V Izraeli vznikla nová hudební skupina. Jmenuje se Cipi a její Naděje. Tak reagovala některá izraelská média na výsledek primárek ve vládní straně Kadima. V jejím čele totiž stanula dosavadní ministryně zahraničí a pravděpodobná premiérka Cipi Livniová. Tisk si pouze zahrál slovní hříčku s hebrejským slovem “cipiot“, tedy očekávání, přesně ale vystihnul současnou atmosféru v Izraeli. Livniová, po Goldě Meirové teprve druhá žena v čele Izraele, přichází po třech letech vlády Ehuda Olmerta, kterého zlomily korupční skandály a rekordní neoblíbenost veřejnosti. Paní Naději tak čeká několik zásadních úkolů na domácí i světové scéně. Nejprve se bude muset vyrovnat s problémy vlastní strany a zajistit pro ní obrat v poklesu voličských preferencí, poté teprve může pomýšlet na mírová jednání s Palestinci. Jak upozorňují skeptici, právě tato oblast je největším otazníkem, byť Livniová je v zahraničí známou a respektovanou diplomatkou.

Pan Obálka odchází

Paradoxní výhodou Cipi Livniové je katastrofální stav izraelské politiky, v jakém přebírá její vedení. Ehud Olmert přebral stranu Kadima („Vpřed“) po legendárním jestřábovi Arielu Šaronovi. Ten ji založil těsně před posledními volbami jako novou platformu pro prosazování vlastních myšlenek a zejména plánu Cestovní mapy, která měla přinést mír s Palestinci. Šaron doufal, že do liberálního středu politického spektra naláká poslance z různých stran, včetně členů svého dalšího “odchovance“, pravicového Likudu. Vítězství ve volbách mělo být pouze dalším krokem k silné vládní koalici a prosazení konečné domluvy s Palestinci. Šaronova strategie měla svoji logiku – izraelské koalice se často potýkají s vydírací taktikou náboženských stran, které blokují jakékoli ústupky v otázkách míru s palestinskými sousedy. Plány mu však nešťastně překazila mozková mrtvice, po níž zůstává dodnes v komatu.

Olmert vytvořil vládu a vystoupil s ambiciozním plánem na stažení osad ze Západního břehu Jordánu, čímž navázal na Šaronovu jednostrannou politiku vůči Palestincům a odchod židovských osadníků z Gazy v roce 2005. Bývalému starostovi Jeruzaléma se ale nemohlo podařit to, co Šaronovi, tedy přilákat příznivce z Likudu. Olmert tak zůstal, podobně jako mnozí premiéři před ním, napospas náboženským radikálům.

Největší rána však měla teprve přijít. V létě 2006 rozpoutalo libanonské hnutí Hizballáh více než měsíční konflikt, jehož výsledek prezentovali jeho vůdci jako první porážku židovského státu. Izraelské armádě se nepodařilo osvobodit zajaté vojáky, ani definitivně zlomit odpor šíitských radikálů za severními hranicemi země. S několikaměsíčním odstupem museli kvůli fiasku odejít jak izraelský náčelník generálního štábu, tak ministr obrany. Premiér, byť s propadající se oblibou, zůstal. Definitivní konec znamenaly pro Olmerta korupční skandály, kvůli nimž je vyšetřován policií a získal přízvisko pan “Obálka“.

Agentka z Paříže

Olmert spolu se svojí politickou kariérou potopil i vlastní stranu. V průzkumech stále vede pravicový Likud v čele s Benjaminem Netanyahuem a Livniová se bude muset veřejně odstřihnout od minulé éry i některých dosavadních kolegů, kteří ji spolu s Olmertem představují. V každém případě však její podpora bude pomalu růst. V Izraeli, kde stále panuje přesvědčení, že vrcholní politici by měli mít vojenskou zkušenost, k tomu má nejméně slušné předpoklady. Oba její rodiče byli členy militantního sionistického hnutí Irgun, které bojovalo před vznikem Izraele jak proti Arabům, tak s britskou mandátní správou. Před primárkami Kadimy dcera Eitana a Sáry Livniových odpověděla, že jejím největším hrdinou je zakladatel Irgunu Zeev Žabotinský.

Cipi a “její naděje“ posiluje i fakt, že v 80. letech působila jako agentka tajné služby Mossad v Paříži. Přestože podle izraelských médií nebyla její role významná, tajemná nálepka špiona jí může pomoci. Zvláště v době, kdy do izraelské armády odmítá nastoupit stále větší množství mladých lidí a malý stát uprostřed arabského světa se musí spoléhat na moderní technologie a kvalitní zpravodajskou práci. Právě veřejná služba v oblasti bezpečnosti, která je pro Izraelce výjimečně citlivá, přispěla k Olmertově pádu. Po libanonské válce se totiž intenzivně začalo diskutovat o tom, že kromě povinné vojny nikdy nesloužil v armádě a nemá tak potřebnou zkušenost pro vedení země.

Domácí podporu bude Livniová potřebovat pro řešení zahraničních problémů. Těší se sice oblibě ve Spojených státech, její přátelé George Bush a Condoleezza Riceová jsou však na odchodu. Izraelská šéfka diplomacie je jako někdejší zastánkyně Ariela Šarona známá svými tvrdými postoji v otázkách jednání s Palestinci. Ani o kousek údajně nechce ustoupit například v oblasti Jeruzaléma jako nerozděleného izraelského hlavního města. Tabu je pro ní rovněž Olmertem slibované stažení osad ze Západního břehu. Také proto již zazněly v arabských médiích obavy o budoucí vývoj mírové dohody, která by měla podle skalních optimistů podepsána do konce roku 2008. Nedůvěra padla i na Turecko, které se obává zastavení zprostředkovaných rozhovorů mezi Izraelem a Sýrií. Tamní experti mají pravdu v tom, že Livniová se bude nejprve muset soustředit právě na domácí problémy. V každém případě dává její minulost i sympatický projev naději, že Izraelci získají po létech stagnace oblíbeného a respektovaného vůdce.