Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Aktuálně:

Začalo přijímací řízení Pražského studentského summitu!

Intervence prohlubují syrský pat

Zora Hesová Zora Hesová / Ed. 21. 1. 2016

Arabistka a analytička blízkovýchodního dění Zora Hesová přibližuje celistvě zájmy a postavení jednotlivých aktérů syrské války, posun v konfliktu za poslední rok, důvody oslabení prozápadní opozice i výsledky bombardování fanatiků z Dáeš.

S útoky v Paříži a statisícy uprchlíků se Evropě opět připomněla válka v Sýrii. Zase po letech je jí všude plno. Co se ale už tolik neuvádí, je vysvětlení, proč tolik lidí utíká najednou právě nyní a proč tato dvacetimiliónová země ulpívá už pátým rokem v nekonečném konfliktu. Syrská tragédie je přitom důsledkem rozpadu kolektivní bezpečnosti a výsledkem širších regionálních konfliktů. V Sýrii spolu bojují přímo i nepřímo ti, kdo do jednotlivých stran a do jejich válečného úsilí od počátku investovali, včetně několika zemí Západu.

Sýrie v centru regionální války

Intervenující aktéři začali do dění v Sýrii zasahovat otevřeně už několik měsíců po vypuknutí protestů na jaře 2011. V momentě, kdy existovala jakási možnost zahraničního tlaku na reformy, se za brutální represe Asadova režimu postavily pevně Írán a Rusko a za povstalce zase Francie, Británie a USA v čele s velvyslancem Fordem.

Jakkoli byly morální důvody podpory občanských protestů proti brutálnímu režimu legitimní, politicky byly krátkozraké. Západ totiž neměl možnost demokratické ambice povstalců podpořit: legální cesta k výraznějším sankcím či k intervenci skrze Radu bezpečnosti OSN, podporovaná tehdy většinou arabských států, byla blokována Ruskem a možnosti jednostranné humanitární intervence vyčerpaly USA se spojenci invazí do Iráku, jakož i maximalistickou intervencí v Libyi.

A především: na pozadí takzvaného Arabského jara se na jedné straně rozehrály vážné konflikty vyvolané posílením Íránu v důsledku tragické americké intervence v Iráku, což vedlo k reakci bohatých sunnitských monarchií, a na druhé straně se politizovaly sunnitské fundamentalistické kruhy otevřeně financované zeměmi Perského zálivu.

Když propukla občanská válka v Sýrii, obě osy, to jest pro-americký sunnitský Záliv a proti-americká íránská osa, se postavily za své staré a nové klienty: první podpořila islamistickou část povstalců, druhá Asadův režim. Ani jedna ze syrských stran by nebyla schopná vést pět let válku, kdyby ji dennodenně nefinancoval a nepodporoval bohatý zahraniční patron. Povstalci neměli zbraně, vládní straně zase rychle došli lidé.

Zahraniční patroni už pátým rokem udržují vojenské úsilí různých skupin bez velké naděje na průlom. Do roku 2014 byla tato podpora částečně skrytá, většinou finanční, nebo se odehrávala mimo pozornost médií. Letos už Írán, Rusko a USA se spojenci válčí v Sýrii zcela nezastřeně.

Posuny front

Přes absenci zásadního průlomu má syrská válka zřejmý vývoj. Samozvaný Islámský stát neboli arabským akronymem Dáeš uzurpoval v roce 2014 velkou část území dobytou povstalci. Bojoval také ze začátku především s nimi a výrazně povstalecký tábor oslabil. Kvůli tomu měla ještě loni jasně navrch vládní – asadovská – strana.

Mimo jiné díky přímé podpoře libanonského Hizballáhu posílil Asadův režim svou přítomnost na úkor povstalců kolem centrálních měst Damašku a Homsu a na spojnici mezi Damaškem, Libanonem a pobřežím. Během roku 2015 však vládní pozice výrazně oslabila. Poprvé od pádu Rakky ztratila vláda kontrolu nad celou řadou regionálních center a oblastí.

V geografickém středu Sýrie ztratil pod útoky Dáeše asadovský tábor pouštní regionální centrum Palmyru a blízké zdroje plynu, jakož i vojenské základny kolem Deir ez-Zoru a Hasaky na severu a východě země. Přestože je Dáeš rok bombardován, je schopen rychlými nájezdy malých mobilních jednotek, které nejsou snadno zasažitelné ze vzduchu, a sebevražednými útoky proti málo motivovaným vládním jednotkám a jejich zásobovacím liniím porazit organizovanou syrskou armádu. Tam, kde ztrácí, například proti Kurdům, udržuje vysokou úroveň nejistoty sebevražednými útoky.

Na severu dobyla na jaře 2015 nová protiasadovská islamistická koalice podporovaná z Turecka a Zálivu další okresní město Idlib a blízký Džisr Šurúr. Různorodá nacionalistická jižní fronta souběžně ovládla strategické území kolem Deraa a starobylou Bosru na jihu.

Protiasadovští povstalci jsou jinak celkově vzato aktivní ve třech oblastech, které dnes pevně ovládají: na severu kolem Idlibu, odkud ohrožují provládní pobřeží, na předměstí Damašku a na jihu u města Deraa a u hranic s Jordánskem.

Nejsilnější mezi nimi jsou extrémisté z Fronty Nusra, spojence a dle některých přímo odnože al-Káidy, a fundamentalisté v Ahrár aš-Šám, jakož i zbytky nacionalistické Svobodné armády (FSA).

Tak zvané umírněné povstalecké jednotky, které chtěly podporovat USA a Jordánsko, prakticky neexistují – na severu členové FSA odcházejí k lépe placeným fundamentalistům, jinde se k značce FSA hlásí stovky lokálních milic s proměnlivou loajalitou.

Na jihu ale různé typy povstalců – džihádisté i nacionalisté – s podporou Jordánska spolupracují. Přes bezprecedentní úspěchy však povstalci zůstávají rozdrobeni a jsou nadále oslabováni ostřelováním ze vzduchu.

Problémy u povstalců i u Asada

V prvních letech války nejvíce trpěla území pod nadvládou povstalců. Příčinou byl chaos, plenění a anarchie, k čemuž přispívali i samotní povstalci neschopní zavést pořádek.

Hlavním důvodem absence solidní civilní správy na povstaleckých územích je ale skutečnost, že vláda využívá svou plnou převahu ve vzduchu a vede již třetí rok politiku spálené země: ztracená území, města i vesnice, bombarduje z letadel a z helikoptér, které shazují na civilní cíle barely nacpané výbušninami a železem. Zabraňuje tak normálními životu a vzniku alternativy k syrskému státu. Volání po zavedení bezletových zón či humanitárních koridorů ze strany NATO se nikdy nedostalo vážné pozornosti.

V posledním roce ovšem válečný stav zasáhl i pro-vládní území. Pod tlakem vojenského úsilí se syrská vládní strana ekonomicky vyčerpala. Samotný Damašek je plný uprchlíků, lidé v něm žijí v obklíčení a pod pravidelnými bombovými útoky.

Syrský stát vyplácel dlouho mzdy státním zaměstnancům na své straně a někde i na straně povstalců. Subvencoval také jídlo a energii na svém území. To vše už ale dnes neplatí, respektive platí jen velmi omezeně. Hospodářství ovládly mafiánské gangy, v Damašku a jinde roste kriminalita, probíhá plenění nefunkčních průmyslových závodů a stoupá počet únosů za peníze, a to i na vládních check-pointech.

Milióny lidí v Sýrii, podle údajů mezinárodních organizací více než polovina, jsou zcela závislí na zahraniční humanitární pomoci. Syřané na vládní straně jsou právě ti, kdo mají ještě nějaké prostředky a dnes se snaží je investovat do cesty do Evropy.

Z vojenského hlediska vláda nedisponuje dostatečným počtem vojáků a rekrutuje stále více civilistů. V nedávném proslovu poprvé Bašár Asad uznal nedostatek lidských a materiálních prostředků, nutnost konfiskovat civilní majetek a přestat držet území za každou cenu.

Velkou část vojenské aktivity Asadova tábora zajišťují polovojenské jednotky, lokální provládní milice národní obrany a Hizballáh. Syrská vláda se spoléhá na přímou podporu iránských a ruských profesionálů a tisíců milicionářů zahraničního původu. Kromě Hizballáhu v Sýrii válčí íránští gardisté a afghánští a jiní šíité.

Některé syrské a zahraniční milice bojují pod vedením íránských důstojníků. V zemi padlo už dokonce několik íránských generálů.

Zájmy interventů a noví aktéři

I přes všechno řečené zůstává Bašár al-Asad nadále uzavřen jakémukoli kompromisu. A z určitého pohledu je to logické: jeho protivníci jsou fragmentováni, nemají těžké zbraně a nehrozí mu žádná široká pozemní intervence. Syrská válka je totiž válkou slabých armád, vedená z velké části nedávnými civilisty, ze kterých se stali paramilitární profesionálové. Není ale o to méně destruktivní a krutá.

Jak už uvedeno výše, Asad disponuje rozhodnou zahraniční podporou Ruska a Íránu. Oběma zemím nejde jen o Sýrii samotnou, ale spíše o širší geopolitické souvislosti: Rusko se chce vrátit na světovou scénu jako velmoc a pro šíitskou stranu – Írán a Hizballáh – je Sýrie z různých důvodů existenciální otázkou.

I autoritářská Saúdská Arábie a země Zálivu řeší podporou sunnitských džihádistů proti Asadovi své vnitřní problémy, ke kterým se nechtějí stavět politicky. Mají významné šíitské menšiny, jimž nepřiznávají občanská práva, bojí se destabilizujícího vlivu Íránu mezi nimi a potřebují oslabit Írán porážkou jeho hlavního klienta v regionu.

Saúdská Arábie a Írán spolu politicky, respektive vojensky bojují na dálku i v Bahrajnu, Libanonu a v Jemenu. I Erdoganovo Turecko, které se rovněž posouvá směrem k autoritářské vládě, sleduje v Sýrii vlastní priority, spojené s vnitřní politikou: kontrolu zahraničních Kurdů.

Do roku 2014 bylo možné chápat syrský konflikt jako občanskou válku s regionální dimenzí. Po nástupu Dáeše se ale Sýrie stala dějištěm globálního konfliktu. Od září 2014 probíhá intervence západní koalice, vedená hlavně americkými a francouzskými útoky. USA aktivně podporují Kurdy v severní Sýrii a Iráku, jimž umožnily udržet své pozice a vydobýt na Dáeši několik strategických bodů, nedávno irácký Sindžár. Jako strategie proti Dáeši ale intervence selhala.

Masivní nálety podpořily pomalý postup proti Dáeši v Iráku, avšak ohlašovaný útok na Mosul se nekonal. Bombardování znemožňuje Dáeši větší hospodářské a vojenské projekty, jako využívání rafinérií a provádění masových útoků, organizace se ale přizpůsobila neméně efektivním guerillovým vedením války.

Letecké útoky prozápadní koalice zabily za rok až dvacet tisíc lidí, z čehož polovina byli bojovníci Dáeše. Počet jeho lidí ve zbrani se však nezmenšil, nadále se odhaduje na třicet tisíc, protože počty zahraničních džihádistů, kteří prošli Sýrií a Irákem, stouply. Dáeš si přes útoky zachovává kontrolu na zemi. Především jsou to však pokračující letecké útoky syrské armády na civilní cíle v Sýrii, které dodávají Dáeši a ostatním džihádistům jejich legitimitu a raison d’être.

Od září intervenuje v Sýrii otevřeně i Rusko, a to mnohem intenzivněji než západní koalice. Oficiálně útočí na Dáeš, ve skutečnosti však podporuje vládní armádu v boji proti jiným povstalcům.

Ruské útoky pomohly režimu získat znovu morálku, dobýt několik strategických míst na spojnici mezi Damaškem a pobřežím a konsolidovat síly. Minulé léto se vážně hovořilo o tom, že Dáeš může dobýt celé Aleppo, dnes naopak lze pozorovat kolem Aleppa zvýšenou aktivitu syrské armády.

Třetí druh intervence měl na Sýrii zatím největší účinek. Na jaře vznikla koalice povstalců al-Fath, spojovaná s novou dohodou mezi Saúdy, Katarem a Tureckem. Koalice Fath, která zahrnuje fundamentalistické skupiny včetně al-Káidy, dobyla zmíněný Idlib. Poprvé poté, co jejich prvotní úspěchy uzurpoval Dáeš, přinesla koordinovaná kampaň významnější úspěch povstalcům.

V Sýrii tak spolu válčí nejen Syřané, ale i občané řady dalších států. Na vládní straně bojují Libanonci, Íránci, Rusové a středoasijští šíité, na straně džihádistů různí Arabové a pod velením Iráčanů v Dáeši cizinci z desítek zemí.

Přímé intervence na všech stranách ale konflikt pouze prohlubují. Skomírajícímu režimu, jakož i fundamentalistickým milicím se dostává tolik finanční, materiální a vojenské podpory, aby se udržely a soustředily stále na ty stejné body eventuálního průlomu (Aleppo, hranice, Damašek), ale ne tolik, aby mohly své protivníky porazit.

Poslední vývoj a co bude dál

Během roku 2015 tedy došlo souběžně k zintenzivnění regionálního konfliktu a k prohloubení patové situace. Důvodem byly regionální změny. Írán posílil díky dohodě s USA na omezení jaderného programu a také vede pomalou válku proti Dáeši v Iráku. Saúdská Arábie osmým měsícem intervenuje v Jemenu a zatím bombardování způsobilo více destrukce, než dosáhlo výsledků proti hnutí tamních povstalců.

V Saúdské Arábii a před tím i v Kataru zase nastoupili noví vládcové. To a další změny v regionu sbližují pozice států, které dosud jednaly nezávisle.

Na posílení Íránu v regionu reagovala sunnitská strana pokusem o jednotný postup v Sýrii. Během prvních let války podporovaly různé země různé skupiny: Saúdové financovali zejména salafisty a Katar a Turecko islamisty blízké Muslimskému bratrstvu. Dohoda mezi Saúdy a Tureckem, letos zjevně dojednaná Katarem, konsolidovala sunnitskou povstaleckou frontu bojující proti syrskému režimu.

Podvratný vliv Dáeše v širším regionu na druhé straně motivoval k aktivitě státy, ve kterých operují jeho odnože. Arabské státy s proti-islamistickými vládami, to jest Egypt, Spojené arabské emiráty, Jordánsko, Tunisko a Omán, obnovily diplomatické styky s vládou v Damašku a paralelně s Ruskem pracují na určité rehabilitaci Asadova režimu.

Útoky v Paříži nakonec povedou Západ k uznání neefektivnosti vlastní intervence a ke kritičtějšímu přístupu vůči destruktivní politice zemí Zálivu v čele se Saúdskou Arábií. Současně posilují hlasy o uznání Asada jako menšího zla. I exilová syrská opozice v Evropě od roku 2014 upustila od odstoupení Asada jako od podmínky k vyjednávání.

Souběžně se stále častěji hovoří o možnosti zavést humanitární bezletové zóny či o poválečné mírové operaci.

Na nedávné intervence je ale možné se dívat i z jiného hlediska. Stále otevřenější podpora různým klientům může být předehrou k diplomatickému řešení, pokud se ukazuje, že zdražující se podpora klientům přináší jen omezené výsledky. I v Bosně v roce 1995 se udály největší vojenské operace a zločiny v momentě, kdy už se vyjednávalo o poválečném uspořádání.

Koncem letošního října a v polovině listopadu se Vídni sešly státy, které syrskou válku financují. Za jedním stolem poprvé seděli zástupci Saúdské Arábie a Íránu, USA hrály v jednáních především zprostředkovatelskou roli. Výsledkem byla obecná dohoda o volbách do přechodné vlády, o principu zachování sekulární podoby a státní jednoty Sýrie a o nutnosti porazit džihádisty.

Od obecné deklarace k opravdovým vyjednáváním mezi režimem a opozicí, ke stažení podpory klientům a k přechodnému bezpečnostnímu režimu je ale ještě hodně daleko. Kolik času dostane Asad, kdo bude označen za teroristu a kdo povede proti džihádistům válku, a jak se ke všemu postaví Rusko, se nejspíš bude dlouho projednávat a mezitím se bude válčit o pozice. Útoky Dáeše na zahraniční cíle ale pravděpodobně tento proces urychlí.

Původní vydání: Intervence prohlubují syrský pat

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1256
Islámský stát 187
konflikt v Sýrii 246
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky: