Představa, že závody ve zbrojení ve vesmíru jsou otázkou budoucnosti a je možné se jim vyhnout, je iluzorní. Ve skutečnosti je vesmír již několik dekád intenzivně využíván pro vojenské účely. Historicky vzato začal tento proces v okamžiku, kdy upravená mezikontinentální raketa vynesla na oběžnou dráhu Sputnik. Dnes je situace taková, že se na oběžných drahách různé výšky pohybují stovky vojenských satelitů, které plní nejrůznější průzkumné, spojovací či navigační úkoly. V době, kdy je vedení nejen amerických vojenských operací naprosto závislé na systémech typu GPS, je představa o zákazu využívání kosmu k vojenským účelům obtížně realizovatelná. Ať už se nám to líbí nebo ne, vesmírný prostor kolem planety Země až do vzdálenosti několika desítek tisíc kilometrů se neodvolatelně stal součástí pozemského bojiště.

O co tedy Rusku a Číně jde? Jejich návrh je namířen proti americkým plánům na vyzbrojení vlastních satelitů (to by mělo podobu střel s explozivní hlavicí, tzv. kinetic energy weapons ničících cíl pouhým nárazem, laserových zbraní nebo jiných technologií). Takto vybavené satelity by byly schopny na jedné straně ničit nepřátelské družice, na druhé straně fungovat jako aktivní součást systému protiraketové obrany.

Ani jedna z těchto možností se Rusku a Číně nezamlouvá. Peking se obává, že by do takto posíleného systému protiraketové obrany mohl být začleněn i Tchaj-wan, což by značně ztížilo možnost připojení ostrova k pevnině vojenskou cestou. Obavy Moskvy plynou spíš ze skutečnosti, že úspěšný rozvoj programu vyzbrojování amerických satelitů by mohl neutralizovat ruské jaderné síly, které představují jeden z mála zbývajících atributů ruského globálního postavení.

Tyto obavy nejsou úplně neopodstatněné. Pokud by USA v masovém měřítku vyzbrojily své satelity střelami, antisatelitními systémy (ASAT) nebo lasery, fakticky by se mohl splnit sen Ronalda Reagana o tom, že jaderné zbraně na balistických nosičích se stanou zastaralou a neúčinnou součástí zbrojního arzenálu protivníka. Tento sen ovšem také implikuje trvalou globální nadřazenost USA ve vojenské oblasti. Představme si hypotetický scénář války USA s Čínskou lidovou republikou: pokud by Spojené státy disponovaly komplexním systémem protiraketové obrany a ASAT na oběžné dráze, byly by schopny zničit čínské družice a sestřelit její rakety. Bez ohledu na početné konvenční síly by tak ČLR byla vydána Spojeným státům na milost a nemilost.

V pozadí zmíněného rusko-čínského návrhu rozhodně nestojí jen altruismus a obava o osud lidstva – přestože světové veřejné mínění může jejich iniciativu takto vnímat – ale spíše strategicko-vojenská kalkulace. To dokazuje i úspěšný test z ledna 2007, při kterém Čína sestřelila balistickou raketou středního doletu vlastní zastaralou meteorologickou družici. Pokud jde o schopnost zničit satelit na oběžné dráze, zařadila se tak po bok USA a Ruska. Jenže po demonstraci vlastní síly bude Čína jen těžko přesvědčovat ostatní země, aby se nesnažily svá zařízení ve vesmíru chránit.

Náskok, který USA v oblasti vesmírného vojenského programu mají, je značný. Pro ČLR i Rusko by proto bylo výhodné, kdyby se podařilo jeho rozvoj zbrzdit do doby, než mu budou schopny účinně konkurovat. Oběma zemím je jasné, že dohodnout a schválit navržený smluvní zákaz bude velmi obtížné, ne-li nemožné. Nehledě na to, že Spojené státy nic nenutí ke smlouvě přistoupit. I případný neúspěch celé iniciativy však nemusí Rusko ani Čína vnímat jako prohru. Nátlak na USA, který prostřednictvím návrhu vyvinou, mohou využít k diplomatickému manévrování a vlastní vstřícné kroky v této věci vyměnit za ústupky Spojených států v jiných klíčových otázkách.