Modus operandi takových útoků však napovídá, že se setkáme s něčím odlišným, než je prostý jednorázový bombový útok (například na londýnské metro v roce 2005) či klasické zajetí rukojmí a nakonec zabití izraelských sportovců během olympijských her v Mnichově v roce 1972 palestinskou organizací Černé září).

Městský terorismus

Koordinované útoky v městských oblastech provedené na několika místech, bývají označovány jako ,,urbánní terorismus“. Experti John Sullivan a Adam Elkin příznačně nazvali tento typ incidentu jako ,,městské obléhání“ už v roce 2008 po obdobně provedených krvavých útocích v indické Bombaji. David Kilcullen ve své knize z roku 2013 nazvané ,,Dolů z hor: Přicházející éra městské guerilly“ připodobňuje moderní městské anglomerace k živému organismu. Teroristické operace jsou pak více či méně úspěšně v pomyslném poškozování důležitých organismu, přičemž tato zranění nakonec mohou způsobit paralýzu.

Nedávné útoky skutečně způsobily ochromení komplikovaného městského organismu Paříže. Po masakru město žilo a žije ve strachu, francouzské autority vyhlásily výjimečný stav, život metropoli se na několik dní zpomalí – obchody, školy či muzea byly zavřené.

V pařížských ulicích byly nasazeny desetitisíců policistů, navíc posílené vojenské jednotkami. Lov na teroristy výustil ve středu v rozsáhlou operaci namířenou proti údajnému organizátorovi teroristické operace Adbelhalhamidovi Abaaoudovi ve čtvrti Saint-Denis. Francouzská policie podle slov ministra vnitra Bernarda Cazeneuva zmobilizovala po útocích 115 tisíc mužů. Podobnou mobilizaci a ochromení městského organismu zažila Paříž už letos v lednu po útocích džihádistů na satirický magazín Charlie Hebdo.

Paříž a Bombaj

Koordinované urbánní teroristické útoky několika útočníků na různých místech ve velkém městě nejsou novým fenoménem. Nakonec v poslední době jsem se setkali (byť v méně operativně vyspělé podobě) s obdobným útokem na redakci magazínu Charlie Hebdo, v červnu s útokem na turistický resort Súse či v březnu na muzeum Bárdo také v Tunisku.

Pařížský útok byl však svým provedením o řád komplexnější. Pachatelů bylo devět ve třech týmech, operovali více koordinovaně podle podrobně připraveného časového plánu a s očividnou profesionalitou a znalostí prostředí. Francouzský prezident Hollande se později nechal slyšet, že tento ,,válečný akt“ byl naplánovaný v Sýrii, připravený a zorganizovaný v Belgii a spáchaný na francouzské půdě s francouzskou spoluúčastí.

Pařížské teroristické útoky nápadně připomínají svoji komplexností operaci pákistánské teroristické skupiny Laškar_e-Tajba (LeT) z listopadu 2008. Deset jejích operativců tehdy proniklo na člunech do Bombaje, odkud spustili sérii koordinovaných útoků střelnými zbraněmi celkem na dvanácti místech. Zahynulo více než 160 lidí a indickým speciálním jednotkám se podařilo zneškodnit poslední tři útočníky, kteří byli zabarikádovaní v hotelu Taj, až o dva dny později.

Teroristé měli celou operaci velmi dobře naplánovanou a v reálném čase byli navíc koordinováni prostřednictvím mobilních a satelitních telefonů z Pákistánu, kde členové LeT sledovali také prostřednictvím internetových zpráv a sociálních sítí dění v Bombaji.
Pařížský modus operandi v textech ideologů

V souvislosti s IS je zřejmě nejčastěji skloňované jméno Abú Bakr Nadží. Nadžího kniha „Řízení barbarství“, která se začala šířit po internetu v roce 2004, nabízí jiný pohled na vedení džihádu. Abú Bakrovo dílo je údajně i dnes hojně čteno kádry IS a je používáno k osvětlení strategie a ospravedlnění postupu členům organizace.

Kniha počítá se třemi fázemi k ustavení chalífátu. V první fázi „soužení a vyčerpání“ se mají džihádisté soustředit na islámské státy a skrze soustředěné útoky na kritickou infrastrukturu mají donutit stát stáhnout svoje síly z periferních oblastí, ve kterých vznikne mocenské vakuum. Zároveň mají džihádisté prosazovat „politiku polarizace“, aby na svoji stranu získali i masy.

Magazín Forbes pravidelně zveřejňuje žebříček nejbohatších lidí. Jeho blízkovýchodní odnož Forbes Israel loni v prosinci sestavila TOP 10 teroristických organizací podle celkové výše ročních příjmů. Na přehledu se vedle bezpečnostních a protiteroristických analytiků podílela i řada akademických pracovníků nebo lidí z odborných think-tanků.

Cílené útoky na civilisty a intenzivní násilí jsou přitom namířené na vytvoření nepřátelství mezi skupinami (v případě Iráku právě šíity a sunnity). Slovy Nadžího vytvoří atmosféru nepřátelství, která „donutí lidi vstoupit do této bitvy, ať už chtějí, nebo nechtějí“.

Vytvořený chaos je pak využit v druhé fázi, kdy džihádisté provádějí „řízení barbarství“ – v mocenském vakuu přijdou jako stabilizátoři a rozhodní administrátoři malých „emirátů“, které lid nakonec vítá jako cestu z chaosu a násilí. Síť takto ovládaných území pak má ve třetí fázi tvořit chalífát.

Nadžího ambice nekončí jenom v islámském světě, nýbrž považuje za možné tento proces zopakovat i na dalších územích.

Replikování Nadžího strategie v západních evropských státech skrze vyprovokování nepřátelství mezi muslimy a nemuslimy v Evropě těžko může dospět k fázi naprostého chaosu a následného „řízení barbarství“. Na druhou stranu, polarizace a snaha vyvolat chaos – zvláště v době kontroverzní debaty o přijímání převážně muslimských migrantů – je jistě jedním z cílů útoků pařížského typu.

Patrně ještě lépe vystihuje motivy pro pařížské útoky „globální džihád“ v podání Abú Musa’aba Surího. Surí, který žil jistou dobu v Londýně, byl zatčen v roce 2005 v Pákistánu a předán do USA. Byl jedním z hlavních ideologů al-Káidy po roce 2001. Jeho dílo čítající 1600 stran a nazvané „Volání globálního islámského odporu“ volá po decentralizaci hierarchické struktury džihádistických skupin a k „odporu bez vedení“.

Podle hesla „systém, nikoliv organizace“ radí rekrutům, aby utvořili svoji malou skupinu, čítající ne více než deset lidí. Tato skupinka se má oddávat ideologické i fyzické přípravě, tréninku zacházení se zbraněmi či výbušninami, a poté na vlastní pěst podniknout teroristický útok. Nakonec podobně autonomně byly zorganizovány i bombové útoky na londýnské metro v;roce 2005 a na madridské vlaky v roce 2004.