Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Aktuálně:

Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) hledá PROJEKTOVÉHO MANAŽERA / PROJEKTOVOU MANAŽERKU

Geopolitické souvislosti americké politiky v Iráku

Emil Souleimanov / Ed. 22. 2. 2016

Po relativně snadném vojenském obsazení iráckého území a likvidaci Saddámova režimu se opětovně ukázalo, že pravdu mají ti, kteří říkají, že Spojeným státům nedělá problémy vést války, ale daleko spíše se vypořádat se jejich následky. Washingtonští stratégové totiž patrně podcenili klíčový šíitský faktor ve vztahu k poválečnému uspořádání: po desetiletích útrap jsou šíitové nesmírně konsolidovanou komunitou (nehledě na občasné neshody mezi politickými postoji ajatolláhů) disponující vyvinutým sektářským cítěním, kteří navíc aspirují na přední postavení ve společenském životě nově budovaného Iráku.

Jako přirozená reakce na formálně sunnitský, ve skutečnosti ale sekulárně nacionalistický Saddámův režim se upevňuje pozice šíitského islámu. S přihlédnutím k tomu, že ten je narozdíl od islámu sunnitského značně hierarchizovaný a jsou v něm tradičně silné nejen pozice kleriků, ale i vědomí sounáležitosti, není divu, že jsou iráčtí šíité na dnešek mocnou silou, se kterou se musí počítat. Roky pronásledování a vyhnanství v Íránu, který jako jediná země poskytl uprchlíkům útočiště, přispěly k tomu, že právě Írán je vnímán jako ochránce šíitů, nejmocnější šíitská země, vzor k následování. Ke dnešku se zformovala elita iráckých šíitů, která vyrůstala v Íránu a získávala vzdělání v jeho předních náboženských centrech. Za aktivního přispění íránské vlády byla vytvořena Vyšší rada islámské revoluce v Iráku (exilová vláda, v jejíž čele stál ajatolláh al-Hakím), která disponuje i svými ozbrojenými formacemi – Brigádou Badr.

USA v důsledku islámské revoluce v Íránu (1979) a svržení monarchie přišly o svého klíčového spojence na Středním východě, a získali na jeho místě mocného nepřítele (Írán je rozlehlou 70milionovou zemí s vyvinutým vědomím státního národa, ropné zásoby ho řadí na třetí příčku, zásoby zemního plynu pak na druhé či třetí místo na světě). Úsilí Washingtonu o změnu režimu v Teheránu či podkopání jeho ekonomické moci se zatím ukázala jako neúspěšná. Díky vyvážené a dalekozraké politice se íránským vůdcům podařilo upevnit bezpečnostní postavení své země, vybudovat rozvinutý průmysl a mocnou armádu, ekonomicky expandovat do regionálních zemí.

Prostřednictvím těsného rusko-íránského strategického partnerství byl teheránský režim i přes opakované protesty ze strany Státního departmentu zásobován vyspělými raketovými technologiemi, v íránském přístavu Búšehr na březích Perského zálivu byla s pomocí ruských odborníků vybudována moderní jaderná elektrárna, jejíž potenciál by podle Washingtonu mohl být použit pro nemírové účely. Podle názoru zdaleka nejen amerických odborníků totiž bude Írán v rozmezí 3-5 let disponovat jak strategickým letectvem, tak také balistickými raketami, ale i jadernou zbraní. Eventuální uskutečnění těchto plánů by významně ohrozilo pozice Washingtonu na klíčovém Středním východě. Vznik po Izraeli druhé a vůči Spojeným státům nepřátelsky naladěné jaderné mocnosti by zřejmě přispěl k deformaci nynější mocenské konstelace v regionu. Proto je tento vývoj pro Spojené státy zcela neakceptovatelný: přeje-li si Washington odlišný vývoj, má jednat rázně a s předstihem. Nasvědčuje tomu soustředěný tlak Washingtonu a EU na Teherán v otázce inspekce jaderných programů, který se dosud ukázal jako úspěšný. Íránští vůdci tak museli souhlasit s inspekcí svých jaderných objektů ze strany Mezinárodní agentury pro atomovou energii; neméně důležitou se stala Putinova výslovná rezignace na jaderný export do Íránu, k níž došlo koncem července na schůzi G8 ve francouzském Evianu.

Demokratizace Iráku, jíž Američané deklarují jako hlavní cíl svých počínání, by logicky vedla k tomu, že by se představitelé početnější šíitské komunity chopili moci v Bagdádu, což by ovšem posloužilo pro výrazné upevnění pozic Íránu v Iráku. To by pak mohlo nejenže svést k nule veškerý smysl amerického aktivismu posledních dvou dekád v regionu, ale perspektivně by rovněž ohrozilo postavení vládnoucích sunnitských režimů mj. v Bachrejnu, Kuvejtu, Jemenu, a Saúdské Arábii, kde existují početné šíitské komunity, jejichž vztahy se sunnity se nikdy nevyznačovaly srdečností. Případná „šíitizace“ Iráku spolu s mocenským vzestupem tradiční bašty šíismu Íránu by jim (šíitským komunitám regionu) s největší pravděpodobností poskytla značný stimul k aktivizaci, což by dalekosáhlým americkým záměrům v Perském zálivu (zmíněné režimy se totiž považují za proamerické) zajisté nevyhovovalo.

I vzhledem k této skutečnosti je zřejmé, že některými komentátory předpovídané stažení americko-britských okupačních jednotek z Iráku výměnou za postupné „předávání zodpovědnosti“ OSN v dohledné době nepřichází v úvahu: pro účinné ovlivňování lokálního vývoje je masivní vojenskopolitická přítomnost USA v zemi nezbytnou. V opačném případě by se dala očekávat „balkanizace“ Iráku spojená se soupeřením sunnitů, šíitů, Kurdů, Turkmenů aj. o moc a území. Tento scénář by pak mohl vytvořit půdu i pro intervenci ze strany Turecka, Íránu či arabských zemí, které mají v Iráku strategické zájmy.

Jisté zvýšení rozsahu a míry participace především členských zemí NATO by naopak napomohlo prolomení americké izolace a bylo by pro politiku USA přínosné. Právě tím lze objasnit např. razantní změnu pozice Washingtonu vůči turecké vojenské přítomnosti v Iráku: od rezolutního odmítání letos na jaře až po její prosazování koncem léta a na podzim. Podobný motiv je patrný i ve vztahu Spojených států především vůči Francii a Německu.

Zdá se, že nyní jsme v Iráku svědky utváření situace multivektorové konfrontace. Sunnitský odpor (bezesporu stojí za zmínku, že za útoky, které si již vyžádaly více životů koaličních vojáků než samotná invaze, nesou zodpovědnost různě motivovaní sunnitští ozbrojenci) směřuje jednak proti spojencům, jednak proti „zrádcům“ z řad vlivných šíitů, tedy potenciálním a skutečným protivníkům ve věci probíhajícího rozdělování moci v Bagdádu. Znepokojení perspektivou „šíitizace Iráku“, tedy i růstem íránského vlivu, nutí vlády Saúdské Arábie, Egypta, ale i některých zemí Perského zálivu, aby stále více podporovaly představitele sunnitské menšiny. Američané by rovněž velmi neradi v Iráku viděli upevnění pozic šíitů, avšak znemožnit většinovým šíitům přístup k moci v Bagdádu ve prospěch znepřátelených sunnitů by bylo velmi nesnadné i nežádoucí.

Paradoxem a bídou nedostatečně promyšlené americké strategie je totiž skutečnost, že Washington při vytváření nových státních struktur v Bagdádu v podstatě nemá spojence, na něž by mohl spolehlivě vsadit: Nástup většinových šíitů nepochybně povede k posílení íránské moci, kdežto podpora otevřeně znepřátelených sunnitů je rovněž neakceptovatelná. Vztek prostých šíitů ze stále častějších útoků na nesmírně respektované šíitské duchovní, k nimž dochází i v posvátných šíitských městech, a z nichž jsou obviňováni hlavně sunnité, touha po pomstě za léta ponižování však již překračuje meze trpělivosti; v jižních oblastech země již byly zaznamenány první případy útoků na sunnity. V této souvislosti se již perspektiva vzplanutí komunálních srážek mezi iráckými šíity a sunnity nezdá řadě odborníků jako bezdůvodná, ovšem v tom případě, nedojde-li k sjednocení Iráčanů na protiamerickém základě.

Pragmatická strategie flexibilního zadržování, předpokládající posílení vlivu Teheránu na irácké šíity jakožto svoji významnou předsunutou základnu, nakonec přinesla ovoce. Íránu se totiž již od začátku afghánské kampaně i díky své ochotě ustupovat v taktických otázkách podařilo vyvarovat se konfrontace se Spojenými státy, která by mohla být washingtonskými jestřáby využita jako leitmotiv k útoku (pravidelná narušování vzdušného prostoru americkými a britskými vojenskými letadly zvlášť za irácké kampaně, spolupráce s Američany nehledě na jejich otevřeně ultimativní tón). Rovněž se ukázalo, že se vládě přece jen podařilo stabilizovat situaci v zemi po mnohatisícových studentských demonstracích z letošního dubna a května. Ty se pak navzdory objektivní nespokojenosti íránské společnosti s vládou kleriků nerozšířily po celé zemi – původní euforické naděje amerických politiků na brzkou změnu íránského režimu „zevnitř“ se tak nakonec ukázaly jako předčasné. Podněcování separatistických nálad mezi íránskými Ázerbajdžánci a Kurdy se také jeví nikoli jako otázka jednoho dvou měsíců, ale vyžádá si hlubší propracovanost a zajisté i více času k uskutečnění.

Kromě toho by byla případná vojenská operace proti Íránu nejenže nesmírně obtížná a její dopad nepředvídatelný, ale posílila by bezpečnostní dilema iráckých šíitů a byla by za současné situace snad nejsnadnější cestou, jak si je znepřátelit. Teheránu se tak fakticky podařilo přispět k vyvážení stavu vzájemné zranitelnosti s jasným vojenským vítězem (USA) právě využitím potenciálu svého tradičního nepřítele (Iráku), což lze považovat za výtečný výsledek.

A tak zatímco se na jaře otevřeně hovořilo o nutnosti změny vlády v Teheránu, na dnešek se tón Američanů znatelně zmírnil. Svědčí o tom i zpráva Bushovy administrace ze 16.září, ve které byl mezi rogue states podporující „mezinárodní terorismus“ označen nikoli Írán, což by bylo v kontextu americké rétoriky posledních měsíců pochopitelnější, ale proti stěží šestimilionové Libyi a osmnáctimilionové Sýrii, která je mimochodem stále vnímána jako úhlavní hrozba pro předního spojence USA v regionu – Izrael. Demograficky, ale i vojenský potenciál Sýrie a Libye se totiž nedá srovnat s mocí sedmdesátimilionového Íránu, který je vedle Izraele, Turecka a Egyptu jednou z nejmocnějších zemí Středního východu.

Umírněnější tón ze strany Washingtonu však zdaleka neznamená, že zmírní diplomatický tlak na Teherán, právě naopak. Plány (či spíše hrozby) na vojenskou invazi byly v důsledku nepříhodnosti vystřídány tradiční politikou ekonomického a politického nátlaku a regionální izolace. Politika zastrašování však bude i nadále platit, ale bude obsahovat nikoli možnost pozemního útoku, ale spíše hrozbu leteckého bombardování íránských jaderných objektů v případě odmítnutí spolupráce. S přihlédnutím k rozmanitému etnickému složení Íránu (pouze kolem poloviny populace je tvořena Peršany) můžeme rovněž očekávat systematizaci úsilí Washingtonu o podněcování separatistických aspirací íránských Kurdů a Ázerbajdžánců v dlouhodobé perspektivě.

Za uvedených souvislostí pak perspektiva permanentně se prohlubujícího zhoršení sunnitsko-šíitských vztahů (jak známo, útoky na přední šíitské duchovní, mezi něž patřil i ajatolláh Mohammád Bakr al-Hakím, jsou připisovány sunnitům), které již dnes hrozí přerodem do fáze komunálních konfliktů, do jisté míry nahrává do karet Američanům. Poskytuje jim totiž dobrý důvod pro odstup od myšlenky jednotného (potenciálně znepřáteleného) Iráku, a mohli by tak na jeho území zřídit fragmentovaný stát: segregovanou (kon)konfederaci zahrnující šíitské Araby na jihu, sunnitské Araby ve středu a Kurdy (a Turkmeny) v severních provinciích.

Určitý stupeň konfrontace mezi oběma náboženskými komunitami iráckých Arabů je proto pro americké zájmy životně nutný: pouze v tomto případě by se dalo předejít perspektivně integrovaným protiamerickým projevům iráckých muslimů, minimalizovat nebezpečí vzniku jednotného protiamerického (buď s sunnitskou, nebo spíše se šíitskou dominancí) Iráku, neutralizovat vliv Teheránu, uchovat klíčovou a z hlediska mocenské politiky rozsáhlou vojenskou přítomnost a plněním úlohy arbitra mezi znepřátelenými frakcemi zachovat ve svém arzenálu účinné nástroje k ovlivňování lokálních vývoje.

Původní vydání: Geopolitické souvislosti americké politiky v Iráku

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1245
USA 999
mezinárodní bezpečnost 1284
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky: