Výsledkem zablokování volby ústavním soudem a řady masových protestů bylo posunutí termínu voleb z počátku listopadu na 22. červenec. Od té doby je Turecko v permanentní volební kampani, s přesluhující hlavou stát a v očekávání výsledku pravděpodobně nejdůležitějších voleb za posledních pětadvacet let. Jaká je situace v politických stranách?

Kdo se dostane do parlamentu?

V Turecku je důležitost této zásadní otázky znásobena vysokou desetiprocentní hranicí pro vstup do parlamentu. Ve volbách v roce 2002 se tak dostaly do jednokomorového parlamentu řádnou cestou jen dvě politické strany – vládní AKP a Lidová republikánská strana (CHP) – a několik „nezávislých“ poslanců. Podpora přes třicet procent znamenala pro AKP téměř dvoutřetinovou většinu v parlamentu. Později se z „odpadlíků“ z dvou hlavních stran a „nezávislých“ vytvořily další uskupení, ale to nijak pozici AKP neoslabilo.

Proto je pro výsledek voleb klíčové, zda-li hranici překonají dvě nebo tři strany, přičemž podle výzkumů volebních preferencí je objevení se čtvrté strany v parlamentu spíše nepravděpodobné.

Podle výzkumu provedeného agenturou GENAR získá AKP kolem čtyřiceti procent hlasů, následována CHP s podporou přes dvacet a nacionalistickým Národním hnutím (MHP) s dvanácti procenty hlasů. Přepočteno na mandáty by AKP oslabila, ale přesto by udržela nadpoloviční většinu. Deník Hürriyet přišel s vlastním výzkumem, podle kterého AKP většinu mít nebude. Pokud ovšem vezmeme v úvahu, že se MHP pohybuje na okraji desetiprocentní hranice a dlouhodobou podporu pro současnou vládní stranu, je více pravděpodobný první scénář.

Strana současného premiéra Recepa Erdoğana, označovaná za umírněnou islamistickou stranu, reformami, které prosadila při přibližování se EU, pomohla vytvořit střední podnikatelskou třídu ve středně velkých a malých městech, která nyní tvoří jádro voličské podpory AKP. Během pěti let své vlády přivedla Turecko k zahájení přístupových rozhovorů s EU, což je jeden z hlavních zahraničně politických úspěchů strany, a obecně učinila zemi atraktivnější pro přímé zahraniční investice. Ekonomice se daří dobře a výhled na příštích deset let je pozitivní.

Hrozba islamismu

Opozici tak nezbývá mnoho prostoru ke kritice. Vymezování se proti AKP opozici přivedlo k protievropské rétorice, těžíce ze skutečnosti, že podpora členství v EU mezi Turky klesá paralelně s kritikou EU zaměřenou na zpomalení tempa politických reforem, zejména v oblasti lidských práv. Druhou oblastí kritiky vládní strany je její ideologický profil. AKP sama sebe často prezentuje jako islámskou obdobu křesťansko demokratických stran. Pro konzervativní republikánské elity je však její „umírněnost“ jen maskou, kterou odhodí, jakmile uzurpuje všechnu moc v zemi. Konečným cílem má být islámská teokracie podle iránského vzoru.

Je však jen velmi málo indicií, které by argumenty opozice posouvaly z roviny teorií spiknutí k reálnému nebezpečí pro sekulární podstatu republiky. V konkrétních termínech lze snad zmínit snahu AKP o povolení pokrývky hlavy pro ženy ve státních institucích. Jedním z hlavních argumentů proti uvažované prezidentské kandidatuře Erdoğana a nakonec navržené kandidatuře ministra zahraničních věcí Güla byl fakt, že manželky obou čelných představitelů vlády a AKP nosí pokrývku hlavy.

V předvečer voleb se argumentace na obou stranách přiostřuje a představitelé opozice se nechali slyšet, jak přirovnávají současného premiéra ke zvířeti a hrozí mu zodpovídáním se ze svých skutků po volbách. Je tu však ještě jeden důležitý hráč, který nebyl zmíněn – armáda.

Kdo s kým soupeří?

Postavení armády je v tureckém politickém prostředí specifické. Dosud platná ústava zaručovala armádě významnou pozici v politickém rozhodovacím procesu. Reformy požadované pro přiblížení se EU tuto pozici oslabily, neformálně se však příliš nezměnilo. Armádu stále nelze ignorovat, zvláště když se bojí o ztrátu své politické pozice. Během dubnové krize armáda ústy náčelníka generálního štábu Yassara Büyükanita jasně ukázala, kde jsou její politické preference. Cílem armády je odstavení AKP od moci za každou cenu. Nikoli nadarmo je předvolební boj stavěn do pozice AKP proti armádě. Na druhé straně ani vojáci nemůžou ignorovat fakt, že během dubnových a květnových demonstrací bylo na transparentech napsáno „ne šaríe, ne vojenským převratům“.

Výsledek, kdy AKP zvítězí, ale nezíská nadpoloviční většinu, může nakonec být v duchu rčení o najedeném vlku a koze přijatelný pro obě strany, tj. AKP i armádu. Vládní strana nebude mít dostatečnou sílu k oslabení armády, ale bude schopna prosadit ekonomické reformy. Trhy v očekávání vítězství AKP a pokračování jednobarevné vlády posilují.