Bez ohledu na skutečnost, že faktické ultimátum končí až 31. října, představitelé íránské vlády okamžitě reagovali prohlášením, že inspektoři nezískají možnost plné kontroly jaderných objektů. Navzdory stoupajícímu tlaku Írán odmítá podepsat takzvaný Dodatkový protokol agentury pro atomovou energii, který by umožňoval inspektorům kdykoli přímý vstup do jakýchkoli íránských (i zdánlivých) jaderných objektů.

Neochota Teheránu v plné míře spolupracovat s agenturou se časově shodla s objevením stop po obohaceném uranu hned ve dvou jaderných objektech. Obohacený uran je obvykle používán k výrobě jaderné zbraně. Tuto skutečnost nakonec museli přiznat i Íránci, kteří však poukázali na jejich „cizí původ“. Ministr zahraničních věcí Kamal Charrází to poněkud paradoxně označil za „technický problém, který není nutné politizovat“.

Tento „technický problém“ však potvrdil americké obavy, že íránské jaderné elektrárny slouží jako pláštík pro intenzívní práci na vytvoření vlastní jaderné bomby. Pomoc íránským odborníkům při vývoji nukleárních technologií přitom již téměř deset let poskytuje Rusko. To má s Íránem téměř miliardový kontrakt na vybudování jaderné elektrárny v Búšehru.

Na summitu G8 v Evianu ruský prezident Vladimir Putin pod nátlakem svého amerického protějšku veřejně přislíbil, že pozastaví spolupráci s Íránem v této oblasti až do zveřejnění zprávy MAAE. Nedávné setkání obou prezidentů v Camp Davidu ukázalo, že Moskva s tím příliš nespěchá. Podle analýz předních odborníků – nejen amerických – dělí Teherán od vynálezu vlastní nukleární bomby, jakož i strategických raket, schopných transportovat jaderné nálože, jen tři až pět let.

Od svržení proamerického šáhova režimu islámskou revolucí v roce 1979 patří Teherán mezi zaryté nepřátele Spojených států a jejich nejspolehlivějšího spojence v regionu – Izraele. Washington tak podpořil agresi Saddámova Iráku proti nově vzniklé Islámské republice Írán, která stála životy přibližně milión Íránců. Od 80. let rovněž provádí politiku izolace Íránu a usiluje o změnu režimu šíitských kleriků.

Paradoxně, svržení dvou režimů nepřátelských Teheránu – afghánských Tálibů a Saddámova v Iráku – posílilo Írán. Přispívá k tomu i skutečnost, že většinoví iráčtí šíité tradičně tíhnou k převážně perskému šíitskému Íránu. Posílení pozic šíitů v Iráku tak s sebou přináší i růst vlivu Teheránu nejen v Iráku, ale dlouhodobě i v zemích, kde existují početné šíitské komunity.

USA se tak ocitly v choulostivé situaci. Nelze nečinně přihlížet, jak v sedmdesátimiliónovém Íránu vzniká jaderná zbraň. To by výrazně ohrozilo pozice Washingtonu a jeho spojenců na Středním východě. Případná invaze do Íránu podle iráckého scénáře by však byla vzhledem ke zvýšené moci této země obtížná. Vedla by i k nežádoucím reakcím ze strany iráckých šíitů.

Zůstává jediné východisko: konsolidovat mezinárodní společenství, uvalit na Írán režim přísných ekonomických a politických sankcí a přimět jej k větší vstřícnosti ve věci kontroly jeho jaderných programů. V extrémním případě by se dal očekávat preventivní útok na jaderné objekty Íránu.