Nešťastné vystoupení české poslankyně v ruské státní Dumě zaznamenala nejen celostátní ruská agentura ITAR-TASS, která vydala článek ideálně hrající do karet kremelské propagandě, ale i Fórum občanské společnosti EU-Rusko. Jako členská organizace tohoto uskupení se i AMO ztotožňuje s otevřeným dopisem, který řídící výbor fóra adresoval účastníkům konference, a vyzývá paní Lesenskou k rychlé reakci. Zejména zodpovězení toho, kdo a jak moskevskou konferenci věnovanou neziskovým organizacím v Rusku a v Evropě financoval, se v debatě jeví jako klíčové. Už proto, že poslankyně se ve své kritice neziskových organizací ohání právě nedostatkem jejich transparentnosti.

Podíváme-li se na věc z širšího úhlu, zaráží dvě skutečnosti. První z nich moji kolegové pojmenovali v publikaci Challenging the Czech Tales on European Policies slovy „slabá odborná kapacita politických stran“. Neočekávala bych, že poslankyně Výboru pro sociální politiku ve svých tvrzeních půjde proti českému ministerstvu zahraničních věcí, které ruský zákon o neziskových organizacích odsoudilo. Samo ministerstvo nadto ze státního rozpočtu ruský neziskový sektor – kupříkladu výše zmíněné Fórum občanské společnosti a jeho projekty – (zatím) podporuje. Cítíte tu ironii? Pokud se to ČSSD nezamlouvá, navrhuji jednání sněmovního zahraničního výboru, nikoli proslovy v ruské Dumě.

Symptomatické je mlčení vedení sociální demokracie, které ke kauze nevydalo žádné oficiální stanovisko. Zřejmě se skrývá za alibistickým tvrzením Lesenské, že jela do Moskvy jako soukromá osoba. Nekompetentnost v zahraničně politických otázkách se však netýká pouze ČSSD – dosud nepřekonaným vrcholem práce našich poslanců se stala únorová rezoluce zahraničního výboru PSP ČR, v níž si napříč politickým spektrem odhlasovali soustrast ázerbájdžánskému lidu v delikátní otázce arménsko-ázerbájdžánských vztahů (viz blog Ondřeje Soukupa). Zdá se tedy, že ať už bude po příštích volbách u vlády levice nebo pravice, tristní situace se příliš nezmění, a to i kvůli nezájmu české veřejnosti o zahraniční politiku a plíživému odklonu od havlovského důrazu na hodnoty v české diplomacii.

Zadruhé je s podivem, že poslankyně Lesenská ve své tiskové zprávě kritizuje neziskové organizace, ale i nový český občanský zákoník. Ten bude platit od příštího roku a mimo jiné upravuje činnost občanských sdružení, která fakticky zanikají a musí projít transformací. Střízlivě lze konstatovat, že fungování českého neziskového sektoru tvořeného z velké části právě občanskými sdruženími je daleko ideálu. Na to ostatně upozornila například Rada Evropy. Za nejproblematičtější se přitom považuje systém registrace občanských sdružení u ministerstva vnitra, v jehož rejstříku nejsou dohledatelné jejich výkonné orgány nebo financování. Je to právě nový občanský zákoník, který se tuto praxi snaží řešit. Většina odborníků se shoduje na tom, že přes počáteční byrokratickou zátěž bude mít nová legislativa na české neziskové organizace blahodárný vliv a přispěje k jejich lepší činnosti, transparentnějšímu hospodaření a větší důvěryhodnosti ze strany veřejnosti.

Zůstává záhadou, proč právě tyto takřka historické momenty ve vývoji českého neziskového sektoru zůstaly stranou pozornosti poslankyně Lesenské. Přitom se nijak netýkají mezinárodního dění, jehož neznalost ze strany českých poslanců už začínám automaticky předpokládat – čest výjimkám!