K úplnému stažení Američanů z Iráku však zřejmě do 31. prosince 2011 nedojde. Irácká strana totiž začala vyjednávat se Spojenými státy o ponechání omezeného počtu „instruktorů“, kteří by měli dohlížet na výcvik příslušníků iráckých bezpečnostních složek zejména v oblasti kontroly hranic a zpravodajských služeb. Přesto je otázka dalšího působení amerických vojáků na irácké půdě vnitropoliticky velmi citlivá pro obě země.

Obamovo dilema

Washington obhajuje pokračování americké přítomnosti potřebou zvýšení vojenských schopností Iráčanů a zároveň nutností vyvážit vliv Íránu, který údajně stojí za podporou šíitských radikálů v zemi. Americká veřejnost však dalšímu angažmá v Iráku příliš nakloněna není. Od začátku války tu zemřelo více než 4400 Američanů a jejich počet dál roste, byť po oficiálním ukončení vojenských operací loni v srpnu už ne s takovou intenzitou.

Slib ukončit válku v Iráku a odpor americké veřejnosti k ní do velké míry otevřely v roce 2008 Baracku Obamovi cestu do Bílého domu. Neúplné stažení proto může být vnímáno jako porušení prezidentova klíčového předvolebního slibu.  Pro Obamu, jehož popularita vytrvale klesá, by to nejspíš znamenalo ztrátu dalších politických bodů při obhajování úřadu v nadcházejících prezidentských volbách.

Irácká rozpolcenost

Ačkoliv jednání o setrvání Američanů iniciovala irácká strana, její postoj k dané otázce je poněkud schizofrenní. Obě hlavní politická uskupení, Právní stát premiéra Núrího al-Málikího a Iráqíja Ajjáda Alláwího, se prezentují jako nositelé iráckého nacionalismu a zdůrazňují nutnost obnovení plné irácké suverenity. Souhlasem s prodloužením americké přítomnosti se tomuto image nevyhnutelně zpronevěří.

Spojené státy navíc nejsou v Iráku nijak v oblibě. Pro většinu obyvatel představují okupanta, který je sice zbavil nenáviděného režimu Saddáma Husajna, ale zároveň je svým vojenským zásahem uvrhl do chaosu spojeného s totálním rozpadem státních struktur a sektářským násilím s rysy občanské války. Pokud zůstanou, je třeba počítat s možností masových protiamerických demonstrací. Radikální šíitský klerik Muqtada as-Sadr už pohrozil obnovením násilí, pokud se všichni Američané do konce prosince nestáhnou. As-Sadrovi stoupenci se přitom podílejí na vládě „irácké národní jednoty“ a díky němu také dokázal Núrí al-Málikí proti svému rivalovi Alláwímu obhájit post premiéra.

Jedinými otevřenými zastánci americké přítomnosti tak zůstávají Kurdové. Důvodem je pro ně zejména působení amerických jednotek na tzv. sporných území, která chtějí Kurdové začlenit do svého regionu. Američanům se podařilo svou přítomností zmírnit napětí, které několikrát hrozilo přerůst v ozbrojený konflikt mezi iráckou armádou a kurdskými silami. Rozbuškou je zejména nevyřešený status na ropu bohatého Kirkúku, o kterém mají zcela odlišnou představu Kurdové, Arabové i Turkmeni – tedy tři hlavní etnické skupiny tvořící jeho obyvatelstvo: podle Kurdů by se měl Kirkúk stát součástí kurdské autonomie, Arabové chtějí, aby byla provincie podřízena centrální vládě v Bagdádu, Turkmeni preferují Kirkúk jako samostatný region, který nebude pod kontrolou Bagdádu ani Erbílu. Namísto snah o kompromis se mezitím Kirkúk a další sporná území stávají dějištěm demografických manipulací – podle článku 140 irácké ústavy by totiž o budoucnosti těchto území mělo rozhodnout referendum místních obyvatel… 

Příliš mnoho nejasností

Jednání mezi iráckou vládou a Američany zatím vyvolávají spíše řadu otázek, než že by přinášela uspokojivé odpovědi. Jak početná bude americká mise po roce 2011? Jak dlouho v Iráku zůstane? Jak široký bude její mandát? Bude omezena opravdu pouze na „výcvik“ iráckých bezpečnostních složek, jak předjímá irácký premiér? V takovém případě by už Američané neměli oprávnění účastnit se aktivně bojů proti povstalcům, ani patrolovat sporná území, jak by si přáli Kurdové. A jak by do klasifikace „výcviku“ zapadlo zajišťování bezpečnosti pracovníků obří americké ambasády v Bagdádu? Nechme se překvapit, nejpozději za tři měsíce bude jasno.