***

Změna klimatu v kombinaci s dalšími environmentálními problémy představuje bezprecedentní civilizační výzvu globálních rozměrů, jejíž zahraničněpolitické implikace nelze nadále přehlížet.

Výstupy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), platformy přinášející souhrn nejnovějších vědeckých poznatků v oblasti změny klimatu, znovu potvrdily urgentnost, se kterou je potřeba zvyšovat odolnost přírodních a socioekonomických systémů a paralelně ambiciózně snižovat emise skleníkových plynů. Jeho Zvláštní zpráva o změně klimatu, krajině a půdě a Zvláštní zpráva o oceánech a kryosféře v měnícím se klimatu z roku 2019 přibližují zesilující se dalekosáhlá rizika a nutnost komplexní globální koordinované (re)akce.

V přelomové zprávě Mezivládní platformy OSN pro biologickou rozmanitost a ekosystémové služby (IPBES) je změna klimatu rovněž zmíněna jako jeden z pěti důvodů právě probíhajícího masového vymírání druhů. Vzhledem k tomu, že současné jednání mezinárodního společenství vede k oteplení planety o přibližně 4 °C, a v případě dodržení závazků o cca 3 °C do konce 21. století, je pozoruhodná pomalost, se kterou politiky států reagují na vědecky podloženou klimatickou krizi a její dopady. V České republice tomu ostatně není jinak.

V prvních dvou prosincových týdnech minulého roku se konala konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu a Pařížské dohody (COP25). Vzhledem k tomu, že se nepodařilo uzavřít mediálně sledovanou otázku dojednání přeshraničních mechanismů pro trhy s uhlíkem, přesouvá se finalizace pravidel k implementaci Pařížské dohody nahrazující Kjótský protokol na další klimatickou konferenci (COP26). Mezi další palčivá témata jednání patří kompenzace ztrát a škod způsobených dopady změny klimatu (převážně v rozvojových státech), transparentnost vykazování údajů, dlouhodobé závazky v oblasti klimatických financí nebo sjednání globálního adaptačního cíle.

Nová Evropská komise pod vedením Ursuly von der Leyenové i v důsledku sílícího hlasu voličů ve volbách do Evropského parlamentu a klimatického hnutí v Evropě zařadila související témata mezi své nejvyšší priority. Rada i Parlament se přihlásily k cíli dosáhnout klimatické neutrality EU do roku 2050. Na jaře tohoto roku byl představen návrh Evropského klimatického zákona, který by měl tento závazek potvrdit. Také se začalo jednat o uhlíkovém clu, klíčovém nástroji, který by měl pomoci nastavit spravedlivé podmínky pro evropský průmysl na světových trzích a předejít tzv. únikům uhlíku do jiných zemí.

Vlajkovou lodí unijních snah o ochranu klimatu se stala Zelená dohoda pro Evropu, strategie pro dosažení udržitelnosti a snížení emisní intenzity evropského hospodářství, která je provázána mimo jiné s modelem cirkulární ekonomiky a také s úsilím o snížení znečištění a ochranu biodiverzity. Součástí Dohody je snaha o mobilizaci až jednoho bilionu eur v dalších deseti letech na související investice, z čehož by polovina měla přitéct z unijního rozpočtu. Dohoda zahrnuje finanční nástroje specificky dostupné chudším a na fosilních palivech závislým středo- a východoevropským zemím. Česká vláda se vůči plánu vyjadřovala převážně negativně, a to jak z principiálních důvodů, tak kvůli údajně nedostatečné finanční alokaci.

Česká pozice vůči evropské klimatické agendě působí paradoxně i v souvislosti s faktem, že se průměrná teplota v České republice za posledních 60 let zvýšila o 2 °C. S tím úzce souvisí i současné epizody sucha, které jsou nejhorší za 500 let. Tento projev změny klimatu dopadl tvrdě na oslabené stromy a poskytl prostor pro kalamitní výskyt kůrovce. Zároveň je čím dál více pociťován zemědělci, jejichž výnosy bezprostředně ohrožuje. Všudypřítomné sucho se tak stalo jedním z důvodů, proč dle průzkumu agentury STEM 84 % české veřejnosti souhlasí s tvrzením, že člověkem zaviněná změna klimatu ohrožuje naši budoucnost. Vláda připravila několik iniciativ, které mají se suchem bojovat – ať už skrze lepší zadržování vody v krajině, nebo prostřednictvím výstavby přehrad.

Mitigací změny klimatu se zabývá vnitrostátní plán v oblasti energetiky a klimatu (tzv. NKEP), který vláda schválila v lednu. Dokument obsahuje výhled hlavních cílů a politik do roku 2030 v pěti dimenzích energetické unie: snižování emisí skleníkových plynů, energetická účinnost, energetická bezpečnost, vnitřní trh s energií a inovace. Zatímco třeba v oblasti vnitřního trhu může Unie počítat s vhodně dimenzovanou českou elektrickou sítí, v oblasti obnovitelných zdrojů si původní český cíl ve výši 20,8% podílu na hrubé konečné spotřebě energie vysloužil od Evropské komise kritiku. Ani revidovaný cíl 22 % nedosahuje navrženého minima 23 %, a od Komise lze proto očekávat výzvu k vysvětlení, proč se ČR brání tolik potřebnému rychlému přechodu k čistým zdrojům.

Česká energetika je v tuto chvíli stále vysoce závislá na uhlí, klíčovém zdroji emisí CO2. Není sporu o tom, že bez ukončení provozu dolů a uhelných elektráren k výraznému propadu emisí nemůže dojít. Vláda proto v létě 2019 po zahraničním vzoru zřídila tzv. uhelnou komisi, která jí má v září tohoto roku doporučit termín a podobu odstoupení od energie z uhlí, a to i s ohledem na socioekonomické dopady. Vzhledem k jejímu složení však existují pochybnosti o možnostech dosažení shody mezi zástupci průmyslu a zástupci environmentálních hnutí. Uznávaní klimatologové a další vědci totiž v komisi chybí úplně.

V kontextu koronavirové krize většina členských států EU, stejně jako představitelé institucí nebo desítky velkých společností, vyjádřila podporu nastoupené klimatické agendě. Tuto cestu ostatně potvrdila i červencová Evropská rada jednající o novém rozpočtu a hospodářské obnově po pandemii. Představitelé české vlády naopak nové situace využili k otevřenému útoku na zvýšené klimatické ambice EU i Zelenou dohodu pro Evropu. Tím dali najevo, že nestojí o hospodářskou obnovu směrem k udržitelnosti a nízkoemisní ekonomice, jako spíše o návrat k dosavadnímu uhlíkově náročnému
průmyslovému modelu. Česko v této pozici zůstávalo i v rámci Visegrádské skupiny osamoceno a nakonec ji opustilo, nebo přinejmenším otupilo svoji kritiku. Významnou prioritou se v rámci jednání stalo umožnění státem financované dostavby jaderných bloků ze strany evropských institucí.

***

Dopady koronavirové pandemie na klimatickou agendu jsou rozmanité a nejednoznačné. Na jedné straně letos zaznamenáme bezprecedentní celosvětový emisní propad, na straně druhé došlo k přesunu politické a společenské pozornosti na bezprostřední zdravotní krizi.

V jejím stínu bylo rozhodnuto o přesunu globální klimatické konference COP26 do dalšího roku. Právě na COP26 ale měly smluvní strany Pařížské dohody představit ambicióznější vnitrostátní příspěvky ke zmírňování svých podílů na změně klimatu. Role těchto příspěvků je stěžejní – na základě jejich pravidelných aktualizací má totiž dojít ke zpřísnění emisních cílů a k omezení nárůstu průměrné globální teploty do konce století o maximálně 2 °C oproti předindustriální éře.

Dynamika klimatického jednání na nejvyšší úrovni bude dále ovlivněna i vystoupením Velké Británie z EU či plánovaným odstoupením USA (druhého největšího emisního znečišťovatele na světě) od Pařížské dohody. Nová podoba klimatického režimu po roce 2020 se tak bude vedle pozice Číny značně odvíjet od průbojnosti EU a její klimatické diplomacie a od výsledku prezidentských voleb v USA.

Je třeba, aby se ČR jako členský stát EU zapojila do aktivního prosazování unijních zájmů a přispěla k dosažení globálního cíle. Změna klimatu by se pro ni měla stát alespoň jednou ze strategických priorit v rámci mezinárodních dialogů a jednání, a to nejen během blížícího se předsednictví ČR Radě EU v roce 2022. Česko by dále mělo podporovat větší či systematické prosazení skupin, které jsou v současnosti výrazně podprůměrně zastoupeny v rozhodovacích rolích v oblasti zahraniční politiky, ale na které budou rizika spojená s měnícím se klimatem dopadat nejvíce, ženami počínaje.

Plány jsou jedna věc, povinnosti druhá. Účelem tzv. Evropského klimatického zákona, navrženého Evropskou komisí v březnu 2020, je přetavit cíl klimatické neutrality do poloviny století v právní závazek. To bude například znamenat pravidelný dohled Komise nad jeho plněním ze strany členských států. Komise si od klimatického zákona slibuje mj. stabilní prostředí pro investice soukromého sektoru do nízkouhlíkových technologií.

Když Ministerstvo průmyslu a obchodu loni finalizovalo výše zmíněný národní klimaticko-energetický plán, platil ještě evropský cíl celkového snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 oproti roku 1990 o 40 %. Ten má však nová Evropská komise ambici zvýšit na 50 až 55 %, Evropský parlament pak hovoří až o 65% redukci. Klíčovou otázkou následujících měsíců bude, do jaké míry má k novému cíli přispět systém obchodování s emisními povolenkami (ETS) a nakolik se mají zapojit další, na národní úrovni regulované a doposud poměrně opomíjené, sektory, jakými jsou zemědělství, odpadové hospodářství či většina dopravy.

Na úrovni EU se aktuálně dokončuje Víceletý finanční rámec na období 2021 – 2027, který by měl mobilizovat potřebné investice do nízkouhlíkové transformace. Červencová Evropská rada rozhodla o alokaci 30 % veškerých evropských prostředků v následujících letech na klimatická opatření, což je dokonce více, než původně navrhovala Komise. V kontextu související diskuze k reformě společné zemědělské politiky je cílem rovněž větší důraz na ochranu klimatu a životního prostředí obecně. Tento přístup je však v rozporu s realitou ČR, která vzhledem ke struktuře domácího zemědělství trvá na zachování plošných dotací na hektar obdělávané plochy.

V rámci Zelené dohody pro Evropu se začalo s přípravou nové Adaptační strategie. Vzhledem k rostoucím rizikům doprovázejícím změnu klimatu by se měla zaměřovat na posílení odolnosti (eko)systémů např. prostřednictvím předcházení škod na infrastruktuře, lepší práce s daty, zapojení soukromého sektoru (pojišťovnictví apod.) či municipalit. Zda se této příležitosti chopí česká vláda, je otázkou. V současnosti mají adaptační strategie jen dva kraje ČR, do Paktu starostů a primátorů pro udržitelnou energii a klima je zapojeno zhruba 20 měst, o českých iniciativách ze soukromé sféry věnujících se klimatu s dostatečnou invencí také není slyšet. A to je škoda. Vláda by proto měla minimálně reagovat na vyslané impulsy, zvyšovat povědomí o globální problematice a lokálních dopadech a podporovat své občany k tomu, aby se stali součástí řešení změny klimatu, nikoli příčin.

Zvyšující se zdanění uhlíku, ať už skrze systém EU ETS nebo další nástroje, je velkou hrozbou pro evropský průmysl. Také ČR poukazuje na riziko, že dojde k přesunu výroby do zemí, kde podobná pravidla neexistují, a v důsledku k tzv. úniku uhlíku. I proto by ČR jako průmyslově orientovaná země měla usilovat o vytvoření funkčního mechanismu evropského uhlíkového cla. Na něm se v příštích měsících a letech ukáže, zda je EU stále schopna nastavovat podmínky fungování světových trhů a motivovat další světové velmoci ke zvýšení ambicí klimatických politik.

Při absenci konstruktivního přístupu ze strany USA zůstává budoucnost světových klimatických ambicí do značné míry v rukou dvou velmocí: EU a Číny. Odložení jejich summitu plánovaného na září tohoto roku v Lipsku a jeho potenciální úplné zrušení naznačuje, že nalézt shodu na navýšení společných klimatických ambicí a posílení mezinárodního klimatického režimu bude velmi složité. I ČR si musí uvědomit, že aby EU mohla důvěryhodně žádat po Číně navýšení jejích klimatických ambicí, potřebuje si zamést před vlastním prahem. Zvýšení a především dosažení klimatických cílů do roku 2030 je k tomu nezbytnou podmínkou.

Vlažná pozice ČR k evropské klimatické agendě v souvislosti s pandemií zemi přináší hlavně negativa. Představa o tom, že Zelená dohoda pro Evropu spadne jednou provždy pod stůl a návazné finanční prostředky budou věnovány členským státům k volnému užití, je naivní. Účelová vázanost těchto prostředků znamená, že buď je budeme schopni využít pro nastartování transformace v souladu s klimatickými cíli, nebo nám zůstanou nedostupné. V oblasti vnějších politik je velmi žádoucí, aby ČR navýšila objem klimatických financí směřovaných do Zeleného klimatického fondu nebo i poskytovaných v rámci bilaterální rozvojové spolupráce.

kontext

• Prohlubující se klimatická krize pociťovaná v podmínkách ČR v podobě trvajícího sucha
• Nástup klimatického hnutí a zvýšení pozornosti veřejnosti vůči klimatickým otázkám a souvisejícím tématům
• Klimatická agenda v samém jádru plánů nové Evropské komise

současnost

• Rozporuplné dopady koronavirové pandemie na klimatickou agendu: odklon pozornosti, zároveň propad emisí a útlum uhlí a ropy
• Pasivní přístup ČR; rezistence vůči plánovanému navýšení evropských mitigačních cílů, odmítání Evropské zelené dohody, avšak zároveň snaha dosáhnout na co nejvíce prostředků z EU

doporučení

• Je třeba, aby vláda dokázala využít prostředky dostupné v rámci Zelené dohody pro Evropu k transformaci domácí ekonomiky s důrazem na změnu zdrojové základny a energetické úspory.
• Česko by mělo konstruktivně prosazovat své zájmy v rámci evropské klimatické agendy s důrazem na využití průmyslového a technologického potenciálu ČR v oblasti úspor a čistých zdrojů energie.
• V oblasti adaptace by se za účasti a koordinace vlády měly aktivněji zapojovat soukromé subjekty a municipality.
• Je žádoucí, aby vláda významně navýšila objem prostředků poskytovaných na klimatická opatření v rámci rozvojové zahraniční spolupráce.

Kompletní publikaci si můžete volně stáhnout zde.

Agenda pro českou zahraniční politiku 2020

Stáhnout