Angela Merkelová, která letos oslavila 61. narozeniny, bude podle údajů německého serveru Spiegel online v roce 2017 již počtvrté kandidovat na post německé kancléřky. Poprvé se nejvlivnější politické funkce v Německu ujala v listopadu roku 2005, a to jako první žena v historii.

„Zpráva mě nijak nepřekvapila, protože dominance Merkelové je v tuto chvíli tak velká, že by bylo nelogické ji nepřetavit do další volební kampaně,“ řekl EurActivu analytik se zaměřením na německou zahraniční politiku z Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Jakub Eberle.

Úřadu dnes politička z Křesťanskodemokratické strany (CDU) velí téměř deset let a její úspěch není vyloučený ani v nadcházejících volbách. Podle průzkumu společnosti Emnid zveřejněného den po vydání zprávy o její možné kandidatuře by v případě, kdy by se volby konaly dnes, získala absolutní většinu. Eberle je však vůči takovým prognózám opatrný.

„Absolutní většinu bych nepřeceňoval, stačí, když se tam něco pohne v rámci statistické chyby, a výsledek hned bude trochu jiný. Preference CDU okolo, či spíše nad 40 % jsou ale konstantní už od voleb,“ dodává. Podpoře nahrává i slabost a roztříštěnost ostatních stran, zejména pak na levici, které nejsou podle slov Eberleho schopné nabídnout realistickou alternativu.

Nejmocnější žena světa

Jak si vlastně Angela Merkelová, časopisem Forbes opakovaně zvolená za nejmocnější ženu světa, udržuje své voliče?

„Velká obliba kancléřky pramení především z toho, že se za téměř deset let v úřadě stala pro Němce zárukou stability a ztělesněním relativně dobrých časů, které země prožívá,“ vysvětluje odborník z AMO. Podle něj jejím voličům imponuje především její klidný, konsenzuální styl.

Podobně vidí silnou stránku „železné kancléřky“ odborník na česko-německé vztahy a německou zahraniční politiku z Ústavu mezinárodních vztahů Vladimír Handl.

Základem je její racionální přístup k politice. Samozřejmě buduje vlastní pozici a pozici své strany, ale není ideologická, hledá kompromisy a v zásadě provádí inkluzivní politiku,“ řekl Handl EurActivu, zároveň upozorňuje na její pozitivní působení na německé voliče.

„Dobře vnímá nálady ve společnosti i mezi voliči a hledá nejméně riskantní cestu,“ tvrdí výzkumný pracovník ÚMV.

Je Merkelová jako Kohl?

Obezřetnost její politiky, která je někdy kritizována, se podle Handla dá přirovnat k bývalému kancléři Helmutu Kohlovi, který funkci zastával rekordních 16 let (1982-1998).

„Její opatrnost, kdy se problémy snaží stejně jako Helmut Kohl „vysedět“, je někdy vnímána jako slabost, ale dělá kvůli ní relativně málo chyb,“ myslí si Handl.

V podobném duchu připodobňuje politiku Merkelové k té Kohlově i Eberle, podle kterého vychází politický úspěch německé kancléřky z celkové stability, kterou pro voliče garantuje, a důvěry, kterou tím získává.

V tom se skutečně podobá Helmutu Kohlovi, u nějž si také bylo jen stěží možné představit, že by byl kancléřem někdo jiný. Jistě, klíčová je samozřejmě příznivá ekonomická situace, ale zde vlády vedené CDU spíše nic nepokazily, než že by samy provedly nějaká zásadní opatření,“ poukazuje analytik z AMO na určitou vyčkávací taktiku, která styl politiky obou státníků spojuje.

Díky řecké krizi sbírá body

Oči Evropanů se v posledních měsících, či dokonce letech, na Merkelovou upírají zejména v souvislosti s řešením řecké krize. V ní Německo, nejsilnější ekonomika Evropské unie, zastává roli klíčového hráče. „Příliš dlouho váhala z vnitropolitických důvodů, později myslela vždy primárně na stabilitu eurozóny, až pak na Řecko a to tím spíše, že Německo sice je ‘(nedobrovolný) hegemon eurozóny‘, musí ale svou roli realizovat pod rostoucím tlakem Ruska,“ hodnotí Handl politiku Merkelové při vyjednávání dohody s Helénskou republikou, do kterého výrazným způsobem zasáhly i hrátky mezi Aténami a Moskvou.

Německý ministr financí Wolfgang Schäuble, kterého Merkelová v roce 2000 nahradila ve funkci předsedy CDU, zvolil při vyvrcholení rozhovorů o osudu Řecka poměrně tvrdší rétoriku. Požadoval totiž dočasný grexit, tedy odchod Řecka z eurozóny na období pěti let. Podle obou odborníků však byl postoj obou politiků vůči Řecku na stejné vlně.

„Osobně si myslím, že se rozdíl mezi těmito dvěma politiky přeceňuje a že Schäubleho silné výroky byly do velké míry součástí politické taktiky, a to nejen vůči Řecku, ale i vůči skeptikům ve vlastních řadách,“ tvrdí Eberle.

Podle něj Schäuble sehrál roli „zlého policisty“. „Sám pak ostatně přesvědčoval frakci CDU/CSU (Křesťanskosociální unie), aby dohodu s Řeckem podpořila,“ dodává.

Role, kterou současná německá vláda v čele s Merkelovou při řešení řecké krize sehrála, jí nahnala body navíc. Podle všech průzkumů veřejného mínění totiž Němci hodnotí postoj vlády v této otázce pozitivně, což platí pro voliče všech parlamentních stran, vládních i opozičních.

Bundestag je v otázce migrace jednotný

Dalším problémem, který hýbe dnešním Německem, a který tak leží na bedrech německé kancléřky, je obrovský příliv imigrantů do země. Podle Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMF) se očekává, že během letošního roku požádá o azyl v Německu asi půl milionu běženců.

Po jejím tradičním váhání a vyčkávání, se Merkelová podle Handla snaží hledat především evropské řešení. Důležitý úkol jí ale teprve čeká. „Německo přijímá po USA nejvíce imigrantů na světě, nemá ale adekvátní imigrační zákon, který bude Angela Merkelová muset prosadit proti opozici CSU,“ upozorňuje odborník z ÚMV.

Podle Eberleho se Merkelová v otázce imigrace „úzkostně drží pro ni typických obecných proklamací a technických řešení“. Vláda tak řeší například to, jak zrychlit azylové řízení, jak a kolik přispívat jednotlivým spolkovým zemím nebo zda není na místě ztížit možnost udělení azylu pro migranty z balkánských zemí. Ty jsou víceméně považovány za bezpečné a nárok na azyl má proto jen mizivé procento žádostí.

„Tématu se kancléřka úplně nevyhýbá, důsledně se však brání jeho politizaci a opět se snaží spíše o konsenzuální a ‚manažerský‘ přístup,“ tvrdí Eberle. Při řešení problému jí pomáhá i fakt, že tamní parlamentní strany spojuje jakýsi rámcový konsenzus.

„Na rozdíl od jiných zemí západní Evropy, nebo ostatně dnes i na rozdíl od Česka, není ve Spolkovém sněmu zastoupena žádná otevřeně protiimigrační strana, a radikální hlasy proto zaznívají od mimoparlamentních a tedy spíše okrajových sil, jako je slábnoucí Alternativa pro Německo (AfD) či hnutí PEGIDA,“ vysvětluje analytik AMO.

Euroskeptická strana AfD či radikální hnutí PEGIDA (Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu), které před půl rokem pořádalo početné protiimigrační protesty ve velkém, se vůči přílivu uprchlíků do Německa vyjadřují dlouhodobě s odporem. Takové nacionalistické a xenofobní tendence však německá kancléřka od počátku rázně odsuzuje.

Autor: Eliška Kubátová