Paramilitares vznikly v 80. letech, kdy došlo k roztržce mezi drogovými oligarchy a FARC. Jejich posláním bylo chránit majetek, život a úrodu drogových bossů. Členové paramilitares se většinou rekrutovali z řad penzionovaných, ale i aktivních příslušníku armády a policie, bývalých povstalců apod. S ohledem na atmosféru studené války a s problémy, kterým čelila vláda při výkonu státní moci, se paramilitares zúčastňovaly akcí zaměřených proti gerilám společně s regulérní armádou. Od ní také pocházela většina výzbroje, kterou paramilitares vlastnily. Tato spolupráce byla umožněna zákonem č.48/1968 umožňujícím vznik sebeobranných jednotek s cílem boje proti organizovanému zločinu a ozbrojeným skupinám (tento zákon platil do roku 1989, krátce ještě v polovině 90.let a po nástupu prezidenta Uribeho byla tato praxe de facto obnovena – viz soldados campesinos).

Paramilitares fungovaly jako oddělené jednotky příslušející jednotlivým drogovým baronům. Teprve v polovině 90.let došlo ke sjednocení všech jednotek do zastřešující organizace Autodefensas Unidas de Colombia (AUC). Vzhledem k tomu, že přibližně ve stejnou dobu byly likvidovány oba drogové kartely – kartel z Medellínu a kartel z Calí, založily paramilitares svou činnost přímo na zdrojích pocházejících z obchodu s drogami. Neblaze proslulí však byly také porušováním lidských práv, většinou pod heslem boje s levicovými přívrženci. Celkem se odhaduje, že jednotky paramilitares jsou odpovědny za 70 % případů zneužívání lidských práv.

Ačkoli snahy o mírové řešení konfliktu byly odstartovány již v roce 1998, předmětem mírových jednání se staly pouze gerily – Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia (FARC) a Ejército de Liberación Nacional (ELN). Rok 1998 je spojený nejen s nástupem prezidenta Pastrany, ale také se vstupem zahraničních aktérů do dění v Kolumbii (především USA a EU). Celkově však tato mírová jednání nepřinášela žádné výsledky a mezinárodní komunita je sledovala s narůstající nedůvěrou. I přes snahy EU však došlo ke ztroskotání mírových jednání v únoru 2002 a tento neúspěch se odrazil ve zvolení Alvara Uribeho – představitele vojenského řešení problému. Jak již bylo řečeno jeho úsilí o vojenskou porážku geril se setkalo s neúspěchem a vedlo k eskalaci násilí ze strany FARC.

Vzhledem k tomu, že se Uribeho vláda rozhodla soustředit na řešení bezpečnostního problému a ve spolupráci s USA rovněž na likvidaci produkce drog, paramilitares si uvědomily hrozící nebezpečí, spočívajícího nejen v určitém vyprázdnění jejich programu, ale také v hrozbě vydání před americké soudy, a v prosinci roku 2002 vyhlásila část paramilitares jednostranné příměří. Tento akt se však nesetkal s příznivou reakcí, protože příměří a ochotu jednat o demobilizaci projevila jen jedna z menších pravicových organizací, která zároveň ústy svého vůdce Mancursa prohlásila, že jejich ochota zapojit se do jednání o demobilizaci je podmíněna zabráněním vydání před soudy v USA. Administrativa prezidenta Uribeho začala s paramilitares jednat v červenci 2003 pod podmínkou, že musí ukončit násilnosti na důkaz toho, že jednání o demobilizaci myslí vážně. Výsledkem setkání představitelů vlády a paramilitares byla dohoda o nastartování demobilizace jednotek AUC, jejímž cílem bylo odzbrojit přibližně 19 000 mužů do 31. prosince 2005. V lednu 2004 bylo otevřeno další kolo jednání, které stanovilo, že jednotky, které se do procesu demobilizace zapojí se budou koncentrovat v tzv. zona de ubicación – zvláštní oblasti vyčleněné k zajištění bezpečnosti odzbrojených jednotek. Z hlediska mezinárodní komunity však byla tato dohoda krokem zpět, což potvrzují podezření, že vůdci jednotek paramilitares řídí ze zona de ubicación akce jednotek, které ještě nebyly demobilizovány. Tato skutečnost výrazně oslabila podporu jednání s AUC ze strany mezinárodní komunity a vedla k tomu, že tato jednání nepodpořila ani finančně, ani monitoringem průběhu jednání. Celý proces se proto potýkal nejen s nedůvěrou a pochybnostmi o legitimitě, ale také s nedostatkem financí a jednotek k zajištění bezpečnosti v zona de ubicación (do tohoto úkolu se zapojila pouze Organizace amerických států).

Ačkoli jednání o demobilizaci AUC neprobíhala zcela bez obtíží, kolumbijská vláda navrhla tzv. Ley de Justicia y Paz, který měl podpořit jednání o demobilizaci tím, že odzbrojeným bojovníkům zaručoval nižší postihy za zločiny spáchané v minulosti. Tento zákon byl sice schválen parlamentem, ale vzhledem k vlně nesouhlasu, kterou vzbudil, byl předložen k posouzení Ústavnímu soudu. Důvodem protestů ze strany organizací zabývajících se ochranou lidských práv a rodin postižených činností paramilitares bylo, že tento zákon zaručoval téměř beztrestnost (za těžké zločiny uděloval maximální trest ve výši 5 – 8 let vězení). Zákon též požadoval, aby odzbrojené jednotky vrátily nelegálně nabytý majetek a odškodnily své oběti.

Ústavní soud nakonec došel k závěru, že tento zákon není protiústavní, rozhodl o zmenšení výhod pro demobilizované bojovníky. Za neoddělitelnou součást demobilizace stanovil vrácení veškerého majetku AUC a přiznání všech spáchaných zločinů. Pro velitele AUC, které obvinily USA ze zločinů překupnictví drog však revize tohoto zákona znamená hrozbu v podobě vydání do USA v případě, že AUC nebudou ochotny splnit podmínky stanovené v Ley de Justicia y Paz.

Proces demobilizace je nadále komplikován snahou AUC o posunutí termínu na úplnou demobilizaci – požadavek, na který vláda nechce přistoupit, leč který se postupně stává skutečností. Rozhodnutí Ústavního soudu z května 2006 navíc znamenalo další překážku pro postup jednání (po demobilizaci jednotek AUC je nutné, aby byli bývalí bojovníci znovu začleněni do společnosti). Momentem, který rozhodne o dalším vývoji těchto jednání jsou však prezidentské volby, které proběhnou 28. května 2006. (před publikováním článku Uribe zvítězil v prvním kole prezidentských voleb)

ZDROJE:

• BBC Mundo – http://news.bbc.co.uk/hi/spanish/news/

• ICG Latin America Report No. 8. Demobilizing the Paramilitares. An Achievable Goal? August 2004