Úvod

Německá veřejnost intenzivně diskutuje o problémech spojených s přítomností cizinců, a to především muslimů a v určitém kontextu jmenovitě Arabů. Důležitým impulsem se před koncem minulého roku stala brutální vražda holandského filmaře Theo van Gogha rukou fanatika, rozlíceného filmem zpodobňujícím s vyzývavou nadsázkou rozšířené stereotypy o islámu. Požáry mešit a vlna násilností, které v Nizozemí následovaly, byly přirozeně zdrojem obav i v Německu: obav z náboženského fundamentalismu, z násilí, z neznámého a cizího či z budoucnosti sdílené s příslušníky jiné kultury.

Ona diskuse tím však zdaleka nezačala a samozřejmě ani neskončila. Probíhá totiž již po desítky let a týká se jak cizinců, jejichž pracovní sílu Německo potřebovalo a kteří se podle očekávání měli vrátit domů (což neučinili), tak i těch, kteří SRN sami vyhledali jako bezpečné a blahobytné útočiště. Osciluje přitom mezi pragmatickou potřebou imigrace a vstřícnou velkodušností vůči potřebným na jedné straně a obavami z negativních vlivů na ekonomickou situaci a společenský řád na straně druhé. Stále se také točí kolem otázky, zda vůbec něco a kolik vlastně po cizincích vyžadovat, aby bylo zajištěno dodržování práva a nezbytných společenských norem, aniž by zároveň docházelo ke konfliktům či byla narušena výsostná svoboda kulturního sebeurčení a náboženského přesvědčení. Stále znovu jsou přitom do všech pádů skloňovány pojmy přistěhovalectví (Zuwanderung), integrace (Integration) a multikulturalismu (Multi-Kulti), Nepřekvapuje, že debata o cizincích dnes de facto splývá s debatou o muslimech, kteří se stali viditelným symbolem cizího, odlišného a hrozivého. Je to dáno v podvědomí lidí současnou globální situací, všeobecnou hrozbou islamistického terorismu a válkou proti němu, všudypřítomným přízrakem nepopsatelné al-Ká’idy, řízené fanatickými arabskými mudžáhidy, a vidinou této hrozby ve vlastní zemi. Ačkoli dvoumilionová turecká menšina představuje tu jednu zásadní muslimskou komunitu v Německu, jsou arabské minority možná ještě o něco více zneklidňující – i přes svoji zhruba jen pětinovou početnost oproti Turkům. Možná proto, že jsou méně zkoumané a prostudované, anebo proto, že podvědomá asociace s terorismem je zde více nasnadě. Přitom platí, že celá řada problematických témat je u obou skupin tatáž nebo do značné míry obdobná: postavení žen a vztahy mezi pohlavími, výchova dětí, otázka izolace komunit do jakýchsi „etnických infrastruktur“, schopnost komunikace a nekonfliktních vztahů s německým okolím, status cizinců vůči úřadům a jejich přístup k pracovnímu trhu, svoboda neomezeného výkonu náboženských záležitostí, náboženská výuka na školách a mnohé další. Na druhé straně mají arabské menšiny též svá četná specifika, jimiž se od turecké i mezi sebou navzájem odlišují, a proto si zaslouží samostatného zkoumání.

Dalších otázek, které se v této souvislosti nabízejí, je mnoho. Jsou arabské menšiny ochotny a schopny se přizpůsobit alespoň částečně „moderní sekulární společnosti“, jaká existuje v Německu? Jaké jsou jejich specifické potřeby a požadavky? Jaká je role náboženství a zejména islámu pro soužití menšin s jejich okolím? Do jaké míry by měl stát přicházet s vlastními požadavky, nároky a pobídkami? Kam až může dosahovat multikulturní tolerance a kde je spatřována „červená čára“, za niž už nelze ustupovat? Jak zabránit případům porušování lidských práv – chápáno v „západním“ slova smyslu – a nevyvolat nebezpečné konflikty? Jak zmírnit či vyřešit kulturní konflikt prožívaný zejména mladými lidmi? Kde jsou hledána rizika plynoucí z potenciálně nezdařeného pokusu státu o integraci? Představují snad tyto menšiny hrozbu či riziko samy o sobě? Jaký je pohled na celou problematiku jejich vlastníma očima? S jistým vodítkem k řešení některých z těchto otevřených problémů ze strany státu přišla Spolková vláda v podobě legislativních inovací zákona o státní příslušnosti a aktuálně pak v široké oblasti imigrační, azylové a integrační politiky. Přicházejí tyto změny v pravý čas, vedou správným směrem a budou dostatečné? Jak na ně budou jejich adresáti reagovat? Přes očividnou nemožnost snadných či jednoznačných odpovědí se autor domnívá, že zmíněná legislativa i celkový vývoj zavdávají příčinu k mírnému optimismu.

Ve sféře prvotních pramenů k této problematice je možné dobře využít dat a statistik vedených Spolkovým statistickým úřadem nebo Úřadem pro migraci a uprchlíky, které jsou na vyžádání zdarma poskytovány v elektronické podobě. Cenným zdrojem informací jsou rovněž zprávy dalších státních orgánů (Vládní pověřenec pro cizince, Úřad pro ochranu ústavnosti aj.). Specifickým pramenem použitým v poslední kapitole této práce byla interview vedená autorem s pracovníky frakcí politických stran v Německém spolkovém sněmu (CDU a Zelení). Ti se uvolili otevřeně hovořit o názorových proudech svých stran a postojích k jednotlivým aspektům problematiky pod podmínkou, že nebudou jmenovitě citováni. Stranou však nezůstává ani denní tisk, který s poměrně vysokou frekvencí informuje o záležitostech cizinců, nezřídka i ve „skandalizačním“ duchu v souvislosti s citlivými tématy (porušování práv muslimských žen apod.). Autentických zdrojů zevnitř arabských komunit je přitom nedostatek, autorovi nejsou žádné takové známy.

Značné množství literatury bylo nejen v posledních letech napsáno o turecké menšině v Německu, která je již samotným počtem svých příslušníků nejviditelnější a tudíž také nejvíce studovaná. Naproti tomu děl o arabských menšinách existuje jen minimální množství, jelikož problematika je často pojednávána v nějakém širším rámci (např. vztahy SRN a arabských zemí) nebo jsou publikace naopak věnovány specificky jedné konkrétní menšině, aniž by většinou využívaly možnosti srovnání s jinými národnostmi. Z literatury přehledového typu lze uvést slovníky etnických menšin v SRN, vydávané za podpory vládního pověřence pro záležitosti cizinců. Mezi specializovanými publikacemi zaujmou užitečné příručky Franka Gesemanna (1995) nebo monografie Ralpha Ghadbana (2000), který mj. spatřuje jednu ze základních příčin současného stavu arabských menšin ve vývoji německé cizinecké politiky a mluví přímo o „politice vyčleňování“. Dlouhá řada knih byla zasvěcena azylové resp. migrační politice SRN a rovněž otázkám integrace národnostních menšin do většinové společnosti. Zde lze zmínit např. komplexní popisnou monografii od Christine Langenfeld (2001) rozebírající integraci a kulturní identitu z právnických hledisek.

Tato práce se bude nejprve zabývat pojmem arabských menšin a stručně popíše pozadí jejich vzniku v Německu. Bude se ve zkratce věnovat vývoji těchto skupin do konce druhé světové války a následně i po ní. Rozliší přitom základní typy arabských menšin z hlediska příčin jejich vzniku, jimiž byly nábor pracovních sil na základě mezinárodní smlouvy (případ Maroka a Tuniska) a vlny uprchlíků před situací v domovských zemích (např. Libanon, Alžírsko nebo Irák). Druhá kapitola se bude snažit arabské menšiny charakterizovat. To učiní z hlediska jejich národnostního a náboženského složení stejně jako geografického rozložení v jednotlivých spolkových zemích. Popíše jejich existenci v Německu co do formálního pobytového statutu a též dle některých sociálních charakteristik jako například zaměstnanost, rodinný život či vzdělání. Na konci se budě věnovat specifikům početně velkých menšin i jednotlivě.

Ve třetí kapitole práce seznámí čtenáře s problematikou společenské integrace arabských – převážně muslimských – komunit. Bude se specificky zabývat otázkami spojenými s vyučováním a školní docházkou dětí, se způsobem života v arabských komunitách a s některými aspekty islámu. Na příkladu Berlína budou pak ukázány konkrétnější možnosti přístupu k integrační problematice. Závěrem se kapitola dotkne oblasti bezpečnosti a role, kterou v ní hrají arabské menšiny či spíše některé konkrétní proudy a organizace. Poslední kapitola bude sledovat posuny, k nimž došlo v německé cizinecké politice a v jejím samotném sebenahlížení, a to až do současnosti v souvislosti s novou legislativou. Popsány budou předpokládané dopady těchto změn na arabské menšiny a konečně kapitola přiblíží také aktuální politickou debatu, jež se promítne do vývoje celé problematiky i v budoucnosti.

1.   Vznik a vývoj arabských menšin v Německu

1.1.   K pojmu „arabské menšiny“

Z různých definicí pojmu menšin je v případě SRN vhodné použít následující: „početně nižší, nikoli dominantní skupiny [osob], které se faktickými a/nebo domnělými znaky (např. jazyk, původ, náboženství) odlišují od dominantní většiny“ (Schmalz-Jacobsen a Hansen, 1995: 340). Jako „etnické menšiny“ v užším, právním smyslu jsou v Německu uznány pouze čtyři starousedlé, tradiční skupiny obyvatelstva, které narozdíl od přistěhovaleckých menšin požívají jistý stupeň zákonné ochrany svého jazyka a kultury.[1]

Dnes běžné užití pojmu menšin v širším smyslu zahrnuje rovněž skupiny vzniklé v důsledku migrace. Do této kategorie spadají i menšiny arabské, definované pro účely této práce jako skupiny osob původem z jednotlivých arabských zemí,[2] žijících nyní kratší či delší dobu v SRN, včetně jejich zde narozených potomků. Užití pojmu „arabské menšiny“ (v plurálu) poukazuje na různé země původu jejich příslušníků a z toho plynoucí menší či větší odlišnosti kulturní, sociální či jiné. Zároveň je toto skupinové označení podloženo spřízněností těchto menšin po stránce jazykové (v jeho spisovné formě) a do značné míry i kulturní, historické a politické.[3] Arabské menšiny žijící v SRN a čítající více než 10.000 osob jsou tyto (řazeno sestupně dle počtu osob): Iráčané, Maročané, Palestinci, Libanonci, Syřané, Tunisané, Alžířané, Egypťané a Jordánci[4] (kompletní seznam viz v Tabulce 1). Lze předpokládat, že všechny uvedené menšiny jsou po náboženské stránce přirozeně charakterizovány převahou muslimů (podrobněji viz dále). Celkový počet Arabů v SRN přesahoval na konci roku 2003 tři sta osmdesát tisíc osob.[5]

1.2.   Arabové v Německu do konce druhé světové války

Prvopočátky trvalé přítomnosti muslimů resp. Arabů na německé půdě sahají do doby před polovinou 18. století, kdy se v pruském státě objevila jejich první organizovaná skupina. Jednalo se o válečné zajatce z osmanské armády, kteří od roku 1731 sloužili ve vojsku Fridricha Viléma I.[6] Po roce 1760 se jejich počty díky přeběhlíkům z ruské armády výrazně zvýšily a v první polovině 19. století existovalo v pruské armádě již několik „hulánských“ muslimských regimentů. Jednalo se přitom o osoby původem z různých částí Osmanské říše, a to vedle jejích balkánských držav také z arabských území.[7]

Od počátku dvacátého století a zejména pak ve dvacátých letech rozkvetla živá arabská komunita v Berlíně, kde její aktivita trvala až do počátku druhé světové války. Jednalo se z největší části o intelektuály, obchodníky a umělce. Velmi výrazná byla v této době berlínská egyptská komunita, v níž vynikaly některé osobnosti politicky angažované v duchu tehdy vyhraněného egyptského nacionalismu a jimi vydávaná média.[8] Rovněž egyptská studentská obec byla svými zdejšími několika sty členy co do počtu mezi Araby na prvním místě. Z původního Egyptského svazu, nyní již za účasti dalších menšin, vzniklo roku 1925 „Sdružení arabských studentů El-Arabiya“, které se aktivně zapojilo do politických debat v souvislosti s tehdejšími událostmi v arabsko-islámském světě (konflikty v Maroku, Sýrii).[9] Berlínská islámská obec, založená roku 1922, byla v tehdejší době – narozdíl od dnešního stavu – plně v rukou muslimů arabského původu a významnou institucí se stala pod vedením Syřana Mohammeda Čelebího. Jako zastoupení muslimských studentů a intelektuálů vzniklo r. 1924 „Akademicko-islámské sdružení Islamiya“, později též pod Čelebího vedením. Od svého založení byla organizace ideologickým kolbištěm arabského nacionalismu, modernismu a islámského tradicionalismu, kde byla diskutována dodnes ožehavá témata, jako například postavení muslimských žen či diskriminace muslimů ve společnosti. Islam-Institut, vzniklý následně v roce 1927 rovněž z Čelebího iniciativy, si stanovil za cíl sloužit „opětovnému pozvednutí islámské kultury z technické a průmyslové zaostalosti“ a pokračoval z modernistických pozic v předchozí debatě. Na přelomu dvacátých a třicátých let se Islam-Institutu podařilo dosud nejednotnou muslimskou obec do značné míry sjednotit. Také různé arabské podniky byly součástí kulturní a umělecké scény. Návštěvy některých vyhlášených barů či kabaretů vedených tehdy převážně Egypťany, nesměly chybět ve společenském životě berlínské high-society.[10]

Vypuknutí druhé světové války s sebou přineslo dramatický zvrat pro občany zemí přerušivších s Německem diplomatické vztahy. Iráčané se tak museli přihlásit na místních policejních úřadech, Egypťané byli na příkaz Heinricha Himmlera internováni. Aktivity všech arabských spolků mezi lety 1939 a 1942 de facto zcela utichly. Naproti tomu roku 1941, kdy Německo vstoupilo do vojenské fáze své blízkovýchodní politiky,[11] začalo úsilí o cílené využití arabského osvobozeneckého hnutí.[12] Byla k tomu využita arabskojazyčná radiová propaganda, na níž se podíleli rodilí mluvčí usídlení v Německu, i tisk prostřednictvím časopisu „Baríd al-Šarq“ (Pošta východu). Svoji úlohu sehrál jeruzalémský muftí Amín al-Husejní, jenž v Berlíně v roce 1942 otevřel pronacistický Islámský centrální institut a přispíval k formování arabských jednotek Waffen-SS. V témže roce také prosadil vytvoření Arabské legie, a to především z arabských studentů v Německu. Záměr však překvapivě narazil na jejich odpor, a síly musely být z velké části vytvořeny ze severoafrických příslušníků bývalých francouzských jednotek. Po skončení války se na německém území nacházel značný počet příslušníků francouzských ozbrojených sil, mezi nimi i Alžířanů. Jistá část z nich pak po ukončení okupace již zůstala v Německu natrvalo.[13]

1.3.   Poválečný vývoj arabských menšin

Výrazný početní nárůst zažily arabské menšiny v Německu – ostatně podobně jako i mnohé další menšiny – teprve v desetiletích následujících po druhé světové válce: z celkového počtu 29.845 osob v roce 1967[14] až na celkových 316.475 na konci roku 2003 (pro přesné informace viz příloha, Tabulka I). Tento nárůst byl důsledkem několika význačných jevů, které byly zčásti přímo vyvolány politikou německé vlády a zčásti ležely mimo její vliv. Jedním významným procesem se stal cílený nábor pracovních sil, vedoucí během šedesátých a první třetiny sedmdesátých let k vytvoření mnohasettisícové skupiny tzv. gastarbeiterů (tj. „dělníků-hostů“). Vedle nejprve italských a poté tureckých imigrantů, kteří jsou s tímto pojmem nejčastěji spojováni, zahrnoval nábor i početné skupiny z některých arabských zemí. Jiným důvodem příchodu mnoha Arabů byly převážně politické události v jejich domovských zemích – války, převraty či jiné konflikty – a s nimi související perzekuce, které podnítily vlny uprchlíků směřujících mezi jiným právě do Evropy a SRN. Řada z nich se rozhodla žádat o poskytnutí azylu a zahájila tak (bez ohledu na výsledek žádosti) svůj dlouhodobý pobyt v Německu. Dodatečné přistěhování rodinných příslušníků za příbuznými pobývajícími v Německu převážně jako gastarbeiteři se od počátku sedmdesátých let stalo dalším faktorem, který zásadně přispěl ke zvýšení počtu cizinců. V takto zkompletovaných rodinách či v nových partnerských svazcích, uzavřených již na německé půdě, se narodilo množství dětí, které tak daly vzniknout druhé a později třetí generaci cizinců i jejich specifickým problémům.

Od šedesátých let se problematika cizinců stala jedním ze stěžejních témat německé politiky, ať už se v konkrétních případech mluvilo o politice cizinecké, azylové, uprchlické či migrační. V kontrastu k těmto časově proměnlivým konceptům zůstala až do současné doby zachována jedna zásadní poltická premisa: „Německo není přistěhovaleckou zemí.“[15] A to tváří v tvář skutečnosti, že na území SRN dnes žije 7,3 milionu cizinců, z toho 4,5 milionu již déle než deset let.[16]

1.3.1.   Pracovní migrace – „gastarbeiteři“

Mezi rozličnými arabskými menšinami v Německu se nacházejí dvě, jejichž vznik je přímo spojen s náborem pracovních sil. Jsou jimi příchozí z Maroka a Tuniska, s nimiž Německo uzavřelo smlouvy o náboru (Anwerbevertrag) v letech 1963 resp. 1965. Po skončení druhé světové války se západní část Německa i raná Spolková republika potýkaly s přebytkem pracovní síly, způsobeným masou uprchlíků a přistěhovalců převážně z Východní Evropy. Na konci roku 1950 bylo v SRN přítomno 9,1 milionu vyhnanců a vysídlenců[17] a jejich počty pak do začátku 60. let nadále stouply o dalších cca 2,7 milionu emigrantů z NDR.[18] Přesto se od počátku padesátých let začaly ozývat hlasy stěžující si na nedostatek pracovní síly, a to především v zemědělství, k němuž se s rostoucí hospodářskou konjunkturou a následným zdražením pracovní síly přidal i průmysl. V rámci své platové politiky tak spolková vláda začala od roku 1955 uzavírat mezistátní smlouvy o náboru pracovníků,[19] v jejichž rámci provozovala Spolková centrála práce své pobočky ve smluvních zemích, kde přímo prováděla nábor (vč. Casablanky v Maroku a Tunisu v Tunisku[20]). Po recesi roku 1966, která vedla k návratu cca půl milionů „gastarbeiterů“ domů, nastalo nové oživení a počet cizinců se do roku 1973 zvýšil o 2,2 milionu na hranici čtyř milionů.[21] Radikální zlom nastal v roce 1973, kdy ropný šok a hospodářská krize v důsledku arabsko-izraelské války přiměly Německo k definitivnímu ukončení náboru (Anwerbestopp).

Náborová politika byla koncipována na základě principu rotace pracovních sil v sezónních intervalech a počítalo se s tím, že zaměstnaní cizinci opět Německo opustí. Tomu však již na přelomu padesátých a šedesátých let realita neodpovídala[22] a dále se formovala i pod tlakem průmyslu, kterému se zaučováním vždy nových sezónních dělníků vznikaly dodatečné náklady. Politika přesto situaci ignorovala: „Spolková republika Německo není přistěhovaleckou zemí, nýbrž zemí pobytu pro cizince, kteří se zpravidla po kratším či delším pobytu vracejí z vlastního rozhodnutí do své domoviny“[23]. První zpráva Zmocněnce vlády pro integraci zaměstnaných cizinců tomu však již odporovala a požadovala opatření k trvalé integraci cizinců, tj. nikoliv jen „na čas“, jak bylo prosazováno doposud[24]. Politická změna 1982 ovšem spolu s novou pravicovou vládou přinesla dlouhodobé ukotvení politiky v těchto liniích: zabránit přílivu nových cizinců, zesílit státní podporu návratu do vlasti a u zbylých cizinců usilovat o naturalizaci. Nehledě na konec náboru roku 1973 zůstal zachován princip scelování rodin (Familiennachzug) odvolávající se na článek 6 Základního zákona SRN.[25] Převážně díky němu se počet osob příslušných menšin rychle zvyšoval i v následujících letech – např. počet Maročanů se během deseti let od konce náboru zdvojnásobil.

1.3.1.1. Nábor z Maroka

Maročtí gastarbeiteři v Německu jsou charakterizováni jednotou geografické oblasti, z níž ve své naprosté většině pocházejí. Jedná se o pohoří východního Rífu, které i přes relativně nepříznivé klimatické podmínky patří k nejhustěji osídleným územím Maroka. Díky obtížné přístupnosti byla oblast v rámci marockého státu vždy do značné míry autonomní. Převážná část místní populace navíc není etnicky arabského původu, nýbrž berberského, a používá arabštiny jako druhého jazyka. Tato jazyková situace má negativní důsledky i pro marocké imigranty v Německu, a to co do jejich schopnosti učení se dalším cizím jazykům (němčině). Se zvyšující se populací a zhoršující se ekonomickou situací začalo od třicátých let dvacátého století docházet jak k sezónní migraci do okolních oblastí, tak i k plynulé emigraci do městských aglomerací v Maroku. Úplné uzavření hranic v polovině padesátých let po skončení marockých a alžírských bojů za nezávislost mělo za následek další zhoršení hospodářských poměrů a vypuknutí několika místních povstání. Německá nabídka pracovních míst se tak v danou chvíli stala ventilem uvolňujícím napjatou situaci. Narozdíl od pracovní emigrace z Maroka do Francie, která v malém měřítku probíhala již od dvacátých let, začal odchod z oblasti Rífu mnohem později, avšak také výrazně rychleji. Některé zdroje dokonce uvádějí, že zahrnoval více než polovinu práceschopných mužů,[26] z nichž zhruba jedna třetina zamířila právě do Německa. Pozoruhodným je přitom fakt, že se na této migraci – opět narozdíl od emigrantů z jiných částí Maroka – podíleli téměř výlučně muži beze svých rodin, patrně s úmyslem návratu po několika letech. Lze se jen těžko domnívat, že by se Maročané ještě před svým odchodem seznámili s ochranou rodiny, jak je garantována v německém Základním zákoně, a již předem počítali s možností dodatečného přistěhování rodinných příslušníků. Sociální poměry v oblasti Rífu byly v době emigrace charakterizovány oddělením rodinného života od vnějšího světa širší komunity a zároveň rigidní separací životních sfér obou pohlaví. Nedůvěra vůči marockým státním institucím včetně rozvojových agentur byla pro zdejší oblast typickou a rovněž procento dětí účastnících se na školní docházce leželo pod celostátním průměrem. V naprosté většině případů proběhl poté odchod z domovské lokality přímo do Německa bez jakékoliv mezifáze. Migranti si tak s sebou přinesli všechny rysy svého původního sociálního pozadí, včetně velmi nízké úrovně vzdělanosti. Z německé perspektivy se počátek výraznější přítomnosti Maročanů datuje právě až s počátkem pracovní migrace. Marocké jednotky pobývající na německém území v rámci francouzské okupace Porýní od konce první světové války do roku 1923 a poté ve francouzské okupační zóně po roce 1945 neměly z celkového pohledu větší význam. Masový odchod za prací do Německa začal na konci padesátých let, a to nejprve beze státní podpory, částečně dokonce ilegálně.[27] Teprve v šedesátých letech začaly úřady jednat a SRN uzavřela s Marokem v roce 1963 náborovou smlouvu. V následujícím roce začala pracovat německá Výběrová skupina,[28] která v hlavní náborové provincii Nador zprostředkovala 1800 pracovních smluv pro zaměstnání v důlním průmyslu.

V letech 66/67 zaznamenala migrace zřetelný pokles a na původní hodnoty narostla opět až na počátku 70. let, kdy teprve zřídila zprostředkovatelská agentura své stálé zastoupení v Casablance. Více než u jiných zemích se nábor v případě Maročanů soustředil na samostatné muže podle kritérií věku, tělesné síly a zdraví, tak jak odpovídalo potřebám německého průmyslu. Při samotných výběrech v Maroku se přitom podíl odmítnutých kandidátů pohyboval mezi 25 a 45 procenty. Podíl nevýdělečně činných osob marockého původu přítomných v Německu po skončení období náboru (1973) činil pouhých 22%.[29] Princip rychlé rotace pracovních sil se ovšem ani u marockých pracovníků nepodařilo prosadit. V roce 1974 se více než pětina z nich zdržovala v SRN již přes 10 let. Po skončení náboru a v 80. letech se počet pracovníků lehce snížil, v tomtéž období se však celkový počet Maročanů v Německu více než ztrojnásobil! Příčinou je scelování rodin, které zde začalo až relativně pozdě, avšak způsobilo spolu s vysokou porodností radikální změnu ve věkové struktuře marocké menšiny. Během devadesátých let poté došlo k upevnění pobytového statutu většiny Maročanů, které indikuje úmysl setrvat v Německu ne-li natrvalo, pak tedy jistě dlouhodobě.

1.3.1.2. Nábor z Tuniska

Tunisané jsou jedinou další arabskou menšinou vzniklou v Německu v důsledku náboru pracovních sil. Je dnes početně výrazně slabší než Marocká a představuje ve srovnání s nimi zhruba jednu třetinu.[30] Efektem náborové smlouvy uzavřené s Tuniskem v roce 1965 byl rapidní nárůst počtu tuniských pracovníků: zatímco v roce podpisu smlouvy činil méně než jeden tisíc osob, po skončení náborové éry v roce 1974 to bylo již tisíců sedmnáct. V tomto roce byl poměr počtu osob v porovnání s Maročany pouze 1,37 ku jedné ve prospěch posledně jmenovaných. Počet Tunisanů ovšem v následujících letech narozdíl právě od Maročanů rostl jen nepatrně a po mírném poklesu počátkem 80. let a pozdějším opětovném nárůstu se čísla ustálila na dnešních hodnotách okolo 25.000 osob. Početní stagnaci této menšiny částečně vysvětluje procentuálně výrazně vyšší podíl naturalizací (přinejmenším až do počátku 90.let) a rovněž vyšší podíl manželství uzavíraných Tunisany mimo okruh vlastní menšiny. Zároveň je však zřejmé, že narozdíl od Maročanů se již na počátku nejednalo do takové míry o samotné muže a tudíž ani později neproběhl masivní proces scelování rodin. To ukazuje na rozdílné výchozí podmínky obou národností. Dalším vysvětlujícím faktorem je zřejmě výraznější remigrace Tunisanů zpět do vlasti, způsobená lepšími ekonomickými a celkovými vyhlídkami po návratu. I v případě tuniských pracovníků směřovala většina příchozích (zprostředkovaných pobočkou německé náborové agentury se sídlem v Tunisu) do průmyslových oblastí, zejména v porýnských důlních revírech.[31]

1.3.2.   Uprchlíci a žadatelé o azyl

1.3.2.1 K azylové politice SRN

Vedle pracovní migrace zaznamenaly některé arabské menšiny v Německu prudký nárůst v důsledku uprchlických vln. Ty se s nezvratnou logikou odehrávaly v důsledku konkrétních politických událostí – ve většině případů konfliktů různého druhu – k nimž v arabském světě docházelo. V několika případech se tak dosud početně spíše nevýznamná menšina rozrostla do zcela nových rozměrů. V případě SRN ovšem ještě v šedesátých letech tvořily převážnou většinu příchozí z východního bloku, mezi nimiž dominovali osoby německého původu, později nazývaní tzv. „Pozdními vysídlenci“ (Spätaussiedler). Mezi lety 1966 a 1971 se tak podíl imigrantů z Východní Evropy pohyboval stále mezi 85 a 94 procenty z celkového čísla a teprve v roce 1971 klesl na 64,7%, zatímco zbytek tvořili uprchlíci původem z Třetího světa. Přitom připadalo 17,9%[32] na příchozí z Blízkého východu, především v důsledku událostí tzv. Černého září v Jordánsku a Palestině, kdy jordánská monarchie přistoupila k perzekucím palestinských částí obyvatelstva kvůli rýsující se perspektivě palestinského převratu. Tento trend ve složení imigračního spektra pokračoval a v roce 1980 již tvořili Východoevropané pouhých 7,18%. To je možno připsat do značné míry na vrub tomu, že byl od roku 1973 vyhlášen konec náboru pracovních sil (Anwerbestopp). Ten sám o sobě vedl k okamžitému nárůstu počtu uprchlíků a podaných žádostí o azyl na více než dvojnásobek. Zejména pak od března 1975, kdy byl žadatelům o azyl otevřen německý pracovní trh v zájmu snížení zátěže státní sociální pomoci. V důsledku toho byla schválena i změna v azylovém řízení: žádosti se začaly podávat decentralizovaně pohraničním a cizineckým úřadům, což vedlo k dalšímu prodloužení celého řízení. V případě zamítnutí měli žadatelé navíc možnost odvolání k soudu v několika instancích a tím odkladu konečného rozhodnutí o další měsíce či roky.

To předznamenalo počátek politické debaty o zneužívání azylové politiky, zvláště když se ukázalo, že Turci, tvořící dříve jádro náborových pracovních sil, nyní (1980) představovali 54% všech žadatelů o azyl ve srovnání s dřívějšími cca 9% (ještě v roce 1976). Už od sedmdesátých let tak začala být prosazována opatření ke zkrácení azylového řízení (zrušení odvolací soudní instance), posilovány rozhodovací pravomoci jednotlivých cizineckých úřadů v první instanci (odsun osob očividně zneužívajících řízení), restriktivní opatření pro pobyt uprchlíků na německém území (sběrné tábory v jednotlivých zemích), opatření snažící se přimět uprchlíky k dobrovolnému návratu atd. Rovněž přístup k pracovnímu trhu byl poskytnut až po tzv. čekací době, obnášející nejdříve dva, poté pět let. Politický diskurs až do devadesátých let se nesl ve znamení „ekonomických uprchlíků“ či „uprchlíků chudoby“. Situace se vyostřila řadou násilných útoků proti cizincům zejména v nových spolkových zemích,[33] kam začali být žadatelé o azyl rozmisťováni dle stejného klíče jako v zemích starých.

V říjnu 1991 se parlamentní strany sjednotili na tzv. Zákonu k urychlení azylů (Asylbeschleunigungsgesetz), díky němuž bylo možno vyřizovat nové a „očividně nepodložené“ žádosti ve zkráceném řízení během šesti týdnů, avšak desetitisíce již podaných a dosud po letech nevyřízených žádostí tím dotčeny nebyly. Proti klasické koncepci azylu poskytnutého před pronásledováním se nyní z hospodářských kruhů objevily návrhy na podmínění kladného vyřízení žádostí situací v Německu – tedy např. upřednostňovat mladé kvalifikované pracovníky. Diskuse související s azylovou politikou byla klíčovým tématem německé politické scény až do tzv. Azylového kompromisu mezi SPD a vládní koalicí z prosince 2002. Dle něj nemohl požádat o azyl nikdo přicházející do SRN pozemní cestou (tj. z „bezpečné třetí země“), nýbrž pouze letecky. I to však jen do vytvoření extrateritoriální zóny na frankfurtském letišti, kde museli žadatelé čekat na vyřízení své žádosti. Dále byli z azylového řízení vyčleněni všichni uprchlíci před válkou či občanskou válkou, kterým se mohlo dostat pouze dočasného přijetí na německém území. V druhé polovině roku 1993 pak vstoupil v účinnost tzv. Asylbewerberleistungsgesetz, jímž se výrazně zhoršily životní podmínky žadatelů o azyl, zejména vyčleněním ze sociální pomoci a omezením zdravotní péče.

Účinky těchto zákonů naplnily očekávání a celkový počet žadatelů o azyl klesl v příštím roce o více než polovinu a v následujících letech o další desítky procent.[34] Zároveň však nová, zákonem silně zúžená definice politického pronásledování, kterou již nebylo možno na situaci v mnoha zemích aplikovat, vyvolávala odmítavé reakce a občanské protesty ze strany některých německých skupin či organizací.[35] Právní normy v důsledku Azylového kompromisu však zůstaly de facto nezměněny až do přijetí nového Zákona o státním občanství v roce 1999 a především Přistěhovaleckého zákona účinného od ledna 2005.

1.3.2.2 Uprchlíci z arabských zemí

Pro přesné údaje o počtech podaných žádostí o azyl příslušníky jednotlivých arabských menšin za posledních třicet let viz Přílohu, Tabulka III. Ta rovněž obsahuje statistiku o podílu kladně vyřízených žádostí. Na konkrétních příkladech lze ukázat spjatost uprchlických vln z arabského světa s událostmi v jejich domovských zemích. Vedle již zmíněného nárůstu uprchlíků po jordánském Černém září 1970 došlo k dalším případům i v posledních dvou desetiletích. Jedna z nejmarkantnějších je situace Alžírska od druhé čtvrtiny devadesátých let, tedy těsně po dramatických událostech spojených s parlamentními volbami na počátku roku 1992.[36] Brutalita a rozsah konfliktu měly za následek mohutné uprchlické vlny převážně do Evropy, tedy mj. Německa. Ve srovnání s devíti tisíci Alžířany přítomnými v SRN v roce 1991 se počet 23000 platný pro rok 1993 jeví jako dramatický nárůst. Stejně tak počet podaných žádostí o azyl narostl mezi oběma roky z 1.388 na 11.262, z nichž byl ovšem uznán jen nepatrný zlomek[37]  vzhledem ke skutečnosti, že se ve většině případů jednalo o údajné oběti nestátní perzekuce (teroristických organizací), na niž se nevztahovalo azylové právo.[38] Po jistém poklesu v následujících letech se počet Alžířanů v Německu dodnes udržel na cca 17.000.

Syrští uprchlíci se v Německu objevili po Šestidenní válce v roce 1967, ve větší míře však až téměř o 20 let později v roce 1986, především následkem krvavého zákroku syrské vlády proti islamistické revoltě ve městě Hamá. Počet žádostí o azyl v tomto roce (2.293) ve srovnání s rokem předcházejícím (333) a následujícím (629) to jasně dokládá. K méně výrazným vrcholům došlo i kolem let 1990 a 2000. Narozdíl od dříve pojednaných Alžířanů byla míra uznání žádostí výrazně větší a pohybovala se v jednotlivých letech mezi 8 a 15 procenty.

Výraznou skupinu tvoří uprchlíci z Libanonu, kteří začali přicházet v souvislosti s vleklou občanskou válkou od roku 1975. Na rozdíl od příslušníků jiných států byli z Libanonu často vyhnáni skupinově a do Evropy se tak dostávali celé rodinné klany. Do SRN pak zamířila jen určitá podmnožina, jelikož „zámožní a obchodníci šli do Anglie, Francie a Jižní Evropy. Mnozí, kteří zde měli příbuzné, především ale ti bez zahraničních kontaktů, objevili Německo.“ (AiD 2/2001, 30.6.2001). V převážné většině se jednalo o šíity z chudých bejrútských předměstí spolu s běženci z libanonských uprchlických táborů – Kurdy a Palestince. Vrcholná čísla v počtech žádostí o azyl jsou zaznamenána pro roky 1986[39] (10.840) a 1990 (16.229) krátce před koncem občanské války, v obou případech cca dvojnásobně přesahující počty v okolních letech.

Podíl schválených žádostí přitom v případě uprchlíků z Libanonu stejně jako u Alžířanů nepřesáhl až do 1992 v žádném roce jedno procento. Přesto nebylo možné běžence odsunout díky platnému cizineckému zákonu zakazujícímu odsun do oblastí, kde odsunutému hrozí nebezpečí života. Dotyčným tak sice nebyl udělen azyl, ale obdrželi tzv. strpění (Duldung), nerušící povinnost bezodkladně vycestovat, ale dočasně zamezující nucený odsun. Délka trvání libanonské občanské války od roku 1975 a s tím související neúnosná sociální a psychická situace „trpěných“ vedly Spolkovou vládu – poprvé v roce 1984 – k vydání tzv. „opatření ke starým případům“ (Altfallregelung). Díky němu v daném roce získalo 3.640 osob z Libanonu povolení k pobytu a posléze další pouze na základě svého dlouhodobého pobytu na území SRN.

V případě běženců palestinské národnosti je situace méně přehledná mimo jiné proto, že je část z nich vedena pod státní příslušností okolních arabských zemí (nejvíce Libanonu) a zbytek v neurčitých kategoriích „bez státní příslušnosti“ či (od roku 1985) „nevyjasněné“. Přesné statistiky k Palestincům proto neexistují. U většiny ostatních arabských menšin lze pozorovat pozvolný nárůst počtu žádostí o azyl do roku 1992, kdy byla přijata poslední opatření omezující práva uprchlíků, a poté opět pokles. Zvláštním případem a zároveň v současnosti největší arabskou menšinou v Německu jsou Iráčané. Jejich počet dosáhl ke konci roku 2003 téměř osmdesáti čtyř tisíc, což představuje cca desetinásobný nárůst za posledních deset let a téměř čtyřicetinásobný za posledních třicet. Počátek tohoto výrazného trendu se datuje od počátku 90. let spolu s první válkou v Zálivu po irácké invazi do Kuvajtu. Posuzováno dle počtu žádostí o azyl dosáhl příval uprchlíků prvního vrcholu těsně po polovině devadesátých let, druhého potom na samém začátku nového tisíciletí (ročně přes deset tisíc žádostí). V roce 2001 se tak Irák dokonce poprvé ocitl na prvním místě mezi všemi zeměmi původu žadatelů o azyl, a to před Jugoslávií a Tureckem. Etnické a náboženské pozadí uprchlíků nelze ze statistik vyčíst, lze však předpokládat, že se z největší části jednalo o šíitské muslimy a Kurdy narozdíl od sunnitů, úzce svázaným s režimem. V březnu 2003 bylo rozhodnutím spolkového ministra vnitra pozastaveno úřední rozhodování o azylových žádostech iráckých uprchlíků i přípravy na odsun těch, jimž byl již azyl zamítnut. Důvodem byla údajná nemožnost posoudit stupeň nebezpečnosti iráckého prostředí v důsledku probíhající války. Některé reakce v tisku následně naznačují, že „co bylo prezentováno jako akt lidskosti, představovalo ve skutečnosti ne více než […] [možnost], jak uložit projednávání iráckých žádostí o azyl k ledu až do zlepšení situace. Neboť spolkový úřad pro migraci […] byl na pozadí probíhající války konfrontován s nemožností prosadit úplné odmítnutí žádostí.“[40] Tomu nasvědčuje i fakt, že po dotyčném „zlepšení“ situace v září 2003 zpracoval Úřad celých 5.000 žádostí, z nichž bylo uznáno pouhých 148. Důvodem je zde opět možnost přiznání azylu jen pro ochranu před státním či kvazi-státním pronásledováním, což při kompletní absenci státních struktur v Iráku nepřichází v úvahu. Značná část z cca osmdesáti tisíc uprchlíků irácké národnosti (přes 40.000 osob nemá povolení k pobytu)[41] tak musí do budoucna počítat buď s dobrovolným či nuceným návratem.

1.3.3.   Jiné příčiny imigrace

Běžná neřízená pracovní migrace osob z arabských zemí do Německa je v zásadě ojedinělá nejen kvůli geografické vzdálenosti, ale rovněž z důvodu vízových povinností a ochranných opatření na německém pracovním trhu, zavedených od sedmdesátých let. K němu měli snadný přístup pouze „mimořádně“ kvalifikované (či dle dikce nové legislativy „vysoce kvalifikované“)[42] osoby, kterých z arabských zemí nepřichází mnoho. Významným jevem je oproti tomu přítomnost studentů z arabských zemí na německých univerzitách. Nejvíce meziuniverzitních partnerství a společných vědeckých projektů bylo navázáno s Egyptem,[43] díky čemuž se počet egyptských studentů v SRN spolu s vědeckými pracovníky pohybuje kolem 2.000. Zvláštností je nepočetná libyjská menšina (3.288 osob), z níž je více než 25% tvořeno právě studenty. Počty studentů v řádu stovek nalezneme také u jordánské, libanonské a syrské menšiny, mezi Tunisany studuje v Německu přibližně 800 osob.

2.   Charakteristika arabských menšin v SRN

2.1.   Arabské menšiny jako celek

2.1.1.   Složení a rozložení arabských menšin

Na konci roku 2003 se na Německém území nacházelo celkem 316.475 osob majících státní příslušnost jedné z arabských zemí, mezi nimi 205.028 mužů a 111.447 žen. V těchto číslech nejsou zahrnuty kategorie „bez státní příslušnosti“ (staatenlos) a „nevyjasněné“ (ungeklärt), mezi nimiž převažují osoby palestinského původu, které nejsou ve statistikách jinak zachycováni. Viz též následující tabulku pro přesné počty příslušníků jednotlivých menšin pro vybrané roky či kompletní statistiku v příloze, Tabulka I.

Tabulka 1 – počty osob pro vybrané roky dle státní příslušnosti

Zdroj: Statistisches Bundesamt, 2003

Narozdíl od čtyř německých starousedlých menšin[44] postrádají novodobí migranti obdobnou prostorovou koncentraci. Jejich rozmístění na území SRN odpovídá do značné míry okolnostem a příčinám jejich příchodu. Pro rozmístění Arabů v jednotlivých spolkových zemích viz celkově Tabulku 2, pro podrobnější statistiku jednotlivých menšin pak přílohu, Tabulku II.
Nápadný je fakt, že u všech arabských menšin (s  výjimkou Alžířanů) je největší počet osob k nalezení vždy v Severním Porýní-Vestfálsku. To je především důsledek skutečnosti, že tato spolková země se svými 18 miliony obyvatel je nejlidnatější oblastí Německa a byla jako průmyslová oblast také cílem převážné části osob přišlých v důsledku náboru pracovních sil. Celkově platí, že východní spolkové země mají jen zlomek počtu příslušníků arabských menšin ve srovnání se západními. V kontrastu ke starousedlým menšinám platí, že arabské skupiny jsou téměř výhradně přítomny v městských a velkoměstských oblastech, které obecně poskytují cizineckým komunitám lepší podmínky než oblasti venkovské. V některých případech arabské menšiny (často vedle turecké) „obsadily“ centra měst,[45] jež se pro majoritní společnost začaly kvůli stárnoucí infrastruktuře stávat méně atraktivními.
V případě menšin vzniklých v důsledku náboru pracovních sil lze i dle jejich dnešního prostorového rozložení vysledovat tehdejší lokaci ekonomických odvětví, pro něž byli před zhruba čtyřiceti lety získáni. Více než polovina osmdesátitisícové menšiny Maročanů (41.669 osob) je koncentrována ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, které bylo hlavním poválečným stanovištěm hornictví a těžkého průmyslu. Hlavními oblastmi jsou přitom severní Porýní (Bonn, Köln a Düsseldorf) a Porúří (Dortmund, Wuppertal, Essen, Duisburg). Druhou zemí je Hesensko s necelými 23 tisíci osob a hlavní oblastí v okolí Frankfurtu nad Mohanem (Frankfurt, Offenbach, Wiesbaden). Tato spolková země však vykazuje ještě znatelnější prostorovou koncentraci, jelikož ve čtyřech okresech a čtyřech velkoměstech se nachází celých 87,4% všech hesenských Maročanů.[46] S velkým odstupem pak následují Porýní-Falc, Bádensko-Württembersko a Bavorsko. Tunisané, coby druhá a méně početná menšina vzniklá náborem pracovních sil, jsou rozděleni poněkud odlišně, ačkoli i zde jasně dominuje Severní Porýní-Vestfálsko se 7.432 osobami, na druhém místě však najdeme Bavorsko se třemi a půl tisíci, následované Bádenskem-Württemberskem, Dolním Saskem a Hesenskem.

Tabulka 2 – Rozmístění dle spolkových zemí

Zdroj: Statistisches Bundesamt, 2004

Typickou „utečeneckou“ menšinou jsou naopak Libanonci. U nich rovněž zjistíme největší počet osob v Porýní-Vestfálsku (14.080), následují Dolní Sasko a Berlín (kolem osmi tisíc osob) a dále Bádensko-Württembersko (necelých 5.000). Silné postavení Berlína je dáno historicky: letiště Schönefeld se stalo známou „škvírou“ (Schlupfloch), kterou do SRN proklouzly tisíce osob především z Libanonu,[47] včetně velkého počtu Palestinců, kteří však ve statistikách nefigurují. Alžírská menšina, vzniklá ve své současné velikosti rovněž hlavně díky uprchlíkům, je jedinou, kde se největší počet osob nachází v Bádensku-Württembersku  (2.940) a teprve na druhém místě v Severním Porýní-Vestfálsku (2.830), za nimiž následuje Hessensko (2.092). Rozmístění Alžířanů má jednu další zajímavost a tou je pozice Saska na šestém místě s více než tisíci osobami. Je to důsledkem někdejší smlouvy o náboru pracovních sil a jejich školení mezi NDR a Alžírskem, která byl později zrušena. Jistá část Alžířanů neremigrovala a na východoněmeckém území zůstala, především v Sasku.
Ostatní menšiny jsou více či méně rovnoměrně rozděleny na spolkové země, přičemž na prvním místě vždy stojí Severní Porýní-Vestfálsko. Rozmístění Egypťanů je velmi rovnoměrné, u Jordánců má výrazné postavení Hesensko a v případě Syřanů velmi výrazně dolní Sasko. Desetitisíce Iráčanů, kteří do Německa přišli v minulých letech a podali žádost o azyl, byli podle zákona rozděleni do jednotlivých spolkových zemí. Rozmístění této menšiny je tedy nejpravidelnější, není však výsledkem přirozeného vývoje, nýbrž odpovídá (ubytovacím) kapacitám zemí. Politické a organizační problémy spojené s touto praxí jsou zmíněny jinde.
Zjistit a přesně popsat složení arabských menšin z hlediska náboženské příslušnosti je prakticky nemožným úkolem, neboť tyto údaje nejsou v žádných oficiálních statistikách zachycovány a lze je tedy pouze odhadovat. Obecně lze však stanovit, že zcela jednoznačně převažují muslimové, a to na základě dvou faktů: takováto silná převaha existuje ve všech zemích původu (s výjimkou Libanonu) a zároveň nejsou známy žádné specificky nemuslimské migrační proudy z arabských zemí. Významná křesťanská menšina tvořící až šest procent populace[48] se nachází v Egyptě (koptští křesťané) a jejich podíl na egyptské menšině v Německu se odhaduje na 10%, což by odpovídalo cca patnácti stům osob.[49] Emigrace z Libanonu do Německa se specificky týkala muslimského obyvatelstva z jihu země, bejrútských předměstí a utečeneckých táborů,[50] podíl křesťanů je patrně zanedbatelný. O přítomnosti zástupců syrských křesťanů (tvořících zhruba 10% obyvatelstva) v SRN nejsou k dispozici údaje a v dalších arabských zemích se výraznější křesťanské minority již nenacházejí. Ani jiná náboženství nejsou u arabských menšin v Německu významně zastoupena.
Stejně tak komplikovaná je otázka složení muslimské většiny. Šíity nalezneme v míře stojící za zmínku pouze mezi libanonskými a iráckými uprchlíky. V případě Libanonců se jejich podíl odhaduje na nadpoloviční většinu (z jihu země dominovaného šíity), tj. na více než 23.000 jedinců. Problematické je náboženské složení Iráčanů v SRN, u nichž lze předpokládat část tvořenou sunnitskými Kurdy a část šíity z iráckého jihu, zatímco zástupci arabských sunnitů spřízněných s minulým iráckým režimem budou spíše ojedinělí. Vzájemný poměr Kurdů a šíitů však zůstává otázkou. Vedle dvou hlavních zmíněných islámských směrů se v Německu vyskytuje skupina alevitů,[51] která vešla ve veřejnou známost svými požadavky po alevitské náboženské výuce. Jedná se však téměř výlučně o turecké alevity, kteří nemají se stejnojmennou syrskou sektou bezprostřední spojitost.[52]

2.1.2.   Formální status

Německé pobytové právo (Aufenthaltsrecht) platné až do komplexní reformy v rámci Přistěhovaleckého zákona (Zuwanderungsgesetz, účinný od 1.1.2005) se vyznačovalo komplikovaností mj. kvůli velkému počtu typů povolení k pobytu.[53] Pro podrobný přehled o držitelích různých typů pobytového statutu viz přílohu, Tabulky IV až VII.
Nejjistější právní status (Aufenthaltsberechtigung), udělovaný zpravidla po osmi letech pobytu v Německu, při čistém trestním rejstříku a schopnosti se samostatně uživit, je v případě arabských menšin spíše výjimkou. U Maročanů a Tunisanů, tedy „starých“ menšin vzniklých náborem pracovních sil, leží podíl jeho držitelů mezi 10 a 11% a u Jordánců se blíží osmi procentům, zatímco v případě ostatních menšin hodnota nepřesahuje 4,5%. Zajímavé je zde srovnání s Turky, z nichž má tento status téměř čtvrtina. Rozdíl oproti obdobným arabským menšinám (Maroko, Tunis) ukazuje buď na větší schopnost či ochotu Turků k integraci (to však není ničím podloženo) či na rozdílný přístup úřadů, což by si zasloužilo bližšího zkoumání. Neomezené povolení k pobytu (unbefristete Aufenthaltserlaubnis, udělované po pětiletém pobytu v Německu, při komunikační znalosti němčiny a zajištěném zaměstnání a ubytování) má v případě Tunisanů a Maročanů přibližně 30% osob, u Jordánců a Alžířanů cca 23% a u dalších velkých[54] menšin mezi deseti a dvaceti procenty. Situace u omezeného povolení je obdobná opět s vedoucím postavením dvou zmíněných menšin a Jordánska, navíc zde ovšem vynikají Egypťané s 28% a Libanonci s 26%. Naopak Iráčané se šesti procenty jsou hluboko pod průměrem.
Aufenthaltsbewilligung udělované např. za účelem studia či konkrétního omezeného zaměstnání, vlastní ve většině případů jen malé procento osob. Hodnoty kolem deseti procent lze pozorovat u Maročanů, Tunisanů a Jordánců, zatímco jednoznačně zde vede egyptská menšina se 17%, neboť Egypt má se SRN tradiční vztahy zejména v oblasti výměn a podpory studentů. Zvláštního statutu Aufenthaltsbefugnis, přiznávaného především z humanitárních důvodů a v případech ozbrojených konfliktů, požívá cca 15% Syřanů a příslušníků kategorií „bez státní příslušnosti“ a „nevyjasněné“ (mezi nimiž převažují Palestinci). Vedle nich pak celá čtvrtina Libanonců, kteří status získali během vleklé občanské války. V důsledku nedávného konfliktu v Iráku má tento status rovněž více než polovina příslušníků třiaosmdesátitisícové irácké menšiny (54,6%)! Status je přiznáván vždy na dobu dva roky a na stejnou dobu může být i prodlužován, dokud existují důvody jeho přiznání. Je proto možné počítat s tím, že za méně než dva roky a za podmínky uklidnění situace v Iráku, budou muset tyto desítky tisíc osob irácké národnosti Německo opustit. Stav trpění (Duldung), tedy případ nemožnosti odsunu cizinců po zamítnutí žádosti o azyl, je aktuální pro tři z arabských menšin: Alžířany (14,6%), Libanonce (12,1%) a Syřany (19,7%).
Naturalizace (Einbürgerung) se řídí zákonem platným od roku 1999, který cizincům ulehčil podmínky pro získání občanství a také se přiblížil teritoriálnímu principu pro přiznávání občanství novorozencům.[55] U arabských menšin lze pozorovat trend plynulého nárůstu ročního počtu naturalizací, a to až cca do roku 2002, po němž došlo opět k mírnému poklesu (kromě případu Iráčanů, což je dáno jejich masovou imigrací v posledních letech). K určitému skokovému nárůstu došlo mezi lety 1991 a 1992 v důsledku tehdejších úprav cizineckého práva, a to zejména u Maročanů a Tunisanů (nárůst o 192% resp. 124% na hodnoty přes 1.000 za rok). Podobná situace nastala se vstupem v platnost nového zákona o státním občanství r. 1999, který ulehčuje podmínky naturalizace. Srovnání s následujícím rokem tehdy ukázalo nárůst o 98% u Syřanů, 104% u Iráčanů a dokonce 128% u Libanonců až na vrcholnou hodnotu 5.673 případů v roce 2000! Rozhodování Libanonců bylo patrně rovněž ovlivněno faktem, že si mohli ponechat i původní občanství na základě výše citované klauzule (viz poznámka).
V  součtu za posledních několik desetiletí dosahují počty naturalizovaných osob z arabských menšin dostatečně vysokých hodnot, aby se v některých případech přiblížily celkovému počtu (dosud nenaturalizovaných) příslušníků menšiny žijících v SRN.[56] Nejvýraznější je tento jev u Tunisanů, kde poměr počtu osob tuniského původu s německým občanstvím a samotných Tunisanů dosahuje 7,9:10. Jev je možno hodnotit jako známku připravenosti na straně této menšiny stát se plnohodnotnou součástí německé společnosti a integrovat se do ní anebo také jako známku slabší vazby na zemi původu a ochoty ke změně identity. S poměrem 7,5 ku deseti následují Jordánci, za nimi Maročané a Libanonci s hodnotami mezi pěti a šesti, dále Syřané a Egypťané (mezi 4 a 5) a konečně Alžířané s poměrem pouhých 3:10. Hodnota 1,3:10 u Iráčanů není dostatečně vypovídající vzhledem k masivnímu nárůstu menšiny v posledních letech, kde podmínky pro přijetí občanství ani nemohou být splněny.[57]

2.1.3.   Některé sociální charakteristiky

2.1.3.1 Statistiky zaměstnanosti

Jedním ze základních zdrojů informací o sociálním postavení menšin jsou statistiky popisující jejich situaci z hlediska zaměstnanosti a pracovního trhu, tj. např. míra nezaměstnanosti, charakteristická ekonomická odvětví atd. Vzhledem k obtížnější dostupnosti těchto dat[58] však nelze provést celkovou analýzu. Autorovi nicméně byly k dispozici údaje pro tři arabské menšiny různého typu – chápáno co do způsobu jejich vzniku a vývoje – a analýza na nich založená má tedy jistou (byť omezenou) vypovídací hodnotu. Jedná se o Libanonce coby typickou „uprchlickou“ menšinu, dále o Maročany jako největší arabskou menšinu vzniklou náborem pracovních sil a konečně o Egypťany jako „starou“ menšinu s kontinuálním vývojem od šedesátých let 20. století.
V případě Libanonců ukazují data z roku 1995, že z celkového počtu 55.083 příslušníků menšiny bylo zaměstnáno[59] pouhých 6.119 osob, což odpovídá 12% a ukazuje na rozsáhlou nezaměstnanost. U egyptské menšiny je tento poměr výrazně vyšší, a to 21% (2.881 osob ze 13.659). Egypťané, přišlí do Německa z vlastní iniciativy a narozdíl od Libanonců převážně z ekonomických důvodů, tedy vykazují lepší schopnost uplatnění na pracovním trhu a s tím spojenou vyšší míru integrace. Rozdíl mezi procentuálním zastoupením příslušníků menšin v jednotlivých spolkových zemí a procentuálním zastoupením zaměstnanců v těchto zemích také nepřímo svědčí o úspěšnosti cizinecké politiky zemí s ohledem na pracovní trh. Obě popisované menšiny nalézají nejlepší pracovní příležitosti v Bavorsku a Bádensku-Württembersku, zatímco např. v Dolním Sasku je situace spíše nepříznivá. Lidnaté Severní Porýní-Vestfálsko, kde mají všechny menšiny svoji největší část, je pro Egypťany mírně výhodné a pro Libanonce naopak spíše nikoliv.[60]
Z jednotlivých hospodářských odvětví byly v dobách své řízené imigrace zaměstnáni Maročané z největší části v sektorech nevyžadujících kvalifikaci, a to ve zpracovatelském průmyslu (30,2%), těžebním průmyslu (17,6%)  a ve stavebnictví (22,1%).[61] Vývoj v posledních cca deseti letech však naznačuje trend rapidního úbytku pracovníků v těžebním průmyslu, částečně ve prospěch stavebnictví a zpracovatelského průmyslu (absolutní nárůst při relativním úbytku), zejména však do sektoru služeb: hotelové a restaurační služby a obchod. Jedině v těchto odvětvích byl zaznamenán i relativní nárůst marockých zaměstnanců. Stavebnictví přitom sloužilo jako „nástupní“ odvětví, postupně zaměňované za jinou práci.
Srovnání údajů o zaměstnání mezi Egypťany a Libanonci odhaluje výrazné rozdíly. Zatímco u prvně jmenovaných pracovala desetina v technických zaměstnáních, třetina ve zhotovitelských pracích a více než polovina v sektoru služeb (56%), odpovídají tyto poměry u Libanonců pouze jedné pětačtyřicetině resp. třem pětinám a ve službách jedné třetině.[62] Uprchlická libanonská menšina charakterizovaná také vysokou nezaměstnaností tak zjevně nebyla schopna uskutečnit přechod do moderního sektoru služeb do té míry, v jaké toho byli schopni Egypťané, od počátku motivovaní k životu v Německu spíše ekonomicky. U obou menšin v sektoru zhotovitelských zaměstnání jednoznačně vedla příprava jídel, v sektoru služeb pak opatrovnictví hostů (hotelové služby), práce ve skladu či dopravě zboží a čističská povolání.[63]
2.1.3.2 Rodina, partnerství, děti
Obecně platí, že příslušníci arabských menšin v posledních několika letech (od r. 2001) uzavírají ve velké většině případů manželství s německým partnerem. U všech menšin s výjimkou tří se podíl takových sňatků pohybuje kolem 90% a u zbývajících deseti procent se opět v převážné části případů jedná o manželství s osobou mající zcela jiné občanství (ani německé ani stejné jako manžel/-ka). U Libanonců, kde počet manželství s německým partnerem představuje jen 85%, stejně jako u Syřanů (73,7%), nalezneme zároveň výrazně vyrovnanější poměr mezi sňatky s osobou stejné a zcela jiné národnosti. Specifickým případem jsou Iráčané, u nichž ještě na přelomu tisíciletí jasně převažovala manželství dvou iráckých občanů, zatímco do roku 2003 se poměr vyrovnal a smíšené páry s německým partnerem začaly dokonce převažovat. Tato čísla zřetelně indikují, že osoby uzavírající v současnosti manželství (tj. převážně mladí lidé) jsou velmi otevřené kontaktu s německou většinovou společností, a to i v rodinném životě. Otázkou zůstává, v kolika případech vede smíšené manželství k intenzivní integraci do společnosti a v kolika je naopak německý partner „vtažen“ do více či méně uzavřeného světa dané komunity.[64]
Porovnání podílu smíšených manželství (s německým partnerem) na všech nových sňatcích s podílem počtu dětí narozených z takových smíšených manželství na celkovém počtu dětí vede k pozoruhodnému zjištění, že ačkoli co do počtu drtivě převažují nová smíšená manželství, rodí se více dětí manželům stejné národnosti. Toto zjištění neplatí pouze pro Alžírsko a Tunisko, kde jsou oba poměry vyváženější a v menší míře také pro Jordánsko. V ostatních případech, například u Syřanů v roce 2001, odpovídala tato nerovnováha poměru 2,38:1. Vyrovnanější hodnoty již z roku 2003 (2:1) dávají však nejen u Syřanů tušit, že tento jev je na ústupu. Vysvětlení uvedené nerovnováhy existují dvě, přičemž přinejmenším částečně správná jsou potenciálně obě. První příčinou může být, že zmíněná převaha smíšených sňatků je pouze záležitostí posledních let a většina dětí z mono-nacionálních manželství koresponduje s celkovou početní většinou těchto (starších) manželství, jak by napovídal i fakt, že nerovnováha se snižuje. Otázkou potom je, proč došlo v minulých několika letech k rapidnímu nárůstu počtu sňatků s německými partnery. Druhé vysvětlení by ukazovalo na fakt, že smíšená manželství se přibližují běžnému německému životnímu stylu a s ním i nízké porodnosti, zatímco mono-nacionální svazky kopírují tradičnější životní způsoby od svých předků v přistěhovaleckých komunitách, včetně vysoké porodnosti, jak je známá z arabských zemí.
Neméně pozoruhodným fenoménem je u některých minorit i relativně vysoké procento dětí narozených mimo manželské svazky. U arabských menšin, bez výjimky složených z osob v drtivé většině vyznávajících islám, by přitom – vzhledem k obecně předpokládané a muslimskými autoritami často potvrzované přísnější (sexuální) morálce – bylo možno a priori očekávat naopak menší počet mimomanželských vztahů vedoucích k narození dětí. Lze identifikovat v zásadě tři skupiny menšin podle procenta mimomanželských dětí: u Maročanů, Egypťanů a Jordánců hodnota z roku 2003 nepřesahuje 7%, zatímco v případě libanonské a tuniské menšiny se pohybuje kolem deseti procent. Nad nimi stojí Alžířané (15,5%), Tunisané (18,9%) a konečně Iráčané s celými 21%. Současný trend navíc ukazuje na další prohlubování tohoto jevu, jelikož ve srovnání s rokem 2001 se hodnoty u všech menšin zvýšily, u pěti z nich dokonce o 4 a více procent. Možnou byť diskutabilní příčinou může i zde být postupná adaptace menšin na místní životní styl i s těmito důsledky.
Pro podrobné statistiky k těmto jevům viz přílohu, Tabulky VIII a IX.

2.1.3.3 Vzdělání

Úroveň vzdělání patří mezi charakteristiky, jimiž se arabské menšiny do jisté míry odlišují či odlišovaly od sebe navzájem. Nábor lidských sil na základě smluv, jako v případě Maroka a Tuniska, usiloval o získání pracovníků pro obtížná, nekvalifikovaná a tudíž relativně špatně placená pracovní místa, o něž byl v německé populaci jen minimální zájem. Hledisko vzdělání tedy při náboru hrálo zcela nulovou roli, ba naopak bylo žádoucí získat takovou pracovní sílu, která bude s daným zaměstnáním spokojena a nebude aspirovat na jiné, kvalifikovanější; vzdělání tedy mohlo být z tohoto pohledu spíše na obtíž. Školní a profesní kvalifikace příchozích Maročanů přitom platí i ve srovnání s ostatními náborovými zeměmi za „obzvláště nízkou“ (Mehlem 1998: 53). Ještě v roce 1979 byl při průzkumu v oblasti Frankfurtu zjištěn mezi Maročany 59%-ní podíl analfabetů, přičemž průměrná doba školní docházky se pohybovala  kolem pěti let. Pouze cca 40% osob také před odjezdem do Německa prošlo šestiměsíčním odborným výcvikem. Z hlediska jazykové kvalifikace odhalil průzkum provedený v Dortmundu roku 1993, že pouze menšina mužů a žen dokáže „dobře mluvit a rozumět“ němčině, zhruba polovina dokáže číst v němčině pouze obtížně či vůbec a v případě psaní jsou to již dvě třetiny. Situace Tunisanů je obecně hodnocena jako výrazně lepší, ačkoli i oni přicházeli do SRN za stejným účelem. Důvodem je zde patrně fakt, že v případě Maroka byli získáváni (berberští) obyvatelé z odlehlé a hornaté oblasti východního Rífu, která i ve srovnání s marockým průměrem byla po všech stránkách zanedbána, včetně státního školního systému.[65]
U ostatních menšin není situace takto vyhraněná, avšak i u nich lze nalézt některá specifika. Například uprchlíci palestinské národnosti jsou hodnoceni jako relativně dobře vzdělaní díky rozsáhlému systému škol, provozovaných agenturou Spojených národů UNRWA. Mimoto se nutnost vzdělanosti objevuje jako součást palestinské ideologie odporu proti okupaci.[66] Do jisté míry podobně jsou na tom uprchlíci z Iráku, z nichž někteří náleží k vzdělaným elitám pronásledovaným bývalým iráckým režimem z politických důvodů. Jiným případem je egyptská menšina s relativně vysokým počtem studentů, z nichž část po skončení studia v SRN zůstává. V kontrastu k ostatním menšinám tak mezi Egypťany pracují celá 3% zaměstnanců ve vysoce kvalifikovaných profesích lékařů či lékárníků.
Dosud uvedená fakta se (až na Egypťany) týkala osob z první generace cizinců, kteří si již přinesli úroveň a kvalitu svého vzdělání s sebou. Jejich podíl ovšem s rostoucí délkou pobytu menšin v Německu klesá a stoupá naopak počet osob, jež své vzdělání získali až na německých školách. Některé zajímavé poznatky se odhalují při pohledu na statistiku návštěvy jednotlivých typů škol.[67] Nejméně náročnou „hlavní školu“ navštěvuje přes dvacet procent arabských žáků (pouze Jordánci dosahují hodnoty těsně pod touto hranicí), což jsou počty odpovídající stavu u turecké menšiny a dokonce nižší než např. u italské menšiny, ovšem naopak dvaapůlkrát vyšší než třeba u menšiny francouzské. Na reálných školách se vyskytuje v průměru kolem osmi až deseti procent žáků arabských menšin, pouze Libanonci a Syřané zde zaostávají s podílem pod 6%. Výrazný rozdíl mezi jednotlivými menšinami lze nalézt v případě gymnázií, která jsou navštěvována čtyřmi až pěti procenty marockých a syrských žáků ale pouze 2,2% libanonských. Naopak Alžířané a Jordánci s hodnotami přes 7% a Tunisané dokonce s téměř 10% výrazně předstihují i zmíněné Turky a Italy, vůči Francouzům s 28% ovšem zůstává propastný rozdíl. Oblibě se těší také tzv. „integrované celkové školy“, kde počty žáků (především marockých a tuniských) přesahující deset procent vynikají nad jinými menšinami. Při celkovém pohledu se jako nejúspěšnější menšina co do umístění žáků jeví Tunisané následovaní Alžířany a Jordánci. Naopak libanonští imigranti dopadají nejhůře, což patrně souvisí s původem menšiny: ve většině případů z marginalizovaného libanonského jihu či utečeneckých táborů.

2.2.   Specifika jednotlivých menšin

V alžírské menšině je mezi všemi ostatními největší převaha mužů, a to celých 81% z téměř 17.000 osob, přičemž přes 70% mužů je ve věku 21-45 let. První Alžířané přišli na německé území již po první světové válce s francouzskými okupačními silami, nebyli ale počátkem trvalé menšiny. Ta začala vznikat až na přelomu 60. let díky imigrační vlně způsobená alžírskou válkou za nezávislost, i z této skupiny se však většina osob vrátila po ustavení Alžírské republiky nazpět. V roce 1974 uzavřelo Alžírsko smlouvu s Německou demokratickou republikou, která Alžířanům garantovala pracovní místo a zároveň vzdělání, ovšem na max. 4 roky a bez přítomnosti rodinných příslušníků. Smlouva byla po několika letech zrušena a většina dotyčných remigrovala zpět. Menšina ve Spolkové republice trvale narůstala až do r. 1992, kdy došlo ke skokovému nárůstu v důsledku uprchlické vlny po událostech spjatých s parlamentními volbami v Alžírsku a s vojenským pučem.
Egyptská menšina v Německu vznikla především ekonomickou imigrací v důsledku špatných životních podmínek v Egyptě, vysoké nezaměstnanosti a nepříznivých politických poměrů. Vedle toho přišlo mnoho Egypťanů do SRN ze studijních důvodů a později zde již zůstalo, a to hlavně v bývalých západních spolkových zemích. Přibližně polovina osob tak již pobývá na území Německa více než 10 let. Mezi celkem 14.130 německými Egypťany jednoznačně dominují muži tvořící 75%, mezi pracujícími dokonce 91,2%. Z devadesáti procent jsou Egypťané v Německu sunnitského muslimského vyznání a ve většině případů žijí v tradičnějších rodinách se silným postavením mužů-živitelů oproti ženám-matkám. Přesto celá pětina egyptských žen v SRN živí své rodiny samy. Ve většině velkých měst fungují egyptské spolky a organizace, ve Frankfurtu nad Mohanem je Egypťany vydáván deník Al-Ahrám. Deset procent nemuslimů náleží koptské církvi, která na německém území provozuje od roku 1975 sedm kostelů a vydává též své periodikum Die Kopten.
Iráčané tvoří dnes nejpočetnější arabskou menšinu v Německu, a to díky tisíciprocentnímu nárůstu v posledních deseti letech (!), který následoval po válce v Zálivu počátkem 90. let. Téměř všichni příchozí podali žádost o azyl, přičemž míra uznání byla ve srovnání s jinými menšinami mimořádně vysoká (92,7% v roce 1996, celkový průměr od r. 1984 činí 48%). Většina iráckých občanů přítomných v Německu má relativně dobré vzdělání, jelikož se zčásti jedná o bývalé domácí elity prchající před režimem, zčásti také o bývalé studenty, koncentrované v Německu do měst s univerzitami. Celých 96% Iráčanů pobývá v Německu méně než 10 let, v posledních letech však velmi výrazně narostl počet naturalizací – z 984 (2000) na 2999 (2003). V irácké menšině byla po Válce v Zálivu zakládána řada organizací a převážně politických spolků, jejichž aktivita však s rostoucí délkou pobytu jejich členů v Německu znatelně poklesla.
Jordánská menšina nepatří k nejpočetnějším, přesto ji nelze zanedbat vzhledem k celkovým cca deseti tisícům osobám. Historicky menšina nabyla na významu po roce 1967 v důsledku Šestidenní války s Izraelem. Je netypické, že počet jejích příslušníků víceméně stagnuje od počátku 70. let (s dočasným úbytkem koncem osmdesátých let) a od roku 1993 se dokonce plynule snižuje, což ukazuje na lepšící se podmínky v domovské zemi a pozvolnou remigraci. Výrazně pozitivně vyhlíží školní statistika: Jordánci mají ze všech velkých arabských menšin nejméně dětí navštěvujících nejzákladnější druh škol (Hauptschulen, 19,7%) a vedle Alžířanů a Tunisanů naopak relativně vysoký počet dětí na gymnáziích (7,5%).
Libanonci tvoří třetí největší arabskou menšinu. Jedná se však pouze o držitele libanonského pasu, kteří nezahrnují mnoho jiných uprchlíků z území Libanonu: desítky tisíc Palestinců (vedených ve statistikách v kategoriích „bez státní příslušnosti“ či „nevyjasněné“) a tisíce libanonských Kurdů; celkově se tak počet libanonských uprchlíků odhaduje na přibližně 100.000. Výraznější imigrace začala až spolu s libanonskou občanskou válkou v roce 1975 a dosáhla svého vrcholu před jejím koncem mezi lety 1987 a 1990, kdy se počet osob meziročně zvyšoval o desítky procent – celkově z 19 na 47 tisíc jen za toto období. Přibližně tři čtvrtiny těchto imigrantů dorazily přes východoberlínské letiště Schönefeld a byli posléze konferencí zemských ministrů vnitra rozděleni do jednotlivých spolkových zemí. V případě Palestinců, Kurdů a tzv. Libano-Palestinců[68] došlo k hromadné emigraci z malého území a uprchlických táborů, do SRN tedy z Libanonu dorazily najednou celé klany.
Ze sociálního hlediska je situace libanonských migrantů dosti tíživá, nezaměstnanost mezi muži se pohybuje kolem 60%, přičemž průměrná domácnost se skládá ze sedmi osob a zabraňuje tak libanonským ženám, aby si rovněž hledaly zaměstnání. Nejtypičtějším zaměstnáním Libanonců v SRN se stala gastronomie (narozdíl od práce v průmyslu typické pro pracovní migranty) a bývalí zaměstnanci často vyrostli ve vlastníky restaurací. Libanonské komunity tvoří uzavřené celky často se vyhýbající kontaktům s okolní společností, ale i například s jinými arabskými menšinami.
Marocká menšina vznikla v důsledku smluvního náboru pracovních sil z Maroka do Německa (viz výše) a – neméně významně – pozdějším přistěhováním rodinných příslušníků těchto pracovníků po skončení náboru, tedy po roce 1973. Právě díky tomuto scelování rodin se počet Maročanů během dalších deseti let zdvojnásobil a i nadále rostl až na dnešních 80 tisíc, které staví tuto menšinu na druhé místo co do počtu příslušníků. Nutno poznamenat, že se jedná téměř výlučně o Berbery a nikoli o etnické Araby Na území SRN žije značná část z nich již relativně dlouhou dobu (26% již více než 20 let). Množství naturalizací je značné, s ročním průměrem přesahujícím 4500 případů (od r. 1997) a poukazuje na jistou ochotu se integrovat. Život marockých rodin je charakterizován dvou až třígenerační domácností s 5 až 6 členy, přičemž tendence směřuje ke třem až čtyřem. Rodinné prostředí je typicky tradiční, způsobující dětem (zejména dívkám) kulturní konflikt.
První generace přistěhovalců z marockého venkova měla zpravidla velmi špatné vzdělání umožňující pouze nekvalifikovanou práci v průmyslu. Ženy v takových rodinách zůstávaly doma, negativně se projevovala také tradiční výchova dětí zejména při školní docházce a v jejím závěru vysokým procentem těch, kteří opouštěli školu bez ukončení. Volnočasové aktivity rodin se typicky omezovaly na sledování televize a návštěvy přátel (u mužů), u chlapců na sport, zatímco ženy a dívky zůstávaly doma. Ve třetí generaci přistěhovalců je již možno pozorovat jistý posun k životnímu způsobu německých rodin. Rovněž jazyková situace se co do znalosti němčiny od původně velmi špatného stravu první generace zlepšila. Maročané jsou téměř bez výjimky muslimové severoafrického islámského směru (málikíja) adaptovaného berberským prostředím, náboženský život je však v Německu znatelně méně ortodoxní než v samotném Maroku. Modlitby se nejčastěji odehrávají doma či v krajanských spolcích, jelikož většina arabských mešit v SRN nenásleduje severoafrický ritus. V občanském životě je aktivních více než tucet „přátelských spolků“ (Freundschaftsvereine) podporovaných marockým velvyslanectvím, vedle nich jiné organizace téměř neexistují. Ze současné mladé generace, která představuje 40% všech příslušníků menšiny, vidí většina svoji budoucnost v Německu.
Palestinská menšina není sama o sobě zachycena v žádných statistikách a odhady počtu jejích příslušníků se zcela zásadně liší: od 20.000 (UNHCR, Bonn 1995) až po 70.000 (Informationsstelle Palästina, Bonn 1995). Na konci padesátých let bylo na německém území přítomno jen nemnoho Palestinců (zejména studenti), od 60. let pak začali přicházet uprchlíci ze samotné Palestiny i z táborů v okolních zemích. Do roku 1990 tak dle odhadů dorazilo do SRN až 50.000 uprchlíků z Libanonu (viz též o libanonské menšině) a 20.000 z Palestinských území. Ačkoli jim nebyl přiznáván azyl, byli kvůli nemožnosti odsunu „trpěni“, a to až do Války v Perském zálivu, kdy se zároveň vyostřil konflikt v Jižním Libanonu a německá vláda přijala tzv. Ustanovení Alfa (Alpha-Regelung), které libanonským Palestincům přiznává právo pobytu na německém území.
Dnes jsou Palestinci po Německu rozptýleni s jedním výrazným centrem v Berlíně (až 35.000 osob). Jedná se často o velké rodiny, které však nezřídka nemohou bydlet pohromadě. Častá jsou také smíšená manželství i s konverzemi k islámu. Dnešní Palestinci představují z velké části druhou či třetí generaci, u dětí socializovaných v Německu se začíná projevovat rozklad tradičních velkorodinných struktur, převažuje bydlení o samotě. Silně se však stále udržuje pocit identifikace s etnickou skupinou Palestinců, který je pro menšinu typický. Palestinská menšina za léta přítomnosti v Německu rozvinula široké spektrum organizací, od Informationsstelle Palästina v Bonnu (udržováno Organizací pro osvobození Palestiny), přes Palästina-Büro v Berlíně, Německo-palestinskou společnost s hustou sítí lokálních organizací (zprostředkovávající projektovou pomoc a vydávající Palästina-Journal), profesní svazy, studentské skupiny atd. Všechny tyto organizace se přitom označují za politicky nezávislé.
V případě syrské menšiny je možno pozorovat plynulý nárůst od roku 1967 (doba arabsko-izraelské Šestidenní války) do r. 1982, poté stagnaci na cca 9.000 osob a od 1988 opět plynulý nárůst až na současných přibližně 30.000 příslušníků. Z převážné části se jedná o politicky motivované uprchlíky, např. Palestince z území okupovaných Izraelem, a o jejich potomky. Značná část Syřanů je na území SRN stále jen s provizorním pobytovým statutem (Aufenthaltsbefugnis, 16%) či dokonce jen trpěna (Duldung, 20%). Vedle Severního Porýní-Vestfálska jsou Syřané koncentrováni poněkud netypicky v Dolním Sasku. Z náboženských skupin dominují sunnitští muslimové. Syřané jsou je také nejvíce „ženskou komunitou“ mezi arabskými menšinami – podíl mužů je zde jen 63%.
Situace Tunisanů je do značné míry podobná Maročanům, neboť obě menšiny vznikly stejným způsobem, tedy v důsledku smlouvy o náboru pracovních sil (viz výše), podepsané s Tuniskem v roce 1965. Vzhledem k relativně velkým počtům naturalizací (přes tisíc případů ročně od 1992) patří menšina k lépe integrovaným; každý dvacátý Tunisan již dnes má německé občanství a nadpoloviční většina osob pobývá v SRN již déle než deset let. Nejlepší výsledky mezi všemi arabskými menšinami vykazují Tunisané co do uplatnění dětí ve školním systému: téměř deset procent z nich studuje na německých gymnáziích. Z hlediska vlastních organizací či sdružování ve spolcích je menšina velmi málo aktivní.

3.   Arabské menšiny v německé společnosti

3.1.   Problém zvaný integrace – některé aspekty

Společenská integrace je pojem používaný v současnosti relativně často, především v souvislosti s cizinci na území některého státu. Ačkoli je jeho význam v hrubých rysech zřejmý, mohou se jeho interpretace různými aktéry do jisté míry lišit a vyjasnění je zde tedy na místě. Encyklopedie odhalí význam pojmu jako označení pro „procesy vědomého či výchovného začleňování osob a skupin do všeobecně závazných vzorců hodnot a jednání nebo jejich přizpůsobení těmto vzorcům.“ (Brockhaus, 2003). Vhodnou doplňující definici může poskytnout například dokument švýcarské vlády k integraci cizinců: „integrace je proces, jímž jednotlivci a skupiny nalézají přístup k ekonomickým, kulturním, sociálním a politickým zdrojům přijímající společnosti a podílí se na nich.“[69] Další aspekty integrace připomíná i vládní Koncepce integrace cizinců na území ČR takto: „integrace každého cizince probíhá individuálně. Měla by být pojímána jako spontánní nebo cílevědomé začleňování jedince nebo skupiny do života společnosti. Integrace cizinců následuje migraci, rovněž ji však zpětně ovlivňuje. Integrace cizinců je komplexní proces […], který se projevuje v různých oblastech, zejména pak v oblasti integrace sídelní, politické a právní, společenské a kulturní.“[70]

3.1.1.   Školní docházka dětí

Tématem číslo jedna v souvislosti se školní docházkou dětí z arabských menšin – vzhledem k naprosté dominanci muslimů mezi nimi – byla a je problematika islámské výuky. Ta byla předmětem systematického zkoumání německých úřadů přibližně od poloviny 80. let., jak dokládá zpráva Konference zemských ministrů kultury z roku 1984.[71] Ta předkládá tři teoretické modely islámem se zabývající výuky a z nich vyvozuje několik typů reálného vyučování, lišících se mírou napojení náboženské výuky na školu a německé školní osnovy a rovněž dle toho, kdo za průběh a formu výuky nese zodpovědnost.
Jako značný problém se ovšem jeví nalezení vhodného partnera na straně muslimů, který by splňoval nároky kladené na každou náboženskou obec podle německého Základního zákona a dalších zákonů. Ty zahrnují mimo jiné dostatečnou reprezentativnost, navenek pevnou strukturu orgánů s jasnou zodpovědností za konkrétní úkony či rozhodnutí a také požadavek komplexní péče o zastupovanou náboženskou obec. Existující množství lokálních „mešitových spolků“ (Moscheevereine) není vzhledem k těmto požadavkům možné jako partnera akceptovat.[72] Avšak i na úrovni střešních organizací, nárokujících si již určitou reprezentativnost, je situace komplikovaná, a to nejen kvůli věroučným rozdílů mezi sunnitskými a šíitskými muslimy a alevity. Vedle velkých tureckých organizací jako např. Turecko-islámská unie Úřadu pro náboženství (DITIB) tak lze jmenovat ještě Svaz islámských kulturních center, Svaz islámských spolků a obcí a další. Některé spolkové země uznaly za svého partnera lokální, na dotyčnou zemi omezenou organizaci.[73]
S cílem dalšího sjednocení vznikly Islámská rada pro Spolkovou republiku Německo a Centrální rada muslimů v Německu, z nichž ovšem žádná nezahrnuje nejvýznamnější tureckou organizaci DITIB.[74] V nedávné době obě tyto střešní organizace zažalovaly spolkovou zemi Severní Porýní – Vestfálsko, kde jsou jejich aktivity a členská základna nejvýraznější, protože jim odmítla přiznat status náboženské obce. Důvodem rozhodnutí bylo, že přímo nevykonávají náboženské záležitosti, nemají funkci utvářející náboženskou identitu ani přirozené (fyzické) členy. Zamítavý rozsudek vrchního správního soudu Münster z prosince roku 2003 byl po odvolání aktuálně revidován Spolkovým správním soudem v Drážďanech v únoru 2005 a vrácen k novému projednání. Záležet nyní bude na výsledku podrobného zkoumání struktury obou spolků, zda jsou skutečně založeny na náboženském přesvědčení a jeho samostatném utváření.[75]
Často diskutovaná problematika muslimských ženských šátků nošených ve škole je v Německu řešena různě v jednotlivých spolkových zemích. Např. v Berlíně je již od roku 1980 až dodnes v případě žákyň a studentek spoléháno na pedagogické působení učitelů, aby dotyčnou i pomocí dialogu s rodiči přiměli k odložení šátku, neboť „berlínská škola […] může svoji integrační úlohu vnímat jako perspektivní jen tehdy, když rozdíly původu a vyznání při zachování kulturní identity nebudou nadměrně zdůrazňovány.“ (Langenfeld 2001: 208). Přesto se nedoporučuje v případě zatvrzelého trvání na nutnosti šátku žákyně nijak kázeňsky trestat. Šátek u učitelek je naproti tomu ve většině spolkových zemí odmítán s tím, že odporuje ústavnímu principu práva (dětí) na svobodný rozvoj osobnosti (čl. 2 Základního zákona) a povinnosti školní a státní neutrality. Výjimku tvoří Severní Porýní-Vestfálsko, které podle vyjádření své zemské vlády vidí rozpor mezi zmíněným principem svobody náboženského přesvědčení. Vláda proto v tomto směru nic nepodniká a proti šátkům učitelek nezakročí.[76]
Dalším z tíživých problémů nabyvších na aktuálnosti v posledních letech je rostoucí množství žáků turecké a arabských národností, kteří opouští školu bez jakéhokoliv formálního zakončení docházky (Schulabschluss), a to i v případě nejzákladnějšího typu škol (Hauptschule). Zejména ve známých berlínských „muslimských“ čtvrtích Neukölln a Kreuzberg nabyl tento jev značných rozměrů a počet takto odcházejících žáků zde dosahuje cca 30%.[77] Kauzalita mezi touto skutečností a s tím souvisejícím nízkým integračním potenciálem dotyčných (např. minimálními šancemi na nalezení dobrého pracovního místa) je přitom zřejmá.
Mimoto se německý školní systém i přes své založení na zásadách sekularismu a neutrality vůči všem hodnotovým systémům dostává v některých momentech do sporu s  konzervativně vykládanou islámskou morálkou. Jedná se o případy muslimských dívek, které jsou na přání svých rodin uvolňovány z některých součástí vyučování, zejména z tělocvičné či plavecké výuky, nebo jinak omezovány v návštěvě školy a kontaktech se spolužáky. Jasné předpisy pro takové případy neexistují, postup v konkrétních případech proto bývá věcí učitelů a konzultací s dotyčnými rodinami. Z právního hlediska je zde problémem určení hranice svobody náboženského přesvědčení a zda je tento princip i v podobných případech aplikovatelný. Omezení docházky může mít negativní dopady na začlenění dívek do školního kolektivu i později do samotné společnosti. Na druhé straně – při direktivním nařízení docházky – hrozí hlubší konflikt s dotyčnou rodinou, který by mohl mít pro život dívky další negativní důsledky.[78]

3.1.2.   Život v komunitách

Typickým jevem v mnoha městských oblastech SRN se stala tzv. „etnická infrastruktura“ zejména arabských (a tureckých) komunit, která jejich příslušníkům umožňuje žít zcela bez přímého styku s okolním německým prostředím: etnické sídelní oblasti mají své vlastní obchody, služby i média. Špatná sociální situace (např. nezaměstnanost) přitom vede k sociální marginalizaci těchto oblastí i celých komunit. Navíc dochází k tomu, že některé děti nastupující do školy jen stěží ovládají němčinu a „brzdí“ tak vyučování, což se v mnoha zdokumentovaných případech stává hlavní motivací německých rodin, aby se z dotyčné oblasti vystěhovali a umožnili tak dětem kvalitní vzdělání. Důsledkem je další homogenizace etnického charakteru oblasti a vzniku jakýchsi „paralelních společností“, jak odnedávna německá média často píší.[79]
Trend se dle některých zpráv[80] v posledních letech dále prohlubuje. „Ve své práci předsedy islámské obce Magdeburg si již po několik měsíců všímám změn, které ústí do přísnějších norem chování. Formy jednání se pozměnily směrem k odcizení, jednání se ženami se podle mých měřítek zhoršilo.“ (Walter Bornholdt, předseda islámské obce Magdeburg, duben 2005). Uzavřené komunity si tak mohou efektivně vytvořit vlastní normy pramenící z rigidních islamistických představ a de facto nezávislé na platném právu. V tolik diskutovaném vztahu k ženám tak byly například zaznamenány pokusy o sňatek s nezletilými, o kompletní izolaci žen v rámci rodinného okruhu či jiné omezování svobody.[81] S tím souvisí problém výchovy dětí, jež mohou v uzavřeném prostředí vyrůstat jen v minimálním kontaktu s německou společností a vystaveny zmíněným rigidním podmínkám. Ani třetí generace přistěhovalců tak nemusí mít o nic vhodnější podmínky k integraci než jejich otcové či dědové.
Dále byly například u marocké menšiny popsány případy,[82] kdy se muži po přicestování manželky a případně dětí snaží zavést rodinné poměry takové, na jaké byli zvyklí z Maroka. To zahrnuje téměř úplnou izolaci žen v prostoru domácnosti, kdy veškerý styk s veřejností přebírá muž, včetně nakupování apod. Ženy přitom postrádají i možnost styku s ženskými příbuznými či sousedkami, tj. veškerý společenský styk možný v zemi původu. Jako důvod tohoto chování uvádějí někteří muži obavu z negativního vlivu – v Německu běžných – vztahů mezi pohlavími na své manželky. U druhé a třetí generace narážejí podobné snahy často na odpor dětí, zejména v případě dívek, jejichž rodiče usilují o co možná největší oddělení od mužského světa okolní společnosti. Takové úsilí pak naráží až na hranici zákona a trestného činu omezování osobní svobody.[83] Zde je však zapotřebí vyhnout se generalizacím, jelikož jiný průzkum[84] rovněž u marockých rodin odhalil, že polovina z nich se k vyhlídkám do budoucnosti svých dcer staví „ctižádostivě“ nebo „souhlasně“.
Problémy mezi mladou generací Maročanů se ovšem neomezují pouze na dívky, do kulturního konfliktu se i přes nesporně větší svobodu jednání dostávají i mladí muži. Únik pak může být hledán například v drogách.[85] Ve vztahu k německým sousedům pociťují marocké rodiny často „silnou nejistotu“ a čtvrtina z nich se obává ztráty kulturní identity svých dětí kontaktem s německými přáteli. Jejich vlastní styk s okolním prostředím se přitom nejčastěji odehrává právě v rámci příležitostí zprostředkovaných dětmi, dále pak při nakupování, v rámci sousedství a styků na pracovišti. U Maročanů nebyla pozorována výrazná tendence k budování ghett či uzavřených komunit.[86] To však může být jen z důvodu nedostatečné prostorové koncentrace v jednotlivých městských čtvrtích, což narozdíl od nich jiné komunity splňují (např. libanonská či také turecká v Berlíně a jinde).

3.1.3.   Některé problémy související s islámem

V roce 1997 se v Německu na pozvání Spolkové vlády uskutečnila návštěva Velkého imáma egyptské Azharské mešity, který je považován za jednu z vůbec největších autorit sunnitského islámu. Tehdejší a dosud úřadující imám Muhammad Sajjid Tantáwí se přitom zúčastnil v několika konferencí a setkání, v Berlíně absolvoval mj. schůzku s tehdejším prezidentem Herzogem a také rozhovor s Barbarou John, pověřenkyní pro záležitosti cizinců. Při něm došlo na některé konkrétní obtíže, s nimiž se setkávají němečtí muslimové při výkonu svých náboženských rituálů a které často vedou ke konfliktům. Autoritativní výroky Sajjida Tantáwího přitom poskytují zřetelné vodítko k řešení takových problémů.[87]
Ze strany německých muslimských komunit se v minulosti objevily požadavky na umožnění tradičního volání k modlitbě s použitím amplionů, tak jak je v současnosti běžné pro města v muslimských zemích. To – ačkoli požadováno z titulu ústavně garantované náboženské svobody – pochopitelně narazilo na odpor většinové nemuslimské populace, nehledě na spor s platnými místními nařízeními. Podle Tantáwího je volání k modlitbě náboženskou povinností, avšak nikoliv hlasitě nebo pomocí amplionů. Časy modliteb jsou totiž pro každý den v roce pevně stanoveny a věřící tak nepotřebuje volání hlasitě slyšet. „A povinností muslima je nepoškozovat nemuslimy výkonem svých rituálů, tak aby se [tyto rituály] nestaly příčinou vzájemného odcizení.“ (al-Banná 1998:103) Podobný charakter má otázka stavby mešit a zejména výšky minaretů, které v původních návrzích byly v některých případech v rozporu s platným stavebním zákonem. Podle imámovy odpovědi však neexistuje žádný obecně platný náboženský předpis ohledně výšky minaretů či jejich samotné existence. Tato formální záležitost je podle něj pro správný výkon náboženských povinností zcela bez významu.
Jiným problémem, který dodnes vyvolává diskusi s ochránci zvířat, je usmrcování dobytka, jež podle německých norem probíhá po anestetizaci. Dle některých muslimských tvrzení je to však v rozporu s náboženskými přikázáními, což Tantáwího odpověď opět vyvrací: „podstata nespočívá v anestetizaci či v bdělosti dobytka. […] Nezáleží [též] na tom, zda je zabíjející muslimem, neboť pokrm těch, kdo byli obdařeni knihou [tj. židé a křesťané], je podle Koránu muslimům povolen.“ (tamtéž, str. 104) Ke konfliktu rovněž došlo v otázce pohřbů, kde tradiční islámský způsob vyžaduje uložení těla bez rakve přímo do země a při dalším úmrtí znovuotevření téhož hrobu, zatímco německý zákon toto zakazuje před uplynutím dvaceti let. Řešením by zde podle imámova návrhu mohla být úvaha, že hroby s pohřbenými bez rakve lze bez hygienických rizik otevřít výrazně dříve a upravit tak zákon, aby odpovídal muslimským potřebám. Těchto několik příkladů obecně signalizuje možnost kompromisního řešení citlivých otázek, které však musí být všemi stranami stejně tak citlivě a fundovaně uchopeny.

3.1.4.   Příklad Berlín: život menšin a integrační opatření

Berlín je jednou ze spolkových zemí s největším procentuálním podílem arabských menšin, který při celkovém počtu cca 34.000 osob tvoří zhruba 1% celkové populace.[88] Vedle toho v Berlíně žije více než 170.000 Turků,[89] kteří spolu s Araby vytváří významnou muslimskou menšinu. Situace je dále specifická městským charakterem Berlína, v jehož rámci dochází ke koncentraci menšin do některých městských čtvrtí. V případě arabských menšin (do značné míry ve shodě s Turky) jsou jimi Neukölln (6.552 osob), Wedding (4.405) a Kreuzberg (4.243), za nimiž s odstupem následují Tiergarten, Schöneberg a Charlottenburg (pod 3.000 osob). Právě v souvislosti s berlínskými čtvrtěmi se často poukazuje na výše zmíněné jevy vytváření paralelních společností a marginalizace.
Dlouhodobým problémem Berlína je mezi cizinci trvale klesající počet zaměstnanců přispívajících do systému sociálního zabezpečení – mezi lety 1984 a 1999 klesl ze 35% na 18,7%. „Je-li nezaměstnanost [mezi cizinci] třikrát větší než u německého obyvatelstva, leží-li počet těch, kteří nedokončí školu, na dvojnásobné hodnotě než u srovnatelné německé věkové skupiny a pokud se počet příjemců sociální podpory od roku 1986 zpětinásobil, pak na to musí politika reagovat lepšími integračními podněty“ (Barbara John, Pověřenkyně Berlínského senátu pro cizince, 1999). Nutnost speciální péče o cizince byla akceptována již v roce 1981, kdy Berlínský senát vytvořil úřad Pověřence pro cizince (Ausländerbeauftragter), a to jako první mezi spolkovými zeměmi. Obtíží však trvale zůstává špatná finanční situace a s ní související finanční škrty v zemském rozpočtu.[90]
Berlín také učinil již koncem osmdesátých let první pokusy se speciální školní výukou pro děti příslušníků muslimských menšin. V roce 1989 byla  otevřena první a dlouho též jediná islámská základní škola, Islam Kolleg Berlin. V první až šesté třídě zde vedle standardního vyučování podle berlínských školních osnov probíhá islámská náboženská a arabská jazyková výuka. V roce 1995 byla škola definitivně uznána jako „náhradní škola“ a čerpá tedy z finanční podpory berlínského senátu pro soukromé školy.[91] Novou vzdělávací institucí jiného typu je pak Muslimská akademie Berlín, jež vznikla v polovině roku 2004 za podpory Spolkové centrály pro politické vzdělání. Jejím cílem je vědecká činnost a vzdělávání dospělých na politické a kulturní úrovni, zaměřené především na muslimy samotné. Program zahrnuje pořádání přednášek, seminářů a workshopů, které mají např. předávat know-how v oblasti komunální politiky aj. „Chceme, aby muslimové měli zájem na tom, aby jejich hlas byl slyšitelný, aby se angažovali v politice a pomáhali řešit problémy [ve svém okolí].“ (Hadi Christian Hoffman, předseda Akademie, 15.12.2004).[92] Muslimská akademie je privátním spolkem financovaným z příspěvků a veřejných prostředků.
Jiné prvenství drží Berlín v ročním počtu naturalizací cizinců žijících zde již déle než 10 let – zatímco zde dosahuje v průměru 6% z celkového počtu takových cizinců, je to v jiných zemích jen 1-2%. Dvě velké instituce (Haus der Kulturen der Welt a Werkstatt der Kulturen) jsou k dispozici mj. arabským národnostním skupinám pro kulturní aktivity, jež jsou podporovány z rozpočtu Senátora pro kulturu. Konkrétní integrační projekty vznikají od devadesátých let např. v oblasti odborné kvalifikace mládeže či poradenství ohledně pracovního trhu. Příkladem byl projekt Kumulus, zprostředkovávající kontakt mezi firmami a organizacemi migrantů, jehož cílem bylo předcházet propouštění neněmeckých zaměstnanců z pracovního poměru v důsledku kulturně podmíněných konfliktů.
Veřejná podpora směřuje mimo jiné do oblastí kultury, jazykového vzdělání a politické participace. Bylo založeno postupně několik „etnických“ rozhlasových stanic, jako např. mnohojazyčné Radio MultiKulti či Otevřený kanál (Offener Kanal) pro podporu veřejné reprezentace marginalizovaných menšin. Pravidelné kulturní akce jako každoroční Karneval der Kulturen pořádaný ve čtvrti Neukölln mají přispět k porozumění životu menšin ze strany německé veřejnosti. Počet projektů na podporu žen z muslimského prostředí se v současnosti pohybuje v desítkách a ve většině případů se jedná o jazykovou výuku či právní a zdravotní poradenství. Jiné projekty (např. speciální kurzy pro policisty) usilují o přípravu orgánů státní správy na specifika kontaktu s různými národnostními skupinami. Ve většině berlínských městských čtvrtí také existují poradní orgány cizinců (Ausländerbeiräte), složené ze zástupců cizineckých spolků, které mohou poskytovat doporučení příslušným městským správám.[93]
Nová zpráva berlínského Pověřence pro integraci a migraci o těžištích integrační politiky[94] prohlašuje přistěhovalectví a integraci „za jedno z velkých témat budoucnosti“ (str. 3). Ačkoli si národnostní menšiny prý již dokázaly vybudovat střední společenskou třídu, je nezaměstnanost cizinců svými 40 procenty dvaapůlkrát vyšší než u Němců a integrační politika minulých desetiletí, označovaná za „pragmatickou improvizaci“, proto již prý nedostačuje. Jedním z nástrojů k vytvoření rovných příležitostí pro děti migrantů má být nový školní zákon schválený v roce 2004, který poprvé stanovuje nutnost komplexní podpory jazykové výuky, zavádí pro děti možnost jakéhosi předškolního vzdělávání a ustavuje v inkriminovaných městských částech systém půldenních základních škol a celodenních škol. Pro ženy a matky, je dle zprávy zapotřebí zavést nízkoprahové a prakticky orientované podpůrné programy a „psychicky-kulturně je stabilizovat“ (str. 6).
Vedle  toho vznikají „Profesní kvalifikační sítě“ (Berufliche Qualifizierungsnetzwerke), jež mají díky spolupráci různých vzdělávacích institucí usnadnit migrantům přechod ze školy do zaměstnání. Projekt „Kvalifikace pro mezikulturní práci“ (Qualifizierung für interkulturelle Arbeit) se naproti tomu orientuje na uprchlíky a migranty, kteří jsou dlouho nezaměstnaní a pobírají sociální podporu. Jiný program využívá know-how cizinců, kteří sami dokázali úspěšně překonat kulturní bariéry a nyní mohou jako „mentoři“ předávat své zkušenosti dalším. Přímá podpora směřuje rovněž těm, kteří zakládají vlastní podniky. Další prioritou má být „sociální sanace“ postižených městských čtvrtí. Zde je řešení vyostřené situace marginalizovaných skupin spatřováno v cílené sociální práci (tzv. Quartiermanagement), usilující o mobilizaci obyvatel zakládáním občanských iniciativ či lokálních spolků a organizováním volnočasových aktivit.
Nově příchozí cizinci podle zprávy dostávají v rámci tzv. welcome-package nabídku jazykových kurzů, informace o městě a regionu a jakousi šekovou knížku s poukázkami na orientační a integrační služby nově zřízených Odborných úřadů pro migraci (Migrationsfachdienste). Tento integrační systém má být závazný s platností od roku 2006. Specifické potřeby uprchlíků mají být zajištěny reformami některých norem, zlepšujícími jejich pobytový status a umožňujícími jim např. pronájem soukromých bytů či přístup k pracovnímu trhu. Za další prioritní oblast je považováno mezikulturní otevření správy a sociálních služeb prostřednictvím transformace cizineckých úřadů ve službu orientovanou na potřeby „zákazníka“. V prioritní oblasti boje proti diskriminaci byla zřízena Vrchní kancelář proti diskriminaci (Leitstelle gegen Diskriminierung) s úkolem fungovat jako prostředník při konfliktech, uveřejňovat pravidelné zprávy a zabývat se stížnostmi na diskriminaci kvůli rase, světonázoru či náboženství. Za další prioritu se považuje umožnění participace menšin na veřejném životě, a proto byl nově vytvořen Zemský poradní sbor pro otázky Integrace a migrace (Landesbeirat für Integrations- und Migrationsfragen), jenž reprezentuje organizace cizinců.[95]

3.2.   Menšiny jako bezpečnostní riziko?

Pojem bezpečnostních rizik a hrozeb je široký a dotýká se mnoha oblastí ve společnosti. Existují tak například sociální nebo ekonomická rizika, jež mají také více či méně přímé implikace na bezpečnost jednotlivce, a z nichž některé byly již zmíněny v předchozím textu. Vedle těchto „měkkých hrozeb“ (soft threats)[96] však nelze opomenout klasická rizika uchylující se k užívání bezprostředního násilí. Podle výroční zprávy Spolkového úřadu pro ochranu ústavnosti[97] mají někteří příslušníci arabských menšin v Německu vazby na organizace či uskupení s kriminálními nebo teroristickými aktivitami. Ačkoli se mezi těmito skupinami vyskytují organizace spadající do kategorie levicového extremismu, co do významu mají být marginální ve srovnání s proudy islamismu, tedy politického islámského fundamentalismu.[98] Stručný přehled o počtech známých osob a skupin v obou těchto oblastech za poslední roky podává následující tabulka.

Tabulka 3: Arabský extremismus v Německu

Zdroj: Bundesverfassungsschutz, Jahresbericht 2003

Zmíněná zpráva rovněž vidí Německo jako součást „prostoru nebezpečí“, a to coby útočiště zmíněných organizací, avšak i jako potenciální cíl. V SRN se má vyskytovat blíže neurčitelný počet „arabských mudžáhidů“ s kontakty na mezinárodní sítě a nepřátelským postojem vůči státu umocněným i současným německým angažmá v Iráku. Arabové přitom tvoří z celkového počtu cca 31.000 osob, zapojených do všech 24 aktivních islamistických organizací v Německu (včetně tureckých), cca 10% procent.
O aktivitě Al-Ká’idy jako organizace lze v Německu jen stěží mluvit, je však údajně možné pozorovat aktivitu osob s napojením na struktury této sítě. Činnost německých bezpečnostních orgánů byla v uplynulých letech relativně intenzivní, což se opakovaně projevovalo zatýkáním osob podezřelých ze styků s al-Ká’idou a z trestných činů – od ilegálního převádění lidí přes hranice až po výrobu výbušnin. Mezi nimi byli například Abdelghani Mzoudi a Mounir el-Motasaddeq, usvědčení z podpory atentátů 11. září, nebo čtyři Alžířané připravující ve Frankfurtu nad Mohanem útok na vánoční trh ve Štrasburku. Při velké policejní akci na jaře 2003[99] a při dalších v průběhu roku 2004 bylo současně prohledáno množství podezřelých objektů v různých lokalitách SRN a nalezeny důkazy naznačující přípravu útoků na německém území.
Známá je přítomnost příslušníků egyptských organizací Islámská obec a Islámský džihád,[100] avšak má se jednat o ojedinělé osoby nevyvíjející žádnou trestnou činnost. Podobně je tomu v případě alžírských hnutí, zejména islamistické politické strany FIS,[101] jejíž němečtí přívrženci jsou v kontaktu s mateřskou organizací, aniž by však sami představovali bezpečnostní hrozbu. Alžírské teroristické organizace GIA a GSPC[102] v SRN aktivní nejsou. Naproti tomu aktivitu vykazuje zhruba 1300 stoupenců Muslimského bratrstva,[103] sdružených převážně ve spolku Islamische Gemeinschaft in Deutschland (Islámská obec v Německu), který sídlí v Mnichově a provozuje v SRN 12 islámských center. Vedle verbálních výpadů proti americké a izraelské politice během pátečních kázání však organizace rovněž nevyvíjí trestnou činnost, ba naopak mimo jiné zorganizovala sérii konferencí zabývajících se tématem společenské integrace. Palestinský Hamás,[104] zastoupený v Německu třemi sty příslušníků, zde nemá pevnou organizační strukturu od roku 2002, kdy byl výnosem spolkového ministra vnitra zakázán cášský spolek Al-Aqsa podezřelý z finanční podpory Hamásu.
Aktivity libanonského Hizballáhu ztrácely v posledních letech na intenzitě spolu s klesající angažovanosti německých šíitských muslimů po útocích z 11. září. Jejím důsledkem byl totiž i pokles objemu finančních příspěvků střešním sdružením v SRN spojeným s Hizballáhem. Prostřednictvím malých skupinek bylo aktivní Hnutí islámského odporu, disponující v Německu cca dvěma sty stoupenců, a to zejména v univerzitních městech. Organizace však byla s poukazem na násilný, protizápadní a antisemitský obsah svých kampaní zakázána spolkovým ministrem vnitra v lednu 2003. Zástupci většiny uvedených organizací se pravidelně účastní listopadového Dne Jeruzaléma.[105]
Narozdíl od činnosti jmenovaných hnutí a organizací, které nejsou veřejně známé a nejsou tudíž ani předmětem širší debaty, probíhá poměrně intenzivní veřejná diskuze ve vztahu k jinému jevu. Jsou jím tzv. „kazatelé nenávisti“ (Hassprediger), tedy imámové a muslimští duchovní obviňovaní z šíření myšlenek náboženské, sociální či jiné intolerance, nejčastěji při pravidelných pátečních kázáních. Spíše ojedinělé prokázané případy takového působení jsou však příčinou obav, zda aktivita zahraničních imámů nepodněcuje německé muslimské menšiny k nesnášenlivosti vůči většinové společnosti.[106] Hlavním problémem je přitom obtížná kontrolovatelnost takových výroků vzhledem k nedostatku (zejména jazykově) kvalifikovaných pracovníků. Na pořadu dne je proto otázka nad možnostmi zavedení povinnosti užívat při kázání němčinu.[107] V poslední době se také objevují návrhy na zavedení „akreditací“ pro imámy, kteří dosud byli v případě arabských mešit dosazováni mezinárodními islámskými organizacemi s nulovou možností státu ovlivnit jejich volbu. Alternativním řešením je vytvoření vlastní německé instituce určené ke vzdělávání imámů, tedy jakési obdoby křesťanských teologických fakult. Tato myšlenka je dokonce již částečně realizována.[108]

4.   Současný vývoj

4.1.   Vývoj a změny v přístupu státu k menšinám

4.1.1.   „Nejsme přistěhovalecká země“ – nebo už ano?

„Spolková republika není přistěhovaleckou zemí.[109] Tato zásada německé cizinecké politiky, kterou zastávají všechny politické strany s výjimkou Zelených, je zpochybňována stále rostoucím zneužíváním azylového práva“.[110] Tento výrok z oficiální zprávy Spolkového ministerstva vnitra dobře ilustruje politický diskurs osmdesátých a zejména první poloviny devadesátých let. Podle politika Zelených Daniela Cohn-Bendita jde především o to „uznat, že tato společnost má potíže s tím se chápat jako přistěhovalecká země“, ačkoli je přitom nutné vyvinout rozumný koncept přistěhovalecké politiky.[111] Vedle Zelených se pro definici takovéto politiky začalo vyslovovat čím dál více politiků i z jiných stran, a to především tváří v tvář nepříznivému demografickému vývoji. Například Gerhard Schröder,  tehdy dolnosaský ministerský předseda, prohlásil na adresu uvedené zásady odmítající přistěhovalectví, že „absurdním důsledkem je, [že] počet přistěhovalců není limitován, nýbrž naopak, výslovně se rezignuje na každý pokus o řízení [imigrace]. Protože jakákoliv přistěhovalecká politika by byla přiznáním, že Spolková republika přeci jen je přistěhovaleckou zemí.“ Potřebná je podle něj taková politika, jež umožní řídit imigraci, kterou Německo má a kterou potřebuje.[112] Tento požadavek však, mimo jiné kvůli odporu CDU/CSU, zůstal nevyslyšen ještě dalších 13 let.
Pojmy přistěhovalecké země a multikulturní společnosti vždy v SRN narážely na vágnost své definice a vyjadřovaly více méně jen přání pokojného soužití příslušníků skupin s různým kulturním pozadím vedle sebe, samozřejmě s respektem k ústavním principům a nutnosti komunikovat v němčině.[113] Koncept od počátku vyvolával ostrý nesouhlas z několika stran. Např. na základě myšlenky „kulturní identity“ Němců, která „spolu s historií formuje pojem a obraz národa a je základem ústavního a státotvorného konsensu. Přitom „si musíme zároveň […] vyjasnit, že u nás nemůže jít o rovnoprávnou soutěž kultur.“[114] Jiná pozice odporu proti multikulturalizmu vycházela z jeho „nepřirozenosti“, zatímco přirozený vývoj měl vést ke stavu konkurence mezi komunitami, při němž nutně začne docházet k projevům zakořeněného vnímání teritoriality, strachu z odcizení (Überfremdung) a xenofobie. Dalším z východisek byla národní (völkische) ideologie, která přistěhovalectví lidí cizí „národní příslušnosti“ považuje za fundamentální riziko pro místní národní kulturu. Odsuzuje proto nejen multikulturalismus, ale i samotnou multietnicitu. Nesouhlas přicházel také z  „levých pozic“ na základě tvrzení, že multikulturalismus nepřekonává pojetí národního státu, ale pouze jej zmnožuje, neboť dochází k jakési (samo)segregaci jednotlivých skupin a rozpadu celku společnosti. Tato obava se měla později – jak bylo popsáno výše – do určité míry začít naplňovat ve vztahu k muslimským menšinám. [115]
Věcnější diskuse se rozvinula kolem otázek možnosti existence „přistěhovalecké společnosti“ vzhledem k nepopiratelné skutečnosti, že se na území SRN nacházely milióny cizinců. Tento stav byl přitom nezvratitelný a z procesu přechodné pracovní migrace se stalo de facto přistěhovalectví. Už v roce 1993 tak byl Zelenými a SPD předložen návrh přistěhovaleckého zákona (Einwanderungsgesetz),[116] narazil však na odpor zbylých stran. Po Azylovém kompromisu (viz výše) ustoupila diskuse do pozadí a v centru pozornosti zůstal pouze problém naturalizace a zvláště dvojího občanství. Ačkoli mnozí poukazovali na to, že je ve státním zájmu udělat z cizinců plnoprávné občany, i když se nechtějí či nemohou vzdát původního občanství, tyto návrhy se neprosadily vzhledem k hrozícím právním a sociálním obtížím.[117] Nezměněn zůstal rovněž určující význam pokrevního původu (ius sanguinis) pro přiznávání občanství narozeným dětem. Až v roce 1999 byl částečně zaveden princip teritoriální (ius soli), automaticky nabízející německé občanství dětem cizinců, byť pod podmínkou dostatečně dlouhé předchozí doby pobytu jejich rodičů v SRN.[118]
Přes zmíněný odpor k principům přistěhovalectví začalo být pod dojmem demografických propočtů[119] stále jasnější, že Německo se do budoucna bez silné imigrace neobejde, a to raději řízené než samovolné. Postupně tak vznikala půda pro obsáhlý a komplexní přistěhovalecký zákon. Spolkový ministr vnitra Otto Schily – jeden z hlavních původců návrhu nové legislativy – přiznává, že „naše tradiční ustanovení k přistěhovalectví, integraci a státnímu občanství již dlouho neodpovídala společenské realitě“ a „poznáním, že přistěhovalci u nás zůstanou natrvalo, se systematickým způsobem řídí teprve náš nový Zákon o státní příslušnosti a Přistěhovalecký zákon.“ Dokonce prý „tato reforma může vznést nárok na historický význam, neboť uskutečnila změnu pohledu.“ „Přistěhovaleckým zákonem jsme nevykouzlili z klobouku jednu komplexní integrační politiku. Přistěhovaleckým zákonem ale vytváříme systematický nástup“. Že se přitom nebude jednat o vznik multikulturní společnosti v jejím radikálním pojetí, je jasné: „musíme uznat, že přistěhovalectví nachází své meze v integraci“ a „cena za ‚zůstání‘ má jméno ‚učení‘. Přistěhovalec se musí mnoho naučit – řeč, místní kulturu, komplexní systém práv a povinností.“ (Otto Schily, září 2004).[120]

4.1.2.   Nová legislativa a dopad na arabské menšiny

4.1.2.1. Přistěhovalecký zákon

Návrh tak zvaného Přistěhovaleckého zákona (Zwanderungsgesetz) byl předložen Spolkovou vládou v lednu 2003, po schválení vyhlášen 30. července 2004 a v platnost vstoupil 1. ledna 2005.[121] Přistěhovalecký zákon přináší výrazné změny do celého systému cizineckého práva v SRN. Redukuje počet různých pobytových titulů (povolení k pobytu) z pěti na dvě: povolení k pobytu (Aufenthaltserlaubnis) a povolení k usazení (Niederlassungserlaubnis). Nově byl vytvořen Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky, k jehož úkolům patří koncepce a provádění integračních kurzů pro cizince, vedení centrálního registru cizinců či realizace opatření na podporu dobrovolného návratu. V oblasti pracovní migrace je rozlišováno dle stupně kvalifikace migrantů. Vysoce kvalifikovaní získají automaticky Povolení k usazení spolu se svými doprovázejícími rodinní příslušníky.Opatření podporují také usazování podnikatelů a studentů, kteří v Německu úspěšně dokončili studium. V případě středně a nízce kvalifikovaných pracovníků lze pracovní trh otevřít pro určité profesní skupiny.
Status uprchlíků je nově možno přiznat i obětem nestátního pronásledování či perzekuce na základě pohlaví. Pro předejití řetězovým přiznáním statutu „trpěného“ (Duldung) získávají dotyční po osmnácti měsících povolení k pobytu, pokud se nedopustili žádného provinění. Na poli integrace přichází zákon s povinnými jazykovými a integračními kurzy pro nově příchozí cizince i se sankcemi v případě nedodržení této povinnosti. Již přítomní cizinci jsou k návštěvě kurzů povinni při pobírání podpory v nezaměstnanosti a v případech zvláštní potřeby integrace, sankcí za neúčast je přitom krácení sociálních dávek. Na nákladech na kurzy se podílí sami účastníci dle svých možností.
Co do bezpečnostních aspektů se nově zavádí možnost odsunu cizinců pouze na základě „o skutečnosti opřené prognózy k odvrácení zvláštního nebezpečí“ (tatsachengestützte Gefahrenprognose) s možností odvolání ke Spolkovému správnímu soudu.[122] V případě překážek odsunu lze na dotyčné uvalit opatření k omezení pohybu a komunikace. Převaděči osob jsou po odsouzení automaticky vykázáni, stejně jako osoby s členstvím v organizacích podporujících terorismus a vůdci zakázaných spolků. Úřady mohou rozhodnout rovněž o vykázání osob verbálně podporujících násilí či intoleranci. V azylovém řízení dochází ke zrovnoprávnění všech azylantů,[123] kteří vždy obdrží časově omezený pobytový status a – trvají-li příčiny azylu i nadále – případně také neomezený status, následovaný na základě zkušebního pohovoru konečně i Povolením k usazení. Všichni držitelé azylu získávají mají přístup k pracovnímu trhu.

4.1.2.2. Předpokládané dopady na arabské menšiny

Patrně nejvýznamnějším důsledkem vstupu v platnost nového Přistěhovaleckého zákona se pro mnohé příslušníky arabských menšin stane možnost získání pobytového statutu namísto neustále obnovovaných „řetězových strpění“ (Kettenduldungen). Jedná se především o skupinu libanonských uprchlíků, jimž byl v minulosti odmítán azyl a jejich neúnosná situace pak řešena ad hoc přijímanými rozhodnutími o starých případech (Altfallregelungen), které jim pobytový titul přiznávaly. Tato skupina v současnosti čítá necelých šest tisíc osob. Podobný vývoj mohou očekávat také další trpění de-facto-uprchlíci ze Sýrie, kteří početně Libanonce ještě převyšují (rozhodnutí o starých případech pro ně nebyla vydávána) a konečně Alžírští uprchlíci před občanskou válkou, jichž je v SRN přítomna zhruba polovina ve srovnání s předchozími skupinami.[124] V případě iráckých uprchlíků je možno v současnosti očekávat alespoň částečnou remigraci zpět do Iráku, jelikož s jistou stabilizací a demokratickým vývojem v zemi skončí příčiny bránící odsunu trpěných (v počtu cca pěti tisíc) a zároveň důvod pobytu osob se statutem Aufenthaltsbefugnis, jejichž počet dosahuje celých 45.000! Získání nového pobytového statutu umožní trpěným uprchlíkům přístup k pracovnímu trhu a mělo by tak napomoci jejich osobní integraci do společnosti.
Nová definice nároku na získání azylu, rozšířená Přistěhovaleckým zákonem o ochranu před pronásledováním nestátními aktéry či jen kvůli pohlaví, je dobrou zprávou zejména pro Alžířany, kteří se v minulosti setkávali s paušálním odmítáním svých žádostí na základě tohoto argumentu: teror radikálních organizací, jakkoli dobře známý a odsuzovaný, nezakládal obětem nárok na azyl. Německé azylové řízení sice připouští znovupodání azylových žádostí, avšak spolu s tím i nové zkoumání případu: dnešní situace v Alžírsku[125] je přitom výrazně příznivější než v době příchodu těchto uprchlíků. Rovněž Libanonci prchající před útoky mnoha rozličných paramilitárních skupin v době občanské války by nyní mohli v azyl doufat, současné poměry v Libanonu však jsou již zcela jiné (ačkoli s aktuálním vývojem událostí nelze vyloučit ani možnost nových konfliktů a případných dalších uprchlických vln). Přístup k pracovnímu trhu pro všechny držitele azylu sice tento trh– v současnosti v Německu vzhledem k rekordní nezaměstnanosti značně napjatý – jako takový nepodpoří, ale životní podmínky azylantů nepochybně zlepší.
Realitou se pro tisíce cizinců arabského původu stanou nově zavedené jazykové a integrační kurzy. Ačkoli je zákon zavádí jako povinné pouze pro nově příchozí cizince s potřebou integrace, mohou být nařízeny cizineckými úřady i v případech osob již dávno v Německu pobývajících, pokud pobírají sociální dávky. Při nezaměstnanosti pohybující se u většiny komunit v desítkách procent tak tato situace bude pravděpodobně velmi aktuální pro mnoho osob. Mezi nimi také patrně část žen žijících dosud bez kontaktu s německým prostředím v rámci uzavřené „etnické infrastruktury komunit“ (viz výše). Od toho si zákonodárce slibuje příspěvek k celkové integraci jak pro ženy samotné, tak s ohledem na výchovu dětí.
Osoby některé z arabských národností, jichž se dotkne ostře formulované ustanovení přistěhovaleckého zákona o vykázání na základě prognózy nebezpečí, budou zřejmě ojedinělé. Toto ustanovení sice míří primárně proti násilnému islamistickému fundamentalismu, více dotčených bude však pravděpodobně z řad turecké menšiny vzhledem k její několikanásobné početní převaze nad Araby (viz výše o Hassprediger). Přesto v posledních letech dochází na německém území k objevování a zatýkání osob arabského původu činných v radikálních či teroristických islámských organizacích a podezřelých z trestních činů. Podobných jedinců bude napříště možno se na základě prognózy (tj. tedy jakéhosi „odhadu“) zbavovat rovnou a bez vleklého soudního procesu.

4.2.   Aktuální politická debata na pozadí cizinecké politiky

Pro hlubší náhled do aktuální problematiky německé cizinecké politiky, zvláště ve vztahu k muslimským a jmenovitě arabským menšinám, je zapotřebí se seznámit s politickými kontroverzemi, které ji doprovázejí. To je možno provést pomocí konfrontace diametrálně odlišných pohledů dvou stran vystupujících v tomto ohledu jako politické protipóly: německých Zelených a CDU/CSU. Následující poznatky vyplynuly z autorových rozhovorů vedených off-the-record s pracovníky poslaneckých klubů těchto stran v Německém spolkovém sněmu.
Zásadní politické konflikty nastaly již během schvalování Přistěhovaleckého zákona, a to zejména během jednání Smírčího výboru sestaveného z členů obou parlamentních komor. Právě v této pozdní fázi doznal zákon ještě zásadních změn. Zdroje se shodují na tom, že jednající byli během zasedání výboru silně ovlivněni aktuálními zprávami o teroristických útocích v Madridu, jež tak vedly k „zostření“ některých ustanovení. V současné době mluví vládní „rudo-zelená koalice“ (SPD-Zelení) a zejména spolkový ministr vnitra Otto Schily (SPD) o přelomovém významu přistěhovaleckého zákona. Opozice naproti tomu poukazuje na skutečnost, že nové úpravy jsou v některých případech jen kosmetické či zakotvují již beztak existující praxi a nepředstavují tak žádnou zásadní reformu, bez níž by se nebylo moci obejít. Která ze stran má větší díl pravdy, ukáže až vývoj v nejbližší budoucnosti.

4.2.1.   Účinnost (nových) integračních opatření

Z pohledu liberálních Zelených je povinnost návštěvy kurzu problematická, zvláště když náklady na něj (cca 630 euro za stejný počet vyučovacích hodin) musí účastník sám nést. Z obsahového hlediska pak shledávají aktuální náplň jazykových kurzů příliš obtížnou, přičemž s výukou pro analfabety se například vůbec nepočítá. Třicetihodinový integrační kurz je naopak příliš krátký na to, aby seznámil cizince s „právním řádem, kulturou a dějinami Německa“, jak žádá zákon.[126] Opoziční CDU oficiálně zavedení kurzů vítá, neskrývá však svůj názor na jejich problematičnost. Pro integraci cizinců je podle nich rozhodující vlastní motivace, kterou samotný kurs nezajistí. Poukazují přitom na skutečnost, že návštěvu kurzů mohl i v dosavadní praxi příslušný cizinecký úřad v odůvodněných případech nařídit. Významný přínos je spatřován pouze v případech, kdy účast na kurzu prolomí pevné sociální bariéry (typicky např. případy muslimských žen nucených zůstávat doma).
Na nutnosti integrace cizinců do společnosti se dnes shoduje celé politické spektrum v SRN. Odpovědi na otázky do jaké míry, jakým způsobem a do jakého konkrétního rámce vlastně integrovat, se ovšem různí. Z liberálního pohledu Zelených je jediným směrodatným rámcem německý právní řád a především ústavní pořádek, jenž garantuje lidská, občanská a politická práva. Naproti tomu konzervativní CDU/CSU se nehodlají vzdát nároku na užší integrační normu, zahrnující mimo jiné oblast vztahů k životnímu prostředí nebo důsledně definovaný pojem rovnoprávnosti. A to i ve vztazích mezi oběma pohlavími, což právě pro muslimskou menšinu v Německu není – jak bylo ukázáno – bezproblémová oblast.
Přehlížení těchto problémů, které podle současné široké názorové shody bylo po desítky let charakteristické pro celou německou politickou scénu, pokračuje podle opozice i v současnosti. Z jejího pohledu je zapotřebí integrace cizinců i do životního stylu většinové společnosti v Německu. Pro tento postoj se v posledních letech vžilo označení Leitkultur (německá „návodná“ kultura), které konzervativní politikou sice jako pojem není přijímáno s nadšením, nicméně se jeho myšlence nebrání. Nezastírá přitom, že Leitkultur vyplývá z křesťanského charakteru společnosti, což naráží na rezolutní odpor Zelených, argumentujících neslučitelností takto definované kultury s právem náboženské svobody. Opozice vedle toho považuje za významný také aktivní a závazný přístup k integraci, zahrnující nejen nabídky, ale i požadavky podle hesla Fördern und Fordern (podporovat a vyžadovat). V závaznosti a požadavcích spatřuje nástroj k předcházení extrémům, které by se mohly projevovat dalekosáhlou separací menšinových (muslimských) komunit či naopak např. radikálními rozchody mladých lidí s jejich domovskými komunitami, což má rovněž negativní sociální důsledky. Závazná integrace je přitom podle konzervativních stran o to méně bolestná, čím dříve se s ní začne.

4.2.2.   Řízení imigrace a preventivní opatření

Zelení spatřují v novém systému pracovní migrace založeném na míře kvalifikace náznaky sociálního darwinismu, zatímco křesťanští demokraté argumentují, že SRN si musí osoby pro smysluplnou a perspektivní imigraci vybírat a nikoli nazírat na pobyt v Německu jako na jakousi součást lidských práv pro každého. Původní bodový systém Zelených, který se straně ve smírčím výboru nepodařilo prosadit, počítal s komplexním hodnocením uchazečů o práci v Německu nejen na základě kvalifikace (vzdělání), nýbrž i sociálních předpokladů a dalších kritérií (např. matky, které již dokázaly vychovat děti atd.). Z pohledu CDU/CSU však takovýto systém postrádá smysl pro samotný cíl imigrace za situace rekordní nezaměstnanosti a opozice dosáhla jeho vyškrtnutí z legislativní předlohy.
Ustanovení o možnosti vyhoštění osob na základě prognózy nebezpečí bylo tímto způsobem formulováno během zasedání smírčího výboru pod tlakem CDU/CSU a přes počáteční odpor vládní koalice, a to bezprostředně po zprávách o madridských atentátech. Zejména ze strany Zelených je předmětem kritiky, avšak otevřené angažmá proti němu by pro stranu bylo za daných okolností politicky velmi riskantní. Princip presumpce neviny je v těchto případech z pohledu křesťanských demokratů irelevantní, neboť v rámci akce k odvrácení nebezpečí (Gefahrenabwehr) není odsun v právně-technickém smyslu trestem nýbrž pouhým správním aktem. Dá se předpokládat, že v okamžiku reálné aplikace této klauzule se věc stane předmětem širokého veřejného a mediálního zájmu popř. kritiky. Tomu by nasvědčoval i ohlas na nenadálé vyhoštění Metina Kaplana, vůdce jedné z velkých islámsky-fundamentalistických organizací v Německu, v říjnu roku 2004.[127]
Pro pozitivní prognózu indikující nebezpečí přitom postačuje např. minulá přítomnost dotyčného v islamistickém výcvikovém táboře, ovšem také třeba jen verbální projevy, které nejsou v souladu s německým právním řádem. To je případ již zmíněných „nenávistných kazatelů“ (Hassprediger), tj. imámů kázajících v německých mešitách v turečtině či arabštině náboženskou nesnášenlivost či jiné porušování práv a svobod. Zelení poukazují na nejasnost tohoto označení a jeho emocionální zatíženost, přičemž individuální rozhodnutí o odsunu v mnoha případech závisí dle nové normy na rozhodnutí zemského ministra vnitra (či městského senátora). Zde se nabízí otázka potenciální zneužitelnosti zákona, dosud nezodpověditelná.

4.2.3.   Otázky multikulturalismu

Myšlenka multikulturní společnosti je dnes především pravicovými politiky označována za ztroskotalou a přežitou[128] s poukazem na údajně patologické jevy paralelních společností. Naopak pro Zelené je tento stav sám o sobě nezávadný, dokud nepřekročí určitou hranici jako například v okamžiku, kdy by prostředí komunity začalo omezovat právo dětí na sebeurčení či děti byly nějakým způsobem indoktrinovány.
Aspekty vzdělání a školní docházky jsou pro celou problematiku klíčové, ať už se jedná o odchody ze škol bez uzavření nebo o muslimské dívky uvolňované z částí vyučování. K tomuto problému se žádná ze stran nestaví jednoznačně, ačkoli liberální Zelení tendují ke shovívavosti a poukazují na nutnost respektu k přesvědčení a morálním hodnotám menšin. Konzervativní přístup oproti tomu favorizuje větší závaznost a nahlíží např. na zmíněnou sportovní výuku jednoduše jako na součást vzdělávacího systému či již rozebírané Leitkultur. Důležitou roli přitom připisuje sensibilitě a empatii jednotlivých učitelů. Rozporuplně je rovněž vnímána proslulá otázka nošení ženských muslimských šátků na školní a univerzitní půdě. Někteří politici vládní koalice a zejména Zelených jsou se svým tolerantním přístupem připraveni k diskusi i v případě šátků nošených učitelek, zatímco konzervativní strany vzhledem k nezbytně neutrální povaze učitelského poslání toto vylučují. Šátek na hlavách žaček pak považují za problematický opět v rozporu se Zelenými, pro které je přirozenou součástí náboženské svobody.
Názory obou stran se shodují v otázkách náboženské výuky, a to přinejmenším na nutnosti její realizace v němčině. Vzhledem k mezistranickému konsensu zde proto zřejmě lze očekávat určitý posun směrem k větší normativnosti. Problémem je však v případě německých muslimů již diskutovaná absence dostatečně reprezentativní organizace jako partnera německým úřadům. Strana Zelených údajně pomocí neformálních jednání vyvíjí úsilí, jež by mohlo k potřebnému organizačnímu a personálnímu sjednocení vést. Návrhy na zavedení povinné výuky o islámu z religionistického hlediska (samostatně či v rámci jiného předmětu), činěné ve jménu nutnosti zvýšení obecné informovanosti, konzervativní politika (neoficiálně) odmítá s obavou, že by takové vyučování mohlo mít v určitých případech reklamní efekt a zvyšovat přitažlivost islámu.
V obecné rovině je myšlenka multikulturalismu křesťanskými stranami vnímána s čím dále větším podezřením a obavami, a to i přes pozitivní hodnocení kroků učiněných přijetím přistěhovaleckého zákona směrem k hlubší, aktivnější a závaznější integraci cizinců. Křesťanské kořeny německé a evropské kultury jsou jimi i nadále akcentovány, jak mj. dokládá nedávná kampaň proti zahájení přístupových rozhovorů do EU s Tureckou republikou. Na opačném konci politického spektra trvají Zelení stále na principech multikulturně strukturované společnosti, ačkoli uznávají nutnost existence jasných hranic. Jejich pozice se neuchrání některých kontroverzních momentů (jako např. v případě islámského zabíjení zvířecích obětí, jež je v rozporu se zásadami ochrany zvířat) anebo zase vyhrocených návrhů typu oficiálního zavedení muslimských svátků, jimiž dále prohlubují odmítavou pozici křesťanských demokratů a jejich pocit, že „Západ nesmí být stále jen na ústupu“.

Závěr

Jak vyplývá z poznatků přinesených v této práci, nelze v současné době činit nad problematikou arabských menšin v Německu mnoho obecně či dlouhodobě platných závěrů. Příčinou je jednak skutečnost, že samotné zkoumané skupiny dosud procházejí intenzivním vývojem, v němž vzniká vrstva specificky „německých“ Arabů, kteří jsou příslušníky druhé, třetí či dokonce ještě pozdější generace přistěhovalců. Každá další z těchto prvních generací přitom vyrůstá za odlišné situace a nezbytně se tak setkává s problémy „posunutými“ vždy do poněkud jiné polohy. Druhý důvod spočívá v nové právní a možná i společenské situaci, která vznikla v důsledku nedávných reforem cizinecké legislativy a v důsledku celkové změny pohledu na přítomnost cizinců v SRN. Poprvé totiž nyní existuje široký konsensus v poznání, že statisíce lidí bez německého pasu nejsou v Německu z toho či onoho důvodu dočasnými hosty, nýbrž budoucími spoluobčany spoluurčujícími osud státu a společnosti. A to nikoliv pouze proto, že by to sami chtěli, nýbrž i proto, že je jich zapotřebí už kvůli demografickému vývoji.
Nelze zastírat existenci některých patologických jevů spojených s existencí cizineckých a zvláště pak tradičních muslimských komunit, ačkoli názory na jejich škodlivost či nebezpečnost se různí. Byly nastíněny problémy izolujících se etnických infrastruktur, v nichž je možno spatřovat zárodky potenciálně nebezpečných paralelních společností; upozorněno bylo na možné jevy ekonomické a sociální marginalizace komunit; pozornost patřila případům omezování práv žen; naznačeno bylo také široké spektrum problémů čekajících na děti a mládež v souvislosti s tradiční rodinnou výchovou, školní docházkou a kulturně-generačním konfliktem. Jsou to vedle Turků právě arabské menšiny, jichž se řada jmenovaných problémů dotýká nejtěsněji. Při pohledu na vývoj německé cizinecké, migrační či azylové politiky nelze než souhlasit s tezí Ralpha Ghadbana zmíněnou v úvodu, totiž že právě tato krátkozraká politika se stala spoluviníkem části neblahých úkazů.
Politická scéna si svoji chybu uvědomila a výsledkem jsou nová pravidla pro stát i cizince v podobě Přistěhovaleckého zákona, který mnohé z dosavadních administrativních obtíží pragmaticky řeší a zároveň přichází s dosud nevídanou nabídkou příležitostí, výměnou za splnění stanovených požadavků. Integrace už není vágním pojmem, nýbrž dostala konkrétní obsah, jehož úspěšnost se teprve bude muset prokázat – zejména v případě povinných kurzů. Hlasy politických sil se ovšem v celkovém pohledu shodují, že nová legislativa činí základní krok správným směrem; čeká se však, až zazní stanovisko primárních adresátů těchto změn, tedy cizineckých menšin samotných, které svůj názor dosud nenechaly výrazně zaznít.
Jako nutná se jeví zvláštní péče o některé menšiny například v klíčové oblasti vzdělání, kde mezi jinými právě arabské minority vykazují akutní potřebu zlepšení. Průlomu však obecně nebude možno dosáhnout bez aktivního úsilí jednotlivých skupin o vlastní reprezentaci a participaci, které je základní podmínkou úspěšné integrace. Ukázáno také bylo, že ze samotné náboženské odlišnosti či konkrétně příslušnosti k islámu neplynou nezdolatelné překážky pro pokojné soužití s nemuslimskou většinou, jak by mohlo být předmětem podvědomých obav. Podobně i obávaná bezpečnostní rizika typu organizovaného zločinu či terorizmu nemohou být podle dokladů spojována s menšinami jako takovými, nýbrž pouze s omezeným okruhem jednotlivců.
Otázky po dalším vývoji problematiky v Německu zatím nelze zodpovědět, jelikož právě současné období má potenciál stát se počátkem nové éry stejně jako dalším falešným startem; to rozhodnou až následující měsíce a roky. Je však jisté, že témata přistěhovalectví, multikulturalismu a integrace z německé veřejné diskuse ještě po dlouhou dobu nevymizejí a budou hrát významnou roli patrně i při budoucím předvolebním zápolení. Je ve hvězdách, zda tyto otázky někdy v budoucnu dosáhnou podobné politické prominence i v českém prostředí či zda naše republika zůstane mnohostranné cizinecké a imigrační problematiky dlouhodobě „uchráněna“ i po svém vstupu do EU. Doufejme jen, že k probuzení zájmu o arabské a muslimské menšiny u nás nebude zapotřebí žádného českého „případu van Gogh“.

Prameny a literatura

Prameny

Spolkový statistický úřad (Statistisches Bundesamt), www.destatis.de – statistická data
Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky (Bundesamt für Migration und Flüchtlinge), www.bafl.de – statistická data
Spolkový úřad pro ochranu ústavnosti (Bundesverfassungsschutz) – Bericht 2003
Pověřenkyně Spolkové vlády pro migraci, uprchlíky a integraci (Beauftragte der Bundesregierung für Migration, Flüchtlinge und Integration) – Daten-Fakten-Trends, Migratonsgeschehen 2004
Interview ve Spolkovém sněmu se zástupci CDU a Strany zelených (Die Grünen), březen 2005
Literatura
al-Banná, Radžab, Al-Gharb wa-l-islám (رجبالبنا – الغربوالإسلام), Káhira 1998
Gesemann, Frank, Ägyptische Migranten in Deutschland, Berlin 1995
Gesemann, Frank, Libanesische Migranten in Deutschland, Berlin 1995
Gesemann, Frank, Höpp, Gehard a Sweis, Haroun, Araber in Berlin, Berlin 2002
Ghadban, Ralf, Die Libanon-Flüchtlinge in Berlin, Berlin 2000
Herbert, Ulrich, Geschichte der Ausländerpolitik in Deutschland, München 2001
John, Barbara, Das Berliner Konzept zur Ausländerintegration,in: Ausländerintegration in Deutschland, Berlin 1999
Kochwasser, Friedrich H. a Roemer, Hans R. (vyd.), Araber und Deutsche
 – Begegnungen in einem Jahrtausend, 1974 Tübingen und Basel
Langenfeld, Christine, Integration und kulturelle Identität zugewanderter Minderheiten,
Tübingen 2001
Mehlem, Ulrich, Zweisprachigkeit marokkanischer Kinder in Deutschland, Frankfurt
am Main, 1998
Schmalz-Jacobsen, Cornelia a Hansen, Georg (vyd.), Ethnische Minderheiten in der
 Bundesrepublik Deutschland, München 1995
Schmalz-Jacobsen, Cornelia a Hansen, Georg (vyd.), Kleines Lexikon der ethnischen
Minderheiten in Deutschland, Bonn 1997
Periodický tisk a online-média
Araber in Deutschland, magazín Ausländer in Deutschland, 2/2001, 30.6.2001
Der Spiegel, 47/15, říjen 2004
Die Welt, vybrané články
Die Zeit, vybrané články
Frankfurter Rundschau, vybrané články

www.aufenthaltstitel.de – informační server k cizineckému právu
www.heute.de – zpravodajský server televizní stanice ZDF

Příloha – Tabulky a statistiky

Příloha s tabulkami a statistikami bude na web dodána později.

English Summary

The submitted paper is titled “Arab National Minorities in Germany against a Background of the Contemporary Debate on Immigration, Integration and Multiculturalism”. Its aim is to shed light for a Czech reader on the much discussed issue of large foreigner communities in a ‘Western’ (i.e. in this case German) society, who are perceived as culturally different from the rest of the people, thus giving rise to a number of stereotypes and anxieties as well as sometimes real conflicts. Basic questions posed refer to the true nature of those minorities, the implications of their presence there and the way the state approaches them.
First, the paper briefly justifies the term of ‘Arab minorities’, then proceeding to the circumstances of their emergence and growth in the Federal Republic. Developments of those groups after the World War II are dealt with in more detail and differentiated according to the basic processes: recruitment of labour force as applied for Morocco and Tunisia, and reception of refugee waves notably in cases of Lebanon, Algeria and Iraq. In the second chapter, a characterization of the respective minorities is attempted, as seen from several diverse points of view. First the national composition, geographical distribution and religious affiliation are examined, turning attention afterwards to the formal characteristics of the minorities (especially the residence status) and finally to the social ones such as employment, family life and education.
The following chapter represents the core of the paper and focuses on the interaction of the Arab minorities with the German majority society. The notorious issue of social integration is treated in respect of several selected problem fields that are most often pointed out. These include above all the problems appearing in connection with the school attendance of children from the examined groups, the life in immigrant communities and some conflicts resulting from observance of Islamic prescriptions. As an example, specific integration measures pursued in Berlin are shown and finally the question of potential security threats, posed by certain communities or organizations, is examined. Current developments in Germany in regard to national minorities constitute the content of the last chapter. The evolution of the state approach to foreigners and the new immigration legislation including its impacts on the Arab minorities are dealt with specifically. In the end, the paper follows the current political debate on the issues of integration, controlled immigration, preventive measures and multiculturalism issues.

Poznámkový aparát

[1] Jedná se o etnické menšiny Dánů, Frísů, Srbů a Romů/Sinti. Jejich ochrana není dosud explicitně zakotvena v Základním zákoně (Grundgesetz), avšak nalezneme ji v ústavách těch spolkových zemí, kde jsou dotyčné menšiny usazeny (Sasko, Braniborsko, Šlesvicko-Holštýnsko, Dolní Sasko)
[2] Arabskými zeměmi se rozumí 20 států převážně Severní Afriky a Blízkého východu, kde je arabština oficiálním jazykem (Alžírsko, Bahrajn, Džibuti, Egypt, Jemen, Jordánsko, Irák, Katar, Komory, Kuvajt, Libanon, Libye, Maroko, Mauretánie, Omán, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Súdán, Sýrie, Tunisko) a Palestinská samospráva.
[3] Historickou spřízněnost lze odvozovat od dob středověké arabské říše (chalífátu) včetně jejího kulturního odkazu, politicky poté např. na základě nacionalistických ideologií 20. století (panarabismus) a v dnešní době členstvím dotyčných zemí v Lize arabských států (viz http://www.arableagueonline.org/arableague/index_en.jsp)
[4] Počet Iráčanů v Německu dramaticky narostl v posledních několika letech. Drtivá většina z nich jsou uprchlíci před minulým iráckým režimem, u nichž je obtížné soudit, zda v Německu setrvají nebo se v blízké době vrátí zpět do Iráku. Palestinci uvedení v tomto výčtu zahrnují pouze osoby bez státního občanství jiného arabského státu (zejm. Libanonu), které spadají do kategorie „bez státní příslušnosti“ popř. „nevyjasněno“. Celkový počet etnických Palestinců, tj. včetně příchozích z Libanonu, patrně převyšuje všechny ostatní arabské menšiny.
[5] Satistisches Bundesamt, 2004. Včetně předpokládaných Palestinců z kategorií „bez státní příslušnosti“ a „nevyjasněné“
[6] Dekretem z r. 1731 zřídil Fridrich Vilém I. pro své muslimské vojáky modlitebnu „u dlouhé stáje“ v Postupimi. Tyto síly posílení o bosenské kopiníky se po roce 1745 staly protiváhou tatarské jízdy sloužící v sasko-polské spojené armádě.
[7] Viz Faruk, Muhammad, Zwischen Preussenadler und Hakenkreuz: Islam in Deutschland von 1739-1945, in: Dunia-Hochschulzeitschrift, http://www.enfal.de
[8] Například Mansúr Rif’at a časopisy Ägyptische Nationale Verteidigung nebo Die ägyptische Flagge.
[9] Viz Gesemann, Höpp, Sweis 2002, str. 18-26
[10] Tamtéž, str. 27-33. V této souvislosti se zmíněnými podniky jsou vzpomínány zejména Scherbini Bar a Ciro Bar, oba vlastněné Egypťany. Možná poněkud překvapivě se tehdy tyto arabské podniky proslavily hudbou ve stylu jazzu a swingu. (Srv. Araber in Berlin, 2002:39)
[11] Došlo k vyslání Rommelových Akfrikakorps do Severní Afriky a Vojenské mise do Iráku (později Zvláštní štáb F)
[12] Hitlerův Pokyn 32 „Přípravy na dobu po [operaci] Barbarossa“
[13] Zdroje zde neuvádějí konkrétní čísla.
[14] Pro léta předcházející roku 1967 neposkytl Statistický úřad SRN údaje.
[15] Wichtige Begriffe, Zahlen, Daten und Fakten zur Asylpolitik unter Einchluss politischer Bewertungen, Bundesministerium des Innern, 22. März 1989, str. 9
[16] Statistisches Bundesamt, 2004
[17] Srv. Ghadban (2000), str. 127
[18] Německo uzavíralo se sousedními zeměmi (např. Francie, Belgie) smlouvy o odčerpání pracovních sil, snažilo se také zajistit práci v zahraničí pro množství ovdovělých žen atd.
[19] První smlouva byla uzavřena roku 1955 s Itálií, další následovaly v šedesátých letech se Španělskem, Řeckem, Tureckem, Marokem, Portugalskem, Tuniskem a Jugoslávií. Narozdíl od předchozích smluv o náboru německých pracovníků do zahraničí, které byly předloženy ke schválení Spolkovému sněmu, uzavřela vláda za působení L. Erharda všechny náborové smlouvy pro Německo ve vlastní exekutivní kompetenci. Jejich efekt byl v počátcích omezený, k masovému nárůstu počtu zahraničních pracovníků došlo až v první polovině šedesátých let, kdy rovněž poptávka po práci dosáhla vrcholu.
[20] Srv. interview s Heinzem Seidelem, zaměstnancem Spolkové centrály práce od r. 1951 a vedoucí referátu cizinců 1988 až 2001. AiD 4/200, ročník 16, 1.12.2000
[21] 3.966.200 osob. Statistisches Bundesamt, 2004
[22] Mezi Italy, tehdy největší skupinou gastarbeiterů, již převažovali trvalí pracovníci nad sezónními  (50 818 osob z celkových 93 284).
[23] Citace ze zprávy komise vytvořené spolkovou vládou v roce 1977 za účelem zkoumání možností nové cizinecké politiky. Citováno v Özcan, Ertekin, Turecké imigrantské organizace v SRN, Berlín 1989
[24] Srv. citaci zprávy v Bischof, Detlef a Teubner, Werner, Mezi naturalizací a návratem. Cizinecká politika a právo v SRN, Berlín 1992. Úřad zmocněnce  byl nově vytvořen 1979.
[25] Základní zákon z 23.5.1949, naposledy pozměněn 26.7.2002. Článek 6 odst 1: Manželství a rodina se nacházejí pod zvláštní ochranou státního zřízení.
[26] Srv. Mehlem (96), str. 41
[27] Tamtéž, str. 49
[28] Deutsche Auswahlgruppe – v Maroku oficiální název zprostředkovatelské agentury německého Úřadu pro práci. V jiných zemích nesly agentury jiná jména. Viz Mehlem 1998, str. 49
[29] Tamtéž, str. 51
[30] 24553 Tunisanů oproti 79794 Maročanů. (údaje za rok 2003). V roce 1973 bylo Tunisanů v poměru k Maročanům ještě celých 72%. Zdroj: Statistisches Bundesamt, 2004
[31] Schmalz-Jacobsen 1997, str. 169
[32] Viz Ghadban, s. 143
[33] První útok se odehrál v září 2001 v saském Hoyerswerda, kde několik stovek mladých lidí za použití zápalných lahví po několik dní obléhalo ubytovnu pro azylanty a bývalé smluvní pracovníky. Policie se zprvu snažila budovu chránit, poté cizince evakuovala. Jen v průběhu následujících 14 dní došlo k obdobným útokům ve 22 dalších lokalitách (!), převážně v nových spolkových zemích.
[34] Srv.např. Rückgang der Asylbewerberzahlen um mehr als 56%, Süddeutsche Zeitung, 10.3.1994
[35] Např. ze strany německých církví, které se v některých případech rozhodly k udělení tzv. „církevního azylu“, aby zamezily odsunu dotyčné osoby. Viz např. http://www.bayern-evangelisch.de
[36] Druhé kolo voleb bylo po přesvědčivém vítězství islamistické FIS (Front islamique de Salut) v prvném kole zrušeno zásahem armády. Bytostně sekulární ozbrojené síly v obavách před úmysly FIS vybudovat islámský stát tak zahájily občanskou válku na další desetiletí, při níž přišlo o život přes 100 000 lidí. Viníkem byl jak ozbrojený islámský odpor a vedle něj extrémní teroristické organizace (Groupe islamique armée, GIA), tak i revanšistické akce armády vedené stejnými metodami.
[37] Počet přiznaných azylů nepřesáhl půl procenta z počtu zádostí.
[38] Ačkoli zcela na počátku byli přijati někteří členové opoziční islamistické strany FIS, byla tato praxe pro „nedůvěryhodnost“ rychle opuštěna (Schmalz-Jacobsen 1997: 27)
[39] Tj. v průběhu rozsáhlého konfliktu po izraelské invazi roku 1982
[40] Irakische Flüchtlinge sollen zurück, Jungle World 10, 25. února 2004.
[41] Pobytový status těchto osob se omezuje na tzv. Aufenthaltsbefugnis, jehož využitelnost skončí se stabilizací situace v Iráku.
[42] Zuwanderungsgesetz, platný od 1.1.2005
[43] 22 německých univerzit a odborných vysokých škol (Fachhochschule) má partnery v 32 univerzitách a výzkumných centrech v Egyptě. Existují rovněž specializované programy jako např. „Channel“ pro vzájemné opatrování doktorandů a vědeckou spolupráci na společných výzkumných projektech.
[44] Jedná se o menšiny Frísů, Dánů, Srbů a Romů a Sinti
[45] Například berlínská čtvrť Kreuzberg, částečně též Neukölln a Wedding.
[46] Údaje z: Mehlem, Zweisprachigkeit marokkanischer Kinder in Deutschland, Frankfurt am Main 1998
[47] Viz Gesemann 1995, str. 41. Německá demokratická republika se umožněním příjezdu Libanoncům snažila dotlačit Spolkovou republiku k finančním a politickým ústupkům.
[48] CIA Factbook, 2005
[49] Schmalz-Jacobsen a Hansen, Kleines Lexikon, 1997, str. 17.
[50] Křesťanská část libanonského obyvatelstva zažila za poslední dvě století své existence rovněž velmi silnou emigraci, a to především do Spojených států amerických a do Jižní Ameriky, k nimž doposud existují silné vazby. Žádný výraznější přesun křesťanského obyvatelstva do Evropy za poslední občanské války není zaznamenán.
[51] Alevité jsou sektou řazenou často k šíitské části islámu. I od ní se však radikálně liší nerespektováním pěti základních muslimských věroučných přikázání a rovněž islámského práva (šarí‘a). Alevité pocházejí z větší části z centrálních oblastí turecké Anatólie, v menší míře také ze Syrského pobřeží.
[52] Syrští alevité tvoří v Sýrii vládnoucí elitu, neboť z jejich komunity pochází současný syrský prezident Baššár al-Asad stejně ajkojeho otec (bývalý prezident) a další politikové či úředníci spjatí s nimi příbuzenskými svazky. Tato komunita, v rámci země dlouhodobě zvýhodňovaná, tak nemá žádný přímý důvod k emigraci.
[53] Povolení k pobytu (Aufenthaltsgenehmigung) bylo udělováno v pěti podobách: 1) bez vazby na určitý účel jako befristete (= časově omezený) Aufenthaltserlaubnis s možností prodloužení nebo přeměny v unbefristete (= neomezený) Aufenthaltserlaubnis; 2) s vazbou na určitý dočasný účel jako Aufenthaltsbewilligung; 3) jako nejvyšší stupeň neomezeného povolení pro cizince, Aufenthaltsberechtigung (= oprávnění); 4) jako Aufenthaltsbefugnis s časovým omezením v případech, kdy přítomnost cizince vynucují humanitární důvody nebo zájem státu. Dále existuje tzv. Aufenthaltsgestattung s časovým, prostorovým i jiným omezením, udělované cizinců na dobu průběhu azylového řízení, a konečně tzv. Duldung (= trpění), kdy byla žádost o azyl zamítnuta, ale nelze z humanitárních důvodů provést odsun cizince do vlasti, kde by mu hrozila smrt či ublížení na zdraví. Tento systém je novou legislativou výrazně zjednodušen, existující statistiky pro minulá léta jsou však nadále vedeny s použitím starého systému. Viz též obsáhle www.aufenthaltstitel.de
[54] Pracovní označení „velká“ menšina zde užíváno pro ty národnostní menšiny, počet jejichž příslušníků přesahuje 10.000 osob, tj.: Egypťané, Alžířané, Iráčané, Jordánci, Libanonci, Maročané, Syřané, Tunisané a Bez státní příslušnosti / nevyjasněné (=Palestinci).
[55] Podmínkami pro získání  občanství jsou u dospělých osob: osmiletý pobyt v SRN, přihlášení se k demokratickým principům, vlastnictví platného povolení k pobytu, schopnost uživit sebe a závislé osoby, nemít spáchán žádný trestný čin a ochota vzdát se dosavadního občanství. Poslední bod neplatí pro ty, kteří se občanství vzdát nemohou nebo jen za „obzvláště obtížných podmínek“. Viz §§10-12 Staatsangehörgigkeitsgesetz.
[56] Statistiky jsou k dispozici od roku 1981. Odchylka vznikající ve srovnání s celkovým počtem naturalizací od vzniku SRN však pravděpodobně nebude dramatická, neboť tehdejší roční počet případů byl ve srovnání s dnešními hodnotami často o řád menší. Jiná chyba vzniká v důsledku faktu, že skutečný počet žijících naturalizovaných osob je menší než celkový součet naturalizací, neboť jisté procento naturalizovaných již patrně zemřelo či eventuálně opustilo SRN.
[57] Zejména ohledně požadované, minimálně osmileté doby pobytu v Německu.
[58] Vedení těchto statistik spadá do kompetence Spolkové agentury práce (Bundesagentur für Arbeit), která za jejich zprostředkování účtuje poplatky v řádu stovek euro. Autor bohužel neměl potřebné finanční zdroje k dispozici.
[59] Jedná se o zaměstnance s povinností přispívat do sociálního pojištění (sozialversicherungspflichtig beschäftigte  Arbeitnehmer). Údaj nezahrnuje samostatně výdělečně činné osoby.
[60] Gesemann, Libanesische Migranten in Deutschland a tentýž autor, Ägyptische Migranten in Deutschland, 1995. Počet zaměstnanců se vztahuje ke spolkovému území před sjednocením Německa včetně Západního Berlína. Počet osob obývajících bývalé východní země však dnes představuje pouhých 2,7% u Libanonců a 6,4% u Egypťanů, přičemž lze vycházet z toho, že tento poměr nebyl v dřívějších letech vyšší. Vznikající chyba je proto relativně malá.
[61] Údaje z roku 1970, Waltner, P. (1988), Migration und soziokultureller Wandel in einer nordmarokkanischen Provinz, a Belguendouz, A. (1991), Les travailleurs émigrés marocains, têtes de turcs en RFA.
[62] Gesemann, 1995, str. 61 resp. 62. Údaje z roku 1993.
[63] Tamtéž.
[64] Údaje Statistisches Bundesamt, 2004
[65] Tamtéž, str. 52-55
[66] Ideologické zpodobnění vzdělání jako „nenásilné zbraně“ proti – v tomto případě – izraelské okupaci.
[67] V SRN začíná školní docházka základní školou (Grundschule), po jejíž páté třídě je možno nastoupit na gymnázium coby nejvyšší typ středních škol či po několika dalších letech na reálnou školu (Realschule). Tzv. hlavní škola (Hauptschule) je typem škol pro žáky, kteří již dále nepokračují ve studiu. Mimo to ještě existují další vzdělávací instituce jako předškolní výchova (Vorklassen), školy nezávislé na typologii (schulartunabhängige) či integrované celkové školy (integrierte Gesamtschule) a samozřejmě zvláštní školy (Snderschule). Vzdělání je ve Spolkové republice výsostnou záležitostí zemí, uvedený systém se tedy v jednotlivých spolkových zemích více či méně odlišuje.
[68] Libano-Palestinci: Obyvatelé sedmi jiholibanonských vesnic, které byly 1924 přičleněny k Palestině. Se vznikem Izraele 1948 přišla tato skupina jako uprchlíci zpět do Libanonu.
[69] Reglement betreffend der Prüfung, Finanzierung und Evaluation der Integrationsprojekte für Flüchtlinge und Schutzbedürftige mit Aufenthaltsbewilligung, basierend auf dem Zusammenarbeitsvertrag (ZAV) vom 9. Mai 2000 zwischen der Schweizerischen Eidgenossenschaft, vertreten durch das Bundesamt für Flüchtlinge (BFF), und der Schweizerischen Flüchtlingshilfe (SFH).
[70]Koncepce integrace cizinců na území České republiky, schválena usnesením Vlády ČR č. 1266 ze 11.12.2000
[71] Viz Langenfeld 2001, str. 181
[72] Tamtéž, str. 505-509
[73] V případě Berlína je takovou organizací (převážně arabská) Islámská federace (Islamische Föderation Berlin), která již islámskou výuku zajišťuje či Islámská náboženská obec Hesensko (Islamische Religionsgemeinschaft Hessen), která dokázala splnit všechny požadavky. Viz Langenfeld, str. 509-512
[74] Jedná se o Islamrat für die Bundesrepublik Deutschland, Zentralrat der Muslime in Deutschland a Trkisch-islamische Union der Anstalt für Religion (DITIB).
[75] Viz www.heute.de, Streit um Islam-Unterricht dauert an, 23.2.2005
[76] Langenfeld 2001, str. 207-209
[77] Viz např. Die Welt, Geplatzte Multi-Kulti-Träume, 6. 10. 2003
[78] Pro diskusi k tomuto tématu viz například Die Zeit,  Die Tücken der Toleranz, 18.11. 2004
[79] Srv. například Die Zeit, Multikulti will gelernt sein, 13.1.2005 nebo Die Welt, „Parallelgesellschaften, Islamistische Extremisten und Integration“ – Interview mit Bundesinnenminister Otto Schily, 18.11.2004
[80] Viz např. www.heute.de, Nur Allah verpflichtet – Muslimische Parallelgesellschaften in Deutschland, 29.4.2005
[81] K problematice práv muslimských žen v Německu viz Der Spiegel, 15.11.2004 a titulní článek Allahs rechtlose Töchter: Muslimische Frauen in Deutschland.
[82]  Srv. Mehlem 1998, str. 54
[83] To dokládá např. německá kriminální statistika z roku 1994, která mezi delikty Maročanů uvádí v 17,4% trestný čin „omezování svobody osob“ (Freiheitsberaubung von Personen).
[84] Viz Mehlem 1998, str. 55
[85] Prohřešky proti zákonu o omamných látkách tvoří podle téže kriminální statistiky (viz předminulou poznámku) 17,6% případů u marockých nedospělých mužů. Mehlem 1998, str. 55
[86] Tamtéž.
[87] Informace této kapitoly reprodukovány podle al-Banná 1998, kapitola věnovaná Německu. Sajjid Tantáwí je považován za jednu z nejpřednějších reformních postav současného islámu.
[88] Údaj o množství osob dle Statistisches Landesamt Berlin, 2001. Včetně Palestinců z kategorií „nevyjasněné“ a „bez státní příslušnosti“. V jiných spolkových zemích poměr nepřesahuje 0,7%. Podle dat Statistisches Bundesamt, 2004.
[89] John, Barbara, Das Berliner Konzept zur Ausländerintegration, in Ausländerintegration in Deutschland, 1999
[90] Tamtéž.
[91] Langenfeld 2001, str. 111
[92] Viz www.heute.de, Bürgerkunde für Muslime, 15.12.2004
[93] John 1999, str. 28-31
[94] Der Beauftragte für Integration und Migration des Senats von Berlin: Integrationspolitische Schwerpunkte 2003-2005, Berlin, květen 2004
[95] Tamtéž, str. 12-13
[96] Termín vychází spíše z používaného politického či bezpečnostního úzu než z exaktní definice. Míněny jsou jím, narozdíl od „tvrdých hrozeb“ (hard threats), jevy s nepřímými či zprostředkovanými důsledky pro bezpečnost..
[97] Bundesverfassungsschutz, Jahresbericht 2003. Spolkový úřad na ochranu ústavnosti je německou vnitrostátní civilní tajnou službou s bezpečnostními a kontrarozvědnými úkoly (obdoba české BIS).
[98] Za poznámku stojí, že v případě Kurdů, kteří přes svůj původ v některých arabských zemích nejsou předmětem této práce, hrají roli naopak jen organizace sekulárně-levicové.
[99] 20. a 21. března 2003 prohledala policie 8 objektů v Berlíně a okolí včetně nechvalně proslulé mešity al-Núr. Přitom byl zatčen Ihsan G., jeden z dřívějších cvičitelů al-Ká’idy v Afghánistánu, nyní připravující útok v Německu. Do konspirace byl zapleten i diplomat saúdského velvyslanectví v Berlíně.
[100] Islámská obec (al-Gamaa al-Islamija) byla pachatelem luxorského atentátu z roku 1997, při němž zahynuly desítky Němců. Egyptský Islámský džihád (al-Djihad al-Islami) pod vedením Ajmana Al-Zawáhirího je organizací tvořící jednu z centrálních složek al-Ká‘idy
[101] FIS (Front Islamique du Salut) je islamistickou stranou tvořící hlavní opoziční sílu vůči alžírskému režimu.
[102] GIA je zkratkou pro Groupe Islamique Armée, patrně nejextrémnější a nejbrutálnější organizaci v dosavadních dějinách islamismu. GSPC neboli Salafistická skupina pro kázání a boj je viníkem únosu 32 evropských turistů v Alžírsku v roce 2003.
[103] Muslimské bratrstvo je nejstarší politickou islamistickou organizací, založenou krátce po druhé světové válce v Egyptě, později internacionalizovanou. V posledních desetiletích se hnutí distancovalo od násilných metod a např. se podílí na parlamentním politickém procesu v Jordánsku.
[104] Hamás je Hnutí islámského odporu, aktivní na palestinských územích jak v charitativní činnosti (provozování nemocnic, škol apod.), tak i v ozbrojeném odporu proti Izraelské okupaci, včetně sebevražedných atentátů.
[105] Nejvýznamnější shromáždění se tradičně odehrává v Berlíně (v roce 2004 byl datem konání třináctý listopad). Den Jeruzaléma je rovněž označován jako Al-Quds Tag (dle arabského jména pro Jeruzalém). Jeho smyslem je protest především proti izraelské politice na okupovaných palestinských územích a v Jeruzalémě a proti její podpoře ze strany USA. Událost je vždy předmětem obav bezpečnostních orgánů i veřejnosti, ačkoli zpravidla probíhá bez výraznějších excesů.
[106] Viz např. Frankfurter Rundschau, Die Aliens dichten wie wir selbst, 6. 12. 2004
[107] Deutschland: Neue Integrationsdebatte, in: Migration und Bevölkerung, 9/04, prosinec 2004, http://www.migration-info.de/migration_und_bevoelkerung/artikel/040902.htm
[108] Na univerzitě ve Frankfurtu byla založena katedra právě pro takovéto studium (islamische Religionswissenschaft). Projekt probíhá pod vedením tureckého profesora Emina Mehmeta Köktase.
[109] Zde je zapotřebí vysvětlit jazykovou nuanci němčiny, která rozlišuje mezi „Einwanderung“ (vyskytující se v odkazujícím výroku) a „Zuwanderung“. Zatímco první je chápáno jako klasické trvalé přistěhovalectví à la Spojené státy, Kanada či Austrálie, označuje druhý výraz spíše jen fyzický přísun osob a neřeší otázky jejich statutu. Dodnes trvající výhrady proti prvnímu konceptu potvrzuje i nový Přistěhovalecký zákon, označovaný – jak jinak – jako Zuwanderungsgesetz.
[110] Wichtige Begriffe, Zahlen, Daten und Fakten zur Asylpolitik unter Einchluss politischer Bewertungen, Bundesministerium des Innern, 22. März 1989, str. 9
[111] Daniel Cohn-Bendit, Ich bion politisch heimatlos, Tageszeitung 20.5.1992
[112] Gerhard Schröder, Wir brauchen Zuwanderer, Der Spiegel, 16.3.1992
[113] Srv. např. Cohn-Bendit/Schmid, Heimat Babylon
[114] Přednáška Ministerialdirektora Eckarta Schiffera (CSU), červenec 1991
[115] Podrobně viz Herbert 2001, str. 322-329
[116] Předložen Spolkovému sněmu 10.3.1993
[117] Např. podřízenost dvěma vojenským službám, právní nejistota v rodinném, osobním a dědickém právu. Vedle toho bylo poukazováno na údajně nedostatečnou loajalitu lidí s dvojím občanstvím vůči SRN atp.
[118] Podle §4 Zákona o státní příslušnosti (s platností od 1. 1. 2000) musí alespoň jeden z rodičů pobývat na území SRN již nejméně 8 let a vlastnit časově neomezené povolení k pobytu již nejméně po 3 roky).
[119] Populace se měla do roku 2002 snížit na 732 milionů, do 2050 na 39 milionů s pouhými čtyřmi miliony 15 až 25-letých. Počet cizinců pak měl do roku 2030 vzrůst17% celkové populace a ve velkoměstských oblastech dosahovat téměř poloviny.
[120] Požadavky na integrační politiku: integrace na pozadí měnícího se sociálního státu. Řeč spolkového ministra Otto Schilyho na Integračním kongresu Německého svazu Caritas, 28. září 2004).
[121] Schvalovací proces byl poznamenán nesouhlasnými postoji Spolkového sněmu a Spolkové rady, proto musel být v červenci 2003 svolán Zprostředkovací výbor (Vermittlungsausschuss) a legislativní proces tak trval rok a půl. Zákon byl vyhlášen ve Spolkovém věstníku (Bundesgesetzblatt, Teil I 2004 Nr. 41, 5.8.2004). Jedná se ve svém celku o „balík“ novel a nově vytvořených zákonů, z nichž nejpodstatnější je nový tzv. Pobytový zákon (Aufenthaltsgesetz)
[122] §58a odst. 1 Pobytového zákona (Aufenthaltsgesetz)
[123] Tj. azylantů dle čl. 16a Základního zákona („Grundgesetz Artikel 16a: (1) Politisch Verfolgte genießen Asylrecht.“) i tzv. Malého azylu dle Ženevské konvence z roku 1951 (Geneva Convention relating to the Status of Refugees).
[124] Mezi trpěné patří 5666 osob libanonské, 5803 syrské a 2482 alžírské národnosti. Údaje z prosince 2003, Statistisches Bundesamt.
[125] Radikální organizace GIA (Islámská ozbrojená skupina) sice dosud formálně existuje, ale de facto nevyvíjí žádné aktivity. GSPC (Salafistická skupina pro kázání a boj) je aktivní jen v odlehlých a řídce zalidněných oblastech alžírského jihu.
[126]  §43/3 Aufenthaltsgesetz, jenž je součástí Zuwanderungsgesetz.
[127] Metin Kaplan, nazývaný též „Kolínský kalif“ byl vůdcem organizace Kalifatsstaat (Stát chalífátu), militantního sdružení odtrženého v roce 1984 od širokého fundamentalistického hnutí Milli  Görüs v Severním Porýní-Vestfálsku. Organizace byla obviňovaná mimo jiné z plánování útoků na území Turecka. Kaplanův rychlý odsun z Německa vyvolal na podzim roku 2004 mimořádnou mediální pozornost. Viz např. Frankfurter Rundschau, Der „Kalif von Köln“ wird abgeschoben, 12. 10. 2004.
[128] Viz např. Die Welt, Geplatzte Multi-Kulti-Träume, 6. 10. 2003.