Prezident Putin šel ještě dál. Řekl, že dnes je Rusko více závislé na evropských odběratelích jeho surovin, než je Evropa závislá na ruských dodávkách. V tomto bodu má nepochybně pravdu, jelikož příjmy z exportu plynu a ropy do zemí unie tvoří většinu devizových příjmů ruské státní pokladny.

Otázkou, která je životně důležitá i pro naši zemi je, zda si představitelé unie a jejích členských zemí uvědomují, že zřejmě nejdůležitějším slovem ze všech, jež Putin ve Finsku vyslovil, je ono „dnes“ – tato situace se může velice rychle změnit. Rusko již několik let velice důsledně usiluje, aby se v rukou vládců tohoto státu octla plná kontrola nad těžbou, přepravou a distribucí ropy a plynu ke koncovým zákazníkům v Evropě.

Neústupné Rusko

Vladimir Putin v pátek opět potvrdil, že jeho země nehodlá ratifikovat již podepsanou Evropskou energetickou chartu, podle níž by měl být ruský energetický trh liberalizován a státní společnosti by neměly monopol na přepravu surovin. Rusko stále ztěžuje nemnohým zahraničním investorům v oblasti energetiky podmínky působení v zemi a dává najevo, že nad těžbou nových ložisek, jako například ropného pole Štokman v Barentsově moři, chce mít naprostou kontrolu.

Rusko je aktivní zejména v záležitostech plynu, jenž je hůře přepravitelný a skladovatelný než ropa a jehož spotřeba v Evropě rychle roste. Snaží se, aby do Evropy nevedly jiné plynovody než ty pod ruskou kontrolou, a byl tak znemožněn nákup kaspického či středoasijského plynu. Usiluje také ovládnout či mít co největší vliv v distribučních společnostech v samotné Evropské unii, což se daří zejména v kandidátských a nových členských zemích a i v Německu, Francii či Finsku. Velice aktivně se Rusko také snaží vytvořit plynový kartel či alespoň alianci s Alžírskem (to dodává do Evropy po Rusku a Norsku třetí největší množství, deset procent evropské spotřeby), jež by mohla diktovat ceny a podmínky odběru. To vše hrozí vznikem ruského monopolu, jenž nebude jen jako každý monopol nevýhodný ekonomicky, ale také nebezpečný politicky, jelikož pro Rusko dodávky surovin jsou a stále více budou hlavním nástrojem jeho zahraniční politiky, a to nejen v jeho nejbližším sousedství.

O to překvapivější jsou páteční prohlášení evropských představitelů, že Rusko je „hlavním strategickým partnerem EU v Evropě“ (předseda Evropské komise Barroso), nebo že „členské státy budou Rusko přesvědčovat, aby důrazněji uplatňovalo zásady definované v Energetické chartě jako svobodná hospodářská soutěž, otevření trhu, nediskriminační přístup k přepravním kapacitám a vzájemná otevřenost k investicím“ (finský ministerský předseda Vanhanen). I když zástupci členských států EU byli schopni vystupovat před Vladimirem Putinem v podstatě jednotně, je to signál jen dobrý, avšak nedostatečný.

Šancí Evropy je jednota

Suroviny Ruska sice potřebujeme, ale jeho postup v oblasti jejich těžby, přepravy a distribuce je v rozporu s našimi nejzákladnějšími zájmy. Jedinou šancí naší politiky vůči Rusku je společně bránit naše zájmy a snažit se diverzifikovat dodavatele energetických surovin a jejich přepravních cesty do Evropy.

Nemá totiž pravdu Václav Klaus, který prohlásil, že země EU se sotva shodnou na společném postupu, jelikož každá z nich má odlišné složení energetických zdrojů a pro každou je to různě naléhavé téma. Rostoucí závislost na importu ropy a plynu je totiž společná všem zemím EU a naléhavost tohoto problému se liší snad jen v tom, do jaké míry si jej představitelé jednotlivých zemí uvědomují.

Postavení České republiky je v této oblasti mimořádně nevýhodné a zástupci naší země by proto měli co nejaktivněji usilovat o vznik společné evropské energetické politiky, do níž by měly být zahrnuty i Ukrajina, Moldavsko, země Kavkazu, Střední Asie a Maghrebu a perspektivně i Bělorusko. Jen tak se vyhneme situaci, kdy nám bude Moskva diktovat podmínky, za nichž bude ochotna dodávat do Evropy ropu a plyn.