Oživíme vztahy s USA

V parlamentní debatě před hlasováním o důvěře kancléři Merkelová dosavadní kabinet odsoudila: „Ještě žádná spolková vláda nepromarnila důvěru tak jako tato.“ Bilanci vztahuje i na mezinárodní působení rudo-zeleného týmu. Již volební souboj roku 2002 do značné míry rozhodl spor o zahraniční politiku: Gerhard Schröder předem vyloučil souhlas vlády s vojenským zásahem proti Iráku. Riskoval oslabení mezinárodního tlaku na Saddáma, narušení vztahu se spojenci, znemožnil vznik společného evropského postoje – a volby vyhrál.Ona pachuť se vrátila minulý týden, když se Schröder vložil do ostré výměny názorů mezi Washingtonem a Teheránem ve sporu o íránský jaderný program. Při oficiálním startu volební kampaně SPD požadoval, aby „cesta vojenského zásahu šla ze stolu“. Opozice to podobně jako před třemi lety odmítla coby pokus o populistickou instrumentalizaci. Místopředseda frakce CDU/CSU Wolfgang Schäuble kancléři vyčetl, že ohrožuje vyjednávací pozici Západu – už by se neměl chovat tak, jako by příčina atomového sporu byla ve Washingtonu.Za touto reakcí se skrývá možná nejdůležitější zpráva: opozice dává najevo, že kancléř narušil jeden ze základů německé zahraniční politiky, transatlantickou vazbu. Nicméně CDU i CSU si s Washingtonem udržely dobré vztahy. Podle svého volebního programu budou usilovat o „nové oživení spolupráce“ s USA, případné rozdíly v názorech hodlají místo „polemických osočování“ řešit v dialogu. V kontrastu ke kancléři, který se dostával do vleku Chiracových vizí multipolárního světa, program zdůrazňuje: „Evropská integrace a transatlantické partnerství nejsou protiklady, nýbrž dva nejdůležitější pilíře naší zahraniční politiky.“Ale do Iráku by ani vláda Merkelové vojáky nevyslala. Kapacity Bundeswehru jsou již vyčerpány, hlavně misí v Afghánistánu. Ve věci „obrany německé bezpečnosti na Hindúkuši“ hodlá CDU/CSU navázat na politiku sociálnědemokratického ministra Petera Strucka.

Klíčem je Francie, ale…

Svou první cestu namířila kandidátka CDU/CSU do Paříže. Zdůraznila tak, že zvláštní vztah s Francií zůstává pro Německo klíčem, ale zároveň dala najevo, že proslulý společný motor EU je zralý na opravu. Jakou? To v článku pro deník Figaro nastínil v den návštěvy zahraničněpolitický mluvčí CDU/CSU Friedbert Pflüger. Zaprvé oba partneři už nesmí být hospodářskou brzdou kontinentu. Zadruhé je třeba stávající styl dominance EU nahradit rolí, která bere v úvahu zájmy ostatních členů Unie a posiluje důvěru uvnitř společenství. Merkelová to vysvětlila následovně: „Byla jsem vychována v tradici Helmuta Kohla, který říkal, že na Evropu je třeba nazírat skrze malé země.“ Ohledně vztahů Berlína s Londýnem to není tak jednoznačné. Společný zájem by mohl zavládnout v otázce evropského rozpočtu – Německo dlouhodobě usiluje o snížení svého příspěvku i o reformu zemědělské politiky. Jenže nový spor mezi oběma metropolemi může přiživit otázka začlenění Turecka. Uspěje-li Merkelová ve volbách, stane se na evropském poli spojencem rakouského kancléře Wolfganga Schüssela v prosazování „privilegovaného partnerství“ s Ankarou. „Více fantazie než uvažování v kategoriích plného členství“ hodlá šéfka CDU uplatnit při integraci Balkánu a zemí východní Evropy. Konzervativci svůj přednostní zájem na prohloubení integrace neskrývají: ústava se kvůli intenzivnímu rozšiřování zhroutit nesmí.

Sousedy nepomineme

Nejistotu na východ od Odry zasela Schröderova politika vůči Rusku. Nekritickým přístupem k Putinově vládě kancléř otevřel dveře německým investorům, pojistil si dodávky surovin a získal podporu pro svůj zahraničněpolitický kurz. Rozměr tohoto vztahu vystihly oslavy 750. výročí založení Královce: slavící dvojici doplnil jen prezident Chirac, zástupci sousedního Polska a Litvy pozváni nebyli. CDU/CSU tuto politiku odmítá jako „bezzásadovou“. Merkelová si uvědomuje hospodářský a bezpečnostní význam dobrých vztahů s Moskvou, zároveň by však po zkušenosti s životem v NDR mohla najít správná slova ke stavu demokracie a lidských práv či k Putinově postupu v Čečensku. Minulé úterý při návštěvě Varšavy ukázala, že pochopila situaci. Prohlásila, že německá politika vůči Rusku nebude vedena nad hlavami sousedů: „Osa Paříž–Berlín–Moskva, která by poškozovala zájmy Polska, nebude existovat.“Koncepce CDU a CSU neukazuje na razantní obrat v zahraniční politice. Spíše nás čeká změna stylu. Taktiku „mírového“ kancléře by mohla nahradit politika, která se bude cítit více vázána závazky Německa v euroatlantických strukturách. Z pohledu českých zájmů se tak rýsuje příznivý posun, který bychom si neměli nechat zakalit obavami z tradičně blízkých vazeb CDU a CSU k vyhnancům. Očima českého tisku se tyto vazby často jeví jako výrazně důležitější, než skutečně v celoněmeckém kontextu jsou. Nejistotám čelila Merkelová v Polsku ujištěním, že ani ona případné požadavky odškodnění nebude podporovat. Žádná spolková vláda – ani za účasti Edmunda Stoibera – si dnes otvírání majetkových otázek nemůže dovolit. Svou podporu vyhnancům konzervativci soustředí spíše na Centrum proti vyháněním. Merkelová se k tomuto projektu hlásí a zaručuje, že vzpomenutí obětí vyhnání nepovede k relativizaci odpovědnosti Německa za druhou světovou válku. Vzhledem k tomu, že snahy okolních států včetně Česka rozložit tento projekt „europeizací“ nikam nevedly, bude možná lepší vzít i v tomto bodě budoucí kancléřku vážně a prosazením účasti českých expertů na realizaci projektu strčit nohu do dveří.