Na druhou stranu se Bruselu a Moskvě, ve snaze změnit tento nepříznivý stav, podařilo dosáhnout několika společných rozhodnutí. Tyto skutečnosti pak ve svém důsledku mají zásadní význam pro další podobu vzájemné spolupráce, která se může vyvíjet dvojím způsobem. Buď bude energetická interakce zatížena další energetickou krizí a hrozí stagnace, nebo nové události povedou k navrácení důvěry.

Plynová krize v lednu 2009 a energetická (ne)bezpečnost EU

Ještě na začátku ledna 2009 ovšem nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít ke zlepšení energetických vztahů mezi EU a Ruskem, po té, co Moskva přerušila dodávky plynu Ukrajině. Energetický spor byl o to zneklidňující, že dodávky ruského plynu v současnosti pokrývají až 25 % potřeby EU. Závislost jednotlivých členských zemí je odlišná a postupně se zvyšuje směrem od západu na východ Evropy, kde státy unie odebírají až 100 % své potřeby plynu z Ruska. Přes Ukrajinu pak prochází 80 % dodávek ruského plynu do zemí EU. Celkově Evropa nakupuje v Rusku zhruba 42 % plynu nutného k vytápění a výrobě elektřiny.

Následkem zastavení dodávek plynu do Evropy přes Ukrajinu zůstala přibližně na dva týdny částečně nebo zcela bez dodávek zemního plynu většina členských i nečlenských států EU. K obnovení celkového objemu dodávek plynu do Evropy došlo po dvou týdnech na základě dohody mezi ruským premiérem Putinem a jeho ukrajinským protějškem Tymošenkovou.  

Plynovou krizi bylo možné chápat jako ekonomickou hru s politickými kartami, čemuž nasvědčoval i fakt, že oba aktéři šly do sporu s určitými cíly a na souboj se velmi dobře připravily. Hlavním cílem Ukrajiny bylo získat co nejvíce za tranzit ruského plynu na Západ při zachování stávající ceny 179 dolarů za 1000 m³ plynu. Kyjev při tom spoléhal na to, že Rusko tlak na obnovení přísunu plynu do Evropy nevydrží a odsouhlasí částku jím navrženou. Podobně jako před třemi lety se Ukrajina v celém sporu pokoušela přesvědčit země EU, že je obětí ruské agrese, jenž se snaží zničit výsledky oranžové revoluce.

Naopak Rusko požadovalo po Ukrajině platit vyšší ceny za dodávky zemního plynu. Kremlu plynová válka zároveň nabízela příležitost jak Ukrajinu politicky destabilizovat a donutit Ukrajinu prodat Rusku svou plynárenskou infrastrukturu.

Rusko se také pokoušelo o diskreditaci Ukrajiny v očích EU. Záměrem bylo vykreslit Kyjev jako nestabilního, neschopného partnera, který neumí dodržet žádné závazky, je nespolehlivý a neumí zajistit ani tranzit energetických surovin. Moskva se zjevně snažila získat větší podporu pro diverzifikaci plynovodů do Evropy (Nord Stream a South Stream), vedoucích mimo Ukrajinu.

Energetický pat summitu EU-Rusko v Chabarovsku

Rusko-ukrajinský spor o ceny plynu následně rozvířil v Evropské unii debatu okolo spolehlivosti Ruska a Ukrajiny jako obchodních partnerů. Nedůvěra Evropské unie ve schopnost Rusku zajistit stabilní dodávky plynu a dohoda Bruselu s Kyjevem o renovaci hlavních ukrajinských plynovodů, bez účasti Moskvy, se pak nejvýrazněji promítly do květnového, v pořadí již 23. summitu EU-Rusko, který skončil podle očekávání nezdarem.

Již samotný výběr místa konání summitu, v ruském dálněvýchodním městě Chabarovsk, 8 000 km od Bruselu, blízko hranic s Čínou, měl podle všeho zástupcům EU připomenout, že nejsou jedinými obchodními partnery Ruska v otázce dodávek energie, kde na obou stranách panují protichůdné názory.

Patu dosáhla zejména jednání ohledně energetické spolupráce v rámci Smlouvy o Energetické chartě, kterou Rusko odmítá v současné podobě podepsat s odvoláním, že je ekonomicky nevýhodná a nenabízí dostatečné kompenzace za ruské ústupky. Ratifikace Energetické charty by pro Rusko znamenala ukončení monopolu ruských společností včetně Gazpromu a jednodušší přístup nezávislých exportérů ke zdrojům u Kaspického moře a ve Střední Asii. Tito exportéři by mohly využívat ruských přepravních sítí a vytěžené suroviny vést přímo do Evropy.

V úmyslu pozměnit obsah charty popřípadě ji zcela nahradit, představil během summitu prezident Dmitrij Medveděv vlastní návrh „Nového právního rámcepro energetickou spolupráci“, který považuje za nutné vytvořit nový mezinárodně univerzální a právně závazný dokument, jenž by zahrnoval všechny hlavní producenty, tranzitní země a spotřebitele a pokrýval by všechny aspekty globální energetické spolupráce. V této souvislosti sice Brusel vyjádřil připravenost diskutovat o návrzích Ruska ohledně pravidel energetické spolupráce, ovšem pouze v rámci Energetické charty. EU tím dala jasně najevo, že nehodlá vytvářet nová pravidla a ustupovat ruským požadavkům.

Evropské ústupky ruským úspěchům a stagnace energetických vztahů?

S cílem zajistit energetickou bezpečnost a dokázat Moskvě svoji akceschopnost podepsala 13. července 2009 Evropská unie s Tureckem mezivládní dohodu o plynovodu Nabucco, který představuje plán Bruselu, jak se částečně zbavit závislosti na dovozu ruského plynu. Nabucco by mělo přivést ročně z  kaspických a středoasijských nalezišť do střední Evropy kolem 31 miliard m³ plynu, což představuje asi pět procent unijní spotřeby.

Evropská radost ovšem netrvala ani měsíc, protože již začátkem srpna dojednali ruský premiér Putin a jeho turecký protějšek Recep Erdogan sérii smluv o spolupráci v energetické oblasti. Moskva podpisem těchto smluv získala zejména souhlas Ankary k tomu, aby pod hladinou Černého moře v tureckých vodách mohl vést plánovaný ruský plynovod South Stream, jenž by přes Balkán směřovat do Itálie a některých středoevropských zemí. Rusku se tím podařilo vyšachovat Kyjev z tranzitní hry a udělat důležitý krok k posílení role hlavního dodavatele energetických surovin do Evropy.

Ačkoliv Turecko tvrdí, že mohou vedle sebe existovat oba konkurenční projekty, je spíše pravděpodobné, že v budoucnu bude stát pouze jeden z těchto plynovodů a Ruska má zatím v diplomacii produktovodů navrch. K původní rusko-italské iniciativě se postupně přidaly Řecko a Srbsko a co je pro Nabucco smrtící, také země přes které tento plynovod má vést – Rakousko, Maďarsko a Bulharsko, nejnověji Slovinsko a Francie vyjádřila South Streamu podporu. Ruská federace bylo stejně úspěšná i v případě svého druhého, severního projektu. Výhrady proti rusko-německému plynovodu Nord Streamu, který by měl přivádět zemní plyn z ruského Vyborgu pod hladinou Baltského moře do západní Evropy, nedávno stáhly Dánsko, Švédsko a Finsko.

Zůstává otázkou, v čem spočívá zdárný postup Ruska? Odpovědí je jednak stále opakované tvrzení, že zatímco Brusel diskutuje, Rusko aktivně jedna. Současně je jedním z důvodů úspěchu ruské využívání hrozby přerušení objemu plynu k přesvědčení Evropy o nespolehlivosti Ukrajiny. Poslední z řady rusko-ukrajinských konfliktů se odehrála na začátku listopadu a i tentokrát byly příčinou problémy s úhradou říjnových dodávek ruského plynu. Ukrajinský plynárenský koncern Naftogaz má totiž povinnost vždy k 7. dni měsíce zaplatit Gazpromu za plyn. Podle vyjádření premiérky Julie Tymošenkové platbu za plyn komplikoval současný prezident Viktor Juščenko, který bránil spolupráci mezi vládou a Národní bankou, v jejímž držení se nacházejí potřebné rezervy.

Podobně jako v předešlých případech bylo možné pro jednání Ruska nalézt několik důvodu. Gazprom má v důsledku globální ekonomické krize a snížení poptávky po nerostných surovinách finanční potíže. Proto se pokoušel dostat z Kyjeva více peněz za zemní plyn a tlačil na Brusel, aby Ukrajině poskytla půjčku na jeho zaplacení. Za druhé nově vzniklý spor byl pro Rusko příležitostí, jak prostřednictvím energetické dominance ovlivnit na Ukrajině probíhající prezidentské volby, ve  kterých prosazuje premiérku Tymošenkovou a netají se svým zájmem vyřadit prezidenta Viktora Juščenka.

I když prohlášením ukrajinské premiérky Julie Tymošenkové o zaplacení dluhu ruskému energetickému gigantu Gazpromu došlo k vyřešení vzniklé krize, zůstává stále nejisté na jak dlouho, protože hrozba dalších sporů o plyn a peníze není v nejbližší době rozhodně vyloučena. Zároveň je zřejmé, že pokud vztahy mezi Evropskou unií a Ruskem budou zatíženy novým rusko-ukrajinským konfliktem, může to způsobit stagnaci energetické interakce.

Mechanismus včasného varování a konec plynových krizí?

Úsilí vyhnout se novým plynovým přestřelkám mezi Ruskem a Ukrajinou pak bylo důležitým impulzem, jenž 16. listopadu 2009 v Moskvě vedl představitele Evropské unie a Ruské federace k podpisu společné dohody o Memorandu na mechanismus včasného varování v rámci Energetického dialogu EU-Rusko. Návrh jmenuje evropského komisaře pro energetiku Andrise Piebalgsa a ruského ministra pro energetiku Sergeje Šmatka koordinátory celého projektu. Nový dokument pak má přispět k zabránění přerušení exportu plynu z Ruska do Evropy a k řízení potenciální krize.

V praxi to znamená povinnost Evropské unie a Ruské federace informovat se s předstihem o možných výpadcích dodávek ropy, plynu a elektřiny, konzultovat vzniklou situaci a navrhnout společný plán pro řešení. Dokument také rozlišuje podmínky, za kterých může být přerušen export plynu, a to na technické a politické.

Mechanismus včasného varování ovšem neuvádí mezi smluvní strany tranzitní země. Vypuštění Ukrajiny a Běloruska z Memoranda je jasným signálem ze strany Bruselu a Moskvy, v budoucnu budeme raději spoléhat na přímé a společné vztahy. Podpis Memoranda je hlavně vítězstvím Kremlu, který získal „nový prostředek“ vis-à-vis Ukrajině a nástroj ospravedlnění svého počínání v případě přerušení dodávek plynu do Evropy.

Memorandum zakládající mechanismus včasného varování bylo oficiálně představeno během stockholmského summitu EU-Rusko, který se uskutečnil 18. listopadu. Ruský prezident pak jako gesto vděku za švédskou podporu Nord Streamu, představil návrh v oblasti ochrany klimatu, podle kterého se Moskva pokusí do roku 2020 snížit emise CO₂nikoli o požadovaných 20 % oproti stavu v roce 1990, ale hned o 25 %. Na druhou stranu je potřeba s tímto ambiciózním cílem zacházet stejně, jako se vším, co ruský prezident slíbí. Rozhodující je totiž to, zda záměr potvrdí i premiér Putin, který určuje mocenskou hru v Rusku.

Evropská unie pozitivně uvítala zároveň vstřícné stanovisko Ruska k uzavření nové ekonomické a politické dohody, která by částečně upravovala právní rámec energetické spolupráce a nahradila by dosavadní Dohodu o partnerství a spolupráci z roku 1997. Ta vypršela v prosinci roku 2007 s tím, že po uběhnutí této doby budejejí platnost každoročně automaticky prodloužena, pokud jijedna ze stran nevypoví.

Lisabonská cesta ke zlepšení?

Čtyřiadvacátý summit EU-Rusko ve Stockholmu společně se schválením mechanismu včasného varování a dohodou z 19. listopadu mezi Putinem a Tymošenkovou o plynu, která má zajistit bezpečný tranzit ruského plynu do EU, lze v mnoha ohledech hodnotit jako průlomové a klíčové události pro další spolupráci mezi EU a Ruskem.

Ke zlepšení energetické interakce by měla také přispět Lisabonská smlouva, jenž vstoupila v platnost 1. prosince 2009. K posílení koherentní zahraniční politiky Evropské unie a větší kontinuitě Bruselu ve vnějších  vztazích zavádí nová smlouva pozici předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Moskva tím na druhou stranu postupně ztratí možnost obcházet Evropskou unii a vést při prosazování vlastních zájmů bilaterální vztahy s vhodnými partnery a ignorovat důležitost těch zemí, které Moskva považuje za nepohodlné.

Na závěr je třeba zdůraznit, že účinností Lisabonské smlouvy nezmizí rozdílné zájmy členských zemí vůči Rusku, ani se ze dne na den nevyřeší všechny společné problémy. Lisabonská smlouva pouze poskytuje vhodný politický a právní nástroj pro produktivní a vzájemně výhodná jednání mezi Evropskou unií a Ruskou federací. Jestli „lisabonská éra“ přinese zlepšení důvěry a posílení interaktivního partnerství bude, vedle jiných okolností, záležet pouze na vůli EU jednak jako jeden hráč a ochotě Ruska to akceptovat.