Parapolitika v Kolumbii
Naďa Závodníková
/ Ed. 18. 2. 2016
Termín parapolitika se vztahuje na existenci kontaktů a přímé participaci kolumbijských politiků při vytváření a podpoře paramilitárních jednotek, tedy ilegálních ozbrojených skupin zformovaných z civilního obyvatelstva za účelem poskytování ochrany a boje proti levicovým gerilám. O celém problému se začalo poprvé veřejně hovořit v souvislosti se zatčením tří členů kongresu v listopadu 2006 obviněných z napojení na paramilitares. Poměrně krátce nato následovala prohlášení senátora Álvara Araujo Castra (listopad 2006) o jeho kontaktech s jedním z velitelů AUC Jorgem 40, jež vzbudila hlasy volající po jeho odstoupení a následně v únoru 2007 zatčení 6 členů kongresu včetně senátora Arauja.
Propojení politiků s paramilitares se brzy promítlo i do složení vládního kabinetu prezidenta Uribeho. První obětí se v tomto smyslu stala ministryně zahraničí María Consuela Araujo, která sice po několik měsíců měla plnou podporu ze strany prezidenta, nicméně sama rezignovala na svůj post 19. února 2007. Stalo se tak v důsledku zatčení jejího bratra Álvara Arauja a obvinění ohledně styků s paramilitares vztahujících se na další členy rodiny. Podezřením čelí rovněž ministr obrany Juan Manuel Santos i viceprezident Francisco Santos. Oba se k setkáním s paramilitares doznali s tím, že tato setkání byla zaměřena na možnosti otevření mírových jednání. I v tomto případě oba představitelé vlády získali podporu prezidenta a doposud setrvávají na svých pozicích.
Počet obviněných při odhalování dalších sfér, do kterých pronikla spolupráce sparamilitares, zaznamenal významný nárůst především v souvislosti se zabavením počítače jednoho z předních reprezentantů AUC Edgara Ignacia Fierra Flores alias „Dona Antonia“, který obsahoval přímé důkazy o rozsahu kauzy parapolitiky. Podle dat pocházejících z tohoto zdroje byla odhalena jména dalších politiků a detaily týkající se zmiňované spolupráce mezi nimi a AUC, stejně jako další informace, které potvrdily, že do financování paramilitares byly zapojeny prakticky všechny banánové společnosti. Tedy nejen společnost Chiquita, která za toto byla odsouzena před soudem Spojených států k pokutě 25 miliónů dolarů. Potvrdila se i existence propojení mezi paramilitares a předními představiteli kolumbijské tajné služby – DAS – Jorgem Noguerou a Rafaelem Garcíou.
Významnou pozornost vyvolala rovněž odhalení ohledně vlivu AUC na výsledek voleb v roce 2002. Podle výpovědí Mancusa – velitele AUC, který se aktuálně nachází v procesu demobilizace odstartovaném v roce 2003 – přibližně 11 členů kongresu a 20 představitelů z oblasti lokální politiky se 23. července 2001 dobrovolně setkalo s představiteli AUC a podepsalo dohodu ze Santa Fe de Ralito. Obsahem této dohody byly požadavky AUC, které zahrnovaly nevydávání před soudy USA a prosazení zákona Justicia y Paz, podle kterého by ex-paramilitares měly snížené trestní sazby, výměnou za zajištění podpory ve volbách 2002. V těchto volbách přibližně 35 % poslanců bylo zvoleno v regionech pod kontrolou paramilitares, přičemž byli zvoleni 93 – 95 % většinou. Po odhalení těchto skutečností kolumbijské noviny Semana.com v článku z ledna 2007 titulovaném „El pacto con el diablo“ konstatovaly, že napojení a spolupráce jednotlivých představitelů sparamilitares není náhodná, nýbrž je součástí širšího plánu AUC kontrolovat stát. Podobné stanovisko zastávají i někteří odborníci na problematiku kolumbijského konfliktu, jako např. Francisco Leal Buitrago.
V souvislosti s tímto vývojem se pozornost soustředila na reakci prezidenta Álvara Uribeho, který však reagoval kombinací apelací směrem ke všem zainteresovaným, aby celou záležitost vysvětlili, odmítáním obvinění a naopak očerňováním opozice a v podstatě všech kritiků tohoto případu. Již v prosinci 2006 v jednom ze článků v Semana.com hledala María Teresa Ronderos důvody, které by vysvětlily prezidentovu defenzivní strategii a neschopnost kontrolovat celou situaci. Došla k závěru, že příčinou může být buď podcenění důsledků, které celá záležitost může mít na podporu prezidenta, nedostatek podpory k ráznějším krokům prezidenta ze strany vlády, nebo pouze to, že si prezident neuvědomuje nebezpečnost celé záležitosti.
Podle výpovědi Mancusa měly AUC vliv nejen na vývoj parlamentních voleb v roce 2002, ale také na výsledky nejedněch prezidentských voleb (Mancuso prohlásil: „Incidimos en varias elecciones presidenciales.“ – „Měli jsme vliv v několika prezidentských volbách,“Semana.com, 11. 5. 2007). V této souvislosti se objevila i první podezření týkající ze znovuzvolení prezidenta Uribeho, který během svého prvního mandátu zahájil mírový proces s AUC v rámci kontroverzního zákona Justicia y Paz. Uribe však podezření o podílu financí ze strany AUC ve své volební kampani odmítá a nabízí k prošetření materiály spojené s financováním prezidentské kampaně.
Propojení mezi politikou, bezpečnostní službou (a armádou, o kterém se však již ví poměrně dlouhou dobu) a ekonomickými subjekty s paramilitares pro Kolumbii znamená výrazné nebezpečí hned v několika směrech. Především se jedná o dopad, který tyto události mají na vztahy se Spojenými státy a potažmo s celou mezinárodní komunitou. Kolumbie má již jednu poměrně bolestnou zkušenost z devadesátých let, kdy se země na základě podezření z financování kampaně prezidenta Sampera (1994-1998) drogovým kartelem Calí dostala do mezinárodní izolace a byla jí odejmuta certifikace Spojených států, která ji opravňovala k čerpání americké zahraniční, a nutno dodat protidrogové, pomoci. Ve hře je tedy objem finanční pomoci ze strany Spojených států, která v posledním roce zaznamenala výrazná omezení v celkovém objemu, nicméně Kolumbii zatím nepostihla.
Kromě toho existuje reálná obava, že parapolitika může výrazným způsobem zasáhnout do procesu ratifikace smlouvy o zóně volného obchodu mezi USA a Kolumbií, která by měla nahradit dosavadní systém regionální, preferenční spolupráce mezi USA a andskými zeměmi – APDEA. S cílem vysvětlit problematiku a postup v kauze parapolitiky a zároveň zmírnit nesouhlas demokratických kongresmanů podnikli prezident Uribe a viceprezident Francisco Santos nejednu cestu do USA. Ačkoli Kolumbie může počítat s podporou prezidenta George W. Bushe, postoj Kongresu ke zmíněné smlouvě je zatím nejednoznačný, nicméně demokratický senátor Peter Welch v souvislosti s projednáváním zmiňované smlouvy prohlásil, že s ohledem na poslední skandály spojené s parapolitikou„je čas změnit americkou politiku vůči Kolumbii“ (BBC Mundo, 23. 6. 2007).
Kauza parapolitiky je těžkým zásahem pro proklamovaný program prezidenta Uribeho, který zvolil boj proti korupci a politikaření za jeden z hlavních bodů v prezidentské kampani 2002. Ačkoli prozatím nebyly vyneseny žádné rozsudky, je více než zřejmé, že je v zájmu Kolumbie, aby tato aféra, jež se týká prakticky všech sektorů, včetně opozice, byla vyšetřena a objasněna. Důvodem je dopad, který má záležitost na stabilitu země, na potenciální další kola mírových jednání s levicovými gerilami, pro něž propojení mezi politiky a paramilitares zdiskreditovává vládu jako jednacího partnera, a zároveň na vývoj konfliktu – a to především v souvislosti se zahraniční pomocí, na které je dnes v podstatě kolumbijská armáda závislá. V neposlední řadě je pro Kolumbii nutné ohlížet se i na vztahy na mezinárodní úrovni.
