Veřejnost je nezná, ale jejich vliv je značný. Vysocí úředníci Evropské komise, ale i Evropského parlamentu a Rady EU rozhodují o pokročilé podobě návrhů legislativy, zpráv, rezolucí, postihů a dalších výstupů. Ty se pak projednávají a schvalují na politické úrovni, a utvářejí tak legislativní činnost a další agendu Evropské unie. Právě tito úředníci do detailů znají svěřenou problematiku a zároveň mají z titulu svých vysokých funkcí vyvinutý politický cit. Ovlivňují tak významně jak chování členských států a vztahy mezi nimi, tak vlastně nepřímo i každodenní život stamilionů Evropanů. Po šestnácti letech od rozšíření EU o deset vesměs postkomunistických zemí včetně České republiky sedí zástupci „nových“ států na omezeném počtu těchto významných židlí, což neodpovídá jejich relativní „váze“ v rámci Unie.

Základní povinností „eurokratů“ je zcela se oprostit od své státní příslušnosti, hájit evropské zájmy a měřit všem stejným metrem. Proč je tedy důležité sledovat zastoupení jednotlivých zemí v aparátu EU? Za prvé proto, že do něj přinášejí z domova jedinečné a potřebné znalosti. Je totiž klíčové, aby unijní orgány rozuměly specifikům každé země, ale i její mentalitě, mají-li předkládat ta nejlepší řešení. Takže čím větší je povědomí o národních specifikách, tím lépe budou nastaveny normy či programy a o to lepší budou dopady. Funguje to ovšem i v opačném směru – úředníci zajisté nemohou prosazovat zájmy své vlasti v unijních orgánech, ale kontakty s nimi jsou pro vládní exekutivy členských států žádoucí a užitečné. Umožňují přinejmenším lépe pochopit „evropské“ důvody různých iniciativ, legislativních kroků či administrativních rozhodnutí, s jejichž dopady se budou země potýkat.

V aparátu Evropské komise pracuje kolem 32 tisíc lidí. Asi 7500 zaměstnanců má sekretariát Evropského parlamentu a přibližně 3500 jich působí v sekretariátu Rady EU. V těchto úřadech jsou zaměstnáni občané všech členských zemí, přičemž není přípustná jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti. Neexistují žádná směrná čísla pro jednotlivé státy. Má se sice teoreticky dbát na jejich rovnoměrné zastoupení, vždy ovšem převládají odborná hlediska. Pokud se tedy na nějakou funkci hlásí dva stejně dobří uchazeči, měl by dostat přednost ten z méně zastoupené země. Rozhodování zároveň ovlivňuje ještě požadavek, aby polovinu důležitých pozic obsadily pokud možno ženy.

V Evropské komisi, jež je nejdůležitější unijní institucí, pochází pouze čtrnáct procent vysokých manažerů – tedy generálních ředitelů, jejich náměstků a ředitelů – ze států, které se k Unii připojily v roce 2004 a později a představují v dnešní evropské sedmadvacítce přes dvacet procent obyvatelstva. Když se zaměříme pouze na generální ředitele a jejich náměstky z „nových“ členských zemí, napočítáme jich patnáct z celkového počtu zhruba osmdesáti postů v čele dvaatřiceti generálních ředitelství.

 Úzké hrdlo

Příčin tohoto neuspokojivého stavu je celá řada. Normálně by po šestnácti letech měli do ranku vysoce postavených manažerů dostoupat ti úředníci, kteří po vstupu svých států do EU uspěli v konkurzech do středního článku řízení, tedy vesměs do funkcí vedoucích oddělení. Jenže v této kategorii je za prvé málo lidí, protože těchto pozic bylo tehdy nabídnuto jako šafránu, a za druhé zde působí efekt úzkého hrdla. Vedoucích oddělení je totiž v Evropské komisi 1120, zatímco vysokých manažerů pouhých 355. A z Čechů pracujících v Komisi splňuje formální předpoklady pro tyto vrcholné posty čtrnáct úředníků – ve srovnání třeba s 3222 Němci, ale také pětasedmdesáti Rakušany, kdybychom hleděli na podobně velké země. Konkurence je tedy obrovská.

Na samém začátku, po roce 2004, dostaly vstupující země možnost do určitého počtu vysokých pozic nominovat politicky své kandidáty – tehdy se stal na pár let generálním ředitelem dnes již zaniklého ředitelství pro zahraniční vztahy český diplomat Karel Kovanda. Byli to velmi zkušení lidé, postarší, a odešli časem do penze. Tím úlitba nově vstoupivším skončila. Navíc ani zde neexistovaly nějaké národní kvóty, ale soutěžilo se formou „regaty“, když navržení manažeři z deseti zemí usilovali o každý post jeden proti druhému ve výběrovém řízení. I dnes se výjimečně objeví místo dostupné i kandidátům zvenčí, tedy nikoli kmenovým úředníkům Komise. Pak o ně ovšem soupeří nominanti ze všech sedmadvaceti zemí.

Do soutěže o vysoké pozice logicky zasahují komisaři, tedy politikové nominovaní do Evropské komise národními vládami na pět let, kteří mají v gesci jednotlivá generální ředitelství, a pak také napřímo instituce jednotlivých zemí, tedy ministerstva, úřad vlády či stálá zastoupení při EU. Úspěšný kandidát na úřad ředitele a vyšší by za sebou měl mít zkušenosti alespoň ze dvou resortů, přinejmenším jeden úvazek v některém z kabinetů komisařů a podporu stávajícího komisaře své země a také její vlády. Právě tuto pomoc oficiální místa v České republice zatím neumějí generovat, ačkoli je k tomu jasně zavazuje vládní Strategie podpory Čechů v institucích EU.

Jak jinak si vysvětlit, že mezi patnácti vysoce postavenými manažery z nových zemí jsou tři Bulhaři, po dvou Lotyších, Estoncích a Kypřanech a po jednom z ostatních států s výjimkou Česka a Maďarska? Tyto dvě země nemají v dané kategorii nikoho, jsou zastoupeny pouze mezi „obyčejnými“ řediteli. Jaký rozdíl v porovnání se sotva dvoumiliónovým Lotyšskem, jehož Normunds Popens stojí v čele generálního ředitelství pro regionální rozvoj, které rozděluje většinu kohezních peněz. A Lotyška Ilze Juhansonová dokonce řídí veškerý aparát Komise jako její generální tajemnice, což je vůbec nejvyšší meta, které lze v této instituci dosáhnout.

 Chybějící podpora

Rádo se spekuluje o tom, že „odstrkávání“ Maďarů, Čechů a Poláků (po odchodu generálního ředitele pro zemědělství Jerzyho Plewy má tato čtyřicetimilionová země jediného náměstka) je jakýmsi projevem nedůvěry, ba nevlídnosti vůči zemím, které nejenže odmítají euro a mají spoustu výhrad k tomu či onomu, ale jsou důvodně podezřelé z nedodržování základních pravidel a hodnot. V případě Polska a Maďarska jde o narušování zásad právního státu, u Česka pak o tolerování střetu zájmů premiéra Andreje Babiše.

Irena Moozová, jediná česká ředitelka (pro rovné příležitosti a občanství EU) v Evropské komisi a vlastně ve všech klíčových institucích, si nemyslí, že by zástupci zmíněných zemí byli nějak cíleně znevýhodňováni. Spíše považuje současný stav za důsledek souběhu několika okolností – v aparátu je málo Čechů splňujících podmínky pro relativně rychlou kariéru. Těm, kteří je splňovali a měli ambice, se dlouho po vstupu do EU nedostávalo adekvátní pomoci z domova. Taková podpora musí být podle ní dlouhodobá a strategická. „Jestliže chceme mít za několik let pár špičkových manažerů, musíme se už dnes starat, aby se schopní čeští odborníci dostávali na vlivná místa vedoucích oddělení, aby rotovali, aby našli uplatnění v kabinetech komisařů, aby se o nich vědělo. Od přijetí nové Strategie podpory Čechů v institucích EU se situace pomalu zlepšuje, ale je to běh na dlouhou trať.“

Proč čeští ministři nežhaví telefony, aby prosadili toho či onoho člověka? Podle bruselských pozorovatelů je třeba hledat odpověď v mnohdy vlažném a odtažitém vztahu našich politiků k EU i v nedostatku chuti se angažovat a investovat do dobrých vztahů v Bruselu. Tón kdysi udal Václav Klaus, jenž českým eurokratům vyčetl, že se ocitli na „špatné straně barikády“. „Pokud je ta země vnímána jako spolehlivý partner a ministr jedná konstruktivně, může pak uspět při lobbování za českého kandidáta. Ale pokud ho nebo ji nikdo nezná, protože je při jednáních pasivní, nebo má pověst věčného kverulanta, pak se s pomocí nebude nikdo namáhat,“ vysvětluje mimo záznam zdroj z Evropské komise.

Dodává, že bez aktivní podpory své vlády se úředník ze žádné země na vysoký post nedostane. „Staré“ členské státy to vědí a dávno to dělají, přičemž si pečlivě vybírají, ve kterých resortech potřebují nejvíce zatlačit. Není náhoda, že v generálním ředitelství pro finance ECFIN se to na manažerských postech hemží Němci, zatímco Francouzi drží silné pozice například v generálním ředitelství pro hospodářskou soutěž (COMP) nebo pro finanční stabilitu, služby a kapitálové trhy (FISMA). Tedy v klíčových úřadech, kde se manažerů z nových zemí vyskytuje jako šafránu. Je tedy nezbytné, aby ministři s Čechy v unijních institucích pracovali, aby je znali a byli připraveni se za ně postavit. V poslední době se s nimi alespoň začali scházet při služebních cestách do Bruselu, které ovšem koronavirová pandemie přerušila.

Náročné prostředí

Ukazuje se také, že někteří komisaři mohou mít větší páku na posun kariéry svých spoluobčanů než jiní. Řízení lidských zdrojů v Evropské komisi měli v minulých letech na starosti postupně komisaři Siim Kallas, Kristalina Georgijeva a Maroš Šefčovič. Nemusí být tedy náhoda, že právě Estonci, Bulhaři a Slováci dosahují velmi dobrých čísel. Slovensko mělo donedávna vedle náměstkyně generálního ředitele pro rozšíření Kataríny Mathernové také Vladimíra Šuchu v čele Společného výzkumného střediska EU (JRC). Tedy o 200 procent lepší skóre než Česko.

Lobbování je samozřejmě důležité, ale musí být za koho. Prostředí evropských institucí je nesmírně náročné a konkurenční a ne každý se vyšplhá vysoko. Z mnohaletého pozorování autor těchto řádků ví, jak častá bývají přepracování, vyhoření či pokles motivace. Ne všichni mají chuť neustále bojovat. Mnozí hodí flintu do žita, odvádějí základní penzum a těší se z velmi dobrého platu. Jako v každé obrovské organizaci mohou kariéry ztroskotat na špatných mezilidských vztazích a problémech s nimi spojenými nebo na administrativních překážkách. V aparátu Komise je dnes například dost těžké najít uplatnění mimo resort, kde úředník pracuje mnohdy celá desetiletí.

Estonec Henrik Hololei vede v Evropské komisi generální ředitelství pro dopravu, je to tedy mocný muž. Také on konstatuje, že Komisi citelně chybějí vysocí manažeři z východní části EU a že by bylo dobře to napravit. Za podstatnější než národnost však považuje výkonnost a manažerské kvality. „Není tak důležité, odkud lidi jsou, ale to, aby byli profesionálové, zanícení a pracovití,“ podotýká. Za nejtěžší pokládá „schopnost pracovat s lidmi z velmi rozdílného kulturního a jazykového prostředí, být schopen je spojit ve výkonný tým“. Svou mimořádnou kariéru v Komisi vysvětluje uměním hledat a nalézat funkční kompromisy, ochotou tvrdě pracovat, naslouchat ostatním a věřit v evropský projekt. „No a navrch k tomu ještě potřebujete trochu štěstí.“

Autorem článku je Karel Barták. Barták byl dlouholetým zpravodajem ČTK v Bruselu. Poté až do začátku loňského roku působil na generálním ředitelství Evropské komise pro vzdělávání a kulturu.

Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.