Válka zmizela z předních stran novin, ale v zákulisí pokračuje dál diplomatickými prostředky. To není pro konflikty na Jižním Kavkaze nezvyklá situace. Pro svůj chronický stav „ani válka – ani mír“ byly etnopolitické konflikty, které se rozhořely v průběhu rozpadu SSSR na začátku 90. let, nazývány „zamrzlými konflikty“. Kromě Gruzie najdeme další „zamrzlé konflikty“ v Ázerbájdžánu (Náhorní Karabach) a Moldavsku (Podněstří). S jistou výjimkou Náhorního Karabachu, platí pro všechny jedna základní charakteristika: poté co boje utichly, příměří nastolilo takové vyjednávací formáty, které neměly nikdy ambici dojít k řešení sporu a sloužily a slouží jako prostředek zakonzervování stavu a mocenské manipulaci ze strany Moskvy. Po celou dobu 90. let až po srpen 2008 se zdála být v platnosti zásada „kontrolované nestability“, která určovala politiku Moskvy v konfliktních oblastech. Ta v zásadě znamenala, že propuknutí nových bojů není v zájmu Ruska, stejně tak jako úplné vyřešení konfliktu. Jejich existence totiž znamenala (a znamená) účinnou páku na jakékoli snahy bývalých vazalských republik vykonávat zahraniční politiku, která není v souladu se zahraničně politickými prioritami Ruska v postsovětském prostoru. Základní motivace přetrvala i po srpnu 2008, nyní však již víme, že za určitých okolností je možné ji sledovat i formou ozbrojené konfrontace. Touha po dosažení stavu, kdy se země bývalého SSSR stanou exkluzivní sférou vlivu Moskvy, sebou nenese „jen“ demonstraci vojenské či politické síly v zemích zájmu, ale i omezení vnějšího vlivu. V případě Gruzie jde o zabránění jejího vstupu do NATO či zpochybnění Gruzie jako bezpečného transportního koridoru pro kaspický zemní plyn a ropu.

Vývoj od srpna 2008

Pokud se blížeji podíváme na dopady války na vztahy Rusko-USA (Rusko-NATO) nebo Rusko-EU, první dojem musí být, že srpnová konfrontace byla jen nevýznamnou epizodou ve vzájemných vztazích. EU a NATO v reakci na konflikt „potrestaly“ Rusko formou omezení vzájemné komunikace, k dnešnímu dni však byl obnoven pozastavený dialog mezi NATO a Ruskem, stejně jako došlo v prosinci k obnovení jednání o nové rámcové, či strategické, smlouvě mezi Ruskem a EU. Pokud jde o USA, podzim byl ve znamení volební kampaně a prezidentských voleb a nová administrativa je teprve ve fázi, kdy se v Bílém domě zabydluje a Gruzie bude velmi těžko na prioritních místech agendy pro nejbližší měsíce.

Spor proto pokračuje především na multilaterálních fórech, jakým je Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) a OSN. Obě organizace mají či měly po dlouhá léta přítomnost přímo v konfliktních oblastech. V Jižní Osetii to byla mise OBSE, v Gruzii mise OSN (UNOMIG). Rozhodnutí obou organizací (v rámci OSN to je Rada bezpečnosti) na prodloužení mandátu obou misí je přímo závislé na zájmu Ruska. Zatímco v minulých letech to byla spíše formální záležitost, nyní je to další prostředek projekce ruských zájmů. Prodloužení mandátu mise OBSE bylo v prosinci Ruskem zablokováno přes vůli valné většiny 56 členů organizace (OBSE rozhoduje na základě konsensu), již předtím nebyl dovolen návrat hrstky pozorovatelů (pouze 8 pozorovatelům ze 120 členné mise bylo povoleno působit v Jižní Osetii), kteří se stáhli v srpnu po vypuknutí bojů. V polovině února pak byl prodloužen mandát 20 dodatečným pozorovatelům, kteří byli rozmístěni na „hranici“ mezi Jižní Osetii a Gruzií na gruzínské straně a kteří tak nemají přístup do Jižní Osetie.

Misi OSN vypršel půlroční mandát koncem února a představitelé Abcházie se nechali slyšet, že nepovolí další působení pozorovatelů, pokud OSN nezmění svůj mandát (v době pasní těchto řádků nebylo rozhodnutí o budoucnosti mise známo). To znamená, pokud de facto neuzná nezávislost Abcházie. Mise UNOMIG byla na gruzínské a abcházské straně linie příměří rozmístěna, aby monitorovala působení mírotvorné mise Společenství nezávislých států (SNS), která byla po celou dobu své existence tvořena téměř 100% ruskými vojáky a o její nestrannosti tak panovaly vážné pochyby. V této souvislosti je zajímavé, že v říjnu 2008 byl mandát obnoven v původní formě. Rusko se tak ocitlo v poněkud schizofrenní pozici, když uznalo nezávislost Abcházie a zároveň potvrzovalo misi, která patřila k základním komponentům „zamrzlého“ stavu konfliktu. Ačkoli je spíše pravděpodobné, že působnost mise bude obnovena (Rusko přeci jen nemá momentálně zájem působit konfrontačně, zejména směrem k nové administrativě USA), prohlášení ať z úst abcházských autorit nebo ruských představitelů naznačují, že samotná existence mise záleží na libovůli Moskvy a může tedy být ukončena, pokud ta uzná za vhodné.

Rusko: Pyrrhovo vítězství?

Rusko však rozhodně nemůže být spokojeno s tím, jak se mu „dařilo“ legitimizovat své kroky spojené s konfliktem, zejména uznání nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie na sklonku srpna 2008. Do dnešního dne byla (poněkud bizarně) nezávislost obou území uznána jen ze strany Nikaraguy. To znamená, že ani v současnosti největší spojenci Moskvy na mezinárodní scéně se k ruskému kroku nepřidali. Jde zejména o Venezuelu a Bělorusko, když zejména Bělorusko (společně s Arménií) se nachází pod silným tlakem, aby tak učinily. Ovšem i v „ideálním“případě by byl přehled států podporujících formálně vyhlášení nezávislosti dost tristní, zejména pokud má Rusko ambici být jedním z pólů budoucího multipolárního uspořádání světa.

V tomto směru nemůže být pro Rusko dostatečně uspokojující, že některé kroky Západu byly po krátké době revidovány. Rusko ví jak rozehrávat rozdíly mezi jednotlivými evropskými státy, pokud jde o představu politiky EU vůči Rusku a tak rozhodnutí EU o pokračování vyjednávání nad rámcovou smlouvou nemůže být v Kremlu považováno za víc než „sebrání lízátka dítěti“. Krom toho, názor převažující v EU, že je lepší s Ruskem jednat než vést zákopovou válku je legitimní, přestože o úspěchu politiky „business as usual“ ať se děje cokoliv lze s úspěchem pochybovat.

Pokud Rusku šlo „pouze“ o demonstraci síly na svých hranicích (a z pohledu Moskvy uvnitř exkluzivní sféry vlivu), destabilizaci Gruzie a zpochybnění její role jako tranzitní země pro ropu a zemní plyn, tak nepochybně uspělo. Více či méně otevřená konfrontace se Západem však není pro Rusko úplně zadarmo. Dokázalo částečně „prodat“ svou verzi konfliktu, tj. že to byla Gruzie, kdo začal (fakticky ano, ale pak ignorujeme měsíce příprav na ruské straně), a že Rusko jen zabránilo krveprolití rychlou reakcí. Svým uznáním nezávislosti a destruktivní aktivitou na mezinárodních fórech bez významné podpory od svých partnerů (Rusko se mj. neúspěšně pokoušelo o získání podpory Šanghajské organizace spolupráce – SCO) však utvrzuje „rusoskeptické“ země a činí hůře realizovatelnou podporu ze strany „strategických partnerů“ na straně Západu, zejména Německa, Francie a Itálie.

Reakce Západu

Přes všechnu svou těžkopádnost lze roli EU, v situaci kdy USA měly velmi malý prostor na reakci, v průběhu konfliktu hodnotit kladně. Francouzské předsednictví energickým způsobem sjednalo příměří a obecně vystupovalo jako konstruktivní síla. Tím však klady končí. Je totiž jasné, že boje byly zastaveny v době, kdy Rusko z vojenského hlediska dosáhlo většiny svých cílů (až na svržení „enfant terrible“ Saakašviliho), což poněkud snižuje význam dojednaného příměří.

Skutečnou katastrofou je však způsob, jakým Francie dbala na dodržování dojednaných šesti bodů. Větší část z nich (zastavení bojů, přístup humanitární pomoci, stažení gruzínských jednotek – v době kdy byly vytlačeny) se naplnila samotným zastavením bojů. Ty opravdu důležité – jednání o budoucím statutu Abcházie a Jižní Osetie a stažení ruských jednotek ke stavu před 7. srpnem – byly v podstatě ignorovány. Jednání probíhají v Ženevě s přestávkami od listopadu. Ovšem za situace, kdy na jedné straně Moskva uznala jejich nezávislost a deklaruje, že tento krok nebude revidovat, na straně druhé EU, USA (a Gruzie) berou za výchozí bod teritoriální integritu Gruzie, je celkem očividné kam taková jednání mohou vést. Co se týče vojenské přítomnosti, tak tu Rusko naopak posiluje nejen navýšením počtu vojáků, ale i plánováním postavení námořní základny u Suchumi. Rusko argumentuje, že přítomnost jeho jednotek je legální vzhledem k tomu, že jsou založeny na mezistátní smlouvě mezi Ruskem a Abcházii a Jižní Osetii. To ovšem nic nemění na tom, že Rusko porušuje podmínky sjednaného příměří. Podmínky, jejichž splněním bylo podmíněno zahájení rozhovorů o nové smlouvě.

Pozitivní reakcí je nová iniciativa EU, navržená Polskem a Švédskem a dále rozpracovaná Evropskou komisí – Východní partnerství mezi zeměmi EU a šesti postsovětskými republikami. Zahajovací summit se odehraje 7. května v Praze. Ukázat sousedům EU (a Ruska), že nemusí přizpůsobovat svou politiku jen zájmům Ruska, že tu je silný zájem o spolupráci i ze strany EU, je určitě správným krokem a novým impulsem „východní politiky“ EU. Bude ovšem záležet na konkrétních výsledcích nové iniciativy.

Pokud jde o USA a novou administrativu prezidenta Obamy, je celkem logické, že svou působnost zahajuje smířlivým tónem. Nicméně i v tomto směru je třeba být opatrný. Pokud by Rusko dostalo signál, že jeho vztahy se Západem neovlivní agresivní mocenská politika ve svém sousedství (které je ovšem i sousedstvím EU), nebude existovat jediný důvod, proč by se gruzínský scénář v pozměněné formě (a nikoli nutně zahrnující ozbrojený konflikt) neopakoval například na Krymu. Rusko často obviňuje Západ s šíření atmosféry studené války. Hlavním poznávacím prvkem studené války v letech 1948-1989 však byly sféry vlivu uzavřené aktivitám soupeřícího bloku, což bylo zejména v Evropě respektováno. A to je přesně to, po čem Rusko touží.