Je to „neslýchaná diskriminace“ a „obrovská nestydatost“, tak shrnul Hakki Keskin, profesor politologie z Hamburgu a předseda Turecké obce v Německu koncept privilegovaného partnerství mezi EU a Tureckem – a mluví tak jistě z duše většině z 2,3 milionu v Německu žijících Turků. S šesti sty tisíc německých Turků, kteří oproti „gastarbajtrům“ bez občanství 18. září mohou přijít k volbám, si Angela Merkel mnoho starostí nedělá – přistěhovalci sympatizují tak jako tak převážně se sociálně demokratickou SPD. U konzervativních voličů může přitom poukazováním na strach z Turecka mnoho získat. Co ale vlastně konkrétně obnáší koncept privilegovaného partnerství? CDU poukazuje na nutnost rozšíření celní unie s Tureckem na rozsáhlou zónu volného obchodu, dává popud ke konceptu zóny volného obchodu mezi Evropou a Středním východem a požaduje zapojení Turecka do řešení otázek společné zahraniční a bezpečností politiky. Tím má být Turecko zapojeno do Evropské unie, aniž by Unii „zatížilo“ plnoprávným členstvím.

Společně se Sarkozym a Schüsselem proti Erdoganovi?

Po počáteční skepsi se privilegované partnerství setkává v Evropě se stále větší odezvou. Francouzský ministr vnitra s ambicemi na prezidentství Nicolas Sarkozy se jasně vyslovil proti vstupu Turecka do Unie, Rakousko si stojí za termínem „partnerství“ jako možným výsledkem přístupových jednání. Angela Merkel se koncem srpna opětovně obrátila dopisem na konzervativní předsedy vlád v Unii s prosbou o podporu a otevření plodné diskuse o privilegovaném partnerství. CDU i CSU vsázejí v předvolební kampani také na strach Němců z Turecka. 60% Němců se podle výzkumu deníku „Die Welt“ vyslovila proti jeho přistoupení. Konzervativní hesenský ministerský předseda Roland Koch se koncem srpna dokonce dožadoval u vedení strany silnější „emocionalizace“ problému tureckého přistoupení v předvolební kampani.

Strach z neznámého

Strach. To je hlavní důvod odmítání členství Turecka. Strach z eventuelně druhé nejlidnatější země Unie, z přílišného vlivu Turecka v Evropském parlamentu a v Radě, strach z neznámého, strach z nepřipravenosti nereformovaných institucí Unie, strach z reakcí obyvatel členských států. Bez jejich podpory se vlády ocitají na tenkém ledě. V neposlední řadě strach z islámu sekularizovaného Turecka.

Sbližovací proces mezi Evropskou unií a Tureckem trvá už přes 40 let. Je nutné ho vnímat jako velmi složitý, nákladný a stabilizační proces. Privilegované partnerství naskýtá možnost kompromisu mezi ztroskotáním jednání a plnoprávným členstvím, které by Unii zatížilo – dlouhodobě únosná cesta, argumentují němečtí konzervativci. „Privilegované partnerství se dá rychle realizovat. Turecku pomůže víc než víra v plnoprávné členství, které je mnohými odmítáno“, říká člen CSU a bavorský ministr pro Evropu Eberhard Sinner.

To však vidí Turecko jinak. Ali Babacan, turecký vyjednavač v přístupových jednáních opakovaně jednoznačně odmítl cokoli jiného, než plnoprávné členství. Také ministr zahraničí Abdullah Gül označil koncept CDU a CSU za „ilegitimní a nemorální“. A komisař pro rozšíření Olli Rehn? Ten považuje předložený koncept jednoduše za nesrozumitelný: „Ať již [privilegované partnerství] znamená cokoli, ještě jsem neslyšel žádné přesvědčivé odpovědi”. Ty možná poskytne Angela Merkel po 18. září. Protože pak klepe na dveře už 3. říjen: Německý státní svátek a oficiální zahájení přístupových jednání s Tureckem.