Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Mýty o válce v Náhorním Karabachu

Tereza Soušková Tereza Soušková / Ed. 21. 1. 2021
Mýty o válce v Náhorním Karabachu
foto ARMENNANO/PIXABAY

Tato publikace vznikla s podporou Odboru veřejné diplomacie NATO.

Opětovné rozhoření bojů v Náhorním Karabachu z letošního podzimu bylo dalším překvapením v loňském roce.  Konflikt, který od uzavření příměří po krvavé válce v 90. letech doutnal pod povrchem a občas eskaloval, tentokrát přerostl ve „finální bitvu“ o Náhorní Karabach – jak tedy alespoň donedávna o podzimní válce uvažovala arménská i ázerbájdžánská společnost. Obě strany konfliktu se letos stejně jako celý svět dostaly do nelehké situace kvůli pandemii. Ázerbájdžán se nacházel ve stavu dlouhodobé frustrace z nenaplňování svých zájmů ohledně Náhorního Karabachu, což znamenalo návrat okupovaných teritorií Arménií a převedení oblasti Náhorního Karabachu pod svou správu. Navíc od konce války v 1994 se soustředil na modernizaci armády a vyzbrojování za ropné peníze. Na suroviny chudá Arménie, která si však nesla punc vítěze války z r. 1994, usnula na vavřínech. Poté, co se jí podařilo dosáhnout toho, aby Náhorní Karabach byl pod správou Arménů a ještě obsadit ázerbájdžánské regiony spojující území Arménie a separatistického státu.  

Eskalace v obou národech velmi rychle vyvolala touhu bojovat tentokrát až do úplného konce ať to stojí, co to stojí. Umírněné hlasy byly zcela marginalizovány a obě společnosti se plně soustředily na válečné dění a pomoc vojákům, pořádání humanitárních a finančních sbírek, celkově všechny složky společnosti se velmi rychle přeorientovaly na jediný cíl: vyhrát válku. Nedílnou součástí bylo i prezentovat svou stranu konfliktu světové veřejnosti a ukázat, proč je ta která strana obětí agrese té druhé. Mnoho narativů jak arménské, tak ázerbájdžánské propagandy a národních mýtů proniklo i do českého mediálního prostoru. Tento konflikt je přitom velmi spletitý a náročný pro uchopení a o jeho historii a kořenech již bylo napsáno mnohé. Tento článek si klade za cíl představit nejrozšířenější mýty, které se v souvislosti s konfliktem o Náhorní Karabach objevují nejen v českém informačním prostoru a uvést je na pravou míru. I když se v tomto typu článků většinou snažíme poukázat na záměrně šířenou propagandu a dezinformace, v tomto případě vychází většina nepravdivých a zkreslených informací z nepochopení situace, případně z naslouchání jen jedné straně, spíše než ze záměrně šířených lží. Zároveň přinášíme několik faktů českého zapojení do této války, které by neměly uniknout pozornosti.

#Narativ č. 1: Souboj křesťanství a islámu

Jedním z nejrozšířenějších narativů o válce v Náhorním Karabachu je představa, že se jedná o souboj křesťanství s islámem, tedy konkrétně, že Arménie je poslední křesťanskou výspou na východě, která zadržuje hordy barbarských muslimů. Jedná se o arménský výklad událostí určený pro zahraniční, tj. euro-atlantické publikum, který měl pohnout státy EU a USA k intervenci v konfliktu na straně Arménie. Použitý argument zní: pokud západní státy nezasáhnou, Arménie padne a do Evropy se zjednodušeně řečeno nahrnou „hordy divokých krvelačných teroristů“.[1]

Konflikt v Náhorním Karabachu je přitom lokální střet mezi dvěma státy o to, co považují za součást své historie a kultury. Jedná se tedy o spor dvou identit a o to, jakou roli hraje Karabach jakožto „území předků“ v jejich představách. Obě etnika žila v minulosti na území celého Kavkazu v pokojných a mírových vztazích, první střety následované pogromy se datují až do počátku 20. století a byly socioekonomického charakteru, ne náboženského. Bezproblémové soužití obou národů ukazují i smíšené arménsko-ázerbájdžánské vesnice na jihu Gruzie[2] nebo bezproblémové vztahy mezi příslušníky jednotlivých komunit např. v Rusku[3].

#Narativ č. 2: Arméni žijí v Karabachu už po staletí

Narativ, že Arméni žijí v Karabachu už po staletí, a proto mají na oblast výsadní právo, používají arménské zdroje velmi často. Nicméně skutečnost, že Arméni oblast Kavkazu obývají již od dob před naším letopočtem, však neznamená, že tam žádné jiné etnikum nežilo. Ač se ázerbájdžánská národní identita formovala později, turkické kočovné kmeny spolu s mnoha jinými etniky v průběhu staletí rovněž oblast považovaly za svůj domov.[4]

Navíc argument, kdo byl v oblasti dřív nebo kdo jí později vládnul, nezakládá právní nárok na tento region. Stejně tak právo na sebeurčení národa/jeho příslušníků, kteří v oblasti žijí, je v tomto případě problematické. Arméni poukazují na to, že v Náhorním Karabachu žije arménské obyvatelstvo, což je pravda dnes. Před 30 lety v oblasti žili i Ázerbájdžánci, avšak v důsledku etnických čistek a vyhánění (které nutno podotknout probíhaly na obou stranách) v Náhorním Karabachu dnes žádní nejsou. Náhorní Karabach obě strany považují za domov svých předních kulturních činitelů a je to místo, kde se po staletí jednotlivé kultury střetávaly. Více než historická pravda zde dochází k účelovému využívání, vynechávání a zkreslování historie za účelem podpoření politických cílů, tedy dokázat, že oblast byla jedné nebo druhé strany už „od nepaměti“.[5]

#Narativ č. 3: Kavkazská Albánie aneb Ázerbájdžánci žijí v Karabachu už po staletí

Jeden z nejčastějších narativů ázerbájdžánské propagandy, jehož účelem je dokázat starobylost Ázerbájdžánců a to, že žili v oblasti Karabachu už od nepaměti, a tudíž na něj mají právo, je tvrzení, že dnešní Ázerbájdžánci jsou potomci tzv. kavkazských Albánců.

Kavkazští Albánci tvořili volnou federaci kmenů. Od 7. století našeho letopočtu se začali postupně asimilovat, část se armenizovala a část se turkizovala. Ázerbájdžánci považují za své předky tu část, která přijala islám spolu s turkickými kmeny ze Střední Asie. Tuto teorii o albánském původu Ázerbájdžánců však není možné zcela prokázat, navíc ani kdyby prokazatelná byla, tak nezakládá právo na držení Náhorního Karabachu dnes.[6]

#Narativ č. 4: Proxy válka mezi Ruskem a Tureckem

Spor o Náhorní Karabach začal jako střet Arménie a Ázerbájdžánu o to, co považují za součást své historie, kulturního dědictví a identity. Nejedná se o uměle vyvolanou válku Ruskem nebo Tureckem, protože spor o oblast sahá do počátku 20. století. Rusko i Turecko jsou spojenci obou znepřátelených stran, které na pozadí tohoto konfliktu sledují své vlastní zájmy. První válka o Náhorní Karabach 1988-1994 probíhala v kontextu rozpadajícího se Sovětského svazu a upadající centrální moci, které se konflikt vymkl z rukou.[7]

Turecko se po rozpadu SSSR stalo spojencem Ázerbájdžánu, avšak na konflikt pohlíželo jako na vnitřní záležitost Ázerbájdžánu, do které nechtělo zasahovat. Nárůst turecké podpory Baku je záležitostí politiky prezidenta Erdogana a souvisí s proměnou turecké zahraniční politiky vůči turkickým národům v posledním desetiletí. Turecko, stejně jako Rusko, se snaží zaujmout postavení regionálního hegemona a zvýšit svůj vliv v oblasti Kavkazu. Avšak Rusko je spojencem obou znepřátelených stran. S Arménií, na jejímž území má vojenskou základnu, má podepsanou spojeneckou smlouvu o vzájemné ochraně, jejíž mechanismus může být spuštěn pouze tehdy, bude-li útok proveden na území Arménie, což vylučuje „nezávislý“ stát Republiku Arcach (jak se náhorně-karabašský kvazistát před pár lety přejmenoval). Rusko dodává zbraně jak Arménii, tak Ázerbájdžánu, se kterým navíc Kreml pojí úzké přátelské svazky. Rusko tedy vyvažuje mezi oběma nepřáteli tak, jak je to pro něj zrovna výhodné. Stejně tak s Tureckem je Rusko ve stavu soupeřícího přátelství, kdy jsou obě země schopny se velmi rychle domluvit, pokud je to pro obě výhodné. Ostatně o tom svědčí i uzavřené příměří z 10. listopadu a následná rusko-turecká vyjednávání.

#Narativ č. 5: Příměří ukončilo konflikt

Dalším šířeným narativem je tvrzení, že příměří definitivně vyřešilo konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Nicméně dohoda o příměří uzavřená 10. listopadu mezi Arménií, Ázerbájdžánem a Ruskem ukončila boje a narýsovala nové hranice, avšak neukončila konflikt o Náhorní Karabach jako takový. Podle dohody Ázerbájdžánu připadnou všechny regiony okupované Arménií, část Náhorního Karabachu se strategickým městem Šuši a nově koridor přes Arménii spojující jeho území s ázerbájdžánskou exklávou Nachičevanem. Status zbývajícího území Náhorního Karabachu dohoda nespecifikuje, zůstane tudíž pod správou místních Arménů. Jeho území, které se nyní ocitlo zcela obklopeno Ázerbájdžánem, bude s Arménií spojovat strategický Lačinský koridor. Po nových liniích dotyku budou rozmístěni tzv. ruští mírotvorci, v regionu budou přítomny i turecké jednotky. Příměří tedy přeskupilo šachovnici pro další budoucí střet, ke kterému dříve nebo později nevyhnutelně dojde, avšak zvýšilo sázky, jelikož při další eskalaci bude do konfliktu už přímo zapojeno Rusko i Turecko.[8]

#Narativ č. 6: Civilisty ostřelovala a kazetovou munici používala pouze ta druhá strana

Jak Arménie, tak Ázerbájdžán po dobu konfliktu opakovaně popíraly, že by jejich zbraně mířily na civilní cíle a obviňovaly z ostřelování nevojenských objektů druhou stranu. Výsledkem jsou rozbombardované budovy po obou stranách hranice. Díky přístupnosti Náhorního Karabachu novinářům celý svět viděl, jaké škody napáchala střelba na civilních objektech a jak se karabašští Arméni před bombardováním ukrývají ve sklepích.[9] Arménské střely zase zasáhly druhé největší ázerbájdžánské město Gandža.[10]

Kapitolou samou o sobě je používání kazetové munice. Použití tohoto druhu zbraní je zvláště nebezpečné, jelikož zasahuje velké plochy a ohrožuje všechny, kdo se na místě v momentu zásahu nachází. Navíc nevybuchlá munice se stává de facto minami, které vybuchují při doteku. Vyčistit zasažená území od kazetových bomb je zvláště náročné, jelikož vyžaduje speciálně vybavené jednotky. Podle zprávy Human Rights Watch jak Ázerbájdžán[11], tak Arménie[12] použily tyto zbraně nejen na vojenské, ale i civilní cíle. Nicméně, i když je použití kazetové munice zakázáno Úmluvou o zákazu kazetové munice, mezi jejími 123 signatáři Arménie i Ázerbájdžán chybí.[13]

#Poznámka č. 1: Český podíl na válce v Karabachu

I když můžeme mít pocit, že se nás tato „válka na konci světa“ netýká, má zde Česká republika také svůj smutný odkaz. V roce 2019 server Investigace.cz přinesl reportáž, která rozkrývá kauzu prodeje českých zbraní do Ázerbájdžánu. Společnost Czechoslovak Group vyvezla do Ázerbájdžánu, tedy do země, která se nachází v aktivním válečném konfliktu, houfnice Dana a raketomety Vampir. V 90. letech jak na Ázerbájdžán, ta na Arménii bylo OSN a OBSE vyhlášeno embargo na prodej zbraní, které však bylo po roce 2000 staženo a v platnosti zůstalo jen nezávazné embargo OBSE zbraně do zemí nedodávat. Avšak oficiální zahraniční politika ČR zakazuje do konfliktních zón zbraně dovážet. Houfnice Dana se účastnily bojů přinejmenším na jihu Karabachu.[14]

#Poznámka č. 2: Problematika válečného zpravodajství  

Jednou ze spletitostí tohoto konfliktu je i disproporce v informování v českém mediálním prostoru. První problematickou záležitostí je převládající představa, že Arméni jsou oběťmi. V konfliktu jsou však obě strany obětí i agresorem zároveň, jenom se jejich role střídají v čase a na jednotlivých místech konfliktu. K disproporci v informování napomáhá také to, že Arménie a Náhorní Karabach zůstaly po celou dobu otevřeny přijíždějícím novinářům, kteří se na vlastní oči mohli přesvědčit o škodách, které zanechalo ázerbájdžánské ostřelování. Je tedy více než logické, že vede-li se konflikt o oblast Náhorního Karabachu, zprostředkovávají novináři autentické záběry a rozhovory s Armény, kteří v této oblasti žijí. Problém nastává, stává-li se toto zpravodajství převládajícím obrazem o válce aniž by došlo k vysvětlování historie tohoto konfliktu.

Ázerbájdžán se na druhou stranu hned po propuknutí bojů uzavřel před světem a zahraniční novináře, které nakonec na své území vpustil, omezoval v práci a dával jim oficiální doprovod. I tak ale např. velmi vyvážené zpravodajství poskytovala Česká televize, která měla zpravodaje jak v Ázerbájdžánu (Václav Černohorský), tak v Arménii (David Borek), což významně pomohlo přiblížit českému publiku obě dvě hlavní strany konfliktu a jejich motivaci.[15]

Na druhou stranu se řada novinářů a médií v ČR nechala ovlivnit jedním z narativů, o kterých jsme psali výše. Problémem ve válečném zpravodajství bývá posuzování konfliktu optikou zasažených válkou a zplošťování celého obrazu na souboj dobra se zlem. Novináři by se měli vyhýbat politickému aktivismu, i když je to v tváří tvář např. matce chránící své dítě ve sklepě před ostřelováním velmi obtížné, a předávat nejen lidské utrpení, ale především to, co vidí kolem sebe zasazovat do historického a politického kontextu.[16]


[1] V češtině např. https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Luiza-Seda-Tadevosyanova-Valka-o-Nahorni-Karabach-Porusovani-mezinarodniho-prava-kazetove-bomby-a-ceske-zbrane-643101;  https://www.denik.cz/z_domova/evropane-hrozi-vam-osud-ztracene-civilizace-varuje-armensky-historik-30150429-fq8l.html

[2] https://www.youtube.com/watch?v=aqjPSe-Z2d0&ab_channel=RadioFreeEurope%2FRadioLiberty

[3] https://denikn.cz/502737/prazsti-armeni-a-azeri-pratele-na-smrt-o-lasce-nenavisti-a-o-tom-jak-se-poznaji-na-ulici/?ref=tema

[4] https://hlidacipes.org/armensky-symbolismus-a-azerbajdzansky-revansismus-co-se-deje-v-nahornim-karabachu/

[5] Thomas de Waal. Černá zahrada. Arménie a Ázerbájdžán v míru a za války. 2012, Praha, Academia. Překlad: Petruška Šustrová.

[6] Emil Aslan v rozhovoru pro ČT24: https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3231334-kdo-byl-prvni-v-cerne-zahrade-za-sporem-o-nahorni-karabach-neni-starodavna-nenavist-ale

[7] Thomas de Waal. Černá zahrada. Arménie a Ázerbájdžán v míru a za války. 2012, Praha, Academia. Překlad: Petruška Šustrová.

[8] https://a2larm.cz/2020/11/valka-v-karabachu-skoncila-armenie-a-azerbajdzan-se-pod-vedenim-ruska-dohodly-na-novem-statu-quo/

[9] https://www.aljazeera.com/news/2020/10/16/nagorno-karabakh-sirens-shelling-and-shelters-in-stepanakert

[10] https://www.rferl.org/a/armenia-azerbaijan-urged-to-seek-lasting-cease-fire-as-diplomatic-efforts-continue/30916763.html

[11] https://www.hrw.org/news/2020/10/23/azerbaijan-cluster-munitions-used-nagorno-karabakh

[12] https://www.hrw.org/news/2020/12/15/armenia-cluster-munitions-used-multiple-attacks-azerbaijan

[13] https://www.clusterconvention.org/the-convention/convention-status/

[14] https://twitter.com/Vcernohorsky/status/1314997052208754695

[15] https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3200565-zpravodajove-o-karabachu-bohata-armada-s-drony-zapoli-s-pocetnou-pechotou-v-horach

[16] https://hlidacipes.org/valka-jako-obchodni-artikl-ceska-zahranicni-novinarina-attention-whores-a-prodej-emoci/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=denni-tisk

Tato publikace vznikla s podporou Odboru veřejné diplomacie NATO

 

Původní vydání: Mýty o válce v Náhorním Karabachu

Přejít
Tagy
Tagy
Arménie 33
Blízký Východ a severní Afrika 1244
NATO 392
lidská práva 389
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky