Sedmdesátimilionový Írán zaujímá nesmírně důležité geopolitické postavení mezi Kaspickým mořem a Perským zálivem, podle výše zásob ropy jsou před Íránem pouze Saúdská Arábie a Irák. Desetiletí strategického partnerství mezi Teheránem a Moskvou, od které si Íránci i přes opakující se protesty ze strany Washingtonu kupovali jaderné technologie a komponenty pro rakety středního doletu, schopné snadno dosáhnout i Israel, se stalo základem vojenskopolitického zesílení Íránu a je pro Američany po celá 90.léta předmětem značného znepokojení.

Mezitím v samotném Íránu (je příznačné, že Írán společně s Irákem a Severní Koreou byl těsně po zahájení afghánské kampaně prezidentem Bushem označen za „osu zla“ ideově a finančně podporující mezinárodní terorismus) panuje přesvědčení, že americké útoky na sousední Afghánistán a Irák byly podmíněny úhlavním strategickým cílem: obklopit Írán a pak přispět k jeho zániku rozčleněním země na „etnické státy“. Podle vyjádření vlivného poradce duchovního vůdce Íránu Ali Akbara Velájátího z poloviny dubna, tedy před „přeorientací“ americké diplomacie z Iráku na Írán: „Amerika přišla do Iráku pro to, aby dokončila obklopení Islámské republiky Írán a pak se pustila do nás“. A zřejmě měl pravdu.

Washington totiž v posledních týdnech vyvíjí hodně nepříjemný tlak na íránské vedení, s tím aby rezignovalo na podporu paramilitantních, resp. teroristických skupin v Libanonu (např. šíitský Hizballáh) a umožnilo mezinárodním inspektorům přístup na vojenské objekty a jaderné elektrárny v zemi, čemuž by zcela logicky měly následovat požadavky na odzbrojení Íránu. Mezi vlivné zastánce tvrdého postupu vůči Teheránu patří především ministr obrany Donald Rumsfeld, scénárista úspěšného iráckého tažení, jehož autorita je současně nesmírně vysoká, ale i vice-prezident Dick Cheney. Nedávné prohlášení ruského ministerstva zahraničí, ve kterém Moskva poprvé veřejně vyzvala Teherán, aby používalo jí zprostředkovávané jaderné technologie pouze pro mírové účely (tím totiž Rusko připustilo, že by se tyto technologie mohly použít i pro nemírové, tedy vojenské účely, což Američané delší dobu namítají), bylo navíc Washingtonem interpretováno jako náznak rodící se ruské vstřícnosti v „íránské věci“.

Slabinou Íránu je skutečnost, že je to multietnická země, ve které tvoří podíl Peršanů přibližně polovinu. Zemi totiž obývají také etničtí Kurdové (kolem 8 milionů), ale i Arabové, řada turkických etnik. Mezi ně patří etničtí Ázerbájdžánci tvořící přibližně třetinu obyvatelstva. Přičemž mezi Kurdy a Ázerbájdžánce nebyly ve 20.století řídké separatistické nálady. V tomto ohledu by hřebík do íránské jednoty teoreticky mohli vbít hlavně Ázerbájdžánci, kteří kompaktně obydlují rozvinuté severozápadní oblasti Íránu (tzv. Jižní Ázerbájdžán) a historicky „dodávali“ Íránu vládnoucí dynastie, válečníky a intelektuály. I když se persko-ázerbájdžánské vztahy v rámci íránského státu po svržení šovinistického šáhova režimu poněkud zlepšily (v této souvislosti je příznačné, že nynější ajatolláh Islámské republiky Chamenéí je ázerbájdžánského původu), nespokojenost s persifikací a zapíráním práv etnických menšin země mezi Ázerbájdžánce stále přetrvává a má tendenci sílit.

Ve světle aktuálního vývoje americko-íránských vztahů není rovněž bez zajímavosti, že se během posledních týdnů zintenzívnily kontakty mezi washingtonskou administrativou a představiteli separatistických organizací jižních (íránských) Ázerbájdžánců. V květnu navíc OSN oficiálně uznalo separatistické hnutí íránských Ázerbájdžánců. Jejich separatistické aspirace se též těší podpoře mocné turecké generality (a je jim napomáháno ze strany tureckých bezpečnostních orgánů), která usiluje o turkickou jednotu od Balkánu po čínské hranice.

Dalším faktorem, který by mohl významně přispět ke zhoršení vztahů mezi USA a Íránem, je skutečnost, že se početná komunita dřívě potlačovaných iráckých šíitů (kteří tvoří cca. 60% obyvatelstva Iráku)historicky orientuje na šíitský Írán a po zániku sunnitského Saddámova režimu přirozeně usiluje jednak o převzetí moci v Iráku, jednak implicitně slouží k upevnění pozic Íránu v Iráku, ale i na celém Středním východě, čemuž se Američané snaží všemožně zabránit i zatčeními některých šíitských aktivistů v Iráku. To se ovšem nezamlouvá komunitě iráckých šíitů, o čemž svědčí jejich stále častější protiamerické demonstrace.