Změny Lisabonské smlouvy v předsednické dimenzi se týkají především tří oblastí. Ustavením funkce stálého předsedy Evropské rady, který předsedá setkání prezidentů a premiérů po celou dobu svého mandátu, připravuje jejich jednání a reprezentuje Evropskou radu navenek. Změněním obsahu pozice Vysokého představitele pro Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP), který se nově stal místopředsedou Evropské komise a – což je při rozboru institutu předsednictví nejpodstatnější – předsedou Rady pro vnější vztahy. Výše uvedené inovace se pochopitelně dotýkají rotujícího předsednictví, které také prošlo funkční proměnou.

Předseda Evropské rady: spíše olej než písek mezi ozubenými koly

V souvislosti s pravděpodobně nejvýznamnější změnou Lisabonské smlouvy v oblasti předsednictví se objevovala řada pochybností. První často kladená otázka se vztahovala na možnou přehnanou ambicióznost a samostatnost předsedy Evropské rady. Nastavování, členění nebo vylučování agendy bez vědomí či proti vůli členských zemí by znamenalo tenze v evropské politice. Další obavu vzbuzovala případná nedostatečná koordinace mezi předsedou ER a předsedou Evropské komise (EK). V neposlední řadě se s očekáváním hledělo na spolupráci předsedy vlády nebo prezidenta země vykonávající rotující předsednictví s předsedou Evropské rady. Právě představitel předsedajícího státu je totiž v nové architektuře předsednictví hlavním poraženým.

Už samotný výběr osobnosti na pozici předsedy ER naznačil, jakou váhu mu členské státy přisuzují a co od něj očekávají. V bruselských kuloárech padala jména jako Jean-Claude Juncker nebo Tony Blair, těžké váhy evropské a světové politiky. Jenže ideálním kandidátem Evropské rady se stal Herman Van Rompuy, politik nevyznačující se realizací velkolepých plánů, ale uměním dosáhnout zdánlivě nemožných dohod, což prokázal jako belgický předseda vlády. Van Rompuy byl také kompromisním kandidátem Francie a Německa, což prokazuje, že tyto země mají divergentní představy o dalším směřování EU. Kdyby sdílely své dlouhodobé konkrétní vize o směřování Evropské unie, našly by silného společného kandidáta, který by je dokázal proaktivně prosazovat. Van Rompuyovi se však tuto počáteční nedůvěru podařilo do značné míry rozptýlit. Unií cloumají od začátku roku velká témata – především dluhové problémy některých unijních zemí a ohrožení společné měny, ale také EU 2020 – což vedlo k nárůstu počtu zasedání Evropské rady. Van Rompuy sám inicioval únorovou neformální schůzku k hospodářské situaci EU a aktivně se zapojil do jednání o nové desetileté hospodářské strategii. Další úkoly (například vytvořit Task Force k ekonomickému vládnutí a načrtnout jeho obrysy) pak obdržel od Evropské rady. Specifičnost těchto témat, která je více patrná u EU 2020, vede k poznatku, že v rámci spolupráce Evropské rady a Rady EU se v určitých oblastech dostává do popředí top-down přístup oproti dříve aplikovanému bottom-up směru. Ve staré architektuře by návrhy Komise k EU 2020 byly nejdříve podrobně projednány v pracovních skupinách Rady, mezi ministry hospodářství, školství, životního prostředí atd., a pak by se teprve dostaly na stůl prezidentů a předsedů vlád. Nyní došlo k určité inverzi přístupu a inflace témat, a tím i nových strategií vůči specifickým oblastem (v roce 2011 se má objevit nová strategie k evropské energetice), vede k upozadění Rady a sektorových ministerstev.

Kohabitace předsedy Evropské rady a předsedy Evropské komise se podle prvních zkušeností zdá být bezproblémová. Van Rompuy s Barrosem se dohodli na pravidelných každotýdenních konzultacích a na společné reprezentaci Unie na mezinárodních setkáních. Van Rompuy vede debaty i v oblastech, které jsou doménou Komise, a nezdá se, že by Barroso měl z tohoto překryvu obavy. Van Rompuy má navíc při zasahování do oblastí tradiční činnosti Komise v zádech Evropskou radu, která v pomyslné tabulce mocenských vítězů nového institucionálního uspořádání nechává Komisi hluboce za sebou. Určitá soutěživost mezi Generálním sekretariátem Rady a Evropskou komisí, patrná i v minulosti, přetrvává, ale nepřenáší se na úroveň nejvyšších představitelů. Spolupráce předsedy Evropské rady a předsedy vlády země vykonávající rotující předsednictví zanechává prozatím nejvíce neznámých. Ze španělského a belgického předsednictví snadno nabudeme dojmu, že jakákoliv ingerence do práce předsedy ER nehrozí. Na druhou stranu oba mandáty nelze považovat za standardní. Hlavním tématem první poloviny roku 2010 byla řecká krize. Španělsko, které samo vrávoralo nad dluhovou propastí, by pravděpodobně nehrálo vůdčí roli při řešení problému, ani kdyby předsednictví probíhalo ve starém formátu. Podobně by Belgie, jejíž předsednictví ani v klidovém stavu nikdy s Unií nezatřepala, spíše se soustředila na poklidné konsenzuální splnění úkolů, těžko tvořila ambiciózní program svého semestru v čele Evropy, když je její vláda v demisi a nové uspořádání uspokojivé pro Vlámy i Valony se těžko nachází. O kooperaci mezi předsedou Evropské rady a šéfem vlády předsedající země napoví až rotující předsednictví další velké země, která však nebude zmítána vnitřními problémy. Zajímavým testem bude polské předsednictví, neboť Poláci rozhodně nemají od této velké události malá očekávání a předsednictví bude probíhat v době voleb a vrcholící předvolební kampaně, ve které bude chtít premiér těžit i z „vedení“ sedmadvacítky.

Jmenování baronky Catherine Ashtonové Vysokou představitelkou SZBP přineslo oproti výběru předsedy ER více kontroverzí, které vycházely především z její minulosti a novinářské neznalosti obsahu její dřívější pozice komisařky pro obchod (tedy pro vnější obchod), avšak obecný závěr může být podobný jako v případě Hermana Van Rompuye. Členské státy si z nabízených alternativ vybraly osobnost, která byla nejméně výrazná.

Vysoká představitelka SZBP se po dobu svého dosavadního mandátu věnuje především vytváření Evropské služby pro vnější činnost, která má být v budoucnu oporou její činnosti. Celkové hodnocení působení Ashtonové tak nemůže být úplné, protože připomíná hodnocení starostky bez radnice nebo ministryně bez ministerstva. Na druhou stranu předsednické funkce, tedy předsedání Radě pro vnější vztahy, přejala v plném rozsahu a lze nyní určité výstupy vyhodnotit.

Především se ukazuje, že s jednotnou vnější reprezentací Unie to nebude tak jednoznačné, jak hlásali proponenti Lisabonské smlouvy. Probíhá-li bilaterální nebomultilaterální setkání na nejvyšší úrovni a je-li na něm přítomna EU, zastupují ji, jak již bylo zmíněno, předseda Evropské rady a předseda Evropské komise. Vysoká představitelka SZBP tak reprezentuje hlas EU pouze na ministerské úrovni, avšak ani zde není schopná stihnout vše. Kromě funkce Vysoké představitelky SZBP, tedy šéfky rodící se evropské diplomacie, a předsedkyně Rady pro vnější vztahy je i místopředsedkyní Komise, přičemž skloubení výkonu všech těchto funkcí předpokládá vysoké časové nároky. Již během prvního půlroku tak byla zastoupena na dvou význačných událostech. Francouzský ministr zahraniční reprezentoval EU na dárcovské konferenci k Haiti vMontrealu a španělský šéf diplomacie navštívil jako zástupce Catherine Ashtonové Kavkaz a Střední Asii. Tento vývoj představuje pozoruhodný precedent. Za prvé může Vysokou představitelku SZBP, a tím i celou EU, zastoupit na významných událostech i představitel jiné než předsedající země. A za druhé tím lze uspokojit ministra zahraničí předsedající země, který se v novém uspořádání ocital bez zajímavé činnosti. Může mu být například zadáno, aby se věnoval tématu, jež je pro předsedající zemi prioritní, což může být v případě maďarského předsednictví například západní Balkán, či v případě Polska Východní partnerství. Na druhou stranu tento přístup vrací předsednictví do určité míry do stavu ex ante, neboť jednotlivé předsedající země budou tlačit na unijní agendu své prioritní oblasti.

Určité odsunutí ministrů zahraniční a jejich agend se však nedotklo jejich kabinetních kolegů, kteří nadále předsedají zbývajícím devíti konfiguracím Rady. Určitý ústup ze scény lze vidět s prosazováním top-down přístupu v případě různých unijních strategií, nicméně hlavní činnosti sektorových Rad, a tím i předsednictví zůstávají prakticky nedotčeny.

Předsednictví je nadále odpovědné za vedení diskusí, hledání kompromisu a zastupovaní názoru Rady vůči dalším institucím. Zde je nutné připomenout, že objem prací se kvůli Lisabonské smlouvě navyšuje. Rozšířil se počet oblastí, v nichž se legislativní akty projednávají procedurou spolurozhodování, což klade větší nároky na spolupráci mezi Radou (předsednictvím) a Evropským parlamentem. Neformální zasedání Rady i pracovních skupin se nadále pořádají v zemi vykonávající rotující předsednictví. Zůstává tím zachována viditelnost předsednictví pro občany předsedajícího státu. Lisabonská smlouva také nikterak neohraničuje aktivity veřejné diplomacie spojené s výkonem předsednického mandátu, který nadále může být využíván jako propagace předsedající země v rámci Evropské unie.

Lisabonská smlouva zavedla do primárního práva také předsednické trio, tedy formalizovanou spolupráci tří po sobě navazujících předsednictví, jejichž nejdůležitějším výstupem je vypracování společného programu. Kromě něj trio předpokládá vzájemnou podporu a spolupráci při spravování předsednických mandátů a nabízí možnost alternativních konfigurací při výkonu předsednictví – tedy opci vyměnit či přepustit si předsednictví v určité oblasti.

Španělsko-belgicko-maďarské trio je však již třetím v pořadí, neboť dříve fungovalo i mimo rámec základních smluv EU, a ze zkušeností lze vyvodit, že pokud neexistuje synergie priorit, je společný program jediným užitečným výstupem. Například Francie rozhodně nemohla být považována za nejbližšího spojence českého předsednictví. Možnost výměny či přepuštění předsedání v určité oblasti umožňuje například menším státům zbavit se témat, jejichž pokrytí by mohlo přesahovat personální kapacity unijních trpaslíků. Lze si představit, že Estonsko přepustí vedení pracovní skupiny k vinařství v rámci svého tria Bulharsku a na oplátku dostane vedení pracovní skupiny k technologickým inovacím.

Architekti lisabonského předsednictví se rozhodli opustit model jednolitého předsednictví, které postrádalo dlouhodobou časovou kontinuitu, a vyměnit jej za plynulejší, leč funkčně a personálně roztříštěnou variantu. Výběr předsedy Evropské rady a Vysoké představitelky SZBP pak ukázal, že členské státy rozhodně ze scény neustupují, což potvrzuje i zesílená role Evropské rady v novém institucionálním rozpoložení. Postlisabonské předsednictví, které se mělo stát vlajkovou lodí supranacionálního modelu integrace, tedy nadále zůstává v zajetí členských států.

Lisabonská smlouva zavedla do primárního práva také předsednické trio, tedy formalizovanou spolupráci tří po sobě navazující předsednictví, jejichž nejdůležitějším výstupem je vypracování společného programu.