Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Tragédie v Horním Slezsku: Když se z oběti či osvoboditele stane utlačovatel

AMO AMO / Ed. 30. 10. 2020
Tragédie v Horním Slezsku: Když se z oběti či osvoboditele stane utlačovatel
foto WIKIMEDIA COMMONS

Rok 1945 se pojil s pocitem úlevy po šesti těžkých válečných letech, jež navždy změnily svět. Ne všude však osvoboditelům padaly šeříky k nohám. Pro obyvatele Horního Slezska, národnostně velice specifického území, temné období ještě několik roků pokračovalo.

Jako Hornoslezská tragédie (Tragedia Górnośląska) bývá označována nikoliv jedna pohroma, ale celá série nešťastných událostí, které Slezsko na sklonku války a v následujících letech zasáhly. Zahrnovaly masové vyvražďování, znásilňování, rabování, nucené deportace na Sibiř a internace v pracovních táborech. Zatímco v Evropě ještě několik měsíců doutnala válka s nacistickým Německem, zdánlivý osvoboditel neváhal jeho praktiky v mnohém následovat. Jakkoliv klíčový podíl Sovětského svazu na pádu Hitlerova režimu nelze rozporovat, nemůžeme ani přehlížet zločiny, k nimž docházelo bezprostředně po osvobození, ať už ze strany sovětské NKVD, či polského Ministerstva veřejné bezpečnosti.

První ukrajinský front, jemuž velel maršál Ivan Koněv, postupoval v Horním Slezsku velmi rychle. Po osvobození prvního hornoslezského města Lubliniec 19. ledna se za čtyři dny rudoarmějci ocitli v prvním větším sídle, jež již před válkou patřilo k třetí říši, a sice v Gliwicích (Gleiwitz). Právě zde se odehrál jeden z největších masakrů, který nepřežilo minimálně 800 civilistů. Vzhledem k tomu, že se nemalá část místního obyvatelstva striktně neidentifikovala s konkrétní národností, mnoho z místních Němců, zvláště pak těch ovládajících slezské nářečí, a Poláků, jejichž menšina zde po rozdělení Horního Slezska v roce 1922 zůstala, se domnívalo, že se není čeho obávat.

Některé obyvatele i přesto zachvátila panika. K evakuaci ale často již bylo pozdě. Ráno 23. ledna se podle historika Bogusława Tracze ve městě sloužila mše, při níž kněží udělovali hromadná rozhřešení. Mnozí lidé se do posledních vlakových spojů mířících za Odru snažili protlačit alespoň své děti. Mezi lidmi na gliwickém nádraží se ocitla i tehdy šestiletá Maria Bołkotowicz s maminkou, proniknout do vlaku se jim ale nepodařilo. Spolu se sousedy se skrývaly ve sklepě činžovního domu, když 26. ledna hodinu před půlnocí do jejich úkrytu vtrhli rudoarmějci požadující hodinky. Dostali je, ale zhruba za hodinu se objevili jiní a chtěli totéž. Vyděšení lidé jim už však neměli co dát, a tak vojáci spustili palbu. Mariina matka byla zasažena do břicha sedmi ranami, když zakrývala svou dceru. Zemřela ve velkých bolestech následujícího dne. Na hřbitov ji musela vézt její vlastní matka na saních.

 Mrazivý leden

Scénáře zvěrstev si byly navzájem velmi podobné: muži vytažení ze sklepů a zabití úderem do zátylků, lidé náhodně zastřelení na ulici, nespočet znásilněných žen (včetně sedmileté holčičky, osmdesátiletých stařenek i žen v pokročilém stadiu těhotenství), vyrabované a vypálené domy. Ve výjimečně mrazivém lednu 1945 prožívali gliwičtí obyvatelé peklo. Avšak ani lidé v dalších slezských městech, zejména v těch patřících již před válkou ke třetí říši, na tom nebyli o mnoho lépe.

Po gliwickém běsnění se sovětská armáda přesunula dále do Bojkówa (Schönwald, dnes část Gliwic), kde utrpení pokračovalo. Poté se ocitla ve vesnici Przyszowice. Ta se sice nacházela blízko předválečné hranice, avšak ne na německé, ale na polské straně. Franciszek Brzóska zde Sověty radostně vítal s bílou vlajkou. Očekávání místních, že s Rudou armádou přijde vytoužený mír, se nicméně nenaplnilo – Sověti se zřejmě domnívali, že jsou stále na území Německa, čemuž odpovídalo i jejich běsnění. Kromě Brzósky zde o život přišlo dalších nejméně šedesát civilistů včetně utečenců z pochodu smrti z Osvětimi nebo těch, kteří se aktivně zapojili do obrany Polska v roce 1939. Nejmladší oběti, Erwinu Bartoszkovi, bylo pouhých deset dnů.

V Miechowicích (Mechtal), dnes části města Bytom (Beuthen), se německá vojska vydržela bránit tři dny. Vedle jedinců zapojených do přímých bojů zde však o život rovněž přišlo minimálně 220 civilistů (některé zdroje, zvláště ty německé, hovoří až o pětinásobku). Výrazný počet obětí pak zaznamenala města Byczyna (Pitschen) či Racibórz (Ratibor) a vesnice Zabrze (Hindenburg), jež byla v předválečné éře rozdělena mezi Polsko a Německo. Výčet vypleněných sídel je však mnohem delší a počet civilistů, kteří v zimě a na jaře 1945 zemřeli rukou některého z rudoarmějců, daleko vyšší, jelikož čísla zemřelých se udávají v minimech. Nespočet těl se totiž nikdy nalezlo či neidentifikovalo. Symbolem naprosté morální zkázy se pak stalo vyvraždění sedmadvaceti a znásilnění zhruba 150 sester alžbětinek v klášteře svatého Jiří v Nyse (Neiße). Sestry odmítly z města odejít, neboť chtěly nadále opatrovat staré a nemohoucí.

V rámci objektivity je zapotřebí zdůraznit, že ne všichni vojáci Rudé armády se chovali takto bezcitným způsobem. Svědkové popisují případy, kdy mnozí ze Sovětů pomáhali dětem a ženám, chránili jejich majetek apod. Většinou se jednalo o příslušníky bojových jednotek, jež podléhaly ostré armádní disciplíně. Naopak největších zvěrstev se podle historika Dariusze Węgrzyna dopouštěli týlové jednotky a rekonvalescenti. Kromě frustrace, jež plynula z války a touhy po pomstě, historik jako důvod onoho bestiálního zacházení zmiňuje také sovětskou protiněmeckou propagandu, která veřejnosti podsouvala, že každý Němec je fašista.

 Deportace na Východ

V únoru 1945 zhotovil známý slezský umělec Paweł Steller návrh jednoho z vůbec prvních pomníků Rudé armádě na území Polska. Za tento počin se mu však vděku nedostalo. Zhruba o dva měsíce později jej totiž čekala nedobrovolná třítýdenní cesta do města Kemerovo na Sibiři. Jako důvod bylo uvedeno zřejmě smyšlené navázání kontaktu se zahraničním špiónem. Steller se tak stal jedním z desítek tisíc deportovaných z Horního a Dolního Slezska na území SSSR.

První svolení k využití německé pracovní síly dostala Moskva den před Jaltskou konferencí, která se konala v únoru 1945. Pokyn k mobilizaci mužů ve věku 17–50 let vešel poprvé v platnost na německé straně Horního Slezska. Pokud se dotyčný nedostavil na místo v určený termín, hrozila mu řada postihů, mezi jinými i internace na Sibiř. Ta mohla potkat všechny mobilizované, ačkoliv byli přesvědčení o tom, že budou vykonávat pouze krátkodobé sanační práce v týlu. Bylo jim totiž doporučeno vzít si přikrývku, menší množství jídla a několik dalších nutností, které je měly utvrdit v přesvědčení, že nebudou pryč déle než několik týdnů.

Přesto se jednotky NKVD, které do Slezska přišly hned v závěsu za Rudou armádou, nespoléhaly na to, že se všichni dobrovolně dostaví. Práceschopné muže doslova unášely z ulic či je braly přímo ze zaměstnání, jako tomu bylo v dole Bobrek v Bytomi, odkud se pracovníci ke svým rodinám již nevrátili. Někteří byli zadrženi na základě donášení či „tipů“ jiných. Ve vsi Niegonowice se dokonce vyskytl případ, kdy jeden z místních byl vězněn gestapem a rok nato internován Sověty na Sibiř. V obou případech na základě udání téže osoby.

Transporty probíhaly od března do poloviny května 1945. I poté však stále docházelo k vývozům strojů, pracovního vybavení, surovin, či dokonce celých továren. Nejnižší číslo uvádějící počet deportovaných činí 90 000 (z toho Poláků 25 000 až 30 000). NKVD si tedy počínala velmi rychle a obratně. Internovaní byli nejprve zavřeni poblíž bydliště či práce a následně převezeni do sběrného tábora. K internaci se pak dokonce využívala i část čerstvě osvobozeného koncentračního tábora v Osvětimi. V případě té části Slezska, jež před válkou patřila Polsku, asistovali vojákům NKVD také příslušníci Úřadu bezpečnosti a Lidových milicí a členové lokální vlády, tedy polské síly. S největší pravděpodobností se ale domnívali, že vybraní lidé budou skutečně pouze čtrnáct dnů provádět sanační práce.

Mnoho z deportovaných však kvůli zničujícím podmínkám do sovětských pracovních zajateckých táborů vůbec nedojelo. Ve vagonech, jinak sloužících k přepravě dobytka, se tísnilo kolem šedesáti až sta mužů, jimž se nedostávalo jídla, topení ani základních hygienických standardů. Samotný transport nepřežilo až 15 procent z převážených. Jejich těla spočinula podél trati, ať už pod zemí, či jen tak pohozená. Nejvíce vyvezených skončilo na východě Ukrajiny a v Kazachstánu, deportováni byli ale také do Běloruska, Gruzie, Turkmenistánu a na Sibiř. Nejvzdálenější destinací se stala Kamčatka.

Útrpnou cestu vystřídaly trýznivé podmínky v samotném lágru: baráky bez oken a toalet, pouze malé dřevěné pryčny na spaní, zima, nedostatek vody, velmi těžká práce a nesnesitelný hlad, který půlkilový chleba po celodenní námaze rozhodně nemohl zahnat. Jedni padli vyčerpáním, další skolil břišní tyfus. Antoni Wuzik, jeden z bývalých vězňů, vzpomíná, že těla často nebyla ani řádně pohřbena, ale rozházená kolem. O mnohá torza se pak postarala divoká zvěř.

Vězni pracovali ve zbrojním, stavebním, dřevozpracujícím či těžebním průmyslu, ale také v kamenolomech nebo v zemědělství. Přestože výrazně převládali muži, ničím výjimečným nebylo ani nucené vystěhování žen. Z národnostního hlediska byla situace rovněž silně nevyhraněná. Obyvatel Horního Slezska, kteří měli německé občanství (Reichsdeutsche), se deportace dotkly mnohem výrazněji. Ve východní části hornoslezského území jednotky NKVD (nebylo to však pravidlem) ověřovaly, zdali se dotyčný za německé okupace zapsal do takzvané volkslisty (německá národnostní listina) nebo se přímo zaměřovaly na jazykové kompetence dotyčných. Ani jedna z metod však nemohla s určitostí prokázat polskou národnost, zejména proto, že do volkslisty se do roku 1945 zapsalo až 95 procent polských Hornoslezanů.

Ve výsledku tedy ani národnost nebyla kritériem, které v deportacích sehrálo výraznou roli. Větší zřetel se nekladl ani na povolání. Hornoslezská tragédie se často spojuje s hornickou profesí. Havíři skutečně představovali výraznou část deportovaných, zdaleka ne však jedinou. V sovětských lágrech končili hutníci, zámečníci, elektrikáři, mechanici, ale také mnoho zástupců inteligence a specialistů, zejména vyškolených na práci v průmyslu. Rozhodujícím faktorem nebyl ani zdravotní stav, realizace zevrubnějších zdravotních prohlídek byla víceméně namátková. Obětí deportací se tak mohl stát takřka každý, kdo dosáhl šestnácti let.

Vedle dopadu na psychické i fyzické zdraví samotných vystěhovaných představovalo jejich odvlečení nepředstavitelné trauma pro ty, kteří zůstali. Matky s několika dětmi se odchodem otce často ocitly bez jakéhokoli finančního zabezpečení. Nezřídka proto končily na ulici. Příkladem může být osud Krystyny Górniak z Łabęd, které krátce po deportaci otce zemřel její nejmladší, ani ne čtyřměsíční bratr a brzy nato i maminka. Patnáctiletá Krystyna byla se svými zbylými třemi mladšími sourozenci vyhozena z domu a nucena přespávat po sklepích. Nejmladší dvouleté sestry se ujala pěstounská rodina, Krystynu a jednoho z jejích bratrů nakonec z lítosti zaměstnali v tamních železárnách.

Druhou rovinou, na niž vystěhování mělo vliv, byla sféra ekonomická. Ztráta tak vysokého množství kvalifikované pracovní síly znamenala pro průmyslové Slezsko, stejně jako pro celý stát zotavující se z válečné vřavy, značný hospodářský problém. V dole v Miechowicích pracovalo v květnu 1945 asi 800 osob, z toho 75 procent tvořily ženy a zbytek lidé starší či částečně invalidní. Již od roku 1945 proto začaly vznikat spisy se jmény vyvezených Poláků. Deportování se vraceli od léta 1945 až do roku 1949. Mnohé z navrátilců, kteří se tak stali živou válečnou reparací, nepoznávala ani vlastní rodina. Ani po příjezdu do své domoviny nenašli klid, o svých zážitcích museli mlčet až do pádu komunistického režimu a neustále byli v hledáčku státní moci.

Vedle konferencí, filmů nebo publikací bylo v roce 2015 ve městě Radzionków slavnostně otevřeno interaktivní Centrum dokumentace deportací Hornoslezanů do SSSR v roce 1945. V témže roce byl odhalen expresivní pomník v Miechowicích, který má formu vagónu určeného k přepravě dobytka, z jehož odsunutých dveří ční reliéf vyobrazující tísnící se postavy. Neocenitelnou úlohu sehrává polský Ústav národní paměti (Instytut pamięci narodowej), jenž usilovně dohledává chybějící jména, skutečnosti či vzpomínky a zároveň vede dlouhé vyšetřování týkající se zločinů proti lidskosti po skončení druhé světové války.

 Poválečné pracovní tábory

Na území Polska fungovaly po válce dva typy táborů. Ten první představovaly ony výše zmíněné, které byly řízeny přímo sovětským aparátem: Łabędy, Bytom, Toszek či část koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Internovaní zde pracovali a čekali na deportace na východ. Zařízení sloužila mimo jiné k uvěznění válečných zajatců, členů Wehrmachtu, Waffen SS, Volkssturmu a nacistických funkcionářů. V zemi však vznikaly rovněž tábory pod polským komunistickým patronátem, tedy pod Ministerstvem veřejné bezpečnosti a jemu podřízeným Úřadem bezpečnosti. Polsko se stejně jako Československo či Maďarsko rozhodlo pro vysídlení německého obyvatelstva (následně schválené na Postupimské konferenci). Tábory měly napomoci rychlejšímu, a hlavně lépe kontrolovatelnému transferu osob. Zároveň zde byl důvod ekonomický, tedy zisk bezplatné pracovní síly. Vojvoda Slezsko-dąbrowského vojvodství Aleksander Zawadzki v oběžníku doplňujícím detaily vysídlení zdůraznil „nutnost zadržet v pracovních táborech ty Němce, jejichž pracovní síla nám bude potřeba v průmyslu a zemědělství“.

Právně byl vznik táborů ukotven v dekretech Polského výboru národního osvobození (Polski Komitet Wyzwolenia Narodowego, PKWN), dále se pak konkretizoval na úrovni vojvodství. V případě Opolského Slezska vydal již zmíněný Zawadzki v červnu 1945 důležitou vyhlášku č. 88, jež upravovala podmínky umístění do táborů. Kromě nepřátel polského státu, členů NSDAP, bývalých válečných zločinců a Němců, kteří nechtěli opustit území, měli do tábora nastoupit také lidé, jejichž obydlí bylo potřeba pro nově příchozí, a zdraví muži hodící se na práci. Ještě téhož měsíce byla možnost zatčení rozšířena na signatáře volkslisty II. stupně (většina Slezanů se vepsala do volkslisty III. stupně).

V praxi však pro umístění do tábora stačilo mnohem méně, například mluvit německy, mít německé příjmení nebo vlastnit německé knihy. Absurdní příkladem pak byla internace Erica van Calsterena (tábor Świętochłowice-Zgoda), jehož upozornění na to, že má holandské občanství, bylo odmítnuto tvrzením, že Holanďané mají černé vlasy a mluví francouzsky, takže on jako modrooký blondýn musí být stoprocentním Němcem.

Historička Renata Kobylarz-Buła uvádí, že na nově vytyčovaném polském území mělo existovat kolem 500 těchto míst represe, z nichž nejvíce se nacházelo právě na území Horního Slezska. Zároveň podtrhuje nepřehlednost a chaos, který vznik a fungování táborů doprovázel – chyběla úřední dokumentace, některá zařízení měla přechodně dvojí vedení (sovětské i polské), někdy i více názvů a mnohdy také nejasnou představu o tom, na jakou sortu vězňů se soustředit. Podobně nepřesný je údaj týkající se počtů vězňů a úmrtí. Odhady činí 200 000 až 250 000 vězněných v celém Polsku. Na Opolském Slezsku v průmyslových táborech jejich počet činil kolem 30 000, v blízkosti dolů zase bylo vězněno více než 40 000 osob.

Jedná-li se o samotnou lokalizaci, k internačním účelům sloužila většinou místa dobře izolovaná. Proto byly využity prostory, v nichž masy lidí trpěly již za války, tedy koncentrační tábory Auschwitz a Majdanek. Lágry také vznikaly u větších továren, dolů, či dokonce v klášterech a zámcích. Jak velitelé, tak ani strážní ve většině případů neměli středoškolské vzdělání a nepodléhali větší kontrole. Mučení, surové bití a znásilňování tak bylo na denním pořádku.

V červenci 1945 zahájil činnost nechvalně známý tábor v Łambinowicích (Lamsdorf), jenž se skládal ze šesti až osmi baráků, z nichž každý měl kapacitu tisíc osob. Kromě práce v dílnách byli vězni nuceni k činnostem, jež měly charakter represí (kupříkladu ženy musely bez jakýchkoliv ochranných prostředků exhumovat ostatky sovětských válečných zajatců).

Za dobu fungování tábora (do října 1946) zemřelo odhadem 1500 z 5000 osob, z toho někteří také při požáru v říjnu 1945, kdy dostali strážní od velitele příkaz střílet do vězňů, kteří utíkali před plameny. Rozum pak zůstává stát nad „vynalézavostí“, s jakou dozorci své vězně týrali, a to zejména v začátcích fungování tábora za působení pětadvacetiletého velitele Czesława Gęborského. Jednou z oblíbených praktik bylo přinutit jednu skupinu vězňů vylézt na strom, zatímco druhá skupina měla za úkol stromy kácet. Dozorci se pak „bavili“ střílením do živých pohyblivých terčů. 

Morelův tábor

Jako vůbec nejhorší z komunistických pracovních táborů bývá označován ten ve městě Świętochłowice (městská část Zgoda). Za pouhých devět měsíců jeho fungování (únor–listopad 1945) zde našlo smrt bezmála 2000 vězňů, to jest skoro třetina těch, co se do tábora dostali. Symbolem zkázy se stalo především jméno velitele Salomona Morela. Život tohoto polského Žida dodnes budí emoce. Morela válka připravila o oba rodiče, byl nucen skrývat se po lesích. Na sklonku roku 1942 pak vstoupil k partyzánům. S koncem války jeho kariéra stoupala strmě vzhůru. V roce 1944 působil jako strážný v lublinském vězení a navzdory stížnostem jeho nadřízeného se v roce 1945 šestadvacetiletému mladíkovi naskytla velká příležitost: vést tábor ve Zgodě, a zúčtovat tak s národem, který nesl zodpovědnost za utrpení jeho blízkých i celého židovského národa.

Morel o slezské národnostní problematice neměl zdání, v podstatě každý, kdo se dostal do tábora, byl pro něj nacistou. Ať už se jednalo o Němce, Poláky, Slezany, členy Hitlerjugend, Rakušanku, která jen přijela navštívit svého muže, či signatáře volkslisty. Podle dochované dokumentace přitom pouze hrstka z vězňů byla do tábora umístěna za přestupky související s nacistickou okupací. Sám Morel pak často zdůvodňoval svoji nenávist vůči Němcům vlastním vězněním v koncentračním táboře Osvětim. Toto tvrzení se však s největší pravděpodobností nezakládá na pravdě, neboť o jeho tamním pobytu neexistuje jediný důkaz.

Metody represí využívané v táboře se vyznačovaly neuvěřitelnou krutostí. Patřilo k nim slízávání uhelného prachu z podlahy, vynášení kýblu s výkaly z baráku v zubech, přejíždění dodávkou přes hlavy vězňů před zraky ostatních, kopání těhotných do břicha nebo stavění takzvaných pyramid, kdy vězni uléhali v několika vrstvách na sebe, přičemž ti ze spodních pater často pod tíhou utrpěli vážná vnitřní zranění. K tomu se přidávalo surové bití, kousání psy a další útrpné praktiky. Vysokou úmrtnost v táboře výrazně ovlivnilo nekontrolované šíření tyfu a úplavice, ale i hladovění. Mnoho vězňů ukončilo svůj život dobrovolně vrhnutím se na ostnaté dráty pod napětím.

Brány posledních pracovních táborů se zavřely v roce 1954. Po propuštění museli bývalí vězni podepsat dohodu, že o tom, co v lágrech prožili, budou mlčet. Fakta o těchto zařízeních se komunistům s poměrně velkým úspěchem podařilo skrývat prakticky až do pádu režimu. Morelova kariéra však nadále pokračovala. Roku 1946 obdržel Řád znovuzrozeného Polska, později také Zlatý kříž za zásluhy. Od roku 1949 velel táboru v Jaworznu. Následně absolvoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu a pokračoval v práci ve vězeňských službách. Svůj odchod do důchodu hodnotil slovy: „Tolik let s kriminálními živly mi úplně pocuchalo nervy.“ Toho, že by spáchal něco zlého, si nebyl vědom.

Když se po pádu režimu začal o jeho zločiny zajímat Ústav národní paměti, rozhodl se Morel v roce 1992 emigrovat do Izraele. Bylo však proti němu zahájeno stíhání za spáchání zločinů proti lidskosti a v roce 2005 ministerstvo zahraničních věcí zažádalo o extradici. Vydání však Izrael odmítl a Salomon Morel za dva roky, podle svědků s velkým steskem po své vlasti, v Tel Avivu zemřel. Texty týkající se jeho osoby, zejména pak publikace Oko za oko amerického novináře Johna Sacka, otevřely diskuse na citlivé téma: jak vlastně vnímat mstu představitelů po léta utlačovaného národa.

Pro mnohé konec války neznamenal okamžitý příchod vytoužené svobody. Na území Horního Slezska se stejně jako v řadě dalších oblastí střední a východní Evropy ještě po mnoho let intenzivně účtovalo s viníky, ale také nevinnými. Přestože hněv plynoucí z šest let trvajícího nepředstavitelného utrpení byl do značné míry pochopitelný, ke spravedlnosti mnohdy míval na míle daleko. Události, jež se s koncem války v této oblasti odehrály, tak pro naši i budoucí generace představují výstražné memento a hrůzný příklad toho, když se oběť v touze po pomstě začne podobat svému utlačovateli.

Autorkou textu je Táňa Matelová.

Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.

Původní vydání: Tragédie v Horním Slezsku: Když se z oběti či osvoboditele stane utlačovatel

Přejít
Tagy
Tagy
moderní dějiny 26
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky: