Před posledními volbami v roce 2005 nastupovaly CDU/CSU a FDP do voleb s podobnými programy a dalekosáhlými požadavky reformy sociálních systémů, daní a trhu práce a prezentovaly se jako společný černo žlutý reformní projekt. Angela Merkelová, která sama přivedla svou stranu po roce 2000 na reformní kurz v oblasti hospodářské politiky, však v průběhu následujícího legislativního období nasměrovala CDU více do středu. Nepřipustila opakování negativní předvolební kampaně sociálních demokratů z roku 2005, ve které Gerhard Schröder vykreslil CDU jako neoliberální stranu, ale především se jí podařilo přenechat SPD málo prostoru k tomu, aby se politicky vymezila vůči svému tehdejšímu koaličnímu partnerovi – „kancléřka středu“ získala nemalé množství sociálně demokratických voličů na svou stranu, i když za to zaplatila ztrátami ve prospěch liberálů.

Výsledkem byla většina pro černo žlutou koalici, ale rovněž velký konfliktní potenciál, který tato koalice dostala do vínku. Kancléřka před volbami opakovaně vyslovovala svou preferenci pro spolupráci s FDP, zároveň s tím ale odmítala její požadavky na snížení daní či radikální zásahy do systému zdravotního pojištění. Přitom FDP tradičně staví svůj program zejména na ekonomických tématech a právě cíl snížení daní byl hlavním bodem její kampaně. Rétorika liberálů přitom vzhledem k tomu, že do volební kampaně šli v roli opoziční strany (snažily se přitom stylizovat do úlohy hlavní opozice vůči velké koalici a její politice státních zásahů v době ekonomické krize) byla hodně agresivní. Pokud by se tedy v tomto bodě neprosadili, ztratili by tvář. Na druhou stranu CDU poukazovala na to, že požadavek snížení daňové zátěže v době hospodářské krize, kdy veřejné rozpočty vykazují rekordní deficity, je nezodpovědný. Předseda CSU Horst Seehofer potom navzdory oficiální preferenci pro černo žlutou koalici vedl vysloveně negativní volební kampaň proti požadavkům FDP.

To, že CDU/CSU a FDP již nejsou naladěny na stejnou notu ukázala i komplikovaná koaliční jednání, koaliční smlouva však především nechala mnoho otázek otevřených. Až příliš často se v ní objevují formulace jako prověříme či zvážíme, mnohé otázky mají vyřešit teprve vládní komise, které mají být ustaveny, některé formulace jsou natolik obecné, že ihned po podpisu smlouvy začaly bitvy mezi politiky v mediálním prostoru o to, jaký konkrétní dopad budou mít na práci vlády.

V nejzávažnější otázce daní se partneři shodli na snížení daňové zátěže obyvatelstva o 24 miliard EUR – to je méně než FDP požadovaných 35 miliard a více než 15 miliard požadovaných CSU, CDU odmítala snižování vůbec. Definitivně je dohodnuto ovšem pouze zvýšení odečitatelné položky pro rodiny s dětmi. Komplexní reforma daně z příjmů fyzických osob, která má spočívat v přechodu od klouzavě progresivního zdanění (tj. sytému, ve kterém neexistují daňová pásma a sazba daně se průběžně zvyšuje se stoupajícím příjmem) na progresivní zdanění s daňovými pásmy, tak jak to požadovala FDP (ještě v roce 2005 šla s tímto požadavkem do voleb i CDU/CSU), je zmíněna pouze obecně a je plánována až na rok 2011, „pokud to bude možné“. Profitovat by z této reformy podle smlouvy měly zejména středně příjmové skupiny. Zatímco FDP hovoří o svém úspěchu v otázce snížení daní, CDU ústy svého ministra financí Wolfganga Schäubleho zdůraznila, že o konkrétní podobě reformy se bude teprve jednat a v konečném důsledku určitě nepovede k zásadní proměně daňového systému, což vedlo k pobouření u koaličního partnera. Ani v CDU nejsou mnozí s ústupky liberálům spokojeni, do hry se budou navíc snažit zasáhnout i vlády jednotlivých spolkových zemí, neboť část daně z příjmů putuje do jejich rozpočtů. Nejhlasitějším kritikem je premiér Saska Stanislaw Tillich, ale vlastní stranické vedení kritizoval např. i hesenský vicepremiér za FDP Jörg-Uwe Hahn. Novela příslušného zákona přitom musí získat i většinu ve Spolkové radě, kde zasedají zástupci zemských vlád. V této otázce je možné očekávat v průběhu příštího roku nemalé třenice jak v rámci koalice, tak mezi spolkem a zeměmi.

Navíc koaliční plány na snižování daní jsou přijímány s rozpaky jak médii, tak odbornou veřejností, koaliční smlouva nedává konkrétní odpověď na to, kde hodlá vláda nahradit výpadky v rozpočtu (další zátěží pro rozpočet budou drobné změny v oblasti dědické daně, daně z přidané hodnoty a daně z obratu). FDP hovoří o nutnosti úsporných opatření na straně států a hospodářském oživení, které daňové úlevy přinesou. Rada vlády pro hospodářský rozvoj však vyloučila, že by takové oživení mohlo přinést dostatečné příjmy. V otázce úspor zůstává koaliční smlouva velmi nekonkrétní, liberálům se nepodařilo ani prosadit rychlé omezení státních výdajů určených na boj s krizí. V případě, že se makroekonomická čísla budou vyvíjet nepříznivě, je velmi pravděpodobné, že se CDU bude snažit daňovou reformu v zájmu konsolidace veřejných rozpočtů oddálit.

Pokud panují nejasnosti o konečné podobě daňové reformy, co se týče dalšího významného konfliktního tématu, reformy zdravotního pojištění, nedohodly se zatím koaliční strany zřejmě téměř na ničem. FDP požadovala před volbami faktické zrušení nepříliš povedené reformy provedené velkou koalicí, to by však znamenalo ztrátu tváře pro CDU, reforma byla jedním z největších projektů minulé vlády, navíc se jednalo o velmi obtížně dosažený kompromis. CSU by se nebránila některým úpravám, obě křesťansko-demokratické strany se však shodnou na odmítnutí požadavku FDP na radikální systémový zásah spočívající v zavedení tzv. paušálu z hlavy, tj. stejné výše pojistného pro všechny pojištěnce veřejnoprávních pojišťoven. Paradoxní je, že i tento požadavek byl obsažen v předvolebním programu CDU/CSU před volbami 2005. Koaliční smlouva obsahuje v tomto bodu pouze obecné formulace, které napovídají, že ke změnám v systému dojde, konkrétní podobu nové reformy však má připravit až vládní komise. Po podpisu smlouvy došlo již k prvním konfliktům mezi ministrem zdravotnictví za FDP Philippem Röslerem a předsedou CSU Seehoferem – zatímco Rösler vidí v koaliční smlouvě příslib reforem, podle Seehofera „se ve zdravotnické politice nemění nejprve vůbec nic“ a záležet bude na výsledku jednání komise. U tématu zdravotnictví se koalice zatím shodla tedy pouze na tom, že stát finančně vypomůže zdravotním pojišťovnám, jejichž příjmy v důsledku krize klesly, a do budoucna se nebude zvyšovat podíl zdravotního pojištění placený zaměstnavateli.

Na řešení v podobě vládní komise se koaliční partneři shodly také v otázce minimální mzdy, kterou předchozí vláda zavedla pro některá odvětví, např. doručovatelské služby – FDP je obecně proti zákonné minimální mzdě, CDU/CSU ji chtěla v těch odvětvích, kde již byla zavedena vládou velké koalice, zachovat. U tématu snížení ochrany před výpovědí se FDP nepodařilo prosadit vůbec, přestože toto téma během koaličních vyjednávání několikrát přednesla. U dalšího velmi konfliktního tématického okruhu, kterým je ochrana soukromí, se liberálům podařilo dosáhnout mírných úprav v zákonných normách upravujících uchovávání dat poskytovateli telekomunikačních služeb (resp. přístupu státních orgánů k nim) a skrytého prohledávání pevných disků počítačů na dálku, které ve vládě velké koalice prosadil tehdejší ministr vnitra za CDU Schäuble. V neposlední řadě se potom koalice shodla na oddálení „vystoupení“ z jaderné energetiky zavedeného ještě první Schröderovou rudo-zelenou vládou a plánovaného původně na rok 2020. Shoda na tomto tématu mezi současnými vládními stranami panovala však již před volbami. Zároveň je toto téma ale společensky velmi výbušné a Německo zatím neplánuje stavbu nových reaktorů, pouze má být prodloužena životnost stávajících, přičemž nadále trvá preference pro obnovitelné zdroje.

Start nové koalice tak nebyl ani zdaleka hladký a již nyní je jasné, že bezkonfliktní nebudou ani další roky. U FDP je nutné počítat s tím, že její popularita bude klesat. Spoustu voličů získala svou opoziční rétorikou, nyní je bude muset přesvědčovat, že své dalekosáhlé reformní sliby dokáže prosadit vůči koaličním partnerům. Každopádně 14,6%, které ve volbách získala, je její historicky bezkonkurenčně nejlepší výsledek (většinou dosahuje výsledků pod 10%), který je dlouhodobě pravděpodobně neudržitelný. Odliv zklamaných voličů a horšící se výsledky v zemských volbách mohou v budoucnu vést ke stupňování požadavků vůči partnerům a k pnutím v koalici. Těžkým koaličním partnerem bude i bavorská CSU, která se v posledních letech potýká s velkým odlivem voličské přízně, na který nemůže najít odpověď. Již v minulé legislativní periodě sázel její předseda na vymezování se vůči sesterské CDU ve spolkové politice a jeho konflikty s liberály před i po volbách napovídají, že bude o zřetelný profil své strany usilovat i nadále. V praxi to bude znamenat důraz na sociální aspekt a brzdění reformního nadšení FDP.

V Německu se po volbách do spolkového sněmu příliš nezmění ani směřování politiky ani způsob vládnutí. Liberálové nebudou pro kancléřku Merkelovou o nic lehčím partnerem než byla SPD. Přestože v obecných ideových východiscích jsou si CDU a CSU s FDP rozhodně blíže než s SPD, od roku 2005 se od sebe v konkrétních programových cílech výrazně vzdálily. Současný středový kurz CDU – a momentálně nic nenapovídá tomu, že by Merkelová chtěla od své opatrné politiky a cíle udržet středové voliče upustit – potom zřejmě zabrání tomu, aby nová vláda přišla s výrazně novými iniciativami. Nad tím, aby vládní politika v ekonomických otázkách nesměřovala příliš doprava, bude pečlivě bdít i předseda CSU Seehofer. Navíc se CDU/CSU nemůže distancovat od předchozích kroků velké koalice. Je potřeba očekávat konflikty v otázkách daňové reformy a reformy sociálního pojištění. Zatímco u daňové reformy je již nyní zřejmé, že vzhledem k rozpočtové situaci žádná zásadní změna nastat nemůže, u reformy zdravotního pojištění naopak právě hospodářská situace změny vyžaduje, revoluce ve složitém systému německých pojišťoven je však nepravděpodobná a křesťanští demokraté budou svého liberálního partnera usilovně blokovat. Jedinou jednoznačnou změnou na obzoru tak zůstává rozhodnutí nechat jaderné elektrárny běžet i po roce 2020.