Vyjmenovat všechny důvody, proč George Bush odjel do Izraele až nyní, je těžko možné, několik z nich bylo ale přece jen jasných již před začátkem cesty. Tím hlavním je beze sporu snaha o posílení nadějí na mírovou dohodu mezi Izraelem a Palestinskou samosprávou do konce tohoto roku. I když se může zdát, že se jedná o nerealistický nápad, zavázali se k němu na setkání iniciovaném Spojenými státy všichni důležití hráči – Bush, Olmert i Abbás.

George Bush se však nezastavil jen v Izraeli. Při cestě Blízkým východem zamířil také za strategickými arabskými partnery v regionu (Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Kuvait, Bahrain a Egypt). Své spojence chtěl především ujistit, že i přes nedávno vydanou zprávu amerických služeb představuje Írán stále riziko. A že Spojené státy podle toho budou jednat.

Silný muž

Americký prezident byl v Izraeli vítaným, nikoli však zcela bez výhrad přijímaným hostem. George Bush mladší totiž rozhodně nezažívá nejsvětlejší období vzájemných vztahů. Spojenectví mezi oběma zeměmi je tradiční a většinou nebylo závislé na konkrétní politické situaci či personálním složení mocenských elit. Bush je obecně považován ve svých postojích za výrazně proizraelského, s Ehudem Olmertem jej navíc spojuje osobní přátelství. V rozhovoru pro izraelský tisk nazval premiéra „silným mužem“, kterému věří.

Jenže zde začínají stinné stránky na první pohled ideálního manželství. Ponechme stranou fakt, že za silnou osobnost považuje Olmerta v Izraeli kvůli loňské libanonské válce a podezřením z korupce už málokdo. Důležitější je Bushovo postavení u izraelské veřejnosti. U té se setkává spíše se skepsí a pesimismem. Podle mnohých si hraje na „lékaře Blízkého východu“, jemuž však izraelsko-palestinská otázka po dlouhá léta nestojí za návštěvu a místo sebe vytrvale vysílá ministryni zahraničí. Proto také většina Izraelců nevkládá do rozhovorů s Palestinci pod taktovkou Spojených států příliš velké naděje. Jejich hlasy alespoň zčásti vyvažují někteří pravicoví rabíni. Ti zaslali prezidentovi dopis, v němž jej nazývají „prezidentem Západu“ a prosí, aby vyzval americké Židy k emigraci do Svaté země.

George Bushe tedy zatím rozhodně nelze srovnávat s Jimmy Carterem, jenž se významně podílel na podepsání izraelské mírové dohody s Egyptem, nebo s Billem Clintonem, jehož několik cest do Svaté země přispělo k podepsání dohod z Oslo. Samozřejmě by mohlo být i hůř – mezi oběma státy se výrazně ochladilo například na počátku funkčního období George Bushe staršího, či ještě dříve v době občanské války v Libanonu, kdy Spojené státy měly vážné výhrady k izraelskému zapojení do konfliktu.

Arabská podpora

Přes obecný pesimismus, provázející období po konferenci v Annapolis nelze americkému prezidentovi upřít snahu o nastartování těžkého vozu s izraelsko-palestinskými problémy. A také odvahu pustit se do rozhovorů za podmínek, panujících na obou stranách. V Izraeli hrozí rozpad vlády právě kvůli mírovým rozhovorům – pravicová Israel Beitenu se nehodlá smířit s jakýmikoli ústupky Palestincům v klíčových otázkách. Stále větší nároky si navíc klade další koaliční strana, náboženská Šás. Nedávno si například vynutila znovuzaložení ministerstva pro náboženské otázky, což je podle opozice „krok zpět“ a „rána vztahu mezi státem a náboženstvím“. Těžiště palestinských problémů pak zůstává v Gaze. Tam stále kontroluje situaci hnutí Hamás a radikální ozbrojenci tak mají možnost vypalovat rakety na izraelské území (v prosinci jich bylo nejvíce za celý uplynulý rok). Na Západním břehu Jordánu se Mahmúd Abbás a jeho kabinet usilovně snaží udržet pořádek, důvěra v ně u veřejnosti však pomalu klesá na úkor Hamásu.

Bush komplikovanost situace pravděpodobně velmi dobře chápe. Proto z jeho strany nezazněla v Izraeli žádná převratná prohlášení – spokojil se s obvyklou americkou kritikou výstavby nových sídlišť na Západním břehu, nezapomněl zmínit ani důležitost bezpečnosti a stability v celém regionu, zejména právě ve vztahu k Izraeli.

Zajímavější výsledky pro budoucnost Blízkého východu možná bude mít pokračování prezidentovy cesty po arabských zemích. Jeho cílem je totiž získat podporu v oblasti pro společný postup v otázce íránského jaderného programu. Snaha přesvědčit sunnitské spojence, že šíitský Írán pro ně znamená podobné riziko jako pro Spojené státy, by dokonce mohla vypadat jako příprava na potenciální vojenský zásah. Arabské státy v Perském zálivu by v něm mohly hrát důležitou podpůrnou roli, zejména pokud by nešlo jen o bombardování jaderných zařízení.

Pomoc budou Spojené státy potřebovat i proti Íránem podporovanému libanonskému Hizballáhu. Dvě rakety, symbolicky odpálené na Izrael těsně před Bushovým příletem, připomenuly neslábnoucí šíitské sebevědomí a zároveň přetrvávající nebezpečí pro židovský stát.