Jak se v Turecku volí prezident

Zdá se, že pravidla volby prezidenta jsou zcela jasná. Článek 102 turecké ústavy uvádí, že v prvních dvou kolech je ke zvolení prezidenta potřeba dvoutřetinové většiny poslanců (tj. 367) tureckého parlamentu, který prezidenta volí. Není-li prezident zvolen ve dvou pokusech, přichází pokus třetí, kde již stačí absolutní většina (276). Při mimořádném čtvrtém pokusu spolu soupeří kandidáti s největší podporou ze třetího kola a ke zvolení již stačí jakákoli většina.

Jaké je rozložení sil v parlamentu? Nejsilnější a jediná vládní strana AKP má 353 poslanců, následuje hlavní opoziční strana Republikánská lidová strana (CHP) se 152 poslanci, Strana vlasti (ANAVATAN) s 20 a Strana pravé cesty (DYP) se 4 poslanci. Nezávislí mají 10 křesel a další tři křesla jsou rozdělena rovnoměrně mezi tři ministrany. Z tohoto stavu plyne jediné: AKP v případě, že nezíská hlasy dvou menších stran, nebude schopna prosadit svého kandidáta ani v druhém kole. Na druhé straně v třetím kole překoná Gül požadovaný počet 276 hlasů a bude zvolen. Do hry však v pátek vstoupila žaloba k ústavnímu soudu, kterou podala CHP.

První kolo prezidentských voleb a ústavní žaloba

V den prvního kola voleb, 27. dubna, se volby prezidenta zúčastnilo pouze 361 poslanců. Tento stav byl výsledkem bojkotu voleb, který vyhlásila CHP, a ke kterému své poslance vyzvali i předsedové stran ANAVATAN a DYP, z nichž toto doporučení ignorovali 2 zástupci z každé ze dvou menších stran. Podle očekávání nebyl prezident zvolen a CHP okamžitě splnila své hrozby a podala ústavní žalobu na průběh prvního kola voleb. Důvodem byl fakt, že se volby neúčastnila dvoutřetinová většina všech poslanců.

CHP tímto krokem zamýšlí zmařit zvolení kandidáta z islamistické strany, protože v tom vidí ohrožení sekulární podstaty turecké republiky. Žaloba je však problematická nejméně ze dvou důvodů. Prvním je fakt, že ústava, ani další zákony, nestanovuje, že se volby prezidenta musí zúčastnit právě dvoutřetinová většina, ta je jen požadována ke zvolení v prvním a druhém kole. Článek 96 turecké ústavy uvádí, že parlament je usnášeníschopný, pokud se schůze účastní alespoň třetina všech poslanců (tj. 184). Druhý problematický prvek je, že z ústavy nevyplývá, že by ústavní soud mohl výsledek voleb zrušit, jak doufá CHP. Ačkoli různá interpretace ústavy může ukázat na nejasnosti, současný průběh voleb není v jasném rozporu s jejím textem. Z tohoto pohledu stojí žaloba CHP na vratkých základech a soud by ji měl zamítnout, nicméně v jeho rozhodování mohou sehrát roli politické preference jednotlivých soudců a již se objevují spekulace, že by žalobě soud mohl vyhovět. Motivace republikánské strany nejsou zcela srozumitelné. Předáci CHP se nechali slyšet, že usilují o předčasné volby. Nového prezidenta by pak zvolil nový parlament. Řádné volby však mají být již v říjnu tohoto roku a nedá se čekat, že ty předčasné by se stihly uspořádat o nějakou významnou dobu dříve. Navíc podpora AKP je stále velmi silná. Poslední průzkumy hovoří o více než 30-ti procentech pro AKP oproti poloviční podpoře pro CHP. Ostatní strany podle odhadů nepřekročí práh 10 procent, který je hranicí vstupu do parlamentu.

Role armády

Vliv armády na politiku v Turecku je často zmiňovanou překážkou vstupu Turecka do EU. Je nepochybné, že její pozice je silnější, než ve kterékoli zemi současné EU. Na druhou stranu tento vliv v posledních letech klesá a sám o sobě je rovněž závislý na stabilitě civilní vlády. Klíčovou postavou armády je šéf generálního štábu Büyükanit, který se nechal slyšet, že armáda sleduje se znepokojením současnou debatu o sekulární podstatě republiky a je připravena vyjádřit svůj postoj, bude-li to nezbytné. Někteří komentátoři toto vystoupení vykládají jako varování vládě AKP, že v případě nutnosti armáda přistoupí k přímému zásahu. Pravděpodobnost takového kroku může ukázat srovnání dvou posledních převratů z let 1980 a 1997 a dnešního stavu.

Vojenský převrat z roku 1980 byl reakcí na rozmáhající se chaos a růst násilí v celém Turecku doprovázený konflikty na úrovni politických stran a neschopností civilní vlády zasáhnout. Výsledkem puče byla tříletá vojenská vláda a přijetí nové ústavy (1982), která je platná dodnes. V roce 1997 byla situace odlišná. Armáda byla znepokojená kroky vládní koalice, jejíž členem byla konzervativně-islamistická Strana blahobytu v čele s Necmettinem Erbakanem, který zastával post premiéra. Nátlak armády nakonec přinutil Erbakana k rezignaci a v následujícím roce byla jeho strana zrušena. Nešlo tedy o klasický převrat, ale spíše o uplatnění vlivu ze strany armády.

Obě situace však těžko snesou srovnání se současným stavem ze dvou různých důvodů. Turecké ekonomice se daří a politická situace je stabilní. Protesty, které se konaly proti předpokládané kandidatuře premiéra a předsedy AKP Recepa Erdoğana, lze vnímat jako pozitivní ve smyslu stavu občanské společnosti v Turecku. Situace by se tak zdála být srovnatelnější s rokem 1997, ale je tu jeden významný rozdíl. V roce 1997 existovala v parlamentu demokratická alternativa vládě, kterou armáda odstavila od moci. V současném parlamentu má AKP téměř dvoutřetinovou většinu a není tedy možné sestavit vládu, které by se neúčastnila. Armáda si je tohoto stavu dobře vědoma. Při předchozích převratech armáda vždy vystupovala jako ochránce republiky a, s výjimkou roku 1980, vždy předala moc civilní vládě hned, jak to bylo možné. Podmínky pro zásah armády, který by byl ospravedlnitelný, v dnešním Turecku prostě neexistují.

Společenské změny

Současná situace je výsledkem obav sekulárních elit z koncentrace moci v rukou islamistů, kteří by zastávali funkci premiéra (při předpokládaném vítězství AKP v příštích volbách), předsedy parlamentu a nakonec i prezidenta. Obavy z nárůstu radikálního islamismu a ohrožení samotné sekulární podstaty turecké republiky však nemají základ v krocích APK v průběhu současného volebního období, ani ve vývoji nálad v turecké společnosti. Jeden z posledních průzkumů ukázal, že podíl lidí, kteří by si přáli větší úlohu islámského práva klesl během vlády AKP z dvaceti na méně než deset procent. Zároveň tři čtvrtiny považují náboženství za ryze soukromou věc. To nejsou závěry, které by potvrzovaly obavy armády a republikánské opozice. Samotná AKP se pak označuje za protějšek křesťansko-demokratických stran. Podezření ze strany opozice se často podobají spíše spikleneckým teoriím, když argumentuje, že reformní a proevropská politika současné vlády je jen maskou, kterou při nebližší vhodné příležitosti odhodí.

Průzkumy veřejného mínění naznačují, že se rozložení sil v příštím parlamentu příliš nezmění. Opoziční strany sázejí na protiislamistickou kartu, ale zdá se, že to nestačí. Obstrukce při volbě prezidenta se nakonec mohou obrátit proti jejich původcům. Druhé kolo voleb je stanoveno na 2. května, třetí a rozhodující na 9. května. Do té doby by mohlo být známo i rozhodnutí o ústavní žalobě. Jedna věc se zdá být zřejmá: předčasné volby, které poněkud ztrácejí smysl, nezmění radikálně poměr sil v parlamentu. Rovněž se nedá očekávat, že nejsilnější parlamentní strana nebude chtít prosadit svého kandidáta na post prezidenta. Probíhající diskuse o prezidentské volbě může mít jeden neblahý vedlejší efekt. Radikální opoziční rétorika může přinést větší podporu extrémistickým nacionalistickým stranám. Nebude to AKP, kdo na tom bude tratit.