Jakkoliv ale zahraničně-politická témata v mnohém určují podobu izraelské politiky, je to zrovna tak izraelské domácí politika, která značně ovlivňuje světové dění. Asi žádná jiné země, obzvláště pokud se co do velikosti a počtu obyvatel řadí k takovým trpaslíkům jako Izrael, není tak častým tématem pro jednání nejvyšších světových představitelů a mezinárodních institucí. Pro mezinárodní společenství by bylo v mnohém jednodušší, kdyby izraelská domácí politická scéna byla přehledná, zvenku lehce pochopitelná a stabilní. Přesně tím ale izraelská politická scéna není. Odráží se v ní totiž značná pestrost a názorová různorodost izraelské společnosti.

Volební systém

Samotný volební systém je již od vzniku Státu Izrael nastaven tak, aby i minoritní skupiny měly svoje zástupce v nejvyšším zákonodárném sboru, v Knessetu. Aby politické hnutí získalo v Knessetu své zástupce, musí překročit práh pouhých dvou procent. Původně toto číslo bylo ještě nižší. Při přibližném počtu pěti milionů oprávněných voličů tak k zisku jednoho křesla stačí získat zhruba 25.000 hlasů. Výsledkem je tedy to, že v Izraeli kandiduje ve volbách do Knessetu velké množství stran, z nichž pak mnohé v jeho lavicích skutečně zasednout. Po volbách je pak zformována značně široká koalice, ve které obzvláště malé strany získávají disproporční zastoupení. Velké strany tak jen obtížně prosazují svojí politiku a často také dochází k obměně vlád poté, co se jeden, či více malých koaličních partnerů, rozhodne vládu opustit. Také proto proběhlo v Izraeli od jeho vzniku 18 voleb do Knessetu, ale samotných vlád se již vystřídalo 32. Pokud se izraelský premiér udrží ve své pozici déle než dva roky, je třeba to považovat za velký úspěch.

V Izraeli se již po celá desetiletí uvažuje o možnosti změny volebního systému, který by měl přinést více stability. Asi nejznámějším pokusem o reformu byla přímá volba premiéra v letech 1996 až 2001. Ani to ale více stability nepřineslo. Do Knessetu se opět dostalo velké množství stran a přímo zvolený premiér se tedy nemohl opřít o pevnou koalici. Navíc dva jediní, přímo zvolení premiéři, Binyamin Netanjahu a Ehud Barak, pojali svůj mandát trošku stylem vlády amerického prezidenta a často zapomínali konzultovat svá politická rozhodnutí se svými stranami. O to slabší byla potom jejich pozice při prosazování vlastní politiky v Knessetu. A tak se Izrael po roce 2001 opět vrátil k původnímu modelu a premiérem se opět stává ten, který je schopen sestavit koalici. Ukázalo se totiž, že pouhou změnou volebního zákona nedojde ke změně politické kultury.

Různorodost izraelské populace

Jedním z velkých úspěchů Izraele je jeho schopnost absorbovat emigranty. Měřeno počtem obyvatel a množstvím emigrantů tak žádná jiná země na světe nepřijala více lidí, než Izrael. Mezi léty 1948-51 země s 650 tisíci obyvateli přijala 700 tisíc přistěhovalců. Mezi nimi byli přeživší Holocaustu z Evropy, tak židé ze Severní Afriky či Jemenu. Později k této pestré směsici přibyli ještě židé z Íránu, Etiopie a v Sovětského Svazu. Izrael je tak etnicky rozdělen na tři velké skupiny – na tzv. Aškenáze, židy, co pochází z Evropy a Spojených států, Sefardy, židy, jejichž minulost se váže ke Španělsku před vyhnáním v roce 1492 a Orientální židy, kteří pochází z Asie a Afriky. K plnému obrazu různorodosti Izraeli je třeba ještě zmínit nežidovské obyvatelstvo, především tedy muslimy, křesťany a Drůzy. Izraelská politická scéna tuto různorodost reprezentuje v podobě větších či menších politických uskupení a také tím, že je v neustálém pohybu. Politické koalice vznikají a zanikají, politici odchází ze scény, aby se na ní po nějakém čase opět vrátili, strany z úzkým profilem témat rychle vznikají, ale o to rychleji zanikají a i ideologie a voličská základna tradičních stran se vyvíjí a mění.

Strana práce

Strana práce patří v Izraeli k těm nejtradičnějším a právě na ní je patrné, jakým vývojem prošla izraelská společnost. S touto stranou, v různé její podobě, jsou spojeny takové ikony izraelské politiky jako David Ben Gurion, Golda Meir, Abba Eban, Itzhak Rabin, či současný izraelský prezident Shimon Peres. Tato strana vládla téměř bez výrazné opozice od vzniku státu do roku 1977. Reprezentovala především aškenázkou populaci a její ideologie byla v prvních desetiletích hodně spojená na jedné straně se sionizmem a na straně druhé se socialismem. Opírat se mohla jak o hlasy v Izraeli velice silných odborů, tak o hlasy kibucníků. Jakkoliv je Strana práce dnes označována za stranu středově levicovou, v otázce bezpečnosti v minulosti nebyla rozhodně žádnou holubicí. Za její vlády se Izrael ocitl v Sinajské válce v roce 1956, v Šestidenní válce v roce 1967 a ve Válce Jom Kippur v roce 1973.

V posledních letech se ale profil této strany výrazně změnil. Aškenázští židé se stali v Izraeli politickou i ekonomickou elitou a Strana práce sama opustila socialistický a kolektivistický etos a místo toho se více přiklonila k hodnotám individualismu a kapitalismu. Navíc samotní její nejvyšší představitelé patřící k mladší generaci během své politické kariéry pohádkově zbohatli, často za podivuhodných okolností, což ještě o to víc odradilo voliče ze slabších sociálních vrstev. Zájmy chudších tak začaly hájit paradoxně strany pravicové a také strany náboženské.

Další změnou je, že Strana práce dnes již není považována za tu stranu, která je spojována s rozvojem státu, jehož nedílnou součástí bylo osídlování půdy. Zatímco v prvních letech existence podporovala Strana práce rozvoj nových osad a to po roce 1967 i za hranicemi tzv. zelené linie, dnes je spojována s neúspěšnými dohodami s Osla. Ty nastartovaly proces, který nejenže povede k rušení osad na území Západního břehu, jenž mnozí Izraelci nazývají biblickým označením Judea a Samaří, který ale nakonec může vést i k rozdělení Jeruzaléma, proti čemuž se staví většina Izraelců. Strana práce tak opět přestala hájit téma, kterému v prvních letech existence státu dominovala a tím tak umožnila především pravicovému Likudu prezentovat se jako strana, která hájí bezpečnost Izraele a neustupuje tlaku Palestinců.

V neposlední řadě oslabil pozici Strany práce demografický faktor. Z aškenázké většiny se postupně stala menšina, čehož dokázal v prvním momentě nejlépe využít právě Likud, který v roce 1977 ukončil nepřetržitou vládu levice. Dokázal totiž mobilizovat hlasy nespokojených orientálních židů, kteří se cítili přehlížení aškenázkou elitou. Když v 90. letech minulého století přišlo ze Sovětského svazu na milion přistěhovalců, aškenázů, ani to Straně práce nepomohlo. Tito lidé měli osobní zkušenost se socialismem a ve volbách proto dávali přednost buďto stranám pravicovým, nebo stranám hájícím přímo jejich zájmy. Strana práce se také snažila najít podporu mezi nežidovskými voliči, což ji ale v očích židovské většiny také na popularitě příliš nepřidalo. Dnes je tak tradiční volič Strany práce spíše vyššího věku a patří k vyšší střední třídě. A taková voličská základna Straně práce vítězství ve volbách nezajistí. Bezprostředně po únorových volbách, ve kterých Strana práce získala pouhých 13 mandátů a ocitla se tak až na čtvrtém místě, probíhala v izraelské televizi povolební debata, ve které se moderátor zeptal politologa, co se stalo s voliči Strany práce. Ten odpověděl lakonicky: “umřeli”. Izraelský spisovatel Amoz Oz v podobném duchu prohlásil, že Strana práce splnila svou historickou úlohu.

Volby 2009

Jak se postupně zmenšuje počet sekulárních aškenázkých voličů a také narůstá zklamání z neúspěšného průběhu izraelsko-palestinských vyjednávání, tradiční levicový proud v izraelské politice slábne. V posledních volbách v únoru 2009 tak neuspěla nejen výše zmíněná Strana práce, ale ještě hůře dopadl Meretz, který je v politickém spektru ještě více nalevo a který obdržel pouhé tři mandáty. Oproti tomu strany, jež vedli současní, nebo bývalí představitelé strany Likud, obsadily v Knessetu hned první tři nejsilnější pozice – kromě Likudu se jedná ještě o Kadimu a Izrael náš domov. V případě posledních dvou jmenovaných se jedná o strany středové a zatímco Kadima byla schopna přetáhnout mnohé voliče Strany práce, Izrael náš domov našel své voliče jednak mezi emigranty z bývalého Sovětského svazu a také mezi těmi, kteří nebyli spokojeni ani s jednou z velkých stran. Zatímco Kadima, nedojde-li k zásadní reformě Strany práce, má velkou šanci se na izraelské politické scéně udržet dlouhodobě, Izrael náš domov může být fenoménem pouze dočasným. Zajímavé je oslabení pravicově-náboženských stran a ultra-ortodoxních stran a to i přesto, že počet ortodoxních věřící v Izraeli neustále narůstá.

Tím nejdůležitějším co únorové volby ukázaly je převaha pravicově-náboženského bloku nad levicově-středovým. Přestože volby sice těsně vyhrála středová Kadima, premiérem se nakonec stal předseda Likudu Binyamin Netanjahu, protože ten byl schopen sestavit koalici. Ta je nakonec poměrně široká, což Netanjahuovi na jednu stranu poskytuje pohodlnou většinu 74 hlasů v Knessetu (i když pět členů Strany práce prohlásilo, že odmítají respektovat koaliční dohodu). Na druhou stranu pro Netanjahua nemusí být zrovna jednoduché uřídit koalici, která zahrnuje jak strany sekulární tak i ultraortodoxní, strany, které při jednání s Palestinci dávají přednost umírněnosti, či naopak volí silně nacionalistický tón. Pro případné dlouhodobější přežití této koalice je dobré, že tato názorová pestrost staví šéfa Likudu do pohodlného středu a umožňuje mu značný prostor při vyjednávání o důležitých politických a bezpečnostních otázkách. Navíc Netanjahu má pořád v záloze možnost přizvat do koalice Kadimu, čímž tak může donutit k větší disciplíně své současné koaliční partery.

Nicméně velký test pevnosti této koalice si budeme muset teprve počkat. Netanjahuova vláda zatím většinu své energie věnuje na vyburcování světové veřejnosti proti pokračujícímu íránskému jadernému programu. V této otázce jsou izraelské politické strany až neobvykle jednotné a stojí v jednom šiku za premiérem. Zajímavou zkouškou tak bude až jednání o rozpočtu na rok 2010, při kterém se dá očekávat velký tlak náboženských stran. Ty budou požadovat značné finanční prostředky pro své sociální programy a školy, často disproporční k prostředkům, které mají k dispozici sekulární instituce. Tam může dojít k prvnímu velkému střetu se sekulárními Izrael náš domov a Stranou práce. Dalším testem pevnosti této koalice se můžou stát obnovená jednání s Palestinci. K těm zatím ani přes velkou snahu americké administrativy nedošlo. Jedním z důvodů je, že Palestinci, kteří v Obamovi náhle spatřili svého spojence, požadují jako základní podmínku k zahájení rozhovorů naprosté zmrazení výstavby židovských osad na Západním břehu a také v okolí východního Jerusaléma. To je zatím pro Izrael nepřijatelný požadavek. Podaří-li se nakonec obnovit rozhovory a dojde-li na taková citlivá témata jako je otázka návrat palestinských uprchlíků, či rozdělení Jeruzaléma, Netanjahu bude jen obtížně hledat jednotu uvnitř vlastní koalice. A tak opět může dojít na Kissingerova slova, že zahraniční politika zcela zásadně ovlivní domácí politiku a tedy i životnost této koalice. Také na to bude muset brát ohled premiér Netanjahu a koneckonců i palestinští a američtí vyjednavači. Případné nové volby totiž nepřinesou výrazně stabilnější koalici, než kterou je ta dnešní.