Komisař pro oblast svobody, bezpečnosti a justice Franco Frattini zdůraznil, že pokud nebude zajištěn lidský, důstojný, zároveň však účinný návrat nelegálních migrantů do zemí jejich původu, dojde k podkopání integrity a věrohodnosti evropské migrační a azylové politiky.2 Procedura navracení by měla být transparentní při zdůraznění zásady dobrovolného návratu. Frattini zároveň akcentoval nutnost intenzivní integrace legálních přistěhovalců na evropské i národní úrovni. Důležité je podle něj zejména přesné vymezení práv a povinností přistěhovalců v rámci EU, především principu respektování základních hodnot EU a národních práv. Nepřijatelné je jakékoliv náboženské nebo politické jednání, jež by porušovalo Evropskou Chartu základních práv.3

Balíček opatření naznačuje, že v budoucnu dojde k výraznému posílení vnějšího aspektu migrační a azylové politiky. Tím je myšlena spolupráce se zeměmi původu, rozvojová pomoc a snahy o zmírnění chudoby. V popředí zde stojí idea využití potenciálu migrantů a zahraničních diaspor pro rozvoj jejich domovských zemí.4 Migranti by mohli přispívat finančními částkami, trvalým návratem, investicemi nebo předáváním zkušeností svým spoluobčanům, v zemi původu. Komise přináší řadu inspirativních konkrétních návrhů – návrat migrantů by mohla usnadnit podpora jejich podnikání v zemi původu, vědci a výzkumní pracovníci by mohli pracovat částečně v členské zemi EU a částečně ve své domovské zemi. Konkrétní návrhy se zabývaly i otázkou, jak zamezit tzv. „odlivu mozků“ – tedy nežádoucímu odcházení odborníků z rozvojových a transformujících se zemí.

Jako doplněk společné evropské azylové politiky mají být vytvářeny regionální programy ochrany, jejichž deklarovaným cílem je zajistit pomoc uprchlíkům co nejblíže jejich domovům. Kromě poskytování hmotného zabezpečení by v rámci nich mělo docházet k předávání praktických zkušeností při budování infrastruktury a ke zlepšení situace v oblasti ochrany lidských práv v dané zemi. Pilotní program bude zahájen v oblasti Moldavska, Běloruska a Ukrajiny, kde se zaměří na posílení stávajících kapacit, především na předání praktických zkušeností při přezkoumávání žádostí o azyl, posílení oblasti subsidiární ochrany, integrace a dokumentace. Další geografické oblasti budou určovány v úzké spolupráci s UNHCR, případně i jinými mezinárodními organizacemi. Předpokládá se, že druhý program by mohl být zahájen v regionu Velkých jezer (Tanzánie). Tyto programy by se měly odvíjet v rámci stávajících finančních toků a v kontextu existujících vztahů mezi Komisí a třetími zeměmi.

Generální sekretář sítě nevládních organizací věnujících se uprchlíkům – Evropské rady pro uprchlíky a exulanty (ECRE) – Peer Baneke označil výše popsaný balíček opatření Komise za rozporuplný.5 Zatímco Komise podle něj navrhuje společná pravidla pro deportaci žadatelů o azyl, šance na získání statusu uprchlíka se enormně liší v rámci jednotlivých členských států. Komise propaguje potřebu aktivnější integrace, zároveň však ignoruje široce využívaný prostředek detence a nespravedlivé a neefektivní azylové procedury, které vrážejí klín mezi uprchlíky a jejich hostitele. Úmysl pomoci okolním státům, které jsou zatíženy vysokým počtem uprchlíků, a snaha zvýšit tamní standardy ochrany, považuje Baneke za chvályhodný. Nicméně podle něj tyto státy vidí Evropu jen jako útvar, který zesiluje ochranu svých hranic a přesouvá na ně odpovědnost.

Uvedený komentář vybízí k zásadní otázce: Do jaké míry je vlastně evropská migrační politika skutečně harmonizována?

Azylová a migrační politika se začala v rámci EU dynamicky vytvářet především v druhé polovině devadesátých let. Do struktury Evropské unie bylo téma azyl a přistěhovalectví zařazeno Maastrichtskou smlouvou jako součást tzv. třetího pilíře (Spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí). V rámci tohoto pilíře nemohla ještě EU přijímat závazné právní akty, kterými by byly členské státy vázány. Amsterdamskou smlouvou byla převážná část třetího pilíře (mimo jiné i přistěhovalecká politika a azylová problematika, volný pohyb po unii a kontrola vnějších hranic) přesunuta do pilíře prvního jakožto hlava IV třetí části Smlouvy o Evropských společenstvích (dále SES) .6 . Tímto okamžikem získala Unie pravomoc přijímat závazné právní akty jako jsou směrnice a nařízení. Po vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost bylo uplatněno pětileté přechodné období, během kterého rozhodovala Rada jednomyslně a každý členský stát mohl navržené opatření vetovat. V říjnu 1999 byl na zasedání Evropské Rady ve finském Tampere dále stanoven časový harmonogram pro léta 1999-2004, během něhož mělo dojít k naplnění cílů prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Pro oblast společné azylové a migrační politiky jich bylo stanoveno několik: partnerství se zeměmi původu, společný azylový systém, spravedlivé zacházení s občany třetích států a řízení migračních toků.7

Pětiletý tamperský program byl ukončen 30. dubna 2004, v okamžiku, kdy skončilo i přechodné pětileté období. Po skončení tohoto období schválil summit Evropské rady v Bruselu 4.-5. listopadu 2004 pro tuto oblast rozhodování kvalifikovanou většinou. Ve všech otázkách hlavy IV SES kromě legální migrace byla dohodnuta hlasovací procedura spolurozhodování dle čl. 251 SES. Evropský parlament tak získal dalekosáhlou možnost podílet se na přijímání rozhodnutí a jednotlivé členské státy ztratily možnost zablokovat přijetí právního aktu. Tato forma rozhodování je v EU v současné době nejčastější a pro první pilíř také nejtypičtější. Bohužel však Evropská rada zatím nerozhodla o tom, zda se tato oblast hlavy IV dostane pod jurisdikci Evropského soudního dvora, což by bylo dle textu čl. 67 SES logické.8 Někteří komentátoři varují, že tímto může dojít k porušování smlouvy o ES.

Na výše zmíněném summitu v Bruselu byl přijat i další pětiletý plán tzv. Haagský program, který stanovuje cíle pro oblast svobody, bezpečnosti a práva až do roku 2010. Přestože tento program měl volně navazovat na cíle stanovené v Tampere, při jeho vzniku se projevila atmosféra obav z teroristických útoků. Z tohoto důvodu jsou v něm silně zdůrazněny bezpečnostní aspekty. Z hlediska migrace je v Haagském programu věnován velký prostor azylové problematice a subsidiárním formám ochrany, relativně málo se však věnuje legálním formám přistěhovalectví v režimu cizineckého zákona [jednotlivých členských zemí EU].9 V této oblasti tamperský program nebyl v podstatě realizován, zejména díky tomu, že členské státy nebyly ochotny zbavit se možnosti suverénního rozhodování v této oblasti.

V problematice azylu došlo během přechodného období 1999-2004 k přijetí celé řady směrnic a nařízení týkajících se například minimálních standardů pro přijetí žadatelů o azyl, minimálních záruk pro udělování a odnímání statusu uprchlíka nebo stanovení kritérií pro určení státu příslušného pro posuzování žádosti o azyl (Dublin II). Haagský program předpokládá do roku 2010 fungování společné azylové procedury, což by následně mělo přetvořit dosavadní instituce, které se tímto tématem zabývají, v nový evropský úřad. Přestože v oblasti azylu na první pohled došlo ke splnění cílů stanovených v Tampere, skutečnost a statistické údaje ukazují, že jde spíše o pouhou fikci. Rozdílné standardy v rámci EU jsou dobře viditelné na skupině čečenských uprchlíků. Rakousko v roce 2004 udělilo 5 208 osobám status uprchlíka a 998 dalším poskytlo určitou formu subsidiární ochrany.10 Slovensko v témže roce poskytlo jedinou formu ochrany a to status uprchlíka, který udělilo 15 osobám. .11 V Rakousku je pro čečenské uprchlíky šance na získání nějaké formy ochrany 94%, v Německu 22% a na Slovensku 1%12 Rozdílnost deklarovaných minimálních standardů nejnověji prokázala Studie o přijímání uprchlíků ve střední Evropě vydaná v červnu 2005 Informačním a kooperačním fórem nevládních organizací ve střední Evropě (ICF). Vysoký komisař OSN pro uprchlíky Ruud Lubbers v této souvislosti vyzval členské země EU, aby vytvářely azylový systém ´fair not fast´.

Haagský program klade důraz na výše uvedenou vnější dimenzi migrace – zejména na budování vztahů se zeměmi původu a posílení rozvojové pomoci. V souladu s návrhem Evropského parlamentu a Rady č. 628/2004 má EU pomáhat vybraným zemím při vytváření mechanismů regulujících migrační toky a zajišťující uprchlíkům a jiným osobám, které potřebují mezinárodní ochranu, potřebné zacházení.13 Na seznamu zemí je Arménie, Ázerbajdžán, Bělorusko, Gruzie, Moldavsko, Rusko, Ukrajina Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Libye, Maroko, Palestinská samospráva, Sýrie a Tunisko. Téma migrace má být zpracováváno také v rámci Country strategy papers pro vztahy EU k jednotlivým zemím nebo Regional strategy papers.

Haagský program již počítal se schválením Smlouvy o Ústavě pro Evropu do 1. listopadu 2006. Její osud je však po francouzském odmítnutí značně nejistý. Ústava se zabývá migrací a azylem v kapitole IV., oddíl třetí v čl. III-265 až III-268. Ve srovnání se současným stavem, kdy se hovoří pouze o tzv. sdílení břemene (burden sharing), předpokládá vytvoření skutečně jednotného systému, vznik jednotného statusu azylu, subsidiární ochrany, dočasné ochrany, společné řízení a jednotná kritéria pro svobodu pohybu příslušníků třetích států v EU. Předvídá také společné řízení přistěhovalecké politiky, boj proti obchodu s lidmi a spolupráci s třetími státy. Oproti dosavadní Smlouvě o Evropských společenstvích tedy představuje širší právní podklad pro jednání EU, ruší třípilířovou strukturu a zavádí v této oblasti plně komunitární metody.14

Případné nepřijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu vytváření společné evropské přistěhovalecké a azylové politiky nezastaví, bude jen pravděpodobně probíhat o něco pomaleji podle Haagského programu. Ten zdůrazňuje zejména bezpečnostní hlediska migrace. Oblast azylové a readmisní politiky se tedy vyvíjí rychleji než oblast legální migrace a přistěhovalectví. Přesto se však v současnosti aplikování evropských norem v jednotlivých členských zemích v praxi značně liší. Vývoj oblasti legální migrace bude záviset především na ochotě členských států vzdát se kontroly nad tímto citlivým tématem.

Vrátíme-li se nyní ke komentáři generálního sekretáře ECRE Peer Baneke, dostaneme se k dalšímu zásadnímu momentu evropské migrační politiky a to k otázce přenášení odpovědnosti za přezkoumání žádosti o azyl z jednoho státu na druhý. Předně je nutné říci, že počet žadatelů o azyl v Evropské unii jakožto celku 25 zemí má v poslední době klesající charakter. Podle údajů UNHCR.15 poklesl počet žádostí o azyl v zemích, jež jsou nyní členy EU z 425 520 v roce 2002 na 282 480 žádostí v roce 2004 (-34%). Do Evropské unie míří především uprchlíci z Ruské federace (Čečenska), Srbska a Černé hory, Turecka a Iráku. Tito uprchlíci představovali v letech 2003-2004 48,3% všech žadatelů o azyl. Nejvíce žádostí o azyl v letech 2002-2003 obdržela Velká Británie, v roce 2004 nejvíce uprchlíků žádalo o azyl ve Francii (61 600). Další členské země, ve kterých je tradičně velký počet žádostí podáván, představuje Německo a Rakousko.16 V nových členských zemích klesající trend nenastal. Počet žádostí se zde naopak zvýšil z 32 070 v roce 2002 na 38 920 v roce 2004 (+21%). Polsko zažilo v roce 2004 17% nárůst žádostí o azyl oproti roku 2003. Také na Slovensku se počet žádostí zvýšil.17

Před vstupem do EU byly kandidátské země jako Polsko nebo Slovensko především tranzitními zeměmi na cestě migrantů do západní Evropy. Nyní je zde však aplikováno nařízení Dublin II, které umožňuje podat žádost o azyl pouze jednou a určuje členský stát odpovědný za přezkoumání žádosti o azyl podané v jedné z členských zemích EU.18 Odpovědným je většinou stát, který garantoval osobě pobyt, vystavil jí víza, nebo stát, přes jehož hranice osoba do EU vstoupila. Kritériem mohou být i rodinná pouta nebo místo, kde osoba požádala o azyl poprvé. Na první pohled je zřejmé, že kritérium přechodu hranic přenáší odpovědnost za přezkoumání žádostí o azyl zejména na hraniční státy EU – zejména na ty, přes které migranti nejčastěji do EU přicházejí. Efektivní fungování tohoto systému umožňuje databáze otisků prstů žadatelů o azyl a nelegálních migrantů EURODAC, pomocí které jsou žadatelé navraceni do příslušného státu.19

Jen od května do konce roku 2004 bylo na základě tohoto nařízení navráceno do Polska přes 1 500 převážně čečenských migrantů.20 Žádosti přicházely především z Německa, Rakouska, České republiky, Belgie a Francie. „Chceme, aby nám Polsko otevřelo bezpečný průchod do západní Evropy,“ napsali demonstranti v petici, když hladovkou v prosinci 2004 protestovali proti podmínkám v přijímacím středisku v Dębaku.21 Zemím jako je Polsko či Slovensko vznikly díky Dublin II nové náklady na výstavbu přijímacích center a poskytnutí hmotného zabezpečení pro uprchlíky a žadatele o azyl. Při své návštěvě Polska v září 2004 žádal Vysoký komisař OSN pro uprchlíky Ruud Lubbers o podporu pro nové členské státy EU a apeloval za větší solidaritu (burden sharing) ze strany starých členských zemí.22 Ke zmírnění zátěže, která státům vzniká v souvislosti s přijímáním uprchlíků, byl v roce 2000 vytvořen Evropský uprchlický fond. Pro rok 2005 dosahovala jeho výše 45 milionů EUR. Jeho prostředky byly navýšeny pro období 2008-2010 na částku 150 milionů EUR ročně.23 To však nic nemůže změnit na frustraci mnoha žadatelů o azyl, kteří jsou zadržováni v zemích jako je Slovensko, kde je jejich šance na získání nějaké formy ochrany minimální.

Odpovědnost za přezkoumání žádostí o azyl je však přenášena i na země za hranicemi Evropské unie. V této souvislosti je nutné přiblížit vznik a vývoj migračních a azylových systémů v zemích střední a východní Evropy. Jejich budování začínalo po pádu komunismu ´na zelené louce´, neboť v dobách totality představovaly tyto země spíše zdroj politické emigrace než cílovou zemi. Počátek devadesátých let lze nazvat obdobím relativního liberalismu, během něhož země střední a východní Evropy přistoupily k důležitým mezinárodním dokumentům jako je Ženevská konvence a Evropská úmluva o ochraně základních lidských práv. V průběhu devadesátých let však bylo díky ´evropeizaci´ do těchto politik přebíráno stále více restriktivních prvků. Velkými promotéry takovýchto změn – nejen vůči zemím střední a východní Evropy ale i v rámci EU – se staly zejména Německo a Rakousko, jejichž migrační systémy byly v důsledku balkánských uprchlických vln značně zatíženy.

Země střední a východní Evropy byly bez ohledu na svůj souhlas na počátku devadesátých let označeny západoevropskými státy za tzv. třetí bezpečné země. Pokud žadatelé o azyl na cestě do EU takovouto třetí bezpečnou zemí prošli, mohli být pomocí tzv. readmisních dohod do této země navráceni. Před zeměmi střední a východní Evropy vyvstala obava, že se stanou sběrným místem pro ilegální migranty a žadatele o azyl a jakousi ´buffer zone´ nebo ´cordon sanitaire´ západní Evropy. Aby se vyhnuly této nepříznivé situaci, rychle si osvojily metody svých západních sousedů a začaly samy systém třetích bezpečných zemí od druhé poloviny devadesátých let rozšiřovat vůči svým východním sousedům – například Ukrajině nebo Rumunsku. Tím na ně bez ohledu na jejich souhlas přesunuly odpovědnost za rozhodování o žádostech o azyl.24 Hnacím motorem byla pro kandidátské státy při vytváření nových azylových legislativ zejména vidina členství v EU a povinnost převzetí acquis communautaire.

Bude zajímavé sledovat, jaké postoje budou nové členské země po náročném vybudování svých azylových politik při vytváření společné evropské migrační politiky zaujímat. Zatím se nijak neprokázalo, že by se v tomto ohledu chtěly stát promotéry evropského liberalismu. Když se v září 2004 na setkání ministrů vnitra a spravedlnosti v Haagu z německo-italského podnětu diskutovalo o zřízení sběrných táborů pro uprchlíky v některých tranzitních zemích severní Afriky, přispěchal rakouský ministr vnitra Strasser se svými slovenskými, litevskými, lotyšskými a estonskými kolegy s myšlenkou zřízení obdobného sběrného tábora na Ukrajině. To by údajně zabránilo čečenským uprchlíkům žádat o azyl v zemích EU a zamezilo zneužívání azylového systému25. Nikdo z nich se nepozastavil nad tím, že závazné mezinárodní dokumenty přinášejí důležité protiargumenty.26 Začátkem listopadu 2004 se na summitu Evropské rady v Bruselu zase koalice tvořená Německem, Rakouskem, Estonskem a Slovenskem zasadila o to, aby legální migrace nebyla zahrnuta do oblasti hlasování kvalifikovanou většinou v Radě ministrů.27

Téma migrace se v tomto regionu stále ocitá mimo zájem politických špiček a postrádá dlouhodobou koncepci. Řečeno slovy předního českého odborníka na migraci Dušana Drbohlava: ”Je zřejmé, že jsme ve vleku harmonizace s Evropskou unií, která v podstatě diktovala a stále diktuje tempo a směr migrační politiky. To je důležitá věc a je to svým způsobem logické chování v tomto smyslu. Nicméně je tady podle mě nezaplněný prostor, ve kterém lze aktivně naplňovat vlastní migrační a integrační politiky a v tomto (…) máme ještě mnohé rezervy.”28 Ať už v následujících letech bude evropská migrační politika vypadat jakkoliv, středoevropským zemím se nabízí zcela jedinečná příležitost pro využití zkušeností, které získaly v posledních patnácti letech. I kdyby došlo ke schválení Ústavy pro Evropu a skutečné harmonizaci v rámci EU, stále zde ještě bude existovat dostatek prostoru pro vlastní aktivity jednotlivých států.

Od zasedání v Tampere v roce 1999 je v EU zdůrazňován zájem na posílení vnější dimenze společné migrační a azylové politiky. Právě přijatý balíček opatření tyto tendence jen potvrdil. Nové členské země mají tedy dostatečný prostor a výhodnou geografickou polohu k tomu, aby poskytly své zkušenosti při vytváření azylových a migračních systémů a procedur například vůči zemím bývalého Sovětského svazu. Pilotní projekt regionální ochrany na Ukrajině, Bělorusku a Moldavsku nabízí konkrétní možnost a výzvu pro aktivní politiku nových členských zemí EU včetně České republiky (počítaje v to citlivou a problematickou otázku možnosti spolupráce na rozvíjení demokratických standardů v ochraně práv uprchlíků s nedemokratickým Běloruskem). Nástroje pro uskutečňování aktivní politiky zde již jsou: kromě bilaterálních vztahů zejména V4/Visegrádský fond, či spolupráce v rámci Karpatského euroregionu, jehož členy jsou kromě Ukrajiny i Polsko, Slovensko, Maďarsko a Rumunsko.29

1.Tento program byl přijat Radou začátkem listopadu 2004 a stanoví cíle v oblasti svobody, bezpečnosti a práva až do roku 2010. Více podrobností dále v tomto textu.

2.Jen v roce 2004 bylo vydáno 650 000 rozhodnutí ohledně navrácení. Z tohoto počtu bylo nuceně vykonáno 164 000 rozhodnutí a dalších 48 000 návratů se uskutečnilo dobrovolně. Komise v návrhu směrnice o společných standardech pro navracení počítá se zřízením Evropského fondu pro navracení ve výši 759 milionů EUR pro období 2008- 2013. Zdroj: http://europa.eu.int/rapid/pressReleasesAction.do?reference=MEMO/05/288&format=HTML&aged=0&language=EN&guiLanguage=en

3.http://www.europa.eu.int/rapid/pressReleasesAction.do?reference=SPEECH/05/473&format=HTML&aged=0&language=EN&guiLanguage=en

4.http://www.europa.eu.int/rapid/pressReleasesAction.do?reference=MEMO/05/291&format=HTML&aged=0&language=EN&guiLanguage=en

5.http://www.ecre.org/press/contradprop.htm

6.Čl. 61-69 Smlouvy o Evropských společenstvích. Migraci se věnují hlavně čl. 62-64.

7.Čižický, Pavel: Evropská unie a migrace. Úvod do prostoru svobody, bezpečnosti a práva, 13.1.2005, http://www.migraceonline.cz/clanky_f.shtml?x=219087.

8.Čižický, Pavel: Větší důraz na bezpečnostní aspekty v Evropské unii. Haagský program vytyčuje další cíle EU v budování prostoru svobody, bezpečnosti a práva, s. 3, leden 2005, http://www.migraceonline.cz/clanky_f.shtml?x=219084.

9.Tamtéž, s. 4.

10.http://www.unhcr.ch/cgi-bin/texis/vtx/statistics/opendoc.pdf?tbl=STATISTICS&id=42b283744

11.http://www.minv.sk/mumvsr/STAT/statistika.htm.

12.http://www.proasyl.de/texte/english/Newsletter/2005_June.htm

13.Čižický, Pavel: Větší důraz na bezpečnostní aspekty v Evropské unii. Haagský program vytyčuje další cíle EU v budování prostoru svobody, bezpečnosti a práva, s. 7.

14.Janů, Ivana-Rozumek, Martin: Azylové právo ES, OPU, Praha 2004, s. 15.

15.Důležitou novinkou z “balíčku Komise” je samostatné vedení statistik v oblasti žadatelů o azyl, rozhodování o udělení či neudělení statusu uprchlíka atd. Komisí (Eurostat) od roku 2006.

16.http://www.unhcr.ch/cgi-bin/texis/vtx/statistics/opendoc.pdf?tbl=STATISTICS&id=42b283744

17. Nařízení Rady ES č. 343/2003 z 18. února 2003.

18. Nařízení Rady ES č. 343/2003 z 18. února 2003.

19. Nařízení Rady ES č. 2725/2000 z 11. prosince 2000.

20.Jak uchylić drzwi do raju? Deník Rzeczpospolita ze dne 12.1.2005, http:// www.rzeczpospolita.pl/gazeta/wydanie_050112/kraj/kraj_a_8.html.

21.http://unhcr.pl/english/newsletter/22/osrodki_dla_uchodzcow.php

22.http://unhcr.pl/english/newsletter/22/osrodki_dla_uchodzcow.php http://www.europa.eu.int/scadplus/leg/en/lvb/l33078.htm

24.Tomuto tématu se věnují například práce Sandry Lavenex nebo publikace New Asylum Countries? Migration Control and Refugee Protection in an Enlarged European Union, ed. Rosemary Byrne, Gregor Noll and Jens Vested-Hansen, Kluwer Law International, The Hague, New York 2002.

25.Rozumek, Martin: Evropská unie chce zastavit uprchlíky, 4.10.2004, http://www.migraceonline.cz/clanky_f.shtml?x=205507.

26.Ženevská konvence zakazuje vyhoštění žadatelů o azyl do zemí nepovažovaných za bezpečné předtím, než je rozhodnuto o jejich žádosti o azyl. Evropská úmluva o ochraně základních lidských práv zakazuje hromadné vyhoštění cizinců, k čemuž by zcela jiste docházelo.

27.Čižinský, Pavel. Větší důraz na bezpečnostní aspekty v Evropské unii. Haagský program vytyčuje další cíle EU v budování prostoru svobody, bezpečnosti a práva, s. 2, 13.1.2005,

http://www.migraceonline.cz/clanky_f.shtml?x=219084.

28.Česká republika je stále ve vleku harmonizace s Evropskou unií, v naplňování vlastní migrační a integrační politiky má ještě mnohé rezervy. Rozhovor s Dušanem Drbohlavem 22.6.2005, www.migraceonline.cz/clanky_f.shtml?x=296172.

29.Bilčík, Vladimír – Duleba, Alexandr: Policy Recommendations. V: Carpathian Euroregion and External Borders of the Enlarged European Union. Confronting the Effects of Schengen, ed. Vladimír Bičík a Alexander Duleba, Slovak Foreign Policy Association, Carpathian Foundation, Košice 2003, s. 174-178.