V březnu 2008 Česká republika spustila projekt Provinčního rekonstrukčního týmu (PRT) v afghánské provincii Lógar, sousedící ze severu s kábulskou provincií. ČR tak získala svoji první zkušenost s civilně-vojenskou spoluprací přímo během zahraničního nasazení.  Do ukončení českého působení na začátku roku 2013 se v Lógaru vystřídalo deset půlročních rotací vojáků 200-300 vojáků a pět civilních týmů. Češi zvolili pro svůj PRT model dvouhlavého vedení, tzv. německý model, kdy jsou šéfové vojenské a civilní části rovnocennými partnery, byť vojenský velitel má poslední slovo v otázkách bezpečnosti týmu. Naproti tomu americký model PRT má primát vojenské složky, britský zase složky civilní.

„Chiméra“ v podobě dvouhlavého vedení se nakonec ukázala jako úspěšný model a český PRT v Lógaru patřil mezi nejlépe hodnocený zahraničními partnery působícími v Afghánistánu. Nespornou civilně-vojenského řízení je fakt, že vyžaduje těsnou vzájemnou spolupráci mezi civilními experty a vojáky. V českém prostředí bylo PRT podle německého vzoru projektem budovaným na zelené louce, protože Armáda ČR a ostatně ani civilní složka reprezentovaná Ministerstvem zahraničních věcí neměla s podobnou těsnou spoluprací v terénu žádné zkušenosti. Armáda neměla experty věnující se civilní rekonstrukci, ČR neměla léty osvědčené vládní rozvojové agentury jako třeba americký USAID. Slovy pplk. v z. Pavly Polákové, která se podílela na projektu PRT v letech 2008-2013 a působila v rámci 3. kontingentu PRT v roce 2009, „se obrazně dá říci, že se jednalo o jakési domluvené manželství mezi ministerstvem zahraničí a armádou, kdy se na začátku tyto dva zdánlivě nesourodé prvky téměř neznaly, ale za chodu se více a více poznávaly. A možná právě proto, že od začátku měly stanovený stejný cíl, fungovalo to.“

Zdroj: http://nato.int/isaf/docu/epub/maps/graphics/afganistan_prt_rc.jpg

Model PRT v Afghánistánu byl ve své podstatě podle bývalé zvláštní zmocněnkyně Ministerstva zahraničních věcí pro PRT v Lógaru Ester Lauferové „pokusem zjistit, jestli lze v takové těžké konfliktní zóně spojit vojenskou přítomnost s rekonstrukčním úsilím.“ V obvyklém uspořádání, se kterým jsme se ve velké míře setkali během válek na Balkáně, je totiž vojenské a rozvojové úsilí odděleno. I v Afghánistánu operovaly mnohé nevládní organizace, ať už afghánské či zahraniční. Člověk v tísni například působí od konce roku 2001 v severním Afghánistánu. Koordinuje svoje projekty z Mazar-e Šarífu. V zemi však existovalo mnoho oblastí, kde z bezpečnostních důvodů jednoduše nevládní organizace operovat nemohly. Bezpečnostní situace v Afghánistánu se od roku 2001 navíc začala postupně zhoršovat a tálibánští povstalci navyšovali svoji aktivitu. Ačkoliv, jak uvedla Ester Lauferová, „Takto vedená rekonstrukce je velmi složitá a funguje jenom za určitých podmínek.“, pro mnoho oblastí to byla jediná možnost pomoci.

Ne všechny rekonstrukční projekty se pochopitelně ukázaly jako udržitelné. Český PRT se zasazoval nejen o rozvoj bezpečnosti prostřednictvím výcviku místní afghánské policie a armády, ale také o projekty zaměřené na zemědělství, vodní zdroje či dobré vládnutí (PRT například vybudoval provinční věznici). Zemědělské projekty bývají vyzdvihovány jako jeden z úspěchů i z hlediska dlouhodobé udržitelnosti. Na druhé straně zajištění bezpečnosti a stability v provincii Lógar mělo pouze omezený úspěch.

Je však potřeba důsledně odlišovat dvě zásadní věci: přínos modelu PRT jako takového a zhodnocení partikulárního úsilí ČR v Lógaru. „Z pohledu České republiky bych řekla, že jsme udělali velký posun jak s ohledem na civilně-vojenskou spolupráci, tak s ohledem na profilaci armády jako solidního aliančního partnera.“ uvedla Ester Lauferová. Na straně druhé je dnes situace v Afghánistánu dramaticky zhoršená, a to včetně Lógaru, který je jednou z oblastí, kde nyní intenzivně operuje Tálibán. S odstupem je hodnocení aktivit PRT v Afghánistánu přinejmenším rozporuplné. Idea PRT jako nástroje pomoci civilnímu obyvatelstvu v situaci, kdy v nebezpečných oblastech stále musí být přítomna bojující armáda, není od základu špatná. Je však těžko představitelné, že by i vysoká míra rozvoje vedla ke stabilizaci země, pokud zkrátka není zajištěna základní bezpečnost obyvatelstva.

Podle Ester Lauferové je hlavní problémem PRT limitovaná možnost zajištění udržitelnosti projektů, a to z důvodů nemožnosti navazovat dlouhodobé vazby jak s místním obyvatelstvem, tak i nemožnosti spolupráce s nestátními neziskovými organizacemi. Obojí z bezpečnostních důvodů, jelikož přítomnost PRT může civilní obyvatelstvo a nechráněné nestátní neziskové organizace ohrozit. Předávání do rukou provinčních vlád je logický a správný krok, ale vyžaduje opět dlouhodobou, odbornou a hlavně civilní spolupráci.