Dvojité referendum

Nebylo to jediné referendum, které se o víkendu v oblasti konalo. Etničtí Gruzínci, kteří tvoří třetinu obyvatel z přibližně 70 000, uspořádali paralelní referendum a prezidentské volby. Důvodem byl fakt, že většině Gruzínců bylo znemožněno volit. Jihoossetinské orgány totiž uplatňovaly dvojitý standard. Volit v „oficiálním“ referendu mohli jen držitelé jihoosetského pasu. Většina Osetinců je držitelem ruského občanství, což jim nebránilo v získání občanství Jižní Osetie. Etničtí Gruzínci by se však museli vzdát gruzínského občanství, aby získali jihoosetský pas. Fakt, že u části populace je dvojí občanství tolerováno (ne-li podporováno) a u části nikoli, je pochopitelně vážným prohřeškem proti regulérnosti jakéhokoli hlasování. Největším favoritem alternativních voleb je Dmitrij Sanakojev, bývalý premiér Jižní Osetie, který je pro obnovení rozhovorů s Gruzií a budoucí federální uspořádání. Výsledek těchto voleb není zatím znám.

Jižní Osetie hlasovala o nezávislosti již v roce 1992. Po několikaměsíční válce mezi separatisty a gruzínskou armádou byly v oblasti rozmístěny mírové jednotky Společenství nezávislých států pod ruským velením. Na mírový proces dohlíží OBSE a hlavním nástrojem je Společná kontrolní komise se zastoupením Jižní Osetie, Severní Osetie, Ruska a Gruzie. Od té doby Tbilisi fakticky kontroluje jen část vzbouřeneckého regionu.

Paradoxní je, že si za masovou podporu pro Kokoityho může Gruzie do značné míry sama. Když na jaře 2004 gruzínská vláda s hlavním vůdcem tzv. „revoluce růží“ prezidentem Michailem Saakašvilim bez výstřelu získala kontrolu nad Adžárií na jihozápadě země, tak mylně podlehla přesvědčení, že získání kontroly nad Jižní Ossetii bude stejně snadné. Policejní akce, které probíhaly od začátku roku a jejichž cílem bylo zlikvidování černého obchodu, který je významným zdrojem příjmů obyvatel Jižní Osetie, se brzy obrátily proti Tbilisi.

Týdenní otevřené boje byly v polovině srpna 2004 ukončeny a šance na vyřešení konfliktu značně klesly. Uzavření tržiště v Ergneti, které bylo centrem pro pašované zboží zhoršilo špatnou ekonomickou situaci obyvatel Jižní Osetie. Navíc vniknutí gruzínských jednotek do vymezené konfliktní zóny, kde se mají pohybovat jen mírové síly, poskytlo separatistům argumenty o agresivních úmyslech Tbilisi. Ještě než vypukly boje, Kokoity v červnu 2004 vyhrál prezidentské volby a jeho strana získala dvoutřetinovou většinu v jihoosetském parlamentu.

Referenda o „nezávislosti“ v mezinárodním kontextu

Jihoosetské a s ním i podněsterské referendum je třeba vidět v širším kontextu. Důležitým hráčem v obou konfliktech v postsovětských republikách je Rusko. Podněstří i Jižní Osetie vidí svou budoucnost nikoli v samostatné existenci, ale v připojení k Ruské federaci. V případě Jižní Osetie je cílem spojení se Severní Osetií, která je součástí Ruska. Je to opět Rusko, které má v obou oblastech vojáky pod vlajkou mírových jednotek SNS. Třetím regionem, kde Rusko udržuje své „mírotvorce“ je Abcházie, která se snaží získat nezávislost na Gruzii, stejně jako Jižní Osetie.

Vztahy mezi Gruzií a Ruskem se od nástupu prezidenta Saakašviliho v roce 2004 dostaly na bod mrazu. Obě strany se navzájem obviňují z úmyslu rozpoutat na jižním Kavkaze válku. Rusku je trnem v oku zejména ostře prozápadní kurz Saakašviliho režimu, který deklaroval jako zahraničně politické priority Gruzie vstup do NATO a EU.

Faktem je, že dokud Gruzie nevyřeší konflikty v Abcházii a Jižní Ossetii, tak si o členství v NATO a EU může nechat zdát. Obě uskupení mají jako základní podmínku členství vyřešení všech územních sporů. Chce-li Rusko prozápadním ambicím Gruzie zabránit, tak řešení obou konfliktů není v jeho zájmu.

Klíč pro ambice Jižní Ossetie a dalších neuznaných států postsovětského prostoru možná leží na Balkáně. Je jím otázka nezávislosti Kosova. V případě, že Kosovo získá nezávislost, bude Rusko požadovat, aby na jeho příkladě byl stanoven obecný princip. Tím ruská diplomacie sleduje cestu k uznání Jižní Osetie, Abcházie a Podněstří. Západní země se ocitly na tenkém ledě, protože na jedné straně podporují nezávislost pro Kosovo, na straně druhé trvají na územní celistvosti Moldavska a Gruzie.

Horké období pro „zamrzlé konflikty“

Rusko ovšem hraje poměrně nebezpečnou kartu. Není zcela jasné uzná-li výsledky referenda v Jižní Osetii, jak tomu učinilo v případě podněsterského plebiscitu. Severní Kavkaz a další oblasti Ruské federace jsou plny národů, které by mohly požadovat stejné právo na nezávislost, tentokrát na Rusku samotném. Tato politika může být pro Ruskou federaci smrtelně nebezpečná. Nebyla to Gruzie, kdo ve dvou rusko-čečenských válkách utopil v krvi snahy Čečenců o nezávislost.

„Zamrzlé konflikty“je označení pro nevyřešené konflikty v republikách bývalého Sovětského svazu. Jejich „zmraženost“ spočívala v udržování statu quo z devadesátých let. Prozápadní revoluce v Gruzii a snahy Moldavska a Gruzii o orientaci směrem k členství v NATO a EU přivedly ruskou diplomacii ke zjištění, že udržování „zmraženého“ stavu již není možné. Snadný přístup obyvatel separatistických regionů k ruskému občanství a série ekonomických opatření namířených proti Moldavsku a Gruzii jsou důkazem aktivnější politiky Moskvy.

V souvislosti s Jižní Osetií došlo k zajímavé změně v gruzínské vládě. 10. prosince byl z postu ministra obrany odsunut Irakli Okruašvili, který je považován za největšího stoupence silového řešení snah Jižní Osetie a Abcházie. Byl to právě Okruašvili, který se nechal slyšet, že letošní Vánoce stráví v Tskhinvali, hlavním městě Jižní Osetie.

Dlužno dodat, že za zhoršení situace nenese odpovědnost jen Moskva. Byl to neúspěšný pokus Gruzie v létě 2004 (Okruašvili byl tehdy ministr vnitra ) o získání kontroly nad Jižní Osetií, který radikalizoval situaci. Rusko do jisté míry jen využívá neobratnosti gruzínské vlády. Gruzie také zřejmě přecenila ochotu EU jít do sporu s Ruskem. Změna na silovém resortu by mohla být dobrým znamením zejména pro Gruzii samotnou. Případný vojenský konflikt mezi Tbilisi a separatistickými regiony by zcela jistě nenechal Rusko chladným. Z takového konfliktu by Gruzie nevyšla jako vítěz. Šance na přilákání odtrženeckých regionů zpět pod kontrolu Tbilisi leží v soustředění se na ekonomický rozvoj země, ve které více než polovina obyvatel žije pod hranicí chudoby. Ekonomicky prosperující a k menšinám tolerantní Gruzie s možnou perspektivou členství v NATO a EU by měla být pro obyvatele Jižní Osetie a Abcházie atraktivnější, než perspektiva pohlcení Ruskou federací.

Budoucí postavení Kosova je nicméně věcí, kterou vláda v Tbilisi neovlivní. O Kosovu má být rozhodnuto do konce roku a bude-li přijat Ahtisaariho plán, tak Kosovo postupně přejde k samostatnosti. V případě, že se tak stane, dá se očekávat tlak Moskvy na uznání nezávislosti mj. i pro Jižní Osetii.