Podepíšete, pane prezidente? Pokračování ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice
„Budete to muset podepsat,“ řekl podle Hradem zveřejněného záznamu z jednání evropský poslanec za stranu Zelených Daniel Cohn-Bendit u příležitosti prosincové návštěvy delegace Evropského parlamentu v Praze. Slova byla určena českému prezidentovi Václavu Klausovi a Cohn-Bendit měl na mysli Lisabonskou smlouvu, vůči níž se Klaus profiluje jako jeden z největších oponentů. Kontroverzní výrok, který se dočkal řady emotivních komentářů, však přivádí k zamyšlení nad tím, jakou úlohu vlastně český prezident hraje v případě procesu schvalování tohoto dokumentu. Až nastane ta chvíle, bude Klaus skutečně „muset podepsat“ a co se stane v případě, že se rozhodne tak neučinit?
Prezident Klaus má dlouhodobě jednoznačně negativní postoj k tomuto tématu. Jako první a na vrcholné úrovni také jediný evropský politik označil Lisabon za „mrtvý“ hned po zveřejnění výsledků prvního irského referenda. V žertu novinářům také nabídl, že pokud si ještě v nemocnici pár dní pobude (byl tehdy hospitalizován po operaci kolene), sepíše pro Evropu smlouvu novou, která by lépe reflektovala její potřeby. Z poslední doby si pak nebývalou pozornost zasloužilo jeho setkání s Declanem Ganelyem, mužem číslo jedna irské kampaně proti smlouvě a série následných provokativních výroků, stejně jako Klausovo vystoupení „proti smlouvě“ před českým ústavním soudem.
Jak lze ale celou věc vidět v rovině formální? Prezident by měl svým podpisem zakončit český ratifikační proces smlouvy. Ústava v tomto směru jasně nedefinuje, zda prezident pouze formálně završuje ratifikaci tím, že po schválení parlamentem svůj podpis připojí automaticky, nebo se stává jakousi „nejvyšší instancí“ s možností souhlas ostatních zapojených institucí nerespektovat. Celá věc samozřejmě navíc nemá jen právní rozměr, ale také velmi silnou dimenzi politickou.
Rozhodnutí smlouvu nepodepsat by Václavu Klausovi jednoznačně zajistilo místo v učebnicích historie evropské integrace. Klaus by tak potvrdil svůj záměr být „evropským disidentem“ ve smyslu, který on sám definoval a jít proti zbytku Evropy. Pro jedny by se tak stal symbolem čestného boje s větrnými mlýny (rozuměj „bruselskou mašinérií“), pro druhé více než „kazisvětem“ či „nabručeným strýčkem Václavem“, jak jej častují světová média, v tomto případě The New York Times, respektive The Economist. Dá se předpokládat, že by se v takovém případě zvedla nová vlna „klausománie“, lépe řečeno „klausohysterie“, která Evropu zasáhla po jeho irské anabázi, samozřejmě v několikanásobné intenzitě.
Nepodepsat by mělo také poměrně zajímavý význam ve vztahu k vnitropolitickým institucím. Prezident by tak zpochybnil práci vlády, která smlouvu dojednala, úsudek premiéra, který smlouvu podepsal a vůli parlamentu, který s ní vyjádřil souhlas (za předpokladu, že se nacházíme v bodě vývoje, kdy už schází jen prezidentův podpis). Stejně tak by prezident ukázal nedůvěru k Ústavnímu soudu, který dosud neshledat v textu dokumentu problém z hlediska nesouladu s českým ústavním pořádkem.
Na druhou stranu, prezident Klaus by svým odmítnutím mohl symbolicky poukázat na nekonzistentnost evropských představitelů a některé problematické body celé věci. Lisabonská smlouva je výsledkem dlouhodobého procesu, který byl zahájen už v roce 2001 Laekenskou deklarací. Jejím prvním výstupem byla Smlouva o Ústavě pro Evropu. Když pak byla tato „Evropská ústava“ odmítnuta dvěma referendy, jednalo se o celoevropský problém, nyní je Lisabon pouze problémem „irským“. V případě „Evropské ústavy“ se rozjela masivní informační kampaň a většina států nechávala rozhodnutí o ní na svých občanech, aby tak demonstrovala „demokratičtější“ přístup Evropské unie. V případě Lisabonu se s běžnými občany, s výjimkou Irska, nikdo příliš nebaví a počet referend byl zredukován na jedno, které je z irské ústavy povinné. V tomto směru bude velmi zajímavé sledovat, zda se myšlence uspořádání neoficiálního referenda v podobě voleb do Evropského parlamentu, se kterou jde do kampaně nová strana Libertas, podaří najít dostatečnou podporu.
Dá se říci, že pro EU jako celek by neúspěšná ratifikace smlouvy byla velkou psychologickou ráno a zmařenou investicí obrovské energie, z hlediska dalšího praktického fungování Evropské unie by však neratifikovaná Lisabonská smlouva zřejmě neměla zásadnější praktický vliv. Otázka počtu evropských komisařů, přistoupení Chorvatska a některé institucionální změny by bylo možné vyřešit připojením potřebných dodatků ke stávající Smlouvě z Nice. V horizontu několika let by se pak dalo uvažovat o znovunastartování ambiciózního reformního procesu, který by se znovu mohl pokusit Evropě přinést „ústavu“, či její obdobu.
Tyto úvahy se však pohybují stále spíše v rovině spekulací, můžeme-li se spolehnout na to, co krátce po vydání rozhodnutí Ústavního soudu prohlásil prezident Klaus pro Radiožurnál – tedy že jakmile smlouvu ratifikují Irové, on ji také podepíše. Ve stejném duchu se vyjádřil i jeho polský protějšek Kaczynski. Irové by přitom měli své referendum opakovat v souladu se závazkem z prosincového summitu v Bruselu nejpozději do října2009. A dá se předpokládat, že Irové na druhý pokus Lisabonskou smlouvu schválí. Mediální i politický tlak je velmi silný a vláda se v tomto směru podaří udělat maximum. Zdá se, že díky dodatkům ke smlouvě byly vyřešeny problematické body, kvůli kterým irští občané napoprvé řekli „ne“ a úspěšné ratifikaci nestojí nic v cestě. Asistenti Klause i Kaczynského tak už mohou s největší pravděpodobností připravovat psací potřeby.
