Vyhlášení předčasných voleb se vymstí tomu, kdo je svolá. Tato politická zákonitost se ve volbách ve Spojeném království naplnila vrchovatě. Vyhlášení voleb mělo smysl ze dvou důvodů. Zaprvé šlo konzervativcům o to získat co možná nejvíce mandátů. Vládě by se pak pracovalo mnohem pohodlněji a v jednáních s EU by se mohla ohánět silným mandátem na domácí scéně. Největším spojencem k dosažení tohoto cíle konzervativců měla být osobnost kontroverzního vůdce opozice Jeremyho Corbyna. Konzervativcům to mohlo připadat, že již samotná odpudivost jeho politických názorů (návrhy mj. na znárodnění pošt, železnic a rozvodných sítí – pozn. red.) bude stačit k tomu, aby labouristé přišli o podstatnou část svých mandátů v dolní sněmovně.

Druhým účelem voleb bylo prověřit volebním kláním postoje jednotlivých politických stran před nadcházejícími jednáními o Brexitu. Volby měly premiérce získat získat demokratickou legitimitu přímo od voličů a zbavit ji nálepky politika, kterého do nejvyššího úřadu vyneslo pouze hlasování uvnitř strany.

Konzervativcům však kalkul na ovládnutí britské politiky drasticky nevyšel. Ztratili jednobarevnou většinu, kterou tak zázračně ve volbách v roce 2015 vydoloval David Cameron. Konzervativce tak čeká nepohodlné vládnutí s těsnou většinou, kterou jim zajistí podpora severoirské Demokratické unionistické strany.

Co bylo příčinou tohoto nečekaného neúspěchu? Theresa Mayová se snažila zjednodušit krátkou předvolební kampaň na jednu neustále opakovanou myšlenku. Tou bylo, že Spojené království nyní potřebuje stabilní a silné vedení pro jednání o Brexitu. Často dodávaným dovětkem pak bylo, že je zřejmé, že takové vedení země přece může zajistit jen současná premiérka, a nikoliv Jeremy Corbyn. Konzervativci tak po dlouhou dobu přistupovali k volbám jako k předem vyhranému klání a přemíra sebejistoty na voliče příliš dobře nezapůsobila. Když už voliči museli po dvou letech znovu k volbám, chtěli hlasovat o reálných otázkách svého života. Mayové se zkrátka nepodařilo vysvětlit, že jednání o Brexitu je tou nejdůležitější otázkou, která bude mít skutečný dopad na život Britů v budoucnu. Jak volby ukázaly, britský volič bere Brexit již za hotovou věc a tématem vystupování z EU je za poslední léta přeci jen unaven. To dokázaly i minimální volební zisky Liberálních demokratů, kteří se v průběhu volební kampaně postavili za myšlenku uspořádat před vystoupením z EU ještě jedno referendum.

Fenomén Corbyn

Více než otázky spojené s donekonečna omílaným tématem Brexitu tak na voliče zapůsobil levicový populismus labouristů, kteří ve svém programu naslibovali všechno a všem. Ukázalo se přitom, že Jeremy Corbyn dokáže získat podporu více než jen úzkého jádra svých nejvěrnějších příznivců. Jeho názory proti establishmentu jsou sice velkou reminiscencí na západní trockismus z dob studené války, i tak však přijde současným levicovým voličům více autentický než vize konzervativismu pro pracující třídu, se kterou přišla Mayová a její nejbližší poradci. Labouristé pod vedením Jeremyho Corbyna přitom již zdaleka nejsou progresivní stranou koketující s vizí tzv. třetí cesty, jak je britští voliči mohli znát z přelomu tisíciletí. Volební program, se kterým šli labouristé do těchto voleb, slibuje zvrátit nejen to, co udělaly předchozí konzervativní vlády, ale také znárodnění řady veřejných služeb, které byly privatizovány za vlád nové levice Tonyho Blaira a Gordona Browna.

To, že mladá generace Britů najde zalíbení v politice labouristů ze sedmdesátých let, je překvapením, které lze vysvětlovat snad jen zhrzeností nad zahraniční politikou nové levice, která zemi zavlekla do nepopulárních intervencí v Iráku. Co totiž nelze Corbynovi upřít, je to, že od dob Margaret Thatcherové konstantně vystupuje z pozice ultrapacisfismu. Zapojení země do tzv. válek s terorem pod závojem nešťastných tvrzení Tonyho Blaira o existenci zbraní hromadného ničení v Iráku, je něco, co nejmladší generace současných levicových voličů jen těžko zapomíná. Corbynův pacifismus se tak levicově smýšlející části mladé generace v Británii jeví jako přijatelný postoj ke globálním otázkám. Nelze se ale příliš divit. Když vás někdo v deseti letech přesvědčí, že vaše země musí zaútočit někde na vzdáleném místě planety v zájmu humanity a ochrany před zbraněmi hromadného ničení, je pro vás velmi těžké odpustit, když se za pár let ukáže, že nejenže jste na tom odlehlém místě přílišné změny nedosáhli, ale že ani uváděný důvod, proč zaútočit, neexistoval.

I v programu konzervativců lze ovšem spatřovat jistý ústup od progresivních prvků, které v něm probleskovaly za předsednictví Davida Camerona. Nový proud zvaný „mayismus“ začal budovat konzervatismus, který měl být přijatelný i pro dělnickou třídu. Zatímco labouristé pod Corbynem hlásají přerozdělení bohatství od nejbohatší vrstvy společnosti směrem ke zvýšení standardu veřejných služeb pro všechny, mayismus zdůrazňoval prvky teritoriálního narovnání rozdílů a přerozdělení bohatství směřující z bohatšího jihu Anglie a Londýna směrem na globalizací postiženější část země na sever od Temže. Na první pohled chytrý plán, jak od labouristů převzít řadu tradičních volebních okrsků na severu Anglie, však nevyšel. Jeremy Corbyn, hlásící se otevřeně k potřebě přivést na levicovou část politického spektra styl současného amerického prezidenta Donalda Trumpa, v předčasných volbách úspěch mayismu výrazně negoval. Corbyn tak dosáhl výsledku, který jej, zdá se, sice tento rok nepřivede do sídla premiérů v Downing Street 10, ale zcela jistě mu pomůže odrážet kritiky uvnitř vlastní strany a stát se nezpochybňovaným leaderem opozice.

Tento komentář vyšel v Katolickém týdeníku 20.-26. června 2017.