Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Aktuálně:

Hledáme finanční koordinátorku/finančního koordinátora

Írán na cestě ke konfliktu?

Cyril Bumbálek / Ed. 22. 2. 2016

V březnu rozhodla Rada guvernérů Mezinárodní agentury pro atomovou energii, že nastal čas, aby se po více než třech letech nepříliš úspěšných diplomatických jednání zabývala otázkou íránského jaderného programu Rada bezpečnosti OSN a rozhodla, zda íránské jaderné ambice představují porušení závazků, které na sebe Írán převzal tím, že se stal stranou Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Rozhodnutí odráží skutečnost, že především Západu již došla trpělivost s dosavadním přístupem Íránu, který navzdory všem ujištěním, že zemi nejde o nic jiného než plně využívat svých legitimních oprávnění, působí jako zdržovací taktika, mající zastřít odhalení skutečného rozsahu jaderných aktivit, k nimž na území Íránu docházelo či stále ještě dochází.

Je otázkou, zda je předání íránského jaderného programu Radě bezpečnosti prvním krokem, který může vyústit ve vývoj směřující k vážné konfrontaci Íránu s podstatnou částí mezinárodního společenství, jak by se mohlo zdát z dosavadní neústupnosti ne nevýznamné části íránského politického spektra, především pak představitelů „tvrdé linie“ nově zvoleného íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda. Anebo je spíše výsledkem mimořádně riskantní vyjednávací taktiky, kdy se obě strany pohybem na ostří čepele snaží dosáhnout co nejlepší pozice předtím, než budou ochotny přistoupit k nějakému oboustranně přijatelnému kompromisu?

Írán se postupně vyvazoval z dřívějších závazků

Političtí představitelé Západu, který prostřednictvím tzv. evropské troiky s íránskými představiteli v posledních letech vyjednával a snažil se Írán přimět ke spolupráci a upuštění od těch částí jaderného programu, které vyvolávají pochyby ohledně skutečných úmyslů íránského režimu, očividně již nebyli ochotni nečinně přihlížet tomu, jak se záhy po prezidentských volbách v létě loňského roku íránští představitelé postupně vyvazující ze závazků, kterých bylo v rámci jednání s Evropany dosaženo. Šlo především závazek k přerušení veškerých aktivit souvisejících s obohacováním uranu, což představuje nejzneužitelnější část jaderného programu, protože zjednodušeně řečeno, jen stupeň obohacení rozhoduje o tom, bude-li vyrobeno „neškodné“ palivo do jaderných elektráren nebo nálož z vysoce obohaceného uranu pro jadernou zbraň. Záhy poté, co se Mahmúd Ahmadínežád ujal funkce prezidenta, došlo k obnovení prací v jaderném zařízení v Esfahánu, kde má probíhat transformace tzv. žlutého koláče (uranium yellow cake) na UF6, tedy plynnou sloučeninu, která se vkládá do plynových centrifug na účelem obohacování. Ještě před koncem roku pak Írán dal najevo, že nebude dále pokračovat ani v přerušení prací v provozech u města Natanz, kde má probíhat samotné obohacování, které je v souladu s tvrzeními íránských představitelů naprosto zásadním elementem celého jaderného programu, jehož deklarovaným cílem je dosažení soběstačnosti při produkci paliva pro jadernou energetiku.

Mezinárodní společenství a především pak Evropská unie a USA tak byly postaveny do situace, kdy na tento vývoj musely zareagovat. Západ, pro nějž byla právě hrozba Radou bezpečnosti a eventuálními opatřeními, které je toto fórum oprávněno použít, ústředním nástrojem vyjednávání s íránským režimem, který se dosud vždy snažil na poslední chvíli tomu, aby se Íránem Rada bezpečnosti zabývala, zabránit, tak nemohl jednat jinak. Jak ukazuje i před nedávnem zveřejněný komentář bývalého tajemníka Nejvyšší rady národní bezpečnosti Hassana Rúháního, který až do poloviny loňského roku zodpovídal za íránskou jadernou diplomacii, není předání íránské kauzy Radě bezpečnosti zřejmě ani pro íránské vedení překvapivým krokem. Ve svém komentáři v periodiku Ráhbord, vydávaném Centrem pro strategická studia, hovoří o tom, že právě od léta loňského roku, kdy Mezinárodní agentura pro atomovou energii získala v procesu objasňování libyjského programu vývoje zbraní hromadného ničení velice závažné informace vztahující se k dalším údajně neodhaleným částem íránských jaderných aktivit, bylo jasné, že se Írán v důsledku těchto nových odhalení dostal do pozice, kdy pro Západ nebudou akceptovatelné žádné jiné záruky, vyjma úplného upuštění od obohacování uranu za současného zavedení velmi striktního kontrolního mechanismu.

Zahraniční politika v režii nejvyššího duchovního

Přesto, že íránská neústupnost, která se po nástupu nové íránské administrativy ještě umocnila, je jistě zčásti i důsledkem povolebního posunu směrem k větší radikalizaci režimu, není v rámci institucionálního uspořádání íránské teokracie prezident tím, kdo by měl v zásadních otázkách národní bezpečnosti nejvyšší rozhodovací pravomoc. Všechna zásadní zahraničněpolitická rozhodnutí musí být schválena nejvyšším vůdcem, rahbarem ájatolláhem Alím Chameneím a projít rozhodovacím procesem v rámci Nejvyšší rady národní bezpečnosti, jejímž tajemníkem je nyní Alí Lárídžání. Prezident a ministerstvo zahraničí tak formálně mají na rozhodování v oblasti jaderného programu jen sekundární vliv. Přesto, že současné vyhrocení situace ohledně íránského jaderného programu nelze spojovat výlučně s nástupem ultrakonzervativně zaměřeného Mahmúda Ahmadínežáda, jehož politická linie je v ostrém kontrastu s umírněným Muhammadem Chátamím, panuje oproti minulému období, kdy v zemi vládla tzv. reformistická administrativa, v oblasti zahraničněpolitického směřování země mezi nejvyšším vůdcem a prezidentem nepochybně větší jednota.

Podněcování nacionalismu

Jaderný program je mezi Íránci, a to i těmi, kteří nejsou stoupenci porevolučního teokratického uspořádání země, pokládán za vysoce prestižní záležitost a věc národní hrdosti a tlak ze strany Západu považují mnozí v souladu s oficiálními stanovisky za projev „dvojích standardů“, s nimiž Západ přistupuje k muslimským zemím a Izraeli, který jaderné zbraně již má. Proto je logické, že právo na jaderný program je otázkou, kterou si v Íránu téměř nikdo nedovolí zpochybňovat, čehož nyní očividně využívá i prezident Ahmadínežád. Jednak k tomu, že tak může odvrátit pozornost těch, kteří jej převážně z ohledem na sliby v sociální a hospodářské oblasti, podpořili v prezidentských volbách. Zřejmě i samotný Ahmadínežád si uvědomuje, že naplnit předvolební sliby by bylo značně obtížnější než získávat přízeň vlastenecky smýšlejících Íránců prosazováním tvrdé linie ve sféře jaderného programu. Podpora, jíž se jaderný program mezi Íránci těší také znemožňuje politickým oponentům Ahmadínežádovy linie, aby se proti němu v této době postavili, o což se pokoušel například poražený prezidentský kandidát Hášemí Rafsandžání, který je reprezentantem umírněné pragmatické konzervativní politiky.

S ohledem na výše nastíněné vnitropolitické souvislosti je mimořádně obtížné odhadnout, kam až je Írán ochoten ve sporu ohledně svého jaderného programu zajít, resp. kde se nachází meze, které nebudou íránští představitelé ochotni překročit. Přes deklarovanou jednotu postojů vyjadřující stanovisko, že Írán se svého práva na dosažení úplného palivového cyklu, jehož součástí je obohacování uranu, nikdy nevzdá, se až v následujících týdnech či spíše měsících pravděpodobně zřetelněji projeví zájmy jednotlivých mocensko-ekonomických frakcí, které i mimo institucionální rámec ovlivňují rozhodovací procesy v Íránské islámské republice.

Teherán je ochoten riskovat otevřenou roztržku

Fakt, že íránští představitelé nepřistoupili stejně jako v minulých letech na kompromisní řešení, které vždy krátkodobě za cenu ústupků Západu odvrátilo hrozbu toho, že se otázkou jaderného programu bude zabývat Rada bezpečnosti, může svědčit o reálném posunu v postoji Íránu, kdy je země zřejmě připravena riskovat i otevřenou konfrontaci s mezinárodním společenstvím, anebo o silném přesvědčení íránských představitelů, že Islámské republice ze strany Západu žádný významný postih v podobě sankcí, či dokonce vojenského úderu nehrozí.

Pokud jde o první alternativu, mohla by být odrazem snahy režimu, který vědom si snižující se podpory a obávajíc se vzrůstajícího vnějšího tlaku, dosáhnout vojensky využitelné jaderné technologie, díky níž by režim mohl získat účinný prostředek odstrašení a pokusit se tak zakonzervovat stávající politickou situaci do budoucna. Mezi stoupence této strategie, která by se značnou pravděpodobností mohla vést nejen k uvalení sankcí a mezinárodní izolaci země, ale i rozhodnutí USA a dalších spojenců podniknout preventivní vojenský úder, by mohli patřit Ahmadínežád a jeho stoupenci, zejména pak lidé spjatí stejně jako prezident svou předchozí kariérou s bezpečnostními složkami státu (Islámskými revolučními gardami, armádou, tajnými službami či milicí basídž).

Právě tito lidé, kteří prošli frontovými liniemi íránsko-irácké války, by zřejmě byli ochotni riskovat novou izolaci země. Je dost dobře možné, že těmto íránským představitelům jde více než o zahraničněpolitické dopady o vnitropolitický účinek, tedy že se Írán dostane do pozice oběti spiknutí ze strany Západu, především pak USA a Izraele. Doufají, že právě situace „země v ohrožení“ by podobně jako v době války s Irákem mohla kolem konzervativního vedení země, které má především mezi mladými Íránci, kteří se již nijak zvlášť neztotožňují s ideologií islámské revoluce, jen malou podporu, sjednotit k obraně před vnějším nebezpečím podstatnou část obyvatel země, kteří mají bez ohledu na politické přesvědčení mimořádně silné vlastenecké cítění.

Není důvod ustupovat

Druhá z výše nastíněných možností s bezprostředně hrozící konfrontací nepočítá, neboť by pro Írán znamenala především vážné hospodářské dopady. Rovněž odmítá přistoupit na požadavky mezinárodního společenství, tedy vzdát se obohacování uranu, ale neústupnost je založena na argumentu, ze Západ nemá či nemůže použít efektivní prostředky, kterými by Ïrán mohl přimět k přehodnocení postoje. Stoupenci tohoto postupu jsou přesvědčeni, že i když bylo dosaženo shody na tom, že se Írán dostane na program jednání Rady bezpečnosti, nebude v rámci mezinárodního společenství snadné dosáhnout shody na jakémkoliv konkrétním opatření namířeného proti Íránu. Domnívají se, že sankce na export ropy či investice do íránského ropného a plynárenského sektoru by nenašly podporu ze strany dvou stálých členů Rady, tedy Ruska a Číny, které s Íránem váží silná obchodní pouta. Stejně tak pro Evropu a průmyslový sektor USA by takové sankce, které by zcela jistě způsobily nárůst cen energetických surovin, byly krajně nepříjemným řešením. Obohacování uranu jako nejspornější část íránského jaderného programu by z hlediska tohoto přístupu zřejmě nepředstavovalo mez, za níž by Íránci nebyli ochotni ustoupit, ale v současnosti není cena, za níž by se byli obohacování vzdát, dostatečně vysoká. Íránci jsou si také velmi dobře vědomi problémů, kterým nyní čelí americká administrativa prezidenta Bushe na Blízkém východě, a tak přes deklarace amerických představitelů o tom, že nevylučují žádné, tedy ani silové řešení, byli dosud ohledně toho, že by se Írán stal v nejbližší době terčem vojenského útoku, velmi skeptičtí.

Bude Írán následovat Severní Koreu?

Nicméně jednoznačně hovořit o tom, že v íránském vedení převažuje první či druhý přístup nelze. Naopak Íránci velmi umně využívají toho, že jsou schopni flexibilně reagovat na aktuální vývoj, čehož dokladem může být i fakt, že prezident Ahmadínežád, který hovoří o tom, že se jeho země programu obohacování uranu nemůže vzdát, naznačil, že dosáhl-li by Írán dostatečných kompenzací, byl by ochoten o nějaké formě kompromisu uvažovat. Zda by se jednalo o kompromis navržený Rusy či nějaké jiné řešení, založené například na dohodě s Evropou nebo dokonce USA, bude záviset nejen na tom, zda v rámci nepřehledných rozhodovacích procesů uvnitř Islámské republiky zvítězí stoupenci racionálního postoje či radikální přístup, ale i na dalším postupu USA a EU.

Je však třeba mít na paměti, že Íránci s největší pravděpodobností nepodlehnou obdobně jako Libye nátlaku a nepřijmou podmínky, které jim budou nadiktovány zvenčí. Se vzrůstajícím tlakem budou naopak sílit již dnes slyšitelné hlasy volající po následování příkladu komunistické Severní Koreje.

Na pozadí sporu o íránský jaderný program se tak dost dobře může odehrát souboj mezi radikálním a umírněnějším křídlem režimu. Jeho podstatou by pak zřejmě nebylo nic menšího než otázka, zda se teheránský islámský režim bude ubírat spíše cestou obdobnou „čínské“, tedy zachováním politického statu quo za současného udržování racionálních vztahů se Západem a možná i postupného otevírání ekonomiky země a uvolňování osobních svobod či bude upřednostněn příklad Severní Koreje. Zatím se zdá, že stoupenci tvrdé linie mají mírně navrch.

Původní vydání: Írán na cestě ke konfliktu?

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1225
energetika 229
mezinárodní bezpečnost 1210
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz