V Německu je v poslední letech modní hovořit o vlastenectví, domově a rodině. Úplně první předzvěstí pučícího národního sebevědomí byl zprvu decentní, posléze stupňující se antiamerikanismus v německé společnosti. Němci byli dlouho Američanům bezvýhradně vděční za to, že je ve druhé světové válce porazili. Se zánikem NDR však zmizela sovětská hrozba a vděk jaksi vyvanul. Spojené státy slouží mnohým jako projekční plocha pro veškerou špatnost a nanicovatost tohoto světa. Kritika Ameriky patří ve společnosti k „dobrému tónu“. Činí tak nejen z principu šťouraví intelektuálové; celá společnost dává kritikou vůči dávnému spojenci nepřímo najevo, že tuší rostoucí význam vlastní země.

Pravda, neobejde se to bez prazvláštních intelektuálních kotrmelců. Na jedné straně se v Německu předhánějí v zakládání „Institutes for Advanced Studies“ a „Schools“ pro cokoliv – prostě o překot amerikanizují němčinu a německé školství. Zároveň se pošklebují primitivním amíkům, protože kulturu a vzdělanost mají přece v krvi jenom Němci.

Vojáci pod Hindúkúšem

Svou zahraničněpolitickou abstinenci si Německo naposledy vychutnalo v roce 2003. Obratný komunikátor Gerhard Schröder preludoval na klávesnici pocitů průměrných Němců – ostentativní odmítnutí amerického zákroku proti Saddámu Husajnovi použil k volebnímu vítězství. Jenže od roku 2004 si Němci začali připouštět, že se ve světě musí nechat vidět. Je to doslova z nouze ctnost. Když se lidem vede hospodářsky zle, snáze pochopí, že k udržení blahobytu a bezpečnosti potřebují aktivní zahraniční politiku. Není divu. Exportní „mistr světa“ Německo potřebuje zahraniční politiku, která bude sloužit ekonomice; jejím cílem se musí stát bezpečné obchodní trasy, stabilní trhy a spolehliví partneři všude na světě. Koncem roku 2004, světě div se, schválili poslanci (bojovně mírumilovných) zelených spolu se sociální demokracií možnost vojenské intervence v zahraničí – i bez předchozího souhlasu parlamentu. Před somálským pobřežím dnes hlídkují německé válečné lodi a v Afghánistánu stojí němečtí vojáci. To vše bylo před deseti lety nemyslitelné. Německo usiluje o stálé křeslo v Radě bezpečnosti; ještě nedávno se přimlouvalo za Evropskou unii. Oficiální zahraniční politika má i nadále podtón kajícnosti, ale konkrétní politická rozhodnutí slouží stále zřetelněji německým národním zájmům. Když Němci něco dělají, činí tak pořádně.

Za povšimnutí stojí, že k této zahraničně politické změně kurzu došlo v období vlády sociálnědemokratického kancléře a „zeleného“ ministra Joschky Fischera. Veřte mi: žádná německá strana nemá větší odstup od zájmové politiky a od nasazení vojenské moci než právě zelení. To ukazuje, že změna visela ve vzduchu; byl prostě nejvyšší čas opustit zahraničněpolitickou abstinenci. Žábou na prameni moderní zahraniční politiky byla přesluhující generace Helmuta Kohla a Hanse Dietricha Genschera. Pro naši vlastní zahraniční politiku je důležitější další poznatek, který z tohoto vývoje plyne: přiměřená a účinná politika nemá stranickou legitimaci – prostě není ideologická.

Místo Evropy německá cesta

Už víme, že páteří a hnacím motorem evropského sjednocení bylo usmíření Francie a Německa, těchto tradičních „dědičných nepřátel“. Francie chtěla Německo spoutat v evropské síti, ani Německo si nepřálo nic jiného. Francie mohla být nacionalistická, protože Německo chtělo být evropské. To platilo včera. Dnes nutí voliči německou vládu dosáhnout hospodářského úspěchu za každou cenu, a když to nepůjde jinak, i proti vůli Bruselu.

Konkrétně to vypadá asi takto: Dodržení stabilizačního paktu evropské měny škodí domácí konjunktuře, a tak na ně v Berlíně v minulosti časot pozapoměnili. Levní pracovníci z Rumunska a Bulharska kazí německé platy, a tak je buď nepustíme do země, nebo jim určíme minimální mzdu. Také rozhodnutí Berlína (navzdory odporu států EU) zavést na německých dálnicích mýto pro nákladní automobily a výtěžky použít na sanaci železnice, jsou příkladem politiky „bez EU“.

Německý průmysl zároveň využívá všech možností, souvisejících s rozšířením EU na východ. Vláda mu při tom dosud váhavě, ale stále častěji kryje záda, i když to není v souladu s tím či oním evropským předpisem. Možnosti ostatních členů EU zabránit této „německé cestě“ jsou omezené. Německo má pro Evropu podobně klíčový význam jako Spojené státy pro světovou ekonomiku; nikdo v Evropě si nemůže přát, aby země, vytvářející bezmála 30 procent hrubého národního důchodu EU, hospodářsky stagnovala.

Geopolitika mluví pro Německo

Německo sjednocuje, (oprávněná) starost o udržení životní úrovně. Ano, stále ještě Angstland. Ale nedejme se mýlit. Výchozí pozice je sice obtížná, ale geopolitika mluví pro Německo. Co to znamená konkrétně?

Po léta bydlím v Hamburku. K bývalé hranici s NDR to odtud bylo šedesát kilometrů. Pak krajinu přetínal nesmyslný betonový pruh, na kterém hlídkovaly obrněné trabanty; hranice odsekávala železnice, silnice, řeky i cesty, a tím i lidské a hospodářské vazby. Lübeck, známý z románů Thomase Manna, měl svody tábora socialismu přímo za humny. Města téhle velikosti jsou obvykle středem terče, do něhož míří zájmy a aktivity lidí z okruhu asi padesáti kilometrů. Lübeck však měl jenom západní půlkruh. Hamburk na tom byl stejně; obchodní metropole jeho kalibru vyzařuje ekonomickou energii v okruhu stovek kilometrů. Ale do roku 1989 byl Hamburk spíše ospalý svědek někdejší slávy. Dnes je to nejrychleji rostoucí ekonomický prostor Německa. Když padla hranice, znovu začal naplno působit ekonomický potenciál tohoto prastarého obchodního uzlu.

Pojem geopolitika jsme už probrali; Hamburk je další praktický příklad její role: staré hansovní město, jehož geopolitický význam vznikl v souvislosti se spolkem hansovních měst někdy v polovině 13. století. Dnes, jako před stovkami let, je tohle město křižovatkou obchodních cest, spojujících Londýn s jižní Evropou; je jedním z výchozích bodů obchodního koridoru, vedoucího až kamsi k Novgorodu.

Zvětšíme odstup a pohlédneme na celý kontinent. Sjednocené Německo leží na hranici mezi západem a východem. Počtem jsou Němci nejsilnějším národem Evropy; nejsou jejím srdcem, nýbrž přirozeným ekonomickým těžištěm. Hospodářskou sílu země snižuje nedostatek surovin. To, spolu se závislostí na exportu, vede s téměř fyzikální zákonitostí k aktivní zahraniční politice všech azimutů. Nás by mělo zajímat, že k ní patří také úzké vztahy s Ruskem.

Bývalý kancléř Gerhard Schröder je členem dozorčí rady jedné společnosti, patřící k (ruským státem ovládanému) Gazpromu; vlastně je tak trochu Putinův zaměstnanec. Když ještě kancléřoval, nenechal nikoho na pochybách o tom, jak moc Německu záleží na prioritních vztazích s Ruskem. Tehdy právem vznikl dojem, že pro Berlín je přátelství Moskvy důležitější, než demokracie v Čečensku, než nezávislost Ukrajiny, a nakrásně i než polsko-německý soulad. Schröderova následnice Merkelová mluví sice o spolupráci s Ruskem méně květnatě, ale chová se stejně jako on. Schröder byl manažer moci, ona je chladně uvažující přírodovědkyně. Ale především žádný německý kancléř (kancléřka) nemůže jednat jinak. Německo potřebuje ruskou energii plus movitého zákazníka pro své vývozní zboží. Na politické úrovni to znamená rostoucí pravděpodobnost shody a vytyčování zón vlivu Německa a Ruska.

Co si počít s Německem?

Pohled z Německa na jeho východní sousedy je (s výjimkou Ruska) tradičně trochu nadhledem a v povědomí vytanou hlavně turistické dojmy. To, co o nás průměrní Němci vědí, je kultivovaný předsudek podle vzoru Co Čech, to muzikant, Švejk a Zlatá Praha. Abych nezapomněl: v posledních letech přibyla znovuobjevená Škodovka. Když je řeč o minulosti, naprostá většina Němců zůstane apatická. Vysídlenci jsou u nás v centru pozornosti, v Německu na jejím okraji, a to tak, že velmi. Pro nás, ať chceme nebo ne, je a bude Německo nejdůležitější zemí. Hodně proto záleží na tom, jak tento fakt zvládneme. Na uklidněnou můžeme říci, že obchod mezi oběma zeměmi funguje.

Hlavní slabina naší politiky vůči Německu je přeceňování tématu vysídlenců. Naše veřejnost si bohužel oblíbila stereotypní chování: jakmile promluví sudetští Němci, jsme rozhorleně proti. Bylo by však účelnější vykázat city z místnosti, odložit formulaci dalšího jedině správného výkladu dějin a uvažovat, jak danou situaci využít v náš prospěch. Z morálního hlediska budeme mít oproti Německu vždycky navrch. Ale stačí strnout v odmítavém gestu za bezpečným valem historických skutečností? A hlavně – nešlo by to i jinak? Ale jak, zeptáte se možná.

Zkusme to šikovněji

Na podzim roku 2003 ovládalo naši vnitropolitickou diskusi na několik týdnů Centrum proti vyhánění. Tehdejší ministerský předseda Vladimír Špidla dával na toto téma jeden rozhovor za druhým. Chyba! Proč se vlastně premiér vyjadřoval k jakési zahraniční privátní iniciativě? Nemá nic důležitějšího na práci? A pokud doopravdy nemá, nemohl by to aspoň předstírat? Reagujeme-li totiž na jistá témata okamžitě, dramaticky a na nejvyšší úrovni, vzbuzujeme dojem slabosti, stáváme se snadno odhadnutelnými a zužujeme svůj akční prostor. Malá násobilka velké politiky říká, že mnohdy je lepší mlčet než horlit. V kapitole „Čas pracuje pro nás“ jsme přemýšleli o tom, jak užitečné může v určitých okamžicích být mlčení a nečinnost. Mluvili jsme o tom, že problémy často vyřeší čas, nepřiživujeme-li je ukvapenými reakcemi. Přestaňme se tedy nervózně ohlížet do minulosti a přemýšlejme o tom, jak současnou situaci využít co nejlépe pro sebe.

Co kdybychom místo bezbranně hádavého výkřiku Centrum nikdy! nabídli šikovně odstupňovanou spolupráci na vědecké úrovni. Centrum proti vyhánění? Proč ne. Na důkaz dobré vůle dáme k dispozici všechny dokumenty i některé exponáty, týkající se vyhnání Čechů ze Sudet v předvečer druhé světové války. Takovou nabídku nemůže nikdo odmítnout. Okamžitě by padl argument českého negativismu, a my bychom získali vliv na to, jak bude Centrum vypadat. Jenže mezitím jsme v otázce Centra proti vyhánění dospěli k obvyklému mrtvému bodu. V budoucnosti se však nepochybně naskytnou další příležitosti, kdy si budeme moci trénovat umění mlčet a chladně pragmatickou politikou prosazovat vlastní zájmy.

Leccos by bylo snazší, kdyby naši politici a novináři trochu přesněji hodnotili skutečný význam té které události. Furiantské „ne“ zvyšuje popularitu politiků; zprávy o vysídlencích zvyšují náklad tisku i sledovanost elektronických médií. Oboje dohromady zvyšuje názorový zmatek a snižuje účinnost naší zahraniční politiky. A vůbec by nebylo od věci, kdyby se v Čechách trochu více mluvilo německy. Pak bychom možná tak často nezaměňovali nelibozvučnost němčiny s arogancí. Časem bychom to třeba dotáhli tak daleko, že bychom přestali ztotožňovat to, s námi po staletí prováděli Habsburkové, s Německem – a to jen proto, že mluví stejnou řečí jako v Rakousku.

Jak vyvážit rusko-německou selanku?

Rusko sní svůj věčný velmocenský sen, momentálně opřený o prostor, suroviny a rakety. Na dohlednou dobu je Rusko především vojenskou mocností. To je třeba brát vážně tím spíše, že ropa a plyn vydělají i na modernizaci armády. Velikost odsuzuje Rusko k velmocenské politice, zaostalost je činí objektem velmocenské politiky jiných. Každý ruský prezident musí řešit tuto zahraničně politickou kvadraturu kruhu. Bez robustní politiky dovnitř a navenek se přitom neobejde. Již víme, že současným ruským potřebám nejvíce vyhovuje Německo. Pro Berlín je ruský trh stejně důležitý jako ruská energie.

Česká republika leží mezi zaostávajícím Ruskem a posilujícím Německem. Jak vyrovnat zjevnou tendenci ke společnému „dohledu“ těchto dvou zemí nad střední Evropou? Potřebujeme někoho, kdo přihodí na naši misku vah, kdo vyváží tendenci vzniku německo-ruské dominance ve středoevropském regionu. Americká základna by byla důležitou protiváhou hrozící německé, popřípadě ruské dominance. Základna by zvýšila naši bezpečnost a snížila náklady, potřebné k jejímu zajištění.