Neprodlužovat nejistotu

Evropští politici zareagovali po oznámení výsledků z Francie značně zdrženlivě. Nechtěli ještě zhoršovat již tak mizivé šance ústavního dokumentu v holandském referendu. Předpokládalo se tedy, že jasné slovo padne z Bruselu, Londýna či Berlína ve čtvrtek. Nestalo se tak a Unie chce prodloužit období mlčení a nervozity až do plánovaného summitu Evropské rady v polovině června v Bruselu. „Pro Francii začalo 29. květnem období nesnází a nejistoty,“ prohlásil v mimořádném televizním vystoupení prezident Jacques Chirac. Ponaučení, které si z výsledku referenda vzal, míří — stejně jako celá předchozí kampaň — opět dovnitř francouzského státu. „Měli bychom se v této době sjednotit kolem národního zájmu,“ pokračoval Chirac. Národní zájem představil jako pokračování reforem a kosmetické změny politiky uvnitř (například výměnou na postu premiéra), navenek však mlčení a opatrné vyčkávání. Prezident tím akceptoval fakt, že ve Francii se minulou neděli nehlasovalo ani tak o EU jako o domácí politické a ekonomické situaci. Nejen Francie, ale celá Evropa neví, co si teď počít. Výsledek francouzského referenda nebyl překvapující, překvapuje spíš absence jakékoli vize dalšího společného postupu uvnitř EU.

Hledá se „plán B“

V týdnech před referendem ujišťovaly evropské politické špičky občany, že žádný „plán B“ pro případ neschválení neexistuje. Málokdo jim to ještě před týdnem věřil, ale nyní se ukazuje, že měly pravdu. Evropa tápe a až nyní přemýšlí o tom, které části euroústavy lze zavést do praxe jiným způsobem, aniž by si EU ještě více znepřátelila veřejné mínění. Jeden nápad, který se zrodil v diskusích na ústavodárném Konventu, představuje již fungující útvar nezávisle na neschválení ústavy: Evropská obranná agentura. Tato instituce koordinující zbrojní politiku unijních zemí vznikla bez ohledu na ratifikaci ústavy a svojí činnost zahájila od letošního roku . Po nizozemském hlasování se k těmto věcem vyjádřili předsedové Evropského parlamentu, Evropské rady a Evropské komise Josep Borrell, Jean-Claude Juncker a José Barroso. Ve společném prohlášení uvedli, že chtějí „spolu s národními vládami, politickými stranami a občanskou společností přijít na to, jak posunout Evropskou unii směrem k trvalému konsenzu v otázce její identity, cílů a prostředků“. Zní to dost abstraktně. Ale pokud se rozhodou hledat na takto širokém fóru způsob, jak v praxi zakotvit více prvků neschválené euroústavy, dává jim k tomu současný legislativní systém mnoho nástrojů. Tento postup ovšem není bez rizika. Problémem, který zviditelnila referenda, je deficit komunikace mezi evropskými elitami a občany. Budou-li evropští politici zavádět změny obsažené v ústavě „oklikou“, propast mezi EU a občany se ještě prohloubí.

Zařadit na jinou rychlost

Jak tedy dál? Jednou z pravděpodobných variant řešení se stává model tzv. vícerychlostní Evropy, který prosazuje Francie již řadu let. Obě země, které teď ústavu odmítly, nejsou v EU žádnými nováčky. Obě patří do „tvrdého jádra“, jsou signatáři Schengenské smlouvy a používají euro. Ani jedna z nich nechce zůstat mimo hlavní proud. Nizozemí patří mezi nejliberálnější země bývalé evropské „patnáctky“, ekonomicky liberálnější jsou již jen některé z nových členských zemí. Mezi požadavky a očekáváními občanů v jednotlivých zemích EU se však začíná rozevírat povážlivá propast a stává se z ní z hlediska budoucnosti EU důležitější hranice než ta mezi novými a starými členskými zeměmi. Pokud by byla Česká republika tímto vývojem natlačena k rozhodnutí vybrat si mezi „liberálním“ východním blokem a „sociálním“ západním blokem, vrátila by se EU de facto zpět do hranic z doby před 1. květnem 2004. Už dříve přišla skupina německých a francouzských europoslanců v čele s Danielem Cohn-Benditem s návrhem, aby bylo uspořádáno celoevropské referendum ve všech státech v jeden den. Nyní tento nápad oživuje rakouský kancléř Wolfgang Schüssel. Nejdříve se však musí Unie dohodnout kudy dál a zdá má vůbec smysl předkládat občanům nový ústavní dokument. K tomu musí občanům věrohodně vysvětlit, že EU nechce umocňovat sociální a hospodářské problémy členských států, ale naopak, že by měla získat možnosti s nimi bojovat. Tento závazek EU by totiž uvítali jak Francouzi, tak také Nizozemci.

Václav Nekvapil

Rámeček:

Varianty pro další vývoj

1. Ratifikační proces bude pokračovat dál a na podzim 2006 rozhodnou hlavy států na Evropské radě o dalším osudu smlouvy. K této variantě se dosud kloní většina unijních špiček a také vrcholní představitelé členských zemí EU.

2. Bude svolán mimořádný summit EU, na němž by si Francie vyjednala jakousi zvláštní „sociální doložku“, která by jasně a přesvědčivě garantovala nedotknutelnost francouzského sociálního modelu, trhu služeb a systému veřejných služeb. Tato varianta je však pro Francouze obtížně přijatelná, budou-li se na vyjednávání těchto zvláštních podmínek podílet stejní lidé, proti nimž hlasovali v nynějším referendu — hlavně Chirac i premiér Dominique de Villepin.

3. Chirac by mohl jmenovat nějakého výrazně proevropského politika svým emisarem k dalšímu vyjednávání. Valéry Giscard d´Estaing by již po krachu referenda nebyl vhodným kandidátem, ale tuto funkci by mohl dobře splnit například socialista a bývalý předseda Evropské komise Jacques Delors. Je jistě na místě otázka, zda by měl Delors chuť angažovat se ve prospěch zkompromitovaného Chiraka.

4. Pravděpodobnější nyní je, že ratifikační proces bude ukončen a během několika příštích let bude svolán nový Konvent, který by však nezahrnoval jen politické špičky, ale rovněž představitele nevládních organizací. Tento Konvent by mohl současný text euroústavy přepracovat do stručnější formy tak, aby šlo jen o obecné deklaratorní prohlášení, které by prakticky nic na současné podobě EU neměnilo. Ostatní přínosy současné ústavní smlouvy by následně mohly být postupně schvalovány běžným způsobem, formou nové mezinárodní smlouvy.