Strana sice uhájila svou pozici ve dvou nejlidnatějších tureckých městech, Istanbulu a Ankaře, ale na paty jí šlapali kandidáti nejsilnější opoziční strany CHP. Svou pozici si udržela také v celé centrální Anatolii. Největším překvapením byl pro stranu neúspěch v Antalyi, kde úřad obsadil kandidát CHP, Adaně, kde se v těsném boji MHP, AKP a CHP dostal do čela kandidát nacionalistické MHP, a Diyarbakiru na jihovýchodě země, kde s přehledem zvítězil kandidát pro-kurdské strany DTP. Dále největší opoziční strana CHP již tradičně s velkou převahou zvítězila v Izmiru obsazením postu primátora a postů starosty ve 29 z 30 městských obvodů a v ostatních západních pobřežních oblastech Turecka.

Neúspěch strany AKP lze přičíst ekonomické krizi, konfrontační politické linii premiéra Erdoğana a sílícímu kurdskému a tureckému nacionalismu spíše než úspěchu opozice. O opětovném sílícím napětí ve společnosti svědčí i bilance střetů mezi příznivci jednotlivých stran během nedělních voleb, jež si vyžádaly 6 obětí a téměř stovku zraněných. Provládní média uvádí jako jedinou příčinu poklesu hlasů strany AKP ekonomickou krizi. Zdůrazňují, že ztráta strany je v podstatě minimální a voliči ji těmito volbami vyjádřili opětovnou důvěru. Nezávislí analytici naopak podotýkají, že vláda by měla výsledek těchto voleb brát jako varování.

Turecká nacionalistická strana MHP, jež se snaží oslovit voliče proti-evropskou a proti-kurdskou rétorikou, si v těchto volbách oproti parlamentním volbám v roce 2007 polepšila o  2 % na celkových 16 % hlasů. Úspěch slavila ziskem 5 % i islamistická strana SP, jež má společně s vládní stranou AKP kořeny v zakázané islamistické straně z 90. let Refah Partisi (Strana blahobytu) radikálního politika Necmettina Erbakana. Nezdá se ovšem, že má do budoucna potenciál přebrat vládní straně velké množství konzervativních voličů, natož zaujmout její místo.

V kurdských provinciích na jihovýchodě země se výsledky volebního boje vládní strany AKP a pro-kurdské strany DTP očekávaly s napětím. Strana AKP zde v parlamentních volbách 2007 i v komunálních volbách 2004 výrazně uspěla díky nejliberálnějšímu přístupu ke kurdské otázce v historii tureckých politických stran, ekonomickým úspěchům a tradiční religiozitě kurdské populace. Její rival v této oblasti, strana DTP, jež je pokračovatelkou zakázaných kurdských nacionalistických stran DEP, HADEP a DEHAP, sice zmírnila svou rétoriku i požadavky, ale dosud se nebyla schopna distancovat od strany PKK a uznat ji za teroristickou organizaci. Nedávné kroky vládní strany jako spuštění celo-kurdského kanálu TRT6 turecké státní televize, snahy navázat lepší vztahy s kurdskou administrativou v Severním Iráku a sliby na rozvoj ekonomických projektů v rámci programu GAP (Southeastern Anatolia Project), byly předzvěstí těsné volební soutěže. Strana AKP však v regionu ztratila o více než 15 %. V nejpočetnějším kurdském městě Diyarbakiru zopakoval své vítězství držitel úřadu z DTP ziskem 65 %, v Hakkari dokonce ziskem téměř 79 %. Celkově v čele kurdských provincií stanulo 8 kandidátů z DTP, o 3 více ve srovnání s minulým volebním obdobím, v čele měst a obcí počet starostů DTP stoupl z 32 na 51. Výsledek voleb v této oblasti se dá zhodnotit jako neschopnost strany AKP přesvědčit kurdské voliče o upřímnosti provedených reforem (spuštění vysílání kurdského kanálu hodnotí jako populistický krok v předvolební kampani), ochotě uskutečňovat některé dříve slíbené kroky a nespokojenost s množstvím a především hloubkou provedených reforem. Státní investice v oblasti a demokratické reformy v kulturní oblasti strana DTP nepovažuje za dostatečné a usiluje o ústavní zakotvení demokratických práv kurdské menšiny a její identity. V důsledku neúspěchu v kurdských oblastech se strana AKP rozštěpila na dva tábory, z nichž jeden navrhuje přehodnocení politiky s tím, že další ústupky vůči Kurdům by ještě více posílily nacionalistickou stranu MHP. Tento tábor si přeje pokračovat v ekonomických investicích a uskutečňování sociálních projektů ale v rámci tradiční státní politiky ke kurdské otázce. Druhý tábor mluví o zachování stávajícího reformního, demokratického kurzu.

Je pravděpodobné, že v důsledku neúspěchu strany AKP dojde k výměně některých ministrů a funkcionářů ve stranických orgánech, jak premiér Recep Tayyip Erdoğan podle neoficiálních zdrojů předestřel. Důležitější otázkou ovšem zůstává, jakým směrem se bude vládní a stranická politika AKP dále ubírat. Je jasné, že pokud dojde ke změně její politiky na jihovýchodě směrem k opětovnému přitvrzení, její podpora zde bude dále klesat. A možnost, že by jihovýchodní politika v duchu CHP (příp. MHP) vrátila straně ztracené hlasy, je dost nepravděpodobná. Spíše ztratí přízeň umírněných Kurdů a liberálních Turků, kteří si přejí větší pluralitu turecké společnosti a další demokratické reformy. Podle mého názoru by straně nejvíce pomohlo distancování se od jejího konfrontačního politického stylu, který předvádí v poslední době především premiér Erdoğan. Opozice by podle komentátora deníku Hurriyet Mehmeta Yilmaze, pokud chce konkurovat straně AKP, měla do svého čela demokraticky zvolit nového mladého a perspektivního politika, distancovat se od zastaralého a rigidního přístupu a zaujmout svěží levicovou politiku v souladu se současným vývojem turecké společnosti.