Nyní, jen několik dní poté, co byla Výborem guvernérů Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) přijata rezoluce k implementaci tzv. Dohody o bezpečnostních opatřeních k NPT v Íránské islámské republice ¹) se zdá, že se Íránu podařilo mezinárodní společenství alespoň dočasně přesvědčit o tom, že jeho jaderné úmysly jsou přes pochybení, který vyšla na světlo, v souladu se závazky, které Írán přijal tím, že se stal stranou Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT ²)). Samotná rezoluce, jež je výsledkem kompromisu mezi státy EU a USA, sice značně ostrými slovy odsuzuje Írán za pochybení jehož se dopustil zejména tím, že nesplnil svou povinnost řádně a včasně informovat o jaderných aktivitách na svém území, ale nedeklaruje, že se Írán dopustil přestoupení NPT a tedy, že otázka íránského jaderného programu má být postoupena Radě bezpečnosti OSN. Taková formulace by pak mohla vést k uvalení sankcí a země by upadla do mezinárodní izolace. Vnitropoliticky by izolace pravděpodobně znamenala posílení konzervativních kruhů odmítajících politiku otevírání se světu (prosazovanou reformisty) a volajících po následování příkladu Severní Koreje. Strach mezi íránskými konzervativními duchovními naopak vzbuzuje příklad Iráku, jež se v jejich očích stal objetí toho, že uvěřil západní lsti, nechal v zemi působit zbrojní inspekce OSN a zbavil se tak jediného efektivního prostředku obrany před ohromnou vojenskou převahou Západu – zbraní hromadného ničení. Severokorejský komunistický režim, který NPT vypověděl a obnovil vojenský jaderný program, je naopak inspiruje tím, že přiměl i takovou mocnost jako USA zasednout k jednacímu stolu a přinejmenším uvažovat o severokorejských požadavcích.

Lze soudit, že eventualita tohoto alarmujícího vývoje přiměla kromě jiného státy EU (tedy evropské silné trojky – Francii, Německo a Velkou Británii) k tomu, aby i při řešení této otázky zvolili vůči Íránu politiku tzv. podmíněného dialogu oproti americké politice zadržování (containment) nepřátelského režimu. Evropa, jež pochopitelně sdílí americký zájem na tom, aby se Írán nestal druhou jadernou mocností regionu Blízkého Východu, nabídla Íránu východisko z krizové situace, do níž se dostal poté, co byla MAAE 12. září přijata rezoluce ³) ustanovující Íránu do 31. října ultimátum, do jehož vypršení má vyjasnit sporné otázky svého jaderného programu a především pak přijmout Dodatkový protokol k NPT, přijatý po první válce v Zálivu většinou signatářů NPT za účelem zajištění účinnějšího kontrolního režimu. Ministrům zahraničí evropské trojky se podařilo přesvědčit zpočátku zatvrzelé íránské představitele, aby akceptovali vůli mezinárodního společenství vyjádřenou v zářijové rezoluci. Ve společné deklaraci ze 21. října Írán prohlašuje, že jaderné zbraně nemají místo v íránské obranné doktríně a opakuje, že íránský jaderný program a všechny aktivity s ním spojené mají výlučně mírový charakter. Zavazuje se k poskytnutí plné spolupráce k vyjasnění otevřených otázek, nápravě případných pochybení a především pak k přijetí Dodatkového protokolu ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Evropané zase uznávají právo Íránu na mírové využívání jaderné energie a vyjadřují rovněž vůli k budoucí spolupráci na poli jaderné technologie. Íránci za svůj přístup očekávali, že otázka íránského jaderného programu nedostane do RB. Změněný přístup Íránu ke svému jadernému programu následně ocenila zpráva gen. ředitele MAAE ⁴), jež měla tvořit podklad pro konečné rozhodnutí Výboru guvernérů. Tato zpráva, jejíž obsah vyvolal značné polemiky, na jednu stranu konstatuje závažná íránská pochybení spočívající v rozsáhlém utajování jaderných aktivit, avšak uzavírá, že i přes nová odhalení nenalezla v Íránu důkazy existence utajovaného jaderného zbrojního programu. USA, jež nakonec podpořili kompromisní znění rezoluce ze 26. listopadu, zprávu podrobili silné kritice. Např. náměstek ministra zahraničí J. Bolton její závěry označil za jednoduše neuvěřitelné a zdůraznil, že tak rozsáhlé a utajované úsilí Íránu o získání citlivého jaderného potenciálu má význam pouze jako součást programu vývoje jaderných zbraní.

Zda umírněný evropský přístup dialogu s vládou teheránských duchovních uspěje – tedy zda přísnější kontrolní systém Dodatkového protokolu a v rezoluci obsažená formulace hrozící Íránu neprodlenou odpovědí v případě, že vyjde najevo jakékoli další porušení povinností, odradí zemi od ambicí zkonstruovat jadernou zbraň – nebo zda se evropská měkkost stane pro íránský režim příležitostí jak se vymanit z tlaku a skrytě dále rozvíjet vojenský jaderný program, jak tvrdí stoupenci tvrdého postoje, se teprve ukáže. Stejně tak lze nyní jen těžko odhadovat dosud ne zcela jasný postup USA i meze trpělivosti Izraele. Právě ze strany USA či Izraele by v nejbližším období, dokud Íránci nezískají svou první jadernou zbraň (značně proměnlivé izraelské a americké odhady hovoří o jednotkách let, nejvýše pak konci dekády), mohl přijít vzdušný úder na íránská jaderná zařízení, nepodaří-li se Íráncům rozptýlit i jejich pochyby. Taková akce by však byla značně složitější a nebezpečnější než izraelský útok na irácký reaktor v Osiraku v 80. letech. Nehledě na případnou vojenskou odpověď ze strany Íránu (zablokování Hormozské úžiny klíčové pro export ropy ze Zálivu) by významným problémem byla skutečnost, že íránský jaderný program není soustředěn do jednoho místa, nýbrž rozptýlen do mnoha zařízení po celé zemi, takže by ani úspěšný zásah proti několika provozům nemusel ochromit zbylé součásti programu.

Se vším respektem k oprávněnému odporu většiny mezinárodního společenství proliferaci zbraní hromadného ničení, především pak zbraní jaderných, a ještě v tak strategicky významném a zároveň citlivém regionu na pomezí Blízkého Východu, Střední Asie a Zakavkazska, nelze souhlasit s obavami, že by se íránský islámský režim (ovládaný konzervativními, mnohdy ale značně pragmatickými šíiskými duchovními) v případě, že jaderné zbraně skutečně dosáhne, odhodlal tuto zbraň použít k útoku nebo ji poskytnout teroristickým skupinám, jak by se mohlo zdát z agresivní rétoriky jeho představitelů. Snaží-li se tedy Írán vyvinout vlastní jaderné zbraně, pak především jako prostředek odstrašení svých nepřátel. Íránští představitelé si totiž musí být vědomi faktu, že vzhledem k obtížné geopolitické situaci i nedostatku nejnovějších hi-tech zbraní, Islámské republice pouze konvenční obranná strategie nezajišťuje dostatečnou obranyschopnost.  Politika regime change, tj. politika násilné změny nedemokratických režimů prosazovaná některými kruhy v USA, či doktrína preventivních úderů pocit potřeby účinné obrany proti zahraniční intervenci na straně íránského establishmentu pouze zesiluje.

Problematické prvky IJP

Kromě hlavního zdroje znepokojení, jímž je pochopitelně samotný fakt utajování lze ostatní pochyby vyvolávající prvky íránského jaderného programu rozčlenit do několika kategorií:

Technologické aspekty

Nejviditelnějším íránským jaderným projektem je stavba jaderné elektrárny v Búšehru. Ta probíhá již řadu let ve spolupráci s ruskými firmami a pod dohledem MAAE.  Elektrárna, jejíž lehkovodní reaktory (podobné reaktorům v JE Temelín) nejsou příliš vhodné k produkci plutonia, nepředstavuje sama o sobě významné nebezpečí.

Značné obavy naopak budí ostatní jaderná zařízení, jejichž existenci íránská strana přiznala až poté, co byla odhalena opozičními skupinami ⁵), resp. v rámci „íránského napravení“ v informacích poskytnutých MAAE.  Jedná se jednak o zařízení jež jsou součástí programu obohacování uranu, jednak o technologii výroby plutonia.

Program obohacování uranu – jedná se proces, kdy se pomocí složitých fyzikálně-chemických postupů zvyšuje podíl izotopu U²³⁵ oproti izotopu U²³⁸ (v přírodě vyskytujícím se uranu je podíl obou izotopů v poměru 0,72 ku 99,27%). Íránci rozvinuli dvě nezávislé technologie obohacování – obohacování prostřednictvím plynových centrifug a technologii laserového obohacování, jejíž existence vyšla najevo až ve výše zmíněné zprávě gen. řed. z 10.11. 2003. V programu centrifug má kromě objektu Kalye Electric Company u Teheránu, kde byly nalezeny stopy vysoce obohaceného uranu (HEU ⁶)) ústřední význam rozsáhlý komplex u města Natanz, kde je již instalován zkušební provoz a buduje se druhý daleko rozsáhlejší provoz, který – umístěn do masivních podzemních prostor – by měl ukrývat až 50 000 centrifug. Podle odhadů expertů by zde produkce vysoce obohaceného uranu mohla dosáhnout až 500 kg ročně, množství dostatečné na 15-20 jaderných zbraní ⁷). Íránci naopak tvrdí, že zde hodlají obohacovat uran pouze pro účely energetiky, tedy na úroveň 3-5% U²³⁵, a nikoli na více než 90% U²³⁵, což představuje úroveň obohacení nezbytnou pro jadernou zbraň. I když to obě strany popírají, hovoří se o tom, že tuto technologii Írán získal v 80. letech od Pákistánu. Experimenty s laserovým obohacováním měly být podle dostupných informací prováděny během uplynulé dekády v dnes údajně již demontovaném provozu Lashkar Ab’adu, severozápadně od Teheránu.

Zpráva gen. ředitele přinesla rovněž informaci, že se Íráncům podařilo již na počátku 90. let vyvinout technologii, jež jim (pouze snad v laboratorních podmínkách) umožnila extrahovat malé množství plutonia. Jako součást programu produkce plutonia má podle některých pozorovatelů sloužit i v roce 2002 odhalený provoz na výrobu těžké vody (tou dobou ve výstavbě) v Araku. Informace o tom, že Írán má v úmyslu vybudovat v Araku težkovodní reaktor IR-40 o výkonu 40 MW vyšla najevo až ve zprávě MAAE z 6. června 2003 ⁸). Podle Íránců má reaktor, jenž bude pracovat s UO₂ a tzv. těžkou vodou, sloužit k výzkumným účelům a výcviku, jakož i k produkci radioizotopů. Mnozí západní experti zdůrazňují, že tento typ reaktoru lze využívat k získávání plutonia jako alternativního materiálu pro konstrukci jaderných pum. Palivo do tohoto reaktoru by mělo být vyráběno v plánovaném provozu u Esfahánu.

Až poté co vyšla najevo existence těchto dosud utajovaných jaderných aktivit, jež budí podezření svou využitelností v jaderném zbrojním programu, se Íránští představitelé vyjádřili, že se Írán rozhodl dosáhnout soběstačnosti v oblasti zásobování svých jaderných reaktorů palivem. Byl deklarován záměr postavit další elektrárny, takže v budoucnu by měl Írán získávat 6000 MW elektrické energie z atomu. Přitom bylo dohodnuto s Rusy, že budou zásobovat elektrárnu v Búšehru palivem po celou dobu její životnosti a vyhořelé palivo odebírat zpět.

Ekonomický faktor

Kritici íránského jaderného programu poukazují zejména na skutečnost, že země s tak ohromnými zásobami ropy a především pak zemního plynu nepotřebuje jadernou energii, jejíž výroba je velmi drahá, a že tedy účelem energetického jaderného programu je zastřít paralelně existující program vojenský. Zajímavé ovšem je, že záměr budovat jaderné reaktory pochází z období monarchie. Z rozhodnutí šáha vzešel program, jehož výsledkem mělo být více něž 20 reaktorů postavených se západní asistencí. V 70. letech byla německým dodavatelem zahájena stavba elektrárny v Búšehru na pobřeží Perského zálivu.  Íránští představitelé obhajují nutnost vybudování energetického jaderného programu vzrůstajícími nároky na elektrickou energii v souvislosti s industrializací země a růstem počtu obyvatel. Tvrdí, že nechtějí uspokojovat tyto vzrůstající nároky zdroji využívajícím k výrobě elektřiny ropy nebo zemního plynu, hlavních exportních komodit a nejvýznamnějšího zdroje státních příjmů.

Program balistických střel

Otázky vyvolává rovněž íránský program vývoje balistických střel. V letošním roce byla do výzbroje zařazena raketa Shahab-3, jejíž dosah se pohybuje kolem 1500 km, a údajně se vyvíjejí střely další (Shahab-4 a 5 s ještě delším dosahem). Vzhledem k tomu, že se do značné míry jedná o převzatou severokorejskou či starší ruskou technologii, soudí se, že naváděcí systémy neumožňují těmto raketám příliš přesný zásah cíle, a proto jsou efektivně využitelné právě jen jako nosiče jaderných, eventuálně biologických či chemických hlavic.

Otázka efektivnosti budoucího inspekčního mechanismu

I když je značně nepravděpodobné, že by Írán pokračovat v aktivitách překračujících meze stanovenému mu NPT v prozrazených nebo íránskou stranou přiznaných provozech, je nezbytné ustavit takový inspekční mechanismus, který do budoucna Íránu zamezí, aby mohl takové jaderné aktivity rozvíjet v tajnosti. V souvislosti s tím bude velmi důležité i to, jak se MAAE postaví ke skutečnosti zmíněnou hlavním íránským vyjednavačem v otázkách jaderného programu a tajemníkem mocné Nejvyšší rady národní bezpečnosti, Hasana Rúháního, který se vyjádřil, že íránské přijetí Dodatkového protokolu nebylo bezpodmínečné, jak MAAE požadovala, a že Agentuře nebude umožněn přístup na místa, která nemají souvislost s jaderným průmyslem.

Poznámky:

¹)   Rezoluce Výboru guvernérů ze 26.11. 2003 – BG resolution on Implementation of the NPT Safeguards Agreement in the Islamic Republic of Iran

²)   NPT – Treaty on the non-proliferation of nuclear weapons (Írán je signatářem od r. 1970)          

³)   Rezoluce Výboru guvernérů ze 12.9. 2003 – BG resolution on Implementation of the NPT Safeguards Agreement in the Islamic Republic of Iran

⁴)   Zpráva Gen. ředitele MAAE ze 10.11. 2003 – DG report on Implementation of the NPT Safeguards Agreement in the Islamic Republic of Iran

⁵)   odhalení jaderných provozů v Natanzu a Araku exilovou opoziční skupinou National Council of Resistance of Iran v srpnu 2002

⁶)   Highly Enriched Uranium – uran obsahující více než 20% izotopu U²³⁵

⁷)   podle Carnegie Endowment for International Peace – Iran’s Nuclear Program Fact Sheet

⁸)   Zpráva Gen. ředitele MAAE ze 6.6. 2003 – DG report on Implementation of the NPT Safeguards Agreement in the Islamic Republic of Iran