Severní cesta

S Polskem nás v oblasti energetiky spojuje tolik, že dosavadní „nespolupráce“ je jen stěží pochopitelná a omluvitelná. Nejedná se přitom jen o investice firmy ČEZ v Polsku a v rafineriích v Litvínově a Kralupech, jejichž většinovým vlastníkem je polský PKN Orlen. Důležitým tématem je i takzvaný unbundling – tedy rozdělení energetických koncernů na výrobní část a přenosovou síť. A zejména pak mnohem širší problematika zajištění dodávek a přepravních cest ropy a zemního plynu. V této oblasti již nyní čelí obě země závažným problémům, pro jejichž řešení je za pět minut dvanáct.

Výraznější jsou tyto výzvy v případě zemního plynu. Už proto, že se dopravuje i skladuje obtížněji než ropa a také z toho důvodu, že trh s touto komoditou je mnohem méně flexibilní. Otázka zajištění dodávek a ceny zemního plynu je logicky provázána s existencí odpovídající infrastruktury, především pak plynovodů. A zde má střední Evropa velký problém, který se jmenuje Nord Stream.

Jde o infrastrukturu, která má vést po dně Baltského moře z Ruska přímo do Německa, a vyhnout se tak zemím, přes jejichž území proudí ruský plyn na západ dnes – Bělorusku, Ukrajině, Polsku, Slovensku a Česku.

Oficiálním zdůvodněním jeho stavby je rostoucí poptávka v zemích západní Evropy. Statistiky ukazují, že ta však spíše stagnuje. A navíc se neustále zvyšují i předpokládané náklady na stavbu tohoto díla, jež má realizovat konsorcium firem pod předsednictvím bývalého německého kancléře Schrödera. Již nyní má být tato stavba několikrát dražší, než kdyby se stavěla na souši. O ekologických rizicích plynovodu uloženého na dně moře nemluvě.

Rusko také dosud nezprovoznilo – a v dohledné době velmi pravděpodobně ani nezprovozní – ložiska, z nichž by měl být zásobován. Kromě toho má již nyní Moskva problémy dodávat všem odběratelům nasmlouvané množství plynu a neobejde se bez reexportu plynu středoasijského. A i když se plynovody staví na dlouhou dobu dopředu, je jasné, že v tomto případě se jedná o projekt motivovaný politicky, nikoliv ekonomicky.

Proti výstavbě Nord Stream se snaží již delší dobu vystupovat Polsko, zatím však neúspěšně. Premiér Tusk nedávno prohlásil, že jeho vláda chce přejít od protestů proti jeho stavbě k dosažení konkrétních výsledků. Jeho postoj však doposud nikdo výrazně nepodpořil. A také čeští politici a diplomaté se domnívají, že jde o polský problém, s nímž nemá naše země nic společného. Spuštěním plynovodu pod Baltem by se však dramaticky zhoršilo geopolitické postavení zemí mezi Německem a Ruskem, Česko samozřejmě nevyjímaje.

Doposud je totiž Rusko závislé na tranzitu svého plynu přes toto území. Pominutím této závislosti Rusku umožní tyto země v podstatě nebrat v úvahu, diktovat jim ceny a vydírat je zastavením dodávek, aniž by to ohrozilo dodávky surovin do Německa a k dalším velkým západoevropským odběratelům. Moskva by tak mohla tyto země mezi sebou snáze rozeštvávat.

Šance premiéra Topolánka

Česko by se proto mělo připojit k polskému úsilí o zabránění výstavby plynovodu Nord Stream. A odmítnout také výstavbu jeho odbočky, jež by měla přes naše území vést ze Saska do Bavorska. Jednalo by se jen o chabou náhradu za snížení tranzitu stávajícími plynovody, jež vlastní firma RWE Transgas, která asi čtvrtinu v Česku prodaného plynu dostává jako tranzitní poplatek. A sníží-li se tranzit stávajícím potrubím, bude to mít i vliv na růst ceny plynu.

Premiér Topolánek je v Česku nezřídka označován za nevzdělance, ne-li rovnou něco horšího. Polsky však rozumí a zdá se, že si jako jeden z mála uvědomuje výzvu, jakou je pro naši zemi zajištění energetické bezpečnosti.

Snad se to projeví i v tom, že budeme s Polskem a dalšími zeměmi mezi Německem a Ruskem o této záležitosti nejen jednat, ale společně i něco začneme dělat.