Rusko-gruzínská válka: zimní klid před letní bouří?
Michal Thim
/ Ed. 17. 2. 2016
Od rusko-gruzínské války uplynul více než půlrok a zdá se, že svět pomalu zapomněl, že nějaký konflikt vůbec byl. Zapomnění zcela jistě pomáhá i ekonomická krize, která postihla i Rusko a Gruzii (a znásobila v obou zemích dopady války). A konečně upadnutí pozornosti prospěl i fakt, že se v oblastech konfliktu nic zásadního nestalo, rozhodně nic, co by vrcholné představitele v Paříži, Madridu čí Římě donutilo kouknout se na mapu, kde že to ta Gruzie vlastně je.
Co přinesl podzim?
Jaké byly bezprostřední dopady letní války? Rusko uznalo nezávislost Jižní Osetie a Abcházie – dvou odtrženeckých regionů Gruzie – a tím v podstatě ze svého pohledu zlegalizovalo pobyt pravidelné ruské armády, která v obou oblastech má zůstat v počtu 4.000 (plus pravidelné armády obou „států“).
Dřívější limity určovaly počet „mírových“ jednotek na cca 1.500 v Jižní Osetii a o něco vyšší počet v Abcházii. Pokud vezmeme v úvahu, že Jižní Osetie má po rozsáhlých čistkách gruzínských vesnic hrubým odhadem 40.000-50.000 obyvatel z původních 65.000, tak se jedná o jednu z nejvíce militarizovaných oblastí na světě.
V politické rovině vyřešení kavkazských konfliktů se příliš nezměnilo, uznání suverenity Cchinvali a Suchumi bylo z ruské strany spíše potvrzením stavu závislosti obou oblastí na Rusku, z čehož v Abcházii, která na rozdíl od Jižní Osetie usiluje o skutečnou nezávislost, moc radosti mít nemohou. Pokud nezávislost nebude mít širší mezinárodní podporu, tento stav se těžko změní.
Fatální dopady má válka na samotnou Gruzii, která se z pozice jedné z nejlepších ekonomik v přechodu propadla do hluboké krize. Krize ekonomická je doprovázena krizí politickou. Saakašvili už rozhodně není politik, který by prezidentské volby vyhrál 90 procenty hlasů, jak se tomu stalo v roce 2004. Opozice narůstá, ale zároveň nemá velkou perspektivu, že by se prezidenta byla schopna zbavit. Takový je stav v době, kdy z klimatických důvodů jsou podmínky pro obnovení násilí ztížené a kdy Rusko nedosáhlo na jediný ze svých cílů: svržení Saakašviliho.
Je další konflikt možný?
Experti dlouhá léta upozorňovali na fakt, že vyjednávací formáty, které byly v obou konfliktních regionech (Abcházie a Jižní Osetie byly dva separátně řešené případy – první pod dohledem OSN, druhý pod OBSE) nastaveny po uzavření příměří v první polovině 90. let jsou nevyhovující a umožňují Rusku udržovat stav „ani válka, ani mír“. Taková politika měla ze strany Moskvy hlubokou logiku, když umožňovala skrze konflikty ovlivňovat situaci v Gruzii.
Situace se však změnila po nástupu Saakašviliho, který se rozhodl pro prozápadní směřování země (postupem času za jakoukoli cenu) i přes silný odpor Ruska. Válka v létě 2008 pak Rusku ukázala, že cena, kterou by za případnou eskalaci zaplatilo, není příliš vysoká. Kontakty se Západem na úrovni EU a NATO byly přerušeny jen na chvíli a skutečnost, že se Rusko nedočkalo podpory ze strany spojenců je sice hořká, ale nikoli fatální.
Situace kdy nevyhovující formáty rozhovorů vystřídaly neexistující, přidává na neklidu na obou stranách. Pravidelně se objevující obvinění z navyšování počtu vojenských jednotek na linii příměří mezi Jižní Osetii a vlastní Gruzií jsou toho dokladem. Pozorovatelé OBSE již nemají do Jižní Osetie přístup a tak se mohou, stejně jako jejich kolegové z EU, pohybovat jen na gruzínské části „hranice“. Za takové situace nemohou například prošetřit nedávná obvinění Cchinvali, že gruzínští vojáci pronikli na území Jižní Osetie.
Obnovení konfliktu nelze proto vyloučit. Rusko i Gruzie rozhodně mají motivaci. Pro Saakašviliho situace může být jen těžko složitější. Ruské jednotky navíc zůstávají v Achalgori (strategický bod, který umožňuje kontrolovat spojení mezi západní a východní Gruzií) v rozporu s Francií dojednaným „šestibodovým plánem“, který mj. říká, že se všechny jednotky stáhnou do pozic před vypuknutím bojů. Rusku naopak nebude příliš vadit, pokud se Gruzie po případném odstranění Saakašviliho propadne do totálního chaosu. Z hlediska mezinárodního postavení již jednu válku a následné porušovaní podmínek příměří ustálo.
Ženevské rozhovory o budoucím statutu Abcházie a Jižní Osetie (v podstatě nesmyslné poté, co Rusko uznalo jejich nezávislost) nikam nepokročily a v současnosti bylo další kolo odloženo na červen. Jiná forma rozhovoru mezi Ruskem a Gruzií neexistuje, což k pozitivnímu vývoji rozhodně nepřispívá. To samozřejmě neznamená, že konflikt je nevyhnutelný, situace si však místo letargie žádá pozornost. A poněkud jiný přístup Západu než skandálním způsobem předvedlo francouzské předsednictví EU, které sice aktivně vyjednalo příměří, ale následně ochotně přitakávalo Rusku na porušování jeho klíčových bodů.
