Do Knesetu, izraelského parlamentu, se dostala celkem tři politická uskupení reprezentující Izraelce arabského původu, která jsou obvykle souhrnně označována jako „arabské strany“. Ačkoliv těmto stranám odevzdala svůj hlas většina voličů arabského původu, kteří tvoří zhruba pětinu obyvatel Izraele, získaly dohromady jen 11 mandátů ve 120-členném Knesetu. Vysvětlení tohoto nepoměru je jednoduché: voleb se zúčastnilo pouze 57% všech oprávněných voličů z řad arabské menšiny, což je výrazně méně, než kolik byl celostátní průměr. Poslední volby tak potvrzují dlouhodobý trend nezájmu Arabů žijících v Izraeli o politické procedury a instituce.

Tento stav nicméně nepanoval vždy. Ještě na začátku 90. let byla situace značně odlišná, většina arabských obyvatel Izraele hlasovala pro „sionistické“ strany (tedy strany složené z židovských politiků) a jejich volební účast dosahovala až 80%. Zhroucení mírového procesu a vzrůstající xenofobie i mezi středovými politickými stranami ale vedly k příklonu k menším uskupením. Nicméně ani ty nejsou schopny adekvátně reprezentovat své arabské voliče. Je smutnou skutečností, že žádná vyhraněně „arabská strana“ nikdy nebyla součástí vládní koalice.

Frustrace arabských voličů ale nepramení pouze z toho, že jimi volené strany jsou odstaveny od možnosti účastnit se rozhodování o vládních politikách. Navzdory představě mnoha Izraelců, že jejich arabští spoluobčané sní výhradně o rozbití „židovského charakteru izraelského státu“, v arabské komunitě rezonují podle nedávného průzkumu Haifské univerzity především sociální témata jako nezaměstnanost, vysoké ceny bydlení nebo přístup ke vzdělání. Tyto skutečnosti ale nejsou reflektovány stranami reprezentujícími arabskou menšinu, které se (neúspěšně) snaží uplatnit svůj omezený vliv především k ukončení okupace a ustanovení samostatného palestinského státu.

Ignorování požadavků arabských obyvatel Izraele je tudíž výsledkem nejen jejich marginalizace „sionistickými“ stranami, ale i neschopností naslouchat jim ze strany arabských předáků. Během posledních dvaceti let tak velká část Arabů žijících v Izraeli dospěla k názoru, že jejich participace na demokratických procesech je prostě zbytečná.

Jedná se o zacyklený proces. Frustrace z nemožnosti ovlivnit témata, která považují za zásadní, vede členy arabské komunity k odmítnutí účastnit se voleb – což ovšem vede k ještě většímu upozadění jejich požadavků, jelikož strany v Knesetu prosazující socioekonomická témata nemají dostatečnou podporu. Arabská menšina přitom představuje neopomenutelnou politickou sílu. Jak podotýká izraelský aktivista Thair Abu-Rass, masová účast arabských voličů by s největší pravděpodobností vedla k vítězství levicového bloku v posledních volbách, jejichž výsledky byly mnohem vyrovnanější, než se původně čekalo.

Bojkot parlamentních voleb arabskými občany je tak nešťastným rozhodnutím především pro ně samé. Je pravda, že i výrazné posílení „arabských stran“ by vzhledem k výše zmiňovanému pravděpodobně nevedlo k uspokojení hlavních požadavků arabské komunity. Existují ale i strany složené z politiků a političek židovského původu, jejichž program slibuje prosadit větší sociální spravedlnost, a které by se s významnější voličskou podporou snadno mohly stát součástí vládní koalice. Řada levicových stran zároveň prosazuje zahraničně-politickou linii, která je v souladu s podporou arabské menšiny pro mírová jednání s Palestinci. Lze proto plně souhlasit s političkou Hanín Zuabí, která vyzývá své arabské spoluobčany k účasti ve volbách, byť mohou izraelský stát a jeho politiky považovat za diskriminační a nelegitimní. Řečeno pozměněným Clausewitzovým aforismem, politika je v tomto případě pokračováním odporu jinými prostředky.