Je možné souhlasit s interpretací, že spis K věčnému míru není politickým programem a že se Kant „nedopouští nerozumného navrhování spravedlivého a rozumného světového zřízení.“[1] Přesto se nemohu ubránit dojmu o  analogičnosti integračního procesu po druhé světové válce v Evropě s idejemi Immanuela Kanta. Ve své práci se tedy pokusím prozkoumat základní teze Kantova projektu věčného míru a vždy poukázat na eventuální paralely s hlavními momenty poválečného evropského sjednocování. Aktuálnost myšlenek Immanuela Kanta, ač byly vysloveny před více než dvěma sty lety, je doložitelná skutečným mezinárodním politickým děním zejména minulého století.

Podmínky vzniku věčného míru

Je pravděpodobné, že bezprostřední pohnutkou pro sepsání Kantova díla K věčnému míru bylo uzavření Basilejského míru v roce 1795 mezi soupeřícími velmocemi, Francií a Pruskem. Pro revoluční Francii byl takový mír velice výhodný. Naproti tomu pro Prusko, nejsilnější část tehdy už upadající německé říše, znamenal sice jen dočasnou, ale přeci jen faktickou porážku.[2] Ať už se na Basilejský mír díváme jakéhokoli hlediska, pro Kanta byla tato mírová smlouva jen další v řadě. Nezaručovala do budoucnosti trvalý mír, pozastavení všech projevů nepřátelství, ale byla jen příměřím či klidem zbraní. Kant naopak svůj projekt, který má vnější podobu mírové smlouvy, staví na podmínkách, které musí znamenat konec veškerých nepřátelských jednání. Jeho uzavřením „jsou rušeny všechny stávající, i když… ještě neznámé příčiny budoucí války.“[3]  Pak se teprve mír stává skutečným mírem a ukončuje nejen přítomnou válku, ale i sám válečný stav.

Mír v Basileji byl Kantovi pohnutkou k napsání spisu o věčném míru, politiky po první světové válce inspirovaly myšlenky Kanta při uzavírání versailleských mírových smluv. Zejména americký prezident Wilson se snažil uvést do praxe ideu věčného míru, tedy zamezit vzniku války navždy, a to ustavením Společnosti národů. Chtěl tím zároveň vyřešit staletí trvající spor o Porýní mezi dvěma evropskými velmocemi – opět Německem a Francií. Pováleční politici nedbali ucelenosti Kantova projektu. Dodrželi jen některá ustanovení tzv. preliminárních článků. Například poválečné posuny hranic zcela odporují Kantovu zákazu nabývání území samostatného státu jiným státem, klauzule o nevměšování se do vnitřních záležitostí byla poprvé porušena již čtyři roky po uzavření versailleských smluv.[4] Opominut byl i čtvrtý Kantův preliminární článek, jenž hovoří o negativních důsledcích státních dluhů. Je známo, že výmarské Německo trpělo zejména špatnou hospodářskou situací zesílenou nadměrnými reparacemi. Důsledky bankrotu Německa byly „velikou překážkou věčného míru.“[5] Posledním bodem, který byl porušen, je třetí Kantův článek o budoucím zániku stálých armád. Během meziválečného období proběhlo sice několik odzbrojovacích konferencí, nicméně naplnění zmíněného článku bylo odloženo na nedohledno. Pováleční politici se tak dopustili zásadních chyb, které vedly k tomu, co Kant o mírových smlouvách předpokládal: versailleský mír se stal jen dočasným příměřím a o přibližně dvacet let později vypukl válečný spor nanovo.

Anarchie v mezinárodních vztazích

Kant ve svých úvahách vychází z předpokladu, že v přirozeném stavu panuje válka všech proti všem. Tato hobbesovská představa neplatí pouze ve vztazích mezi jednotlivci, ale rovněž, a především, na mezistátní úrovni. Zatímco mezi lidmi jako individui došlo i přes odpor přirozených lidských sklonů za pomoci přírody k jakémusi vyrovnání či vzájemnému zadržení egoistických sil, toto v oblasti vztahů mezi národy neplatí. Jestliže státní autorita disponuje násilnými prostředky dostatečně velkými, je schopna „udržet na uzdě“ i společenství zloduchů. Ti, ač nejsou mravně dobrými lidmi, jsou donuceni být alespoň dobrými občany. Stejný postup však nefunguje mezi státy, které nejsou ochotny, a v rámci zachování své suverenity a autonomie ani nemohou, podřídit své chování vyšší autoritě. Není možné mezi nimi zabezpečit smír tím, že budeme od států požadovat, aby vstoupily do svazku podobného typu jako je občanský, jenž je založen na podrobení se podřízeného (=stát) nadřízenému (=vnější autorita). Pokud se budeme držet analogie s meziválečnou situací ve světě, zdá se, že toto nepochopení bylo hlavní příčinou neúspěchu versaillského systému. Především velmoci (ať už máme na mysli demokratické Spojené státy či autoritativní Německo a Sovětský svaz) nebyly ochotny vzdát se svých práv a podřídit svá jednání autoritě Společnosti národů. I na základě historické zkušenosti je tedy zřejmé, že anarchie ovládající mezistátní prostor není řešitelná stejnými prostředky jako situace před vytvořením občansko-zákonného stavu.

I. definitivní článek – republikanismus

Mír mezi národy je tedy nutné zjednat jinak. Avšak abychom mohli postoupit dále, musíme nejprve podrobněji prozkoumat občanské zřízení, které jediné „má naději na žádoucí účinek, totiž na věčný mír.“[6] Tento způsob vlády Kant vymezuje pojmem republikánské zřízení a věnuje mu část svého díla nazvanou První definitivní článek k věčnému míru. Republikanismem nemá na mysli státní formu charakterizovanou počtem vládnoucích. Jde mu o způsob vlády zakotvený v ústavě. Navazuje na Rousseauovu koncepci obecné vůle a požaduje, aby republikánská ústava byla postavena na svobodě a rovnosti lidí a jako třetí prvek připojuje závislost na jediném společném zákonodárství. Dle Kanta jedině toto republikánské zřízení vyplývá z původní ideje společenské smlouvy, neboť pouze v tomto zřízení je vyžadován souhlas občanů. Podstatnými znaky republikanismu jsou oddělení výkonné moci od zákonodárné a reprezentativnost. Obecná vůle je sice suverénem a zákonodárcem, ale nesmí být zároveň vykonavatelem. Rysy republikánského způsobu vlády, tak jak je načrtl Kant, více méně odpovídají současným požadavkům na podobu liberální demokracie. Bez ohledu na státní formu neboli systém (parlamentní či prezidentský, monarchistický či republikánský) je oddělení mocí a reprezentativní systém to, co činí republikánské resp. demokratické zřízení tak jedinečným. Lze tedy souhlasit s Kantem, že „pouze v reprezentativním systému je republikánská forma vlády možná, bez něj je vláda despotická a násilnická.“[7]

Protikladem republikánského zřízení je pro Kanta zřízení despotické, kde poddaný není plnoprávným občanem, ale hlava státu je jeho vlastníkem. Despotický panovník se k celému státu staví jako ke svému majetku, s nímž může nakládat dle své libovůle. Často posiluje svou moc tak, aby mohl násilím zvnějšku ovládnout ostatní státy. Pokus nastolit univerzální monarchii či stát národů by sice paradoxně mohl vést k věčnému míru na Zemi, ovšem jeho konečným důsledkem by byla vyhlazovací válka. Podíváme-li se z historického hlediska na situaci před polovinou dvacátého století, zjistíme několik zajímavých podobností. Rokem 1945 končí druhá světová válka, jež se může nazvat vyhlazovací. Hitler se svými světovládnými ambicemi je zajisté typickým příkladem despoty, jenž nakládal nejen se svými „poddanými“ jako se svým majetkem. Univerzální stát národů „na velikém hřbitově lidstva“ se téměř stal skutečností.

II. definitivní článek – federalismus

Nyní se dostáváme k jádru celého Kantova projektu, tedy k Druhému definitivnímu článku k věčnému míru. Zákonný stav mezi národy, podobně jako zákonný stav mezi jedinci, je možné zjednat pouze na základě smlouvy, tentokrát smlouvy mezi národy. Musí se tedy založit tzv. mírový svazek národů, jenž by na rozdíl od mírové smlouvy resp. příměří usiloval nikoli o ukončení jedné války, ale o ukončení všech válek navždy. Tento mírový svazek bude založen na myšlence federality, která zaručí státům zachování jejich svobody, aniž by se musely podrobit vnějším zákonům a násilí. Jinak řečeno, státy by jakožto členové tohoto svazku měly mít zachovánu svoji suverenitu a autonomii. Postup, jak k ustavení svazku národů dojde, je následovný: nejprve se „jeden lid bude moci ustavit v republiku (která podle své povahy musí být nakloněna k věčnému míru), pak tato republika vytvoří jakýsi střed federativního spojení pro jiné státy, aby se k ní připojily a …rozšiřovaly jej postupně dál.“[8] Vzhledem k odporu jednotlivých států podrobit se jakýmkoli vnějším zákonům světové republiky, „která by nakonec zahrnovala všechny národy země,“[9] zbývá jen její „negativní náhražka“. Totiž „trvalý a stále se rozšiřující svazek národů zabraňující válce,… ovšem pod neustálou hrozbou jejího propuknutí.“[10]Nejúčinnějším nástrojem pro to, aby se státy staly členy alespoň tohoto svazku národů, je podle Kanta „obchodnický duch, který nemůže koexistovat s válkou a který se dříve nebo později zmocní každého národa.“[11] I když se tento „obchodnický duch“ jeví jako poněkud překvapivý a stěží účinný prostředek nastolení míru, sledujeme-li rozvoj Evropy po konci druhé světové války, uvidíme pozvolnou realizaci této vize.

Po roce 1945 byla důležitou otázkou situace v Porýní. Tato část německého území je zvláště bohatá na zásoby černého uhlí a byla to vždy Francie, která měla o tuto oblast velký zájem, protože sama koksovatelné uhlí nevlastní. Soupeření o Porýní tak bylo po staletí zdrojem napjatých vztahů mezi Německem a Francií. Politici po druhé světové válce se chtěli vyvarovat chyb svých meziválečných kolegů. Veden myšlenkou vytvořit trvalý mír mezi evropskými národy a potřebou vyřešit letité nepřátelství mezi Francií a Německem, přednesl v květnu 1950 francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schumann plán na vytvoření společenství zastřešující společnou výrobu a obchod s uhlím a ocelí. V Deklaraci se mimo jiné uvádí: „solidarita ve výrobě uhlí a oceli… položí základy pro existenci širšího a hlubšího společenství mezi zeměmi, jež dlouho rozdělovalo krvavé násilí…. otevřené pro všechny země, které se budou chtít podílet za stejných podmínek… položí reálné základy pro jejich hospodářské sjednocení… vzejde z tohoto návrhu první konkrétní základ Evropské federace, jež je nezbytná pro udržení míru.“[12]  Dle Kanta je obchodnický duch a zejména peněžní moc nejspolehlivější mezi všemi mocemi. Státy jsou pak nuceny, i když patrně nikoli právě mravními pohnutkami, podporovat mír. Toto poznání se odráží v Schumanově větě, že „jakákoli válka mezi Francií a Německem bude nejenom nemyslitelná, nýbrž i prakticky nemožná.“[13]

Mírový svazek národů

Počátek evropské integrace a také věčného míru alespoň v části světa, začíná mírovým svazkem mezi Francií a Německem. Tyto státy vytvářejí tedy „jakýsi střed federativního spojení pro jiné státy,“ k nimž se ihned připojí další čtyři evropské země a postupně mnoho jiných. Myšlenka federality a jednoty Evropy je obsažena v zakládajících smlouvách všech evropských společenství, jež nakonec vyústily v založení svazku národů – Evropské unie.„Svoboda jednoho státu pro něho samého a zároveň pro ostatní[14]“ je zajištěna v tomto„svazku zvláštního druhu“ kantovským federalismem. Ten je na jedné straně tvořen tzv. nadnárodním principem, který odnímá státům jejich suverénní práva v určitých oblastech a rozhoduje v daných otázkách podobně jako vnější autorita v občanském stavu. Na druhé straně je využíván tzv. mezivládní princip, díky němuž si samostatné státy zachovávají svoji autonomii a rovnost.

Jestliže Kant hovoří o „lsti přírody“, která k dosažení svého účelu zvolila válku a ať chceme, nebo nechceme, zaručí „pomocí mechanismu v lidských sklonech samých věčný mír,“[15] pak se zdá, že tento mechanismus pozvolna funguje. Ačkoli příroda „oddělila národy růzností řečí a náboženství“ a ty pak mají sklon k soupeření, „s rostoucí kulturou a pozvolným přibližováním lidí vedou přesto tyto sklony k větší shodě v principech, k dorozumění v míru.“ Evropská integrace je právě takovým příkladem, kdy „mír se netvoří oslabením všech sil, nýbrž jejich rovnováhou v nejživějším soutěžení.“[16]

Kant považoval světoobčanské právo za třetí druh a nezbytný doplněk státního i mezinárodního práva a tím také věčného míru. V současnosti, kdy ještě více než dříve„porušení práva na jednom místě se pociťuje na místech všech,“[17] je naplnění požadavků „všeobecné pohostinnosti“ ještě naléhavější. Tato oblast je sice i nadále nejméně rozvinutá, avšak právo svobodného pohybu osob po celé Evropské unii či nové vztahy navazované s bývalými evropskými koloniemi dávají naději, že i v této oblasti dojde k pokroku.

Závěr

V díle K věčnému míru Immanuel Kant nenavrhuje program, jenž by měl být okamžitě proveden. Podle Karla Jasperse bylo smyslem jeho projektu ukázat principy a nikoli podat institucionální a právní konstrukce.[18] Jestliže však lidé začnou dle idejí Kanta (třeba i bez znalosti jeho díla) jednat, Kantův idealismus se může stát skutečností. Dokladem toho je dosavadní vývoj v Evropě po druhé světové válce, jak ukazuji na několika příkladech ve své práci. Otevřenou otázkou zůstává budoucnost Evropy v souvislosti s rozšiřováním o další země a s hledem na institucionální reformy. Tyto reformy mohou vést k ustavení evropského státu, jehož členové se dobrovolně vzdají velké části svých suverénních práv a bez nátlaku se podřídí vnější autoritě nově zbudovaných institucí mírového svazku. V tomto ohledu se nemůžeme opřít o Kanta, neboť dobrovolné postoupení části své svrchovanosti u samostatných států ve své době nepředpokládal. Kant se nezabývá situací, kdy se zvětšujícím se územním rozsahem dochází k postupné přeměně původního svazku národů na stát národů, který za jiných okolností odsuzoval. Na počátku třetího tisíciletí nám nicméně pohled zpět na padesát let evropského sjednocovacího procesu ukazuje Evropskou unii jako historický úspěch. Evropané řeší své rozpory mírovými prostředky, na základě práva a prostřednictvím smíru. Nezbývá nám než s Immanuelem Kantem doufat, že věčný mír není „prázdnou ideou, nýbrž úlohou, která se, postupně řešena, stále víc blíží cíli.“

[1] K. Jaspers: Kantův spis „K věčnému míru“, in: Reflexe 20, 1999 – 5, s. 17 a 18

[2] A.Z. Manfred, Napoleon Bonaparte, Svoboda Praha, 1973, s. 95. Mírová jednání Francie s Pruskem probíhala od konce roku 1794. Basilejský mír z 22.7.1795 ponechal Francii dobytá území na levém břehu Rýna, zároveň se francouzští revoluční vyjednavači stali rovnoprávnými partnery světových diplomatů.

[3] I. Kant, K věčnému míru. O obecném rčení: Je-li něco správné v teorii, nemusí se to ještě hodit pro praxi, přel. K. Novotný a P. Stehlíková, Oikúmené, Praha, 1999, s. 10

[4] Již v roce 1923 se odehrál tzv. korfský incident, během něhož Mussoliniho Itálie vojensky obsadila ostrov Korfu patřící Řecku. V témž roce francouzské jednotky okupovaly Porúří pro neplnění reparací ze strany Německa.

[5] I. Kant, K věčnému míru, op. cit., s. 12

[6] I. Kant, K věčnému míru, op. cit., s. 17

[7] I. Kant, K věčnému míru, op. cit., s. 19

[8] I. Kant, K věčnému míru, op. cit., s. 22

[9] I. Kant, K věčnému míru, op. cit., s. 23

[10] I. Kant, K věčnému míru, op. cit.,s. 23

[11] I. Kant, K věčnému míru, op. cit., s.34

[12] Úryvky z Deklarace z 9. května 1950 in: P. Fontaine, Nová idea pro Evropu, Schumannova deklarace, ICEU při Delegaci Evropské komise v ČR, Praha, 2001, s. 21-22

[13] Deklarace z 9.5.1950, op. cit. s. 22

[14] I. Kant, K věčnému míru, op. cit., s. 22

[15] I. Kant, K věčnému míru, op. cit., s. 34

[16] I. Kant, K věčnému míru, op. cit., s. 33

[17] I. Kant, K věčnému míru, op. cit., s. 26

[18] K. Jaspers: Kantův spis „K věčnému míru“, s. 17