Prezident Uribe a vyjednávání s FARC

Jednání o humanitární dohodě s FARC a zapojení Huga Cháveze by nebylo možné bez dřívějšího souhlasu kolumbijského prezidenta Álvara Uribeho vzhledem k tomu, nakolik je tato otázka důležitá pro vývoj situace v zemi. Dříve než tedy přiblížíme samotný vývoj jednání, je nutné analyzovat postoj Uribeho vůči této problematice a nutno podotknout, že právě od nástupu do druhého funkčního období prošel významnou proměnou.

Jestliže totiž prezident Uribe při své inauguraci v srpnu 2002, tedy jen několik měsíců po ztroskotání mírového procesu s FARC, sliboval, že nelegální ozbrojené jednotky musí být nejdříve vojensky poraženy a teprve následně je možné s nimi jednat, tak po svém znovuzvolení do prezidentského úřadu pod tlakem veřejného mínění a prezidenta Sarkozyho přistoupil na myšlenku jednání o propuštění zajatců. A nejednalo se pouze o požadavek na propuštění osob nacházejících se v rukou FARC, jak prezident Uribe dokázal v červnu tohoto roku, kdy propustil skupinu guerillových bojovníků v čele Rodriguem Grandou – jednou z významných osobností FARC. Prezident tento jednostranný krok označil za zájem státu, který směřoval k tomu, aby se propuštění guerilloví bojovníci mohli stát mediátory ve vyjednávání o osvobození zajatců FARCu. Největší naděje byla v toto směru vkládána do Rodriga Grandy, o kterém existovaly spekulace, že vedl jednání o potenciálním osvobození prezidentské kandidátky Ingrid Betancourt s francouzskou stranou a za podpory Venezuely již v roce 2004. Granda proto získal možnost volně se pohybovat v rámci Kolumbie, ale rovněž mezi Kolumbií, Venezuelou a Kubou. Nicméně až do setkání, které se uskutečnilo 8.listopadu nebylo jisté, zda Granda získá důvěru FARCu jako vyjednavač. Oficiální stanovisko FARC vůči osvobození uvězněných guerillových bojovníků totiž bylo, že prezident Uribe chce tímto odlákat pozornost od skandálu parapolitiky.

Ačkoli někteří analytici označily osvobození guerillových bojovníků jako typicky jednostranný přístup prezidenta Uribeho, potom jmenování senátorky Piedad Córdoba z opoziční Liberální strany jako vyjednavače kolumbijské strany, které se uskutečnilo 15. srpna, bylo potvrzením posunu prezidentova postoje v otázce jednání s FARC. Piedad Córdoba totiž patří k nejhlasitějším kritikům prezidentova postoje vůči guerillám v zemi a především vůči otázce unesených osob.

Chávezova role v jednáních o humanitární dohodě

Senátorka Córdoba hrála hlavní roli v zapojení prezidenta Cháveze do jednání o humanitární dohodě, protože jako stoupenkyně „chávizmu“ jej požádala v rámci programu „Aló Presidente“ o mediátorství v jednáních. Prezident Chávez tuto roli po určitém otálení přijal a oficiálně byl pověřen rolí mediátora na konci srpna 2007. Jeho působení se mělo řídit podmínkami, které definovala kolumbijská vláda, resp. prezident Uribe: Chávez nesmí přistoupit na vytvoření demilitarizované zóny pro jednání a samotné propuštění unesených a zároveň musí trvat na tom, aby guerilloví bojovníci, kteří budou propuštěni se nevrátí ke guerille. Kromě toho prezident Uribe stanovil jasný časový limit – jednání musí vykázat jasný pokrok do 31.prosince 2007.

Následný vývoj Chávezovy mediátorské mise však pouze mizivě splňoval představy a očekávání kolumbijské vlády. Již v září musela kolumbijská strana požádat Cháveze, aby omezil míru, v jaké mluví o jednáních s FARC a o samotných FARC během svých mediálních výstupů. Kolumbijská vláda tak chtěla především zabránit přílišné popularizaci FARC a jejich možnému vnímání jako politického aktéra. První vážnější krize se objevila na začátku listopadu, kdy se prezident Chávez sešel s předními představiteli FARCu – Rodriguem Grandou a Ivanem Marquézem – ve Venezuele, aniž by o tom předem informoval kolumbijskou vládu. Kolumbijská vláda byla tímto krokem velmi pobouřena, nicméně umožnila pokračování mise pod podmínkou, že Chávez se nebude vměšovat do vnitřních záležitostí Kolumbie. I přes tato varování se však prezident Chávez telefonicky spojil s vrchním velitelem kolumbijských ozbrojených sil. Piedad Córdoba, která telefonát zprostředkovávala, jej považovala za neškodný, protože prezident Chávez měl jen pozdravit generála Montoyu. Samotný Chávez potom deklaroval, že s generálem Montoyou chtěl mluvit o situaci unesených. Odpověď kolumbijské vlády byla pro některé nečekaně ostrá a Chávezova mise byla k 23. listopadu ukončena.

Ačkoli ukončení mise následovalo až po osudném telefonátu, kolumbijská vláda oznámila, že se jednalo pouze o jeden z mnoha důvodů. Těmi dalšími byl nedostatečný pokrok v jednáních a především to, že prezident Chávez během své návštěvy v Paříži 20. listopadu 2007 nepřinesl důkazy o životě unesených osob a zároveň bez dřívější konzultace oznámil setkání prezidenta Uribeho s vrchním velitelem FARC – Marulandou.

Reakci prezidenta Cháveze na ukončení jeho působení v jednání o humanitární dohodě nelze vyjádřit jednoznačně. Ještě tentýž večer, tedy 23. listopadu prohlásil, že rozhodnutí prezidenta Uribeho rozumí a že Venezuela bude k dispozici, jestliže se kolumbijská strana rozhodne ji znovu zapojit do jednání s FARC. Následující den se prezident Chávez nechal slyšet, že prezident Uribe ukončil jeho misi proto, že byl pod tlakem „války-chtivých“ poradců, přičemž neopomněl dodat, že se jistě v nemalé míře jednalo o poradce z USA. Od tohoto výroku potom již nebylo daleko k rozhodnutí povolat venezuelského velvyslance ke konzultacím a pohrozit omezením nejen diplomatických, ale především ekonomických vztahů (Venezuela je pro Kolumbii druhým největším obchodním partnerem).

Ukončení Chávezovy mediátorské role jen potvrdilo pochybnosti, které s sebou celá záležitost již od počátku nesla. Primárně se jednalo o osobu samotného Cháveze, respektive úmysly, které svým zapojením do jednání s FARC sledoval. Jestliže již od počátku existovaly obavy z Chávezovy strannosti a především nedůvěryhodnosti, které byly založeny na podezření, že prezident Chávezem měl v minulosti styky s FARC, potom je Chávez svým zapojením jistě nevyvrátil. FARC otevřeně deklarují svoji inspiraci bolívarovským snem představovanou Hugo Chávezem a ačkoli je oprávněné předpokládat, že Chávez je osobou, kterou FARC budou respektovat, jistě není možné vsázet na politický kapitál venezuelského prezidenta.

Chávezovo jednání o humanitární dohodě však mohlo být spojeno s jeho bolívarovským projektem i jiným způsobem a to ve spojitosti s návrhem vytvoření energetického prstence kolem Jižní Ameriky. Součástí tohoto plánu byla rovněž výstavba ropovodu a plynovodu mezi Kolumbií a Venezuelou, jež by však vedla oblastmi ovládanými FARC. Z tohoto hlediska mohlo být Chávezovo jednání motivováno právě zajištěním bezpečnosti vlastního energetického projektu a zároveň představovat způsob, jak potvrdit svoji vedoucí roli v regionu Jižní Ameriky.

Bezpečnostní hledisko je rovněž zmiňováno v souvislosti s venezuelským státem Zulua, který je ohrožován aktivitami guerilly. Zajímavé je, že se ve venezuelském kontextu jedná o území, kde sídlí venezuelská opozice a Chávezovo jednání bylo vykládáno jako snaha odpovědět na obviňování ze strany opozice, že proti činnosti FARC v této oblasti nic nedělá a tím ohrožuje opozici. Výklad, jež úzce spojuje Chávezovu misi s čistě venezuelskými záležitostmi, označuje celou záležitost za snahu, jak odvést pozornost od referenda o změně venezuelské ústavy, jež se konalo 2. prosince 2007.

Jestliže bychom chtěli učinit nějaký závěr týkající se Chávezovy role v jednání o humanitární dohodě, potom je nutné mít na zřeteli několik faktů. Primárně, jednání o výměně zajatců neznamená, že by byla automaticky nastartována mírová jednání, která by vedla k rozpuštění FARCu. Rovněž není možné očekávat, že během jednání by byly ukončeny boje, protože samotná výměna zajatců nic takového nevyžaduje.

Zaměříme-li se na samotný fakt, že celé jednání bylo vedeno o osvobození 45 politicky významných zajatců, je na místě ptát se, co se stane s dalšími cca 750 zajatci z řad policie, armády, ale rovněž běžných civilistů, kteří se nachází v rukou FARC. Zároveň je třeba upozornit na jasnou asymetrii celé výměny, kdy kolumbijská vláda slíbila na oplátku propustit přibližně 600 bojovníků.

V neposlední řadě vyvstává otázka, nakolik je nabídka na humanitární dohodu, tak jak ji definoval kolumbijský prezident, pro FARC lákavá a přijatelná. FARC staví svoji nabídku výměny zajatců na demilitarizaci municipalit Floridy a Pradery jako území, kde by se mělo o výměně zajatců jednat a kde by pravděpodobně výměna měla probíhat. Jak bylo zmíněno výše prezident Chávez měl však jasně stanoveno, že diskuze na toto téma nepřichází v úvahu a neměl by o něm tedy ani jednat. Dalším sporným bodem je potom podmínka, kterou prezident Uribe definoval v souvislosti s propuštěním guerillových bojovníků – tedy že se nesmí vrátit ke své guerillové činnosti. Lze předpokládat, že by FARC takovou nabídku přijaly? V situaci, kdy má FARC výrazné zisky z prodeje kokainu a kdy neexistují náznaky jejich oslabení, natož vojenské porážky, FARCu je tento předpoklad více než nepravděpodobný.

Co bude dál?

Jestliže se mnozí, především rodinní příslušníci unesených, obávali, že s ukončením Chávezovy mediátorské mise skončí i proces jednání o osvobození osob držených FARCem, potom poslední vývoj událostí ukazuje, že tento proces byl nastartován a, jak to vyjádřil Hugo Chávez, nemůže být zastaven.

Je otázkou, zda to byly důkazy o životě unesených, jež objevila kolumbijská armáda necelé tři dny po ukončení Chávezovy mise, či tlak francouzského prezidenta, jež se však výlučně týká jen Ingrid Betancourt, anebo tlak kolumbijské veřejnosti a především rodinných příslušníků unesených, kteří hromadně vyjadřovali své zklamání z vývoje situace a obávali se, že bez prezidenta Cháveze není naděje na osvobození unesených. Jisté je to, že 4. prosince nabídl Luis Carlos Restrepo, Vysoký komisař pro mír, přímé jednání s FARC o osvobození unesených. Ve své nabídce definoval i rámec, jakým by se tato jednání řídila – čl. 61 zákona 975 z roku 2005, známým Ley de Justicia y Paz, podle kterého je možné udělit snížené trestní sazby v případě, že se zapojí do jednání o výměně zajatců.

Tlak na jednání o humanitární dohodě začaly vyvíjet i katolická církev a Komise národního usmíření (Comisión Nacional de Reconciliación) a prezident Uribe tedy v pátek 7. prosince oznámil, že je ochoten zřídit tzv. zona de encuentro – tedy speciální oblast o rozloze 150 km2, která by se nacházela na venkově a byla neosídlená, nebo řídce osídlená a bez přítomnosti policejní nebo vojenské základny – v níž by se mohlo po dobu 30 dnů jednat o výměně zajatců. Kromě toho prezident oznámil zřízení fondu se 100 miliardami dolarů, které by měly být kompenzací FARC za propuštění unesených osob. Jedná se o jistý podnět k demobilizaci guerillových bojovníků, kteří umožní osvobození zajatců. Ačkoli se prezidentu Uribemu nabídly Francie a na francouzskou žádost i Argentina jako možní prostředníci v jednání, podle posledních zpráv je kolumbijská vláda rozhodnuta přenechat vyjednávací roli katolické církvi, konkrétně monsignoru Luisi Augustu Castrovi a otci Daríovi Echeverrymu.

Uribeho ústupek v otázce vyčlenění demilitarizované zóny jasně ukazuje, že téma humanitární dohody se stalo prioritou kolumbijské vlády, která se prakticky ocitla pod tlakem z domácího, regionálního, ale rovněž mezinárodního prostředí. Ať jsou tyto tlaky motivovány jakkoli je nesporné, že pro zajatce v rukou FARC je to dobrá zpráva. Doposud však není známá odpověď FARCu na tuto nabídku, která ukáže, nakolik jde guerille o humanitární dohodu a nakolik pouze usiluje o získání vlivu nad demilitarizovanou oblastí a o navázání na scénář známý z posledních ztroskotalých mírových jednání vedených mezi lety 1999 a 2002. Ústupek guerilly v umístění demilitarizované zóny by mohl být dobrým znamením, avšak k úplnému ukončení vnitřního konfliktu v Kolumbii zcela nestačí.

—————

(1) Ingrid Betancourt je politička francouzsko-kolumbijského původu, která v roce 2002 kandidovala na post prezidenta. V květnu 2002 byla unesena a od té doby se nachází v rukou FARC.