také zájmy prozápadních sil a proruských aktérů.

Právě obava z posilování vlivu Ruska v nestabilním regionu a riziko eskalace dalšího konfliktu v sousedství EU vedla západní státy k oživení zájmu o západní Balkán. Po dlouhých letech stagnace došlo během českého předsednictví k aspoň symbolickým posunům v procesu integrace některých západobalkánských států do EU. Zároveň hlavní evropští hráči spolu s USA zintenzivnili diplomatické úsilí o vyřešení regionálních konfliktů.

K dosažení dlouhodobě udržitelných výsledků nadějně započatých procesů bude na všech stranách potřeba ještě velká dávka politické vůle, které však na západním Balkáně často bývá nedostatek.


Úskalí proruské neutrality Pekingu

Filip Šebok

Čína od počátku předvádí kolem Ukrajiny diplomatický tanec. Snaží se ujistit Rusko o pokračující spolupráci, ale zároveň formálně opakuje respekt k mezinárodním normám a západní partnery přesvědčuje o tom, že ruskému válečnému tažení přímo nepomáhá. Ve své propagandě označuje za viníka války NATO ve vleku expanzionistických zájmů Spojených států, které údajně z konfliktu profitují. Ukrajina je pak podle Číny obětí západních machinací a nikoli agrese Ruska, které bylo k invazi vyprovokováno. V soukromí se ale čínští diplomaté distancují od „šíleného“ Putina a snaží se ukazovat vlídnou tvář. Je tomu tak především v Evropě, kde Čína vidí možnost diplomatického oteplení. A někteří evropští lídři Číně ochotně skáčou na špek.

Peking opakovaně omílá slova o potřebě mírového řešení války a naznačuje dokonce ochotu hrát mediátora. Rusko se přitom kvůli své mezinárodní pozici ve vzájemných vztazích stále více stává podřadným partnerem . Čína toho však zřejmě není ochotna využít a zatlačit na něj. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, není složitá. Poražené Rusko a vítězný Západ není v zájmu Číny, především pokud by to znamenalo vzpruhu pro mezinárodní podporu Tchaj-wanu.


Západ EU začal naslouchat státům střední a východní Evropy

Vendula Kazlauskas

Když se svět 24. února probouzel do zpráv o ruské invazi na Ukrajinu, státy střední a východní Evropy zažívaly pocit „my jsme vám to říkaly“. K tomu, aby západní státy začaly brát vážně historickou zkušenost Pobaltí, Polska, ale i České republiky a jejich varování před Ruskem, musela přijít válka. Po jejím začátku se tyto země nicméně postavily do čela reakce EU a pomoc Ukrajině či domlouvání sankcí vůči Rusku prosazují nejsilněji právě ony.

Díky své silné a nekompromisní pozici se tak „nové státy EU“ přihlásily o lídrovské místo, které si pro sebe většinou rezervují země jako Francie nebo Německo. Zatímco například estonská pomoc Ukrajině již překročila 1 % HDP země, nejlidnatější a nejbohatší stát EU – Německo – se ocitá pod palbou kritiky kvůli nedostatečné nebo pomalé pomoci.

Západní tisk teď proto s oblibou mluví o tom, že se mocenská rovnováha v EU přesouvá právě směrem k jejím východnějším státům. Leadership v postoji vůči Rusku střední a východní Evropa skutečně prokázala. Zůstává ale otázkou, jak s tímto nově nabytým kreditem a posíleným politickým vlivem dokáže naložit do budoucna a jestli ho zvládne přetavit v podobně silnou pozici i k dalším výzvám, které celou EU čekají.


Návrat Turecka na mezinárodní výsluní po letech izolace

Karolína Lahučká

Po letech zahraničních kroků vedoucích k turecké izolaci v regionu a ke krizi ve vztazích se Západem se již v prvních týdnech války na Ukrajině dostalo Turecko do centra mezinárodní pozornosti. Vrátilo se zpět ke své pragmatické politice vyvažování a po celý rok konfliktu si úspěšně udrželo svou roli mediátora mezi Ruskem a Ukrajinou, respektive Západem. Turecko si připsalo úspěchy v realizaci rusko-ukrajinských jednání o příměří, zprostředkovalo dohody o výměně zajatců, zasadilo se o řešení obilné krize. Hvězda prezidenta Erdogana pro některé státníky stoupla natolik, že je dokonce nominován na Nobelovu cenu míru. Vzrostla prestiž tureckého obranného průmyslu, zejména dronů. Ukončením zbrojního embarga na Turecko se průmysl stal i součástí jednání o rozšíření NATO. Turecko nadále drží svůj seznam požadavků a užívá si pocit, že může mít poslední slovo při rozhodování o budoucím evropském bezpečnostním uspořádání. Švédsko a Finsko si tak budou muset počkat. Uvidíme, jak dlouho se na tomto mezinárodním výsluní Turecko udrží a co turecká politika přinese do evropské bezpečnosti v dalším roce. Je zřejmé, že Turecko bude chtít vytěžit ze své pozice maximum na všech frontách.


Definitivní rozloučení s ruským a sovětským dědictvím na Ukrajině

Michal Lebduška

Když jsem v roce 2011 poprvé přijel do Kyjeva na semestrální studijní pobyt, tak jsem si naivně myslel, že se zde naučím pořádně ukrajinsky. Zpět jsem se vrátil s lepší znalostí ruštiny. Velká část Ukrajinců měla k Rusku a Rusům velmi pozitivní vztah a ruština byla na veřejnosti všudypřítomná. Ruskými produkty byl zaplaven knižní trh, novinové stánky, televizní vysílání nebo rozhlasové stanice. Celá země byla zaplevelena pomníky Lenina a jinými komunistickými a ruskými symboly.

Agrese ruského diktátora Vladimira Putina to od základů změnila. Už po roce 2014 došlo k velké dekomunizaci veřejného prostoru. Jen Leninů v ní padlo přes 1300. Skoro tisíc měst a vesnic a desetitisíce ulic dostalo nový název a opatrně se začalo i s derusifikací. Vedle toho došlo k obrovskému boomu ukrajinské kinematografie a literatury a řada Ukrajinců cíleně přešla na ukrajinštinu. Po 24. únoru 2022 tento trend obrovsky zrychlil a začalo se mluvit o „depuškinizaci“ Ukrajiny. Ztratit během pár let celou zemi, která byla plná ruského a sovětského dědictví a velká část její společnosti byla Rusku nakloněná, je skutečně impozantní výkon.


Obnovitelné zdroje jako zachránce evropské energetiky

Oldřich Sklenář

Zatímco na začátku ruské agrese se v obavách z možných výpadků dodávek energetických surovin ozývaly hlasy o nutnosti návratu k uhlí, případně výzvy k přehodnocení zamítavého postoje k těžbě břidlicového plynu, skutečný vývoj byl zcela odlišný. Celou situaci se kromě snížené poptávky podařilo zachránit především s pomocí obnovitelných zdrojů. Jak ukazují data za uplynulý rok, největší nárůst ve výrobě zaznamenaly nově instalované solární a větrné elektrárny. Ty pomohly překonat sníženou výrobu z vodních ale i jaderných zdrojů z části zapříčiněnou vlivem letního sucha. Výroba z fosilních zdrojů se oproti tomu v Evropě zvedla o pouhá tři procenta, přičemž pro příští rok je predikován jejich pokles o celou jednu pětinu. Rozvoj obnovitelných zdrojů se samozřejmě neobejde zcela bez problémů, ať už jde o jejich integraci do stávající energetické soustavy nebo o naši současnou závislost na dovozu potřebných komponent z Číny. Tyto problémy nicméně jsou řešitelné. Pokud se nám navíc podaří upravit existující obchodní model tak, aby dokázal využít dramatického poklesu ceny těchto zdrojů v posledních letech, přinese to nejen nižší závislost na fosilním importu, ale také nižší ceny pro koncové spotřebitele.

Graf pro ilustraci:

Zdroj: https://ember-climate.org/insights/research/european-electricity-review-2023/

Tagy
Tagy
Rusko 1442
Ukrajina 1142
válka na Ukrajině 767
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky: