Používá přitom zvláštní jazyk i optiku studené války. A umísťuje Polsko i Českou republiku do prostoru, kde jakákoliv nezávislá rozhodnutí jsou „provokací“ vůči Moskvě.

…a pak začal Putin zbrojit

Právě proto si asi autor nevšiml – nebo si všimnout nechce – že bipolární svět již drahnou dobu neexistuje – naštěstí. A neexistuje-li bipolární svět, pak to znamená, že se změnila také mezinárodně-bezpečnostní situace.

Svými raketami už se nedrží ve vzájemném šachu dvě supervelmoci, nýbrž hráčů na šachovnici je mnohem více. Včetně těch nestátních v podobě různých teroristických skupin, jež mají ve zvyku nedodržovat žádná pravidla hry.

Pan Carroll zřejmě rovněž nezaznamenal čerstvou výroční zprávu renomovaného Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru (SIPRI). V opačném případě by se mohl snadno přesvědčit, že vojenské výdaje Ruské federace dramaticky rostou přesně od momentu nástupu Vladimira Putina do funkce prezidenta země. Nikoli tedy v souvislosti s projektem protiraketové obrany.

Za zmínku také stojí, že Moskvu chrání od 70. let vlastní systém protiraketové obrany. A ruské systémy S-300 určené proti raketám krátkého doletu jsou rozmístěny i v Bělorusku, kde se ostatně nacházejí také minimálně dvě strategické vojenské základny ruských ozbrojených sil. To všechno, aniž by to kdokoli ze západních zemí označoval za „provokaci“.

Ano, i vy jste utratili tolik

Kromě toho je to Rusko, kdo neplní své závazky, odmítá stáhnout své vojáky z Podněstří a vojensky podporuje další separatisticko-mafiánské režimy v Jižní Osetii a Abcházii.

K tomu všemu ještě nádavkem minulý týden oznámilo, že se nadále nehodlá řídit Smlouvou o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, která omezuje jejich počty rozmístění.

Ostatně Bělorusko, jež je pod vedením autoritářského prezidenta Alexandra Lukašenka spolehlivým ruským satelitem, se podle zmíněné výroční zprávy SIPRI vyznačuje druhým největším procentuálním nárůstem vojenských výdajů vůbec.

Tyto dvě země samozřejmě nejsou jediné, které zvyšují vojenské výdaje: ty podle již citované studie za posledních deset let na celé planetě vzrostly o více než třetinu. Každý pozemšťan tak loni průměrně utratil za zbraně a vojenský materiál přes čtyři tisíce korun.

Čína jde nahoru

Skutečné „závody ve zbrojení“, jež by rozhodně neměly uniknout naší pozornosti, se však odehrávají především v Asii a na Blízkém východě.

Podle dostupných údajů v loňském roce Čínská lidová republika poprvé předstihla Japonsko, když se umístila celkově na čtvrtém místě ve zbrojních výdajích. Žebříček jejich dovozu pak ovládla úplně.

Mezi dvaceti největšími importéry se dále dle objemu dovozů nacházejí Indie, Spojené arabské emiráty, Jižní Korea, Egypt, Turecko, Izrael, Írán, Pákistán, Singapur a Saúdská Arábie.

Ve světle vývoje na Blízkém východě a stále pravděpodobnějších konfliktů – mezinárodních i vnitřních – motivovaných snahou o kontrolu strategicky důležitých surovin, se jedná o údaje hodné zamyšlení.

Znepokojivé jsou o to více, že mezi dvacítkou největších vývozců zbraní figuruje kromě USA a Ruska na prvních dvou místech také devět zemí Evropské unie, včetně České republiky.

Teď dělám státníka

Uvedené údaje se samozřejmě týkají toliko legálních transakcí, i přesto jsou však více než alarmující.

Proč? Protože ještě dříve, než někdo nebo něco donutí byť jen ty civilizovanější z vývozců zbraní dodávat je pouze demokraticky zvoleným vládám (a vynakládat větší prostředky na boj proti jejich nelegálnímu obchodování, případně efektivněji kontrolovat a regulovat vývozy legální), může být pozdě.

O těch, jež si s demokratickými zásadami hlavu moc nelámou a vesele dodávají zbraně méně či více šíleným diktátorům, polním náčelníkům, bývalým a současným teroristům neuměle předstírajícím státníky a jiným zločincům, ani nemluvě.